Kdykoli přijde řeč na spory o televizi Nova, normální člověk se asi za deset vteřin ztratí v bludišti zkratek, kterými se to tady jenom hemží. Zas tak složité to ale není. Pro zjednodušení a lepší orientaci na bojišti hned zkraje uvádím základní rozdělení armád. Pokud je řeč o straně Vladimíra Železného, objevuje se v textu obvykle pouze jedna zkratka – CET 21. Do armády Ronalda Laudera patří tři zkratky – CME, CEDC a ČNTS. V průběhu válečných operací bude do bojů zatažena ještě třetí strana – Česká republika. Ta bohužel žádného generála neměla, pouze proradné podplukovníky a všehoschopné frajtry. Proto také – až utichnou všechny zbraně – zůstane na bojišti jako jediný poražený. Z institucí České republiky je nečastěji zmiňována Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. V celé knize, a to i v citovaných materiálech, jsem její zkratku upravil do jednotné podoby – RRTV. Jednotně také v celé knize píšu Radu s velký písmenem, podobně jako třeba Poslaneckou sněmovnu či Senát. Do jednotné podoby jsem také upravil používané zkratky akademických titulů. AČK – Asociace českých kameramanů arbitráž amsterdamská – CME vs. Vladimír Železný arbitráž londýnská – Ronald Lauder vs. Česká republika arbitráž stockholmská – CME vs. Česká republika broadcaster – provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání F 1 – jeden z programů Československé televize (1990 – 92) F 1 – Frekvence 1, celoplošné rádio FTV Premiéra – akciová společnost, držitel licence k celoplošnému televiznímu vysílání TV Prima, dříve TV Premiéra CET 21 – Central European Television for 21st century, s. r. o., držitel licence k celoplošnému televiznímu vysílání TV Nova. V jednu chvíli se také objevila akciová společnost téhož jména. CEDC – Central European Development Corporation Management Servises, GmbH., německá firma vlastněná Ronaldem Lauderem, původní investor TV Nova, většinový podílník v ČNTS CME – Central European Corporation, investor TV Nova, který bez souhlasu českých orgánů nahradil CEDC, existuje několik „příbuzných“ společností toho jména (Bermudy, Nizozemsko), jejich většinovým vlastníkem je Ronald Lauder, arbitráž proti České republice vedla nizozemská společnost CME Czech Republic B. V. ČNTS – Česká nezávislá televizní společnost, s. r. o., v letech 1993 – 99 servisní firma TV Nova, většinově vlastněná Lauderovou společností CEDC, později CME Česká produkční 2000 – hlavní servisní firma TV Nova po přesunu televize na Barrandov, od roku 1999 dodnes, nahradila ČNTS ČSFR – Česká a Slovenská Federativní Republika ČSSD – Česká strana sociálně demokratická ČR – Česká republika ČT – Česká televize, veřejnoprávní instituce ČT 1 – první program České televize ČT 2 – druhý program České televize ČT 3 – třetí program České televize, dříve OK 3 DVP – denní vysílací plán KDS – Křesťanská demokratická strana KDU-ČSL – Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová KSČM – Komunistická strana Čech a Moravy Nova – název televizního programu vysílaného společností CET 21 ODA – Občanská demokratická aliance ODS – Občanská demokratická strana OK 3 – jeden z programů Československé televize (1990 – 91) PPF – finanční skupina, která v roce 2003 většinově ovládla Novu PR agentura – public relations – veřejné vztahy, „píárová“ agentura je firma zabývající se vytvářením pozitivního obrazu svých klientů Premiéra – název televizního programu vysílaného společností FTV Premiéra Premiéra TV – akciová společnost, původní servisní firma televize Premiéra Prima – dříve Premiéra, název televizního programu vysílaného společností FTV Premiéra PSP ČR – Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky RRTV – Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, od roku 2001 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, nejvyšší mediální regulační orgán v České republice volený Poslaneckou sněmovnou Rada ČT – Rada České televize, dohlížecí a kontrolní orgán veřejnoprávní televize volený Poslaneckou sněmovnou SBS – Scandinavian Broadcasting System, televizní společnost, která chtěla fúzovat se CME Stálá komise – Stálá komise pro sdělovací prostředky, orgán Poslanecké sněmovny TV 3 – regionální (Praha a Hradec Králové) a kabelová televize US-DEU – Unie svobody – Demokratická unie
