Paroubek má nejvíce schopností vést vládu, křičí palcový titulek na první straně sobotního vydání deníku Právo (10. 12. 2005). Opravdu? Jak k tomu soudruzi redaktoři došli? Zjistila to prý agentura STEM. A jak k tomu došla agentura STEM? Podrobila snad adepty premiérského křesla nějakým inteligenčním, výkonnostním, dovednostním a zátěžovým testům?

Ale vůbec ne. Agentura STEM se odvolává pouze na svůj vlastní výzkum veřejného mínění. Takže ve skutečnosti to není tak, že Paroubek má největší předpoklady vést vládu, nýbrž že jakýsi vzorek obyvatelstva si to možná myslí. Je to asi, jako kdyby se výsledky sportovních utkání nezjišťovaly na hřišti, nýbrž hlasováním diváků, přesněji části diváků.

Zobecníme-li to, svět podle STEMu a Práva vypadá takto: Věci nejsou takové, jaké jsou, ale takové, jaké si lidé myslí, že jsou. A lidé si myslí, že jsou takové, jaké jim řekneme, že jsou. A na důkaz, že jsou takové, jaké chceme, aby byly, přineseme průzkum, že si lidé myslí to, co chceme, aby si mysleli. Je to takový bludný mediální kruh. Jeho produktem ovšem je, že zdání je podsouváno jako skutečnost.

Ale nešť. Berme jako fakt, že STEM zveřejnil výsledky jakéhosi průzkumu. Teď v zásadě existují tři možnosti. Za prvé: průzkum je naprosto seriozní. Za druhé: průzkum je sice seriozní, ale může být zatížen velkou chybou. A konečně za třetí: průzkum je zmanipulovaný.

Odpověď nechť si po zkušenostech s agenturou STEM každý vybere sám. Je to ta agentura, která nově vzniklé Unii svobody druhdy přisoudila 17 procent podpory krátce poté, co její ředitel Jan Hartl povečeřel s Janem Rumlem. Je to ta agentura, která se při předvolebních průzkumech nejednou opravdu hodně sekla. V případě voleb do Evropského parlamentu dokonce kardinálně. A konečně je to ta agentura, u které si právě Paroubek v poslední době již tradičně objednává průzkumy, když potřebuje „dokázat“, že něco je jinak, než to je. Třeba když s Topolánkem prohraje v telefonické anketě během Sedmičky.

Také bychom neměli přehlédnout, že kanálem, kterým se inkriminovaná informace dostává na svět je právě deník Právo. Noviny, které v posledních měsících a letech poztrácely hodně ze své někdejší – sice levicové –, ale přesto nezávislosti, takže je dnes právem můžeme považovat spíše za tiskový orgán ČSSD. Rovněž starý okřídlený bonmot Winstona Churchila: „Jediné průzkumy veřejného mínění, kterým důvěřuji, jsou ty, které jsem sám falšoval,“ stále platí. Jak je vidět i v Lidovém domě to dobře vědí a Paroubek je učenlivý žák.

Proto pozor: Kdykoli se objeví řetězec Paroubek – STEM – Právo – Paroubek, je záhodno brát zveřejněné informace se značnou rezervou.

12. 12. 2005

Blíží se konec roku, čas nejrůznějších anket a bilancí. Připomeňme si proto – bez nároku na úplnost – výčet mediálních aktivit předsedy vlády Jiřího Paroubka. Zajímavou vypovídací hodnotu má sám o sobě.

1) Grafomanství jako náplň práce. Je až k nevíře, ke kolika věcem cítí předseda vlády potřebu se vyjadřovat. Svými články, polemikami a reakcemi, jejichž zveřejnění si často doslova vynucuje, zaplňuje tiskoviny všeho druhu. Člověka maně napadá otázka, zda právě tohle má být náplň práce prvního úředníka v zemi.

2) Spory s médii. Paroubek přesně ví, co a jak by média měla publikovat, hlavně o něm a ČSSD. Paroubek ovšem média nejen kritizuje, ale vede s nimi i spory. Naposledy se soudil s nástupcem Večerníku Praha, bulvárními novinami Šíp. V první instanci uspěl. Noviny se mají manželům Paroubkovým omluvit. Soudce bude asi podobný výlupek jako premiér. Že by k celé kauze vůbec nedošlo, kdyby dotyčná nevypadala jako hastroš, ho zřejmě nenapadá. A propos – a z koho jiného než z politiků si mají média ve svobodné zemi dělat legraci? Nebo už nejsme svobodná země?

3) Zákaz použití skryté kamery. Za Paroubka došlo ke změně trestního zákona, použití skryté kamery je nyní  trestné. Můžeme to brát jako Paroubkův svérázný příspěvek do boje s korupcí. Zvláště když právě sociálně demokratická vláda je jejím nepřekonatelným semeništěm. 

