Prezident na půl úvazku

 

 

Rozhovor s Janem Stráským

O rozpadu Československa s posledním federálním předsedou vlády a zastupující hlavou státu

Obálka a grafická úprava Oldřich Pošmurný

Vydalo nakladatelství IRMA, Praha 1993

Vyprodáno 

Příslušnou kapitolu otevřete kliknutím na její titulek v obsahu. 

Obsah

01 Slovo autora
02 Napsali o něm
03 Po 17. listopadu
04 Místopředsedou české vlády
05 O KSČ
06 O Václavu Klausovi
07 Boj o reformu
08 O ministrech české vlády
09 Kuponová privatizace
10 Zveřejnění spolupracovníků StB
11 Milovy
12 Volby 1992
13 Jednání ODS - HZDS
14 Federální vláda - osoby a obsazení
15 Bezpečnostní služby
16 Podzim 1992
17 Dělení majetku federace - 1
18 Zánik federace
19 Dělení majetku federace - 2
20 Ministr dopravy
21 Zastupující prezident
22 O ODS
23 Ještě jednou o Klausovi
24 O politice
25 Územně správní uspořádání
26 O turistice
27 Rodina a přátelé
28 Stráský o Stráském
29 Stráská o Stráském

Po listopadu 89 vstoupilo do politiky mnoho nových lidí nejrůznějšího politického zabarvení. Někteří zazářili jako supernova, aby jejich popularita záhy pohasla, jiní trvale blikotají na politickém nebi, ale jen několika nejvýraznějším se podařilo stát se skutečnými stálicemi.

Měl jsem možnost setkat se s řadou z nich, mnohé jsem viděl přímo v akci na besedách, mítincích či pracovních setkáních nejrůznějšího druhu. Většinou však předvedli přesně to, co od nich člověk sledující politickou scénu na televizní obrazovce či v novinách očekával. S jednou výjimkou. Bývalý místopředseda české vlády, později federální premiér a v současné době ministr dopravy Jan Stráský totiž na první pohled působí dojmem nenápadného a nevýrazného člověka. V okamžiku, kdy se rozhovoří, vás však překvapí svým rozhledem, hloubkou a šíří vzdělání, schopností přímočaře pojmenovat a vysvětlit problém, a přitom ve své argumentaci zůstat stručný.

Na základě prvního povrchního dojmu by si tedy asi málokdo na jaře jednadevadesátého roku, kdy se Jan Stráský poprvé objevil ve vládní funkci, vsadil na to, že právě on se přesně o dva roky později stane dle výzkumu veřejného mínění nejpopulárnějším českým politikem. Samozřejmě, podobné výzkumy nelze přeceňovat, ale o něčem určitě napovídají. Na čele žebříčku popularity se totiž objevil někdo, kdo nemá ani imidž politika západního střihu, ani bodrou lidovost populisty východního typu, člověk bez disidentské minulosti, ba naopak s komunistickým hříchem mládí na triku. Proč? Proč právě on?

Každý si na to může odpovědět sám a podle svého, ale prazáklad úspěchu Jana Stráského je určitě v jeho pracovitosti a spolehlivosti. Ale to by samo o sobě ještě nestačilo. Pojí se k nim ještě - a to je zřejmě nejdůležitější - obecná důvěryhodnost a přijatelnost, a to nejen v pravé části politického spektra, kam doktor Stráský svojí příslušností k ODS patří.

Od prvního nápadu napsat s Janem Stráským knížku-rozhovor k jeho realizaci uběhly přibližně tři měsíce. Na začátku byl můj telefonát, následoval ministrův týden na rozmyšlenou a potom šlo už spíš o to, najít v beznadějně plném kalendáři ministra dopravy a místopředsedy nejsilnější politické strany několik děr, abychom si mohli v klidu na pár hodin sednout a povídat si. Část knížky pak takto vznikla v ministrově obrovité pracovně na vltavském nábřeží ("zdědil" ji po bývalých mocipánech), největší díl na šumavské chalupě, kde se uprostřed zasněžených kopců v teple hostitelovy miniaturní pracovničky a za inspirace několika sklenek rumu povídalo obzvláště pěkně, konec seriálu se pak uskutečnil v Hradci Králové během okna mezi odpoledním programem ministra a večerní plesovou povinností místopředsedy ODS.