Slovní spojení válka o Novu jsem poprvé použil 20. dubna 1999 v rozhovoru pro Český rozhlas 1 – Radiožurnál. Nevím, jestli jsem byl úplně první, ale již brzy se ukáže, že to bylo pojmenování velmi trefné. A to i navzdory tomu, že jsem za to od některých kolegů z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) tehdy sklidil kritiku, že to prý zbytečně dramatizuji. Bylo den po odvolání Vladimíra Železného z funkce generálního ředitele TV Nova, přesněji generálního ředitele České nezávislé televizní společnosti, a česká média byla na nohou. Radiožurnál si se mnou, coby členem RRTV, dojednal rozhovor do hlavní polední zpravodajské relace. Pamatuji si to jako dnes, byl jsem zrovna na cestě z Hradce Králové do Prahy a na interview jsem si zastavil u benzinové pumpy na začátku dálnice u Poděbrad. Stejně dobře si pamatuji, co jsem tehdy posluchačům říkal. Mám rád metafory, a tenkrát jsem použil tu o kolotoči. Že komerční televize je vlastně takový kolotoč, na kterém vozíte lidi. Potřebujete k tomu ale nejen ten kolotoč, nýbrž také oprávnění tím kolotočem točit. A říkal jsem také, že z tohoto pohledu v nastalém sporu tahá Vladimír Železný a spol. za delší konec lana. Ronaldu Lauderovi totiž sice patří ten kolotoč, tedy baráky a kamery, ale oprávnění točit kolotočem má Železný. A Železný si může v nastalé situaci pronajmout, půjčit či koupit úplně jiný kolotoč, a protože vlastní ono oprávnění kolotočem točit, bude klidně vysílat dál, zatímco Lauderovi zůstane kolotoč, na který se bude moci chodit leda tak dívat. Licence k soukromému televiznímu celoplošnému vysílání jsou nedostatkové zboží – za daného technického stavu existují pouze dvě – a v dohledné době tomu nebude jinak. Neopomněl jsem také dodat, že mě celý spor vlastně ani moc nepřekvapuje, protože je logickým vyústěním problematické rozdvojené organizační struktury Novy a že došlo přesně na moje slova. Byl jsem totiž prakticky jediný člověk v této zemi, kdo na tento stav dlouhodobě a hodně nahlas upozorňoval. Železný mě za to nenáviděl a ve Volejte řediteli častoval urážkami. Nějaké větší zastání jsem však nenalezl ani mezi českými novináři. Do křížku s mocným magnátem z nejsilnějšího média v zemi se uprostřed devadesátých let nechtěl pouštět skoro nikdo. Ten problém spočíval v tom, že televizí podle našich zákonů byla (v případě TV Nova) společnost CET 21, coby držitel licence k vysílání, zaměstnávající jednu sekretářku, zatímco servisní firma, Česká nezávislá televizní společnost, která zaměstnávala lidi, vlastnila budovy a technické zařízení a nakupovala a vyráběla pořady, podle našich zákonů televizí nebyla. A také jsem tehdy říkal, že tato nestandardní organizační konstrukce může docela dobře fungovat, pokud spolu obě strany, tedy držitel licence a jeho servisní firma, kamarádí. Velké problémy však mohou nastat, pokud se dostanou do sporu. Teď maličko předběhnu. Správnost kritických názorů mých i názorů tehdejší Rady na pokřivenou praxi servisních firem definitivně potvrdil zákon o vysílání 231/2001 Sb. přijatý v roce 2001. Paragraf 32 odst. 1 písm. a) tohoto zákona říká: Provozovatel vysílání je povinen provozovat vysílání vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů. Nejde o to, že by si držitel licence nesměl některé služby zadat u jedné či více servisních firem, ale o naprosto jasnou definici odpovědnosti za vysílání. A předběhnu ještě jednou. Poté, co se Vladimír Železný, respektive společnost CET 21, rozhodli odstřihnout od České nezávislé televizní společnosti a 5. srpna 1999 spustili z Barrandova vysílání Novy číslo 2, první co udělali, bylo, že o 180 stupňů překopali právě organizační uspořádání Novy. Držitel licence společnost CET 21 přestala být prázdnou skořápkou s jednou sekretářkou a jejími zaměstnanci se stali všichni rozhodující manažeři a pracovníci televize včetně generálního ředitele. Servisní firmy existovaly dál, tou hlavní se stala Česká produkční 2000, ale zaujaly „podřízené“ postavení, které jim podle zákona přísluší. Od Železného to byl geniální tah. Zcela vyhověl všem výtkám Rady pro vysílání, mě osobně se omluvil a organizační strukturu Novy uvedl do přímo excelentního souladu se zákonem. Přestože vím, že je to takřka zbytečné, po tisící první opakuji, že moje spory s Vladimírem Železným z let 1996 – 98 byly právě o tomto, tedy o organizačním uspořádání televize. Ten, kdo změnil názor, jsem nebyl já, nýbrž Vladimír Železný. A také to opakovaně přiznal. Dávno jsem se smířil s tím, že na oblíbené novinářské verzi, že Železný si mě koupil tím, že mě nechal zazpívat v televizi písničku, nic nezměním. Ale pro pořádek to uvést musím. Den po odvolání Vladimíra Železného každopádně ještě nikdo netušil, že odstartovala kauza, na jejímž konci bude účet ve výši neuvěřitelných