4) Chystaná změna tiskového zákona. 80 procent medií je prý proti ČSSD, tvrdí Paroubek. A jedním dechem dodává, že hodlá změnit tiskový zákon. Asi aby média „kultivoval“ k přátelštějšímu postoji vůči sobě samému.

5) Brandejs do Rady ČT. Byla to právě ČSSD, kdo se v minulosti zaklínal odpolitizováním mediálních rad. Jak takové odpolitizování – a la ČSSD – vypadá v praxi předvedl i Paroubek. Do Rady České televize si prosadil svého poradce a zároveň funkcionáře ČSSD na Praze 3 Jana Brandejse.

6) Poradenský mediální tým. Na svoji mediální hyperaktivitu Paroubek potřebuje poradce a podržtašky. Nic proti tomu. Za zaznamenání ovšem stojí, že mezi nimi je i pražský zastupitel Michal Hvížďala, zvolený za US-DEU. Zkrátka – hoši z magistrátu, co spolu mluví.

7) Paroubkova Prima. Televize Prima udělala s Paroubekm pragmatický obchod. Za své „očištění“ od regionálních televizí, nabídla Paroubkovi podporu. Má to ovšem jeden háček. Legislativní zvýhodnění jedné velké televize prostřednictvím digitální novely zákona o vysílání, tak jak je s Paroubkovým vědomím připravil poslanec ČSSD Ladislav Skopal, těžce poškozuje televize malé.

8) Instalace Jandáka. Existuje jeden jediný důvod, proč by právě herec Vítězslav Jandák měl být ministrem kultury? Kvalifikuje ho k tomu snad nějaká předchozí závratná politická kariéra? Či snad je to zcela výjimečná postava naší kulturní scény? Nikoli. Paroubek do Nostického paláce instaloval lidového herce, aby pro prostý lid sehrál roli starostlivého, dobrotivého ministra. Nebo snad kandidáta ČSSD v jižních Čechách? Součástí spektáklu byla rovněž reality show s názvem samozvaní zástupci kulturní obce se klanějí monarchovi. Blahosklonný monarcha návrhy několika partiček kejklířů vyslechl, slíbil, že o nich bude přemýšlet, a pak si to stejně udělal po svém.

9) Instalace Ratha. Rovněž vyzdvižení Davida Ratha do křesla ministra zdravotnictví je především mediální počin. Zatímco Jandák byl obsazen do role klaďase, Rathovi je určena role zlého muže. Vždyť to také vyžaduje nezměrnou dávku mediální demagogie vytvořit zdání, že za čtrnáctimiliardovou díru ve zdravotnictví může po osmi letech sociálně demokratické vlády ODS. To vyžaduje podvodníka vskutku mezinárodního formátu. A Rath se snaží, seč mu síly stačí. Žumpa, do které tento Paroubkův poskok pro špinavou práci politickou scénu strhává, je ovšem trochu moc i na české poměry, kde jsme zvyklí na ledacos.

10) Zbití technařů. Jakým způsobem se vytváří mediální obraz rozhodného vůdce, pocítili na svých zádech, nikoli však obrazně, nýbrž doslova, účastníci technopárty CzechTech. Paroubek policii předem vyzval k razantnímu zásahu. Bylo mu vyhověno.

11) Estráda s Krampolem. Paroubkův úspěch stojí a padá s tím, kolik se mu podaří oslovit prostoduchých voličů. Právě jim je určena pivní lechtivá estráda čtvrté cenové skupiny, se kterou se v předvolebním období chystá objet český venkov. Mámo, podívej, vždyť ten Paroubek má i usměvavou a laskavou tvář!

12) Žonglování s výzkumy veřejného mínění. Známý bonmot Winstona Churchila říká: Jediné průzkumy veřejného mínění, kterým důvěřuji, jsou ty, které jsem sám falšoval. A Paroubek je učenlivým žákem. Když náhodou v nějaké anketě neboduje, okamžitě přispěchá s vlastním průzkumem. Třeba když s Topolánkem prohrál v telefonické anketě během Sedmičky.

Co říci závěrem? Jiří Paroubek zcela správně pochopil, že žijeme v mediálním věku, kdy o politickém úspěchu nerozhodují samotné činy, nýbrž jejich mediální obraz. A jelikož obsahem Parobkovy politiky je sám Paroubek, prakticky veškerá činnost předsedy vlády a jeho úřadu slouží vytváření Paroubkova obrazu coby rozhodného vůdce. Co naplat – prostoduché voliče to oslovuje. Pro ČSSD, komunisty a Marťany je to požehnání, pro Českou republiku katastrofa.

13. 12. 2005