Podobných knížek-rozhovorů s našimi politiky vyšlo v poslední době více (např. s Petrem Pithartem, Fedorem Gálem, Jiřím Dienstbierem), ale jak už z uvedených jmen vyplývá, šlo většinou o politiky, kteří své funkce již opustili, takže jejich zábrany mluvit zcela otevřeně jsou pochopitelně mnohem menší než u politiků, kteří vzhledem ke svým stávajícím postům musí svá slova vážit přece jenom trochu opatrněji. Měl jsem z toho trochu strach, ale doktor Stráský mé obavy velice brzo rozptýlil. Hovoří totiž otevřeně a často i kriticky nejen směrem k názorovým protivníkům, ale mnohdy i do vlastních řad.

Proto mě trochu víc mrzí jiný problém. Největší část našeho povídání se zcela zákonitě točí především kolem událostí loňského roku, které Jana Stráského přivedly do funkce federálního premiéra a záhy i zastupující hlavy státu. Jejich posledním dějstvím však je dělení federálního majetku. A i kdybychom se sebevíce snažili, nebylo v našich silách postihnout překotný vývin této problematiky - ale i některých jiných otázek - beze zbytku. Kapitolka "dělení majetku" proto budiž spíše dobovým dokumentem a dokladem o tom, že to naši vyjednavači rozhodně neměli lehké.

A ještě poslední věc. Na Šumavě se naskytla příležitost položit pár otázek i manželce doktora Stráského paní Boženě Stráské, takže i její odpovědi, naleznete na konci této knížečky. A abych to měl komplet, své první životní interview mi tamtéž "poskytl" i sedmiletý Pepíček Stráský.

A úplně na konec ještě několik poděkování - manželům Stráským za hezký víkend na šumavské chalupě, sekretářkám doktora Stráského paní Pospíchalové a paní Kmochové za ochotu a hlavně pak všem, kteří do této knížky přispěli, byť jen několika řádky.

Petr Štěpánek

(Praha, Libínské Sedlo, Hradec Králové, únor - květen 1993)

Aktualizováno ( Sobota, 27 Červen 2009 19:08 )

 

Jan Stráský je člověk velmi výrazný, je to člověk, kterého mám rád. Je spolehlivý, pracovitý, poctivý, svědomitý, je v něm až určitá sveřepost. Žije intenzivním životem, nefláká se (nidy v životě), nevěřím, že by si někdy za bílého dne lehl na kanape (a to už ho dobře znám více než 20 let), snaží se, pořád o něco usiluje - a těší ho to. Je to prostě přítel, kterého byste si vybrali na společný přechod pouště Gobi s nadějí, že se za dlouhé týdny samoty a námahy nepohádáte.

Václav Klaus

 

O Janu Stráském jsem poprvé slyšel, když jsme s tehdejším předsedou vlády Petrem Pithartem a ministry Ježkem a Dybou uvažovali, jak doplnit tým české vlády. Vyslechl jsem tehdy, že Jan Stráský je obdivuhodný sportovec, zejména turista, vynikající kamarád, skvělý ekonom a že je na něj ve všem spolehnutí. Když se potom na jednom zasedání vlády skutečně objevil, tuším nejprve jako poradce, působil trochu jiným dojmem. Bylo poznat, že umí úřadovat. Ale všechny další slibované vlastnosti Jana Stráského se potvrdily. Nedovedu si dnes představit, že by se český politický život bez něj obešel. Je to ekonom s titulem doktora filozofie, a není to náhodné spojení dvou oblastí lidského poznání. Jan Stráský je ekonom s vynikajícím kulturním povědomím, je hluboce lidský. Jednat s ním je pro mne vždycky radost, ať je téma jakékoli.

Jsem rád, že jsem do knížky o něm mohl přispět těmito řádky.

Milan Uhde

 

Jan Stráský je už něco jako firemní značka solidnosti, věcnosti, spolehlivosti a loajality. Loajality v tom pozitivním slova smyslu, který nám v Čechách dosud uniká.

Nelituji, že jsem jej přivedl do politiky, ačkoli on dnes patří k vítězům a já k poraženým. (Přesně vzato, byla to moje manželka, která mi ho dvakrát v různých situacích připomněla.)

Myslím, že to není náhoda, že si na něj jeho vlastní strana nevzpomněla; snad se na mě Honza nebude zlobit, když vyslovím přesvědčení, že politická strana, která by jej byla hodna, se dosud nezrodila. Jan Stráský je totiž člověk odpovědnosti, nikoli moci. Zkrátka horolezec, nikoli šplhoun.

