„Kudy chodil, tudy krad, sociální demokrat,“ říkávala moje prababička, vzácná, noblesní a také  praktická to žena. Narodila se v 19. století, konkrétně v roce 1878, a svoje nejkrásnější léta prožila ještě za císaře pána. Brzy však ovdověla a starost o rodinu zůstala na jejích bedrech. Naše životy se protnuly jen krátce, na sklonku její životní pouti jsem byl ještě malý kluk. Přesto si na její vzpomínky docela dobře pamatuju.

Vyprávěla třeba, jak mladý Antonín Zápotocký se opilý vracíval z hospody – asi ze schůze –, potácel se po náměstí, slušné občany budil zpěvem a do toho vykřikoval: „Tyhlety ručičky nikdy pracovat nebudou!“ Podařilo se mu to. Nejprve v sociální demokracii a odborech, pak u komunistů a nakonec na Hradě. „Žádná měnová reforma nebude,“ sliboval večer a ráno lidé přišli o všechny své úspory. Také moje prababička.

Pro duši desetiletého kluka bylo tehdy v šedesátých letech slovní spojení sociální demokracie abstraktním pojmem. Neuměl jsem si pod tím nic představit. Teprve teď, o pár desítek let později, a především se zkušeností z posledních roků už vím, o čem to tenkrát moje prababička vlastně mluvila. Respektive o kom, o jakém typu lidí.

Ohlédněme se jen kousek zpátky a připomeňme si, kdo jsou – také – sociální demokraté. Je to vskutku impresivní řada. Ministr financí Ivo Svoboda skončil ve vězení, prakticky jako jediná větší ryba z velkohubé socanské akce Čisté ruce. Jeho spolupracovnice Barbora Snopková zamířila do ženské části kriminálu. Ministryně zdravotnictví, místopředsedkyně ČSSD a svého času pravá ruka Vladimíra Špidly Marie Součková je obžalována za porušování povinnosti při správě cizího majetku a za zneužívání pravomoci veřejného činitele a hrozí jí tři až deset let vězení. Ministři zemědělství Jaroslav Palas a Petr Zgarba se museli pakovat, neboť se zapletli do rozsáhlých pozemkových spekulací. Palase pro jistotu ještě exemplárně vyškrtli z kandidátky. Co kdyby ze skříně vypadl nádavkem ještě nějaký ten setuzácký kostlivec.

Stanislav Gross musel s ostudou rezignovat na post předsedy vlády. Víme, že oficiálně kvůli nevysvětlenému financování svého bytu a podivným podnikatelským aktivitám své ženy. Tušíme, že skutečnost bude daleko barvitější a že zdaleka nejde pouze o nevysvětlený milion za byt, nýbrž o privatizační miliardy, třeba za Unipetrol. Z nezřízeného klientelismu Grosse obviňuje sám jeho předchůdce v předsednickém křesle Miloš Zeman. Problémem je, že to byl právě Zeman, kdo v počátku Grossovi klestil cestu vzhůru.

A propos – kauza Unipetrol. Zdeněk Doležel je také sociální demokrat. Coby šéf kanceláře předsedy vlády Jiřího Paroubka proslul korupční aférou „pět v českých na stole u lesa“. To předseda poslaneckého klubu ČSSD a politický turista Michal Kraus to nebral od lesa, nýbrž přes kakaovou Afriku. Špinavé peníze, zřejmě z úplatků, pral přes účet své matky. I on je ale veselý chlapík. Tvrdí, že pod podezřelý obchod v Ghaně se jako direktor prý podepsal pouze z euforie.

Také ministru zahraničí Janu Kavanovi přebývaly v ministerském trezoru nějaké ty miliony. Ani se nenamáhal to nějak věrohodně vysvětlit. Není se co divit. Když tenhle komik v opilosti naboural několik aut, také policistům stačila pohádka, že si maže krk francovkou. Kam se ovšem Kavan hrabe na Karla Srbu, kterého si přivedl na ministerstvo. U toho se v garáži našel onačejší balík. Sociální demokrat Srba, odsouzený za objednávku vraždy, toho času dlí v arestu.

Do party rychle zapadnul i pražský volební lídr ČSSD ministr zdravotnictví David Rath. Do sociální demokracie ještě nestihl ani vstoupit a už má stole obvinění, že ještě jako prezident lékařské komory si spolu se svými spolupracovníky přilepšoval prostřednictvím reklamy ve stavovském časopise. Korupce provází i šachy okolo dodávek léků do zadlužených státních nemocnic. Nejnověji policie pozatýkala korupčnickou sociálně demokratickou buňku na ministerstvu dopravy.

Ne, netvrdím, že v jiných stranách se žádní podobní týpci vůbec nevyskytují. Ani netvrdím, že v ČSSD nejsou také slušní lidé. Ale moje prababička rovněž říkávala, že je lepší, když starostou (politikem) je nějaký bohatý člověk, který už něco dokázal. To aby si nepotřeboval přikrádat z veřejného. Kdo v roce 1996 spatřil tu socanskou hordu ve flanelových košilích, která tehdy poprvé ve větší míře vtrhla do parlamentních lavic, nemůže se divit, že staré prvorepublikové heslo „kudy chodil, tudy krad, sociální demokrat“ došlo po desetiletích dalšího naplnění.

Je dobré naslouchat prababičkám.

31. 3. 2006