Petr Pithart

 

Každý máme soukromou galerii elity národa. Do té mé patří rovněž Jan Stráský. Myslím-li na něho, běží mi před očima film, složený z všedních okamžiků práce.

Obdivuji na Janu Stráském schopnost řešit věci s rozumem, nikoliv však přezíravě. Obdivuji jeho smysl pro věcnost, pro niž ale nezapomíná na celý komplex jednotlivostí, z nichž se skládá člověk, město, stát. Myslím na jeho smysl pro humor, jenž se neposmívá, na jeho klid, který není lhostejností. Vážím si ho.

Igor Němec

 

Kdybych byl horolezec na skále, pak bych chtěl být uvázán na laně s Honzou Stráským.

Karel Dyba

 

Na prvý pohľad nič zvláštneho, okrem prostého, vnímavého a úprimne - prísneho výrazu. Viac jednoduchý ako komplikovaný človek. Avšak len do prvého dotyku s dialógom. Hneď na začiatku výmeny názorov pozorný partner musí vziať v úvahu náročný, inteligentný prístup, mnoho razy jednoznačne vyhranený. Každý, kto chce byť aktívnym účastnikom takéhoto dialógu musí hlboko načrieť do studnice argumentov tak, aby vedel uplatniť autoritu rozumu, ktorá je diskutujúcemu J. Stráskému vlastná a v prvom rade akceptovateľná.

I napriek napätým, zvláštnym okolnostiam, ktoré súviseli predovšetkým s krokmi pri rozděľovaní ČSFR a najmä pri delení majetku ČSFR (napr. mnou predkladaných 7 verzií návrhu zákona o delení majetku ČSFR) vytvoril sa medzi nami zo začiatku korektný a nakoniec priateľský vzťah. Na polročnú spoluprácu s bývalým premiérom ČSFR J. Stráský budem dlho spomínať.

Rudolf Filkus

 

S panem Janem Stráským jsem se poprvé setkal na schůzkách u V. Klause, kde jsme přemýšleli o dalším "osudu" OF a kde padla první slova o založení ODS.

Nejvíce jsem měl možnost J. S. poznat jako předsedu federální vlády. Vím, že bylo dobře, když v tak vážném období byl posledním premiérem Československa právě pan J. S. Kdyby to byl někdo jiný, mohlo být všechno komplikovanější a složitější. Pan Stráský svoji roli sehrál s přehledem, klidně, věcně - prostě tak, jak se sluší na špičkového politika a státníka.

Jsem rád, že jsem mohl být členem vlády, kterou vedl, a velmi si vážím vlastností, které při tomto vedení prokázal.

Petr Čermák

 

Způsob, jakým Dr. Stráský zvládával komplikovaná zasedání vlády v nelehkých situacích dožívající federace, pro mne byl a je inspirativním vzorem: šlo o obdivuhodnou kombinaci profesionality a člověčiny s mimořádnými výsledky.

Miroslav Macek

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 09:44 )

 
Prezident na půl úvazku

Kde vás zastihl 17. listopad?

V té době jsem pracoval v pobočce Státní banky na Praze 1, v budově naproti Prašné bráně. A ani já jsem si samozřejmě nenechal uniknout studentskou manifestaci, která se konala poblíž kolejí pod Pankrácem. Dokonce jsem měl to štěstí, že jsem se svým přítelem panem doktorem Veselým stál velmi blízko malé improvizované tribunky, ze které se přednášely projevy. A prožil jsem tedy i ono napětí, kam se průvod po skončení té oficiální části vydá. Byl velmi chladný večer, takže se musím přiznat, že jsem sice byl svědkem dvou zásahů připravených ozbrojených složek, které usměrňovali průvod u Botanické zahrady a pak ještě na nábřeží, ale záhy jsme se s panem doktorem Veselým rozloučili a já odjel domů. Takže přímo na Národní třídě jsem 17. listopadu nebyl.

Ke své hrůze jsem ale záhy zjistil, že tam byl můj syn, tehdy středoškolský student. Takže hned druhý den se mi dostalo jeho zasvěceného výkladu, jak to na Národní třídě vypadalo. Jemu se s pomocí obyvatel okolních domů podařilo skrýt spolu s dalšími kamarády v jednom ze sklepů. Takže naštěstí nebyl přímo mezi zbitými. Nicméně i ty domy, kde oni byli tiše schováni ve sklepě, policie prohledávala, takže i oni si prožili jisté drama.

Jak vás následující společenské změny zasáhly, co se týká vaší profese?

Nejdřív mě zasáhly, co se týká politiky. I ve Státní bance vzniklo Občanské fórum a já v něm od prvního okamžiku působil. Z osob, které je dnes vidět na odborné scéně, tu byl k vidění třeba pan viceguvernér Kerouš.

Souběžně s touto aktivitou, která samozřejmě směřovala k určitým kádrovým obměnám a která vedla i k odstoupení tehdejšího generálního ředitele Státní banky, politicky velice známého pana Potáče, který se krátce před listopadem vrátil do banky po svých peripetiích ve Státní plánovací komisi a v jiných funkcích, došlo i k odborným změnám. K 1. lednu 90 se Státní banka rozdělila na banku emisní a komerční. A já byl požádán, abych ukončil svou činnost na pobočce Státní banky na Praze 1 a přešel do ustředí Komerční banky jako ředitel organizačního odboru. Toho jsem pak dělal až do 15. dubna 90, kdy jsem byl jmenován náměstkem generálního ředitele Komerční banky.

Kdy jste se začal více angažovat v politice?

Z onoho malého OF v bance jsem se dostal do kontaktu se Špalíčkem, ale pořád víceméně řadově. Některé odborné věci jsme tenkrát konzultovali s panem Klausem, panem Ježkem, panem Dlouhým atd. Ale do politiky jako takové jsem vstoupil nikoli na výzvu pana Klause, ale na výzvu pana Pitharta.

On se k tomu také hlásí. Znali se už před listopadem?

Ano, z takové té polodisidentské činnosti. Znal jsem ho už před rokem 68 jako pojem z "literárek" a v sedmdesátých letech jsme se blíže seznámili při výměně literatury na různých večírcích a zvláště pak při akci, jejíž duší byla jeho manželka. To byly takové zvláštní společenské večery konané v jejich bytě, kde se scházela velice početná a různorodá společnost.

Druhá rovina šla přes pozdější Demokratickou iniciativu panů Doležala a Mandlera. Do této společnosti také pan Pithart velmi často docházel.

Petr Pithart byl jedním z těch, kteří tvrdošíjně hájili názor, že by disent neměl být jen jakési uzavřené ghetto, a vždy propagoval kontakty s lidmi z jiných - i oficiálních - struktur.

Ano, on byl natolik tolerantní a otevřený různým názorů, že se vždy pohyboval - a byl přijímán - ve více disidentských skupinách. A to i v těch, jejichž kontakty nebyly navzájem příliš dobré. Především pak v Chartě, proti níž stála právě Mandlerova a Doležalova skupina. Pohyboval se prostě v celém disidentském spektru, a jak správně říkáte, nebyl uzavřen ani kontaktům s lidmi, kteří v disentu ještě nebyli nebo vůbec nikdy nebyli.

Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 23:29 )

 
Prezident na půl úvazku

Překvapila vás nabídka stát se místopředsedou české vlády?

Tak to nezačalo. Nejdříve mne pan Pithart požádal, abych mu dělal ekonomického poradce. To je zajímavé období, které trvalo asi pět měsíců. Ta nabídka totiž byla formulovaná velice naléhavě. A zdůvodňovaná byla tak, že pan Pithart se v ekonomii nevyzná a poradce skutečně potřebuje. Jenže roli poradce jsem potom plnil tak, že se za to stydím ještě dnes.

Proč?

Poněvadž ode mě nikdo nic nechtěl a já jsem jenom odevzdával všelijaké své úvahy, za což jsem bral i jakýsi plat. Sice nijak významný, ale přece jenom plat, byť jen za částečný úvazek, protože souběžně s tím jsem i nadále působil jako náměstek v Komerční bance. Na moji práci prostě nebyly žádné ohlasy, neexistovala žádná komunikace. A já jsem si to neuměl vysvětlit, trápil jsem se tím a nechápal jsem, proč jsem tedy vlastně byl tak naléhavě žádán o spolupráci, když po mně nikdo nic konkrétního nechce ani nikdo neodpovídá na mé podněty. Trvalo to celé pětiměsíční období. Teprve mnohem později jsem pochopil, že se to může stát prostě tím, že není čas.

Jediná věc, o kterou mě pan Pithart požádal, byla akce Baťa. Chtělo se po mě, abych ze svého pohledu posoudil tehdejší nároky pana Bati, řešení restitucí jeho majetku a vstupu pana Bati do naší ekonomiky.

S panem Baťou se to však přesto táhlo strašně dlouho.

To je pravda. Já o začátcích vím pochopitelně jenom zprostředkovaně, datují se velice brzy po listopadu a centrální osobou toho prvního kontaktu byl pan Komárek. Myslím si, že pan Baťa si musel prožít určitou odyseu postupného uvědomění si reality, že je sice vítán jako symbol, ale nikoli jako majitel, jemuž se vše nabídne. Než k tomuto zreálněnému vidění došlo, chvilku to trvalo. V okamžiku, kdy jsem vstoupil do hry já, šlo už jen o to posoudit, jestli ty daleko umenšené požadavky pana Bati jsou realistické. V této kauze jsem se pak pohyboval až do slavnostního podpisu příslušné dohody v hotelu Forum. Ale to už jsem dávno byl místopředsedou vlády.

Členem vlády se člověk přece jenom nestává každý den. O čem a kde jste před nástupem rozjímal?

Na rozjímání bylo málo času. Podle tzv. "lánských dohod" mělo dojít k posílení ODS v české vládě, takže se k jednání sešli pan premiér Pithart s panem Klausem jako předsedou ODS. Všechno se odvinulo velmi rychle během jednoho pátku. Myslím tím rozhodnutí o nominaci, nikoli vlastní jmenování, to naopak trvalo velmi dlouho, neboť záviselo na hlasování předsednictva České národní rady.

Co se týče toho rozjímání, odehrálo se právě tady, kde si povídáme dnes, to znamená v šumavských lesích na Prachaticku. Člověk si v takových chvílích klade zásadní otázku, zda na to má a zda opravdu svým osobním podílem může přispět k řešení nejen všech těch ekonomických otázek - ty koneckonců stále ještě trvají -, ale i speciálních politických otázek, které se v létě 91 vyskytovaly. A nemá cenu zastírat, že mezi nimi byla i ona významná otázka jednání se Slovenskem.

Jak se změní život finančního úředníka, když se ocitne ve funkci místopředsedy české vlády?

Rozdíly mezi čelnou funkcí v bance a ve vládě jsou především dva. Funkce ve vládě, zvláště funkce premiéra nebo místopředsedy znamená rozhodovat o problémech, o kterých máte velice různou úroveň znalostí i kvalifikace. To znamená, že mnoho rozhodnutí děláte s nepříjemným pocitem z hlediska profesionálního, protože vaše znalost problému není dokonalá a přiměřená tomu, o čem rozhodujete. Banka je přece jenom banka. Tam když se vyskytne problém, sedíte nad ním tak dlouho, až získáte nějaký odborný názor, a na tom pak trváte. A druhý rozdíl je v tom, že v bance se sice také dělalo čtrnáct patnáct hodin - a byla to velice příjemná práce dělat z nebanky banku -, ale dodržovaly se tam jakž takž alespoň víkendy. Ve vládě není rozdíl mezi pondělím a sobotou nebo středou a nedělí. Pán Bůh dobře věděl, proč se sedmý den nemá dělat. Když se ta neděle čtyřikrát za sebou škrtne, je z toho člověk poněkud vyšinutý.

Dne 1. června 1991 jste tedy byl uveden do funkce místopředsedy české vlády. Jak byste s odstupem charakterizoval ducha kabinetu, do něhož jste vstupoval?

Určitou zkušenost jsem už sice měl z funkce poradce, ve které jsem se několikrát účastnil jednání hospodářské rady i vlády. Ale když jsem pak sám do vlády vstoupil, prožil jsem tu ono zvláštní období, kdy končila jakási euforie, kdy všichni byli ochotni spolupracovat, a nastávala diferenciace. Všeobecnou vůli a nadšení už přehlušovaly přece jen ne zcela jednotné politické i ekonomické názory.

Václav Klaus krátce poté, co se stal českým premiérem, řekl v jednom z rozhovorů toto: "Ve svých prvopočátcích česká vláda spíše bojkotovala ekonomickou reformu. Po odchodu místopředsedy Františka Vlasáka a jeho nahrazení Janem Stráským se situace v mnohém změnila. A právě na to, co prosazoval místopředseda Stráský, můžeme navazovat." Změnilo se tedy směřování české vlády vaším příchodem?

To se mi přece jenom těžko posuzuje, předtím jsem v ní nebyl. Ale myslím si, že ano. Hospodářská rada, jejímž jsem se z titulu místopředsedy vlády stal předsedou, jasně vyhranila svůj program. Přestavěl jsem ji tak, aby byla opravdu dělným orgánem a aby materiály pro vládu připravovala skutečně v duchu ekonomické reformy. Zvláště pak ty, které brzy převážily, to znamená materiály privatizační.

Z tohoto hlediska jsme samozřejmě měli zcela jiné názory než pan Vlasák, který ještě velmi dlouhou dobu zůstal jako poradce pana premiéra. Lidsky jsme spolu ale vycházeli velice dobře. Pokud to Václav Klaus vnímal tak, jak říká, posuzuje se mu to jako vnějšímu pozorovateli samozřejmě lépe. Já jsem spíš cítil, že se vyhrocuje ekonomické povědomí vlády a začínají konflikty.

Myslíte, že tzv. "osmašedesátníci" prostě nejsou schopni překročit onen svůj horizont třetích i jiných cest?

Při této otázce musím říct, že za jistých okolností bych i já mohl být považován za "osmašedesátníka", samozřejmě generačně dosti mladého a v roce 68 nevýznamného. Ale i já jsem prožil a nějakým způsobem vnímal tehdejší ekonomické představy. Nastoupil jsem tehdy právě do centrály Státní banky, kde se tenkrát vlastně jednalo o tomtéž jako v prvních měsících po roce 89. Totiž o rozdělení banky na emisní a obchodní.

Ten problém tedy asi nezní právě takhle, ale spíše, že někteří "osmašedesátníci" vyvodili z roku 68 závěr, že socialismus je nereformovatelný, a jiní ne. Osmašedesátý rok navíc mnohé zastihl v jiné generační pozici než mne, ale to není ani moje výmluva ani zásluha. Abychom to však uzavřeli - fakt, že někteří lidé z průběhu a výsledků roku 68 nevyvodili nereformovatelnost socialismu, to je právě ona dělící čára, například i mezi panem Vlasákem a mnou. Jeho horizont je prostě uvězněn v představě, že se koneckonců nemusí jít až ke kapitalismu, ale že socialismus - když už tu nestraší Sovětský svaz - lze nějak opravit.

Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 23:26 )

 
Prezident na půl úvazku

Řečeno slovníkem let nedávno minulých, máte ve svém "kádrovém profilu" skvrnu. Narazil jste na to do určité míry sám, takže já teď samozřejmě nemohu nepoložit následující otázky? Kdy jste vstoupil do KSČ?

V roce 1963 nebo 1964, už nevím, kdy mi přesně končila kandidátská lhůta. Takže si každý může spočítat, že mi bylo třiadvacet.

Proč jste vstoupil?

To už je otázka důvěry, jestli mi to budete věřit. Pocházím z dělnické rodiny, oba rodiče byli komunisté, dělníci. V tomto prostředí jsem zažil konec války i poválečný vývoj. Byl jsem vychováván, že socialismus je v podstatě přijatelný režim. Vycházel jsem tedy z jiné startovní čáry než děti z rodin, kde rodičům bylo v této věci jasno. Navíc jsem člověk, který vždycky bude mít kádrové skvrny, protože aktivní lidé je vždycky budou mít. Na to, jak jsou naše dějiny ve 20. století převratné, je lidský život moc dlouhý.

Tlaku marxismu jsem byl vystaven dokonce do té míry, že už ve čtrnácti letech jsem měl z marxismu-leninismu všechno přečteno. Takzvaná velká a malá knihovna marxismu-leninismu se tenkrát prodávala za dvě koruny, bylo to velice dostupné. A k mé dětské představě patřilo, že se s tím prostě musím seznámit, protože o tom se teď mluví a je to aktuální.

Přibližně v době, kdy se rozhodovalo, jestli půjdu na střední školu, však můj tatínek, který svým přesvědčením zůstal komunistou dodnes - a je mu přes osmdesát -, na protest proti popravě Slánského a pro nesouhlas s ekonomickou politikou z KSČ v roce 1953 vystoupil. Vadilo mu třeba, že komunisté hovoří o obrodě zemědělství a přitom nechávají lidi lyžovat mezi nesklizenými panáky obilí. Jeho ideální představa o komunismu se prostě rozešla s reálnou podobou jeho budování. Čtyřicet let tedy v KSČ není, přesto na něj prozrazuji, že do dneška je přesvědčen, že komunismus je - až se narodí ti správní lidé - realizovatelný. Jenže to je právě ten logický nonsens. Takoví lidé se podle mého mínění nikdy nenarodí, lidé jsou takoví, jací jsou.

V dospívání jsem tedy byl vystaven i tomuto kritickému hodnocení. Naše rodina nebyla taková, že by jen opakovala nějaké teze a poučky. Šlo spíš o jakési vnitřní dělnické přesvědčení, že myšlenka je dobrá, jen realizace se nedaří.

Já jsem si svůj názor musel udělat sám. V takových osmnácti letech už mi bylo jasné, že systém se musí podstatně reformovat. A teď už jde jenom o to, zda mi budete věřit nebo ne - protože takhle může odpovědět spousta mých vrstevníků z té doby -, že jsem do KSČ vstupoval proto, že se s tím něco musí udělat. Ve svých třiadvaceti letech jsem nemyslel ani na kariéru, ani na nějaké funkce. V bance jsem pracoval jako řadový úředník předtím i potom, až do roku 68.

Původně jsem vám chtěl položit otázku, kdy se do vašich názorů vplížily první pochybnosti, ale vidím, že vy jste do KSČ s pochybnostmi už vstupoval.

To snad nebyly pochybnosti, spíše představa, která se nakonec ukázala jako mylná, protože socialismus reformovatelný není. Tenkrát jsme však hltali Šika a další, jejich myšlenky plánu a trhu. Studoval jsem na vysoké škole navíc v tom nejliberálnějším období, jaké za socialismu bylo, a díky některým reformním učitelům nám přece jenom byly předkládány myšlenky a knížky, které nenapsal jenom Marx či další ekonomové čistě marxističtí.

Jak jste vnímal rok 1968? Začněme třeba "lednem".

Byli jsme mladí a měli jsme spousty času, věděli jsme o každém slově, které se na ÚV řeklo. Rozebírali jsme to a hodnotili. A ať už jsme byli ve straně nebo ne, spojovala nás myšlenka, že socialismus se musí změnit. Už rok 1967 jsme prožívali dramaticky, že se to blíží. Takže mám-li to shrnout, vnímal jsem tehdejší dobu v duchu všech "osmašedesátníků", v duchu nadějí, že teď přichází šance.

Kdy se dostavilo vystřízlivění?

Pochybnosti se vkrádaly už s realizací polednové politiky. Byl jsem v té době hrozný grafoman a psal Dubčekovi a Smrkovskému dvacetistránkové dopisy s připomínkami k akčnímu programu a radil jim, jak to dělat jinak a správně. To bylo tak v dubnu květnu. Úplné vystřízlivění samozřejmě přišlo se srpnem. Avšak nejen samotným vstupem vojsk, ale především způsobem, jakým se k němu naše politická garnitura postavila.

Tehdy jsem z KSČ vystoupil.

Jak jste to udělal?

Můj konec v KSČ to byla volba Husáka generálním tajemníkem v dubnu 69. S květnovým datem jsem napsal dvanáctistránkové zdůvodnění proč z KSČ vystupuju. Nicméně po roce mi oznámili - podobně jako dvěma kamarádům, kteří ke stejnému datu učinili totéž -, že musíme na prověrky. Prý nepracovaly výbory, takže naše vystoupení nikdo nemohl vzít na vědomí. Na prověrkách nás pak vyloučili.

Ať počítám, jak počítám, jestliže jste ročník 1940, musel jste studovat při zaměstnání. Mělo vyloučení z KSČ vliv na vaše dostudování?

V tomto smyslu jsem měl štěstí. Konec studií se sice kryl s vyloučením z KSČ, ale na dokončení školy to nemělo vliv. Dostudoval jsem v roce 1969. Státnice z ekonomie jsem skládal v roce 1968, z filozofie v roce 1969 a v sedmdesátém roce jsem ještě stihl doktorát. Ten jsem však už nemohl dělat z ekonomie a filozofie, které jsem studoval, ale z filozofie a etiky. Ekonomii jako takovou už do té doby stihli rozmetat.

Bez následků však mé vyloučení nezůstalo. Přesně v den mé doktorské promoce v Karolinu v sedmdesátém roce, jsem si musel "odskočit" ze slavnostního oběda v Reprezentačním domě Na příkopech naproti, do ústředí Státní banky, pro výpověď. Shromážděným příbuzným jsem to tenkrát raději ani neřekl.

Na druhou stranu jsem měl - na rozdíl od kolegů z ministerstev - opět štěstí, protože Státní banka měla své pobočky. Mohl jsem přejít do některé z nich. K výběru jsem však dostal pouze ty, které byly z hlediska tehdejšího vedení obsazeny již dosti silně kádrově. Poněvadž stejný osud potkal tehdejšího a dnes už možná zapomenutého náměstka ministra financí pana doktora Koudelku, který byl jakýmsi mým vzorem - byl to toiž nejen výborný ekonom, ale i filozof, literát atd. -, a já se dozvěděl, že on bude vyhozen z ministerstva financí na pobočku Praha 1, vybral jsem si ji také. Setrval jsem zde pak až do 15. ledna 1990.

Myslíte si, že komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly?

Použiju citátu svého komunistického tatínka, který samozřejmě umře s přesvědčením, že budoucností lidstva je komunismus. Protože je to však dělník racionálního uvažování, vychází ve svém tvrzení také z teze, že žádný komunista se ještě nenarodil. Takže kde je vlastně ta hranice, kdo je komunistou nebo kdo se z toho či onoho důvodu - a my jsme o tom už mluvili v mém případě - přiklonil v jisté osobní a časové situaci k tomu či onomu? Já si myslím, že není spravedlivé - a kdybychom na to vzali křesťanská měřítka, člověk ani nemá právo - upírat druhému možnost změnit během dlouhého lidského života svůj názor.

Jak hodnotíte fakt, že přes to přese všechno, co je už dnes všeobecně o komunismu známo (50. léta, rozbité hospodářství apod.), volí komunisty 15 procent lidí?

Za prvé bych poukázal na rozdíl mezi ideologií a realitou. Ideologie má svou velkou setrvačnou sílu, která se tak moc s realitou neměří. Nechci zde používat nevhodného příkladu církví, ale církve také prožily různé etapy střetu své ideologie a reality a asi bychom u nich našli také příklady toho, co chci naznačit. Já jsme přesvědčen o tom, že Češi jsou plebejský národ, který má velmi silné sociální cítění, a s tím musíme - i jako ODS - počítat. My tady nikdy nenastolíme americký kapitalismus, protože prostě žijeme v Čechách a máme české obyvatelstvo, které má své určité životní zkušenosti a světonázorové profily, takže i v této situaci prostě volí čtrnáct procent komunisty.

Komunisté dnes ale nemohou kdovíjak využívat svého vlivu, i když vím, že díky svému finančním zázemí mají mnohdy lepší možnosti než mnozí jiní. Jejich volební výsledky však podle mého názoru odráží i skutečné sociální cítění českého národa.

Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 23:23 )

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 6 Další > Konec >>

Strana 1 z 6
Unisono...
výběr z foto...
49-2008-Rhona-Zenevske-jezero-cikansky-tabor.jpg phoca_thumb_s_14-2005-Dunaj-Zitny-ostrov-stara-ramena.JPG phoca_thumb_s_55-2009-Berlin-Visegradska-ctyrka.JPG phoca_thumb_m_27-2008-Norimberk-Reichsparteigsgelande.JPG phoca_thumb_s_45-2008-Bavorsko-Chiemsee.JPG phoca_thumb_s_17-1996-Spanelsko-Salou.jpg phoca_thumb_s_19-2005-Nizozemi-Severni-more.jpg 37-2007-Orlicke-hory.jpg phoca_thumb_l_14-2005-Dunaj-Zitny-ostrov-stara-ramena.JPG phoca_thumb_s_15-2005-Dunaj-Gabcikovo.jpg phoca_thumb_m_07-1977-foto-na-tablo.jpg phoca_thumb_s_06-1998-kongres-ODS-v-Jihlave.jpg phoca_thumb_m_34-2006-Provence-Les-St-Maries.jpg phoca_thumb_l_01-1973-Spektrum.jpg phoca_thumb_l_04-1999-Cesko-saske-Svycarsko.jpg phoca_thumb_m_26-2008-New-York-Wall-street.JPG 12-2001-s-Charlie-Kasalem-na-Sazave.JPG 11-1983-Natural.jpg phoca_thumb_s_15-1995-Krkonose.jpg phoca_thumb_m_07-2003-Dunaj-Marcus-Aurelius.jpg
Ulti Clocks content