deseti miliard korun. Nikdo netušil, že vcelku banální obchodní spor dvou soukromých firem o to, zda odstoupení jedné z nich od smlouvy proběhlo podle práva, spor, ke kterému brzy dojde, české soudy nikdy nevyřeší. Nikdo netušil, že na samém konci začínající války nakonec Novu ovládne někdo třetí – finanční skupina PPF, když si koupí obě znesvářené firmy, CET 21 i ČNTS. Nikdo netušil, že Ronald Lauder, který to vlastní hloupostí všechno odstartoval, nakonec udělá nejlepší obchod svého života, když zkasíruje zisky až do roku 2017 a ještě k tomu za televizi, která mu nikdy nepatřila. Nikdo netušil, že to zaplatí ti, kteří s tím neměli vůbec nic společného, obyčejní lidé – daňoví poplatníci. Nikdo netušil, že právě na této kauze se v plné nahotě projeví prodejnost českého novinářského stavu a že se nenajde jeden jediný novinář, který by celou kauzu rozpitval na samou dřeň, padni komu padni, a celou pravdu vykřičel do světa (snad s čestnou výjimkou Milana Šmída, který je však spíše vysokoškolský učitel než novinář). Nikdo netušil, že budoucí válka o Novu se stane záminkou k hanebnému politickému boji a celá jedna vládní garnitura upřednostní vlastní politický zájem před zájmy vlastní země, kterou měla hájit. Pro normálního běžně informovaného čtenáře to zřejmě bude šok. Ale pravda je taková, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která je některými politiky a novináři zcela běžně vydávána za viníka prohrané arbitráže, sice během tohoto sporu o Nově nesčetněkrát jednala, koneckonců obraceli se ni obě spořící se strany i politici, ale nikdy neprojednávala žádný jednací bod, natož aby o něm hlasovala, který by souvisel s meritem sporu, jímž bylo odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS. Proč? Protože k tomu ze zákona už vůbec neměla kompetence. A kdo jí je vzal? Právě ti politici, kteří ji obviňují, že něco zavinila. Řešení tohoto obchodního sporu bylo tedy od prvopočátku v kompetenci soudů, nikoli regulačního orgánu. Ale vraťme se teď na začátek. Příběh teprve začíná a všechno to, čemu se později začalo říkat válka o Novu, je ještě kdesi daleko v mlhách budoucnosti.
|
Tep nové doby po listopadu 1989 s sebou přinesl řadu změn v nejrůznějších oblastech. Občas se stávalo i to, že realita předběhla legislativu. Tak třeba první soukromý film natočený po sametové revoluci, Tankový prapor společnosti Bonton, vznikl ve chvíli, kdy stále ještě platilo, že kinematografie je znárodněná a filmy může produkovat pouze stát. Také první vlaštovky soukromého vysílání se objevily dávno předtím, než zákonodárci stačili přijmout příslušné zákony. Za všechny „pirátské“ průkopníky českého broadcastingu vzpomeňme alespoň Rádio Stalin. Bylo proto jen v logice věci, že se záhy v úřadu místopředsedy federální vlády Jozefa Mikloška zrodila skupina, která začala připravovat nový zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, který měl otevřít legální prostor pro komerční rozhlasové a televizní vysílání. Tehdy se poprvé na scéně objevují některá jména, třeba Zdena Hůlová a Marína Landová. Zapamatujme si je. Bývá zvykem svádět různé nedostatky na nedokonalou legislativu. Jenže v tomto případě to podle mého názoru neplatí. Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání (468/91 Sb.), který připravili Mikloškovi lidé a v říjnu 1991 přijalo Federální shromáždění ČSFR, byl na svoji dobu i na to, že s danou problematikou prakticky neexistovala žádná zkušenost, relativně velmi dobrou normou. Jeho tvůrci si byli vědomi, že nemohou postihnout všechny detaily a dopředu předvídat všechny problémy, které přináší dennodenní praxe, proto novému mediálnímu regulačnímu orgánu – Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání – přiznali možnost zavázat provozovatele vysílání tzv. licenčními podmínkami. Na obdobném principu vznikly také národní regulační orgány, český a slovenský. Česká národní rada v únoru 1992 zákonem 103/92 Sb. zřídila Radu České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Právě tento orgán po zániku federace převzal klíčovou roli. Licenční podmínky umožňovaly Radě uložit držiteli licence povinnosti nad rámec zákona a zároveň vytvářely nástroj, kterým bylo možné zacelovat „díry“ v zákoně. Právě v této kombinaci – a jen v této kombinaci – tvořily nový zákon a licenční podmínky logický celek. Tohle je velmi důležitý moment. Zapamatujme si to také. Již brzy to mělo přestat platit. Pro úplnost ještě zaznamenejme, že první licence k rozhlasovému vysílání udělily ještě před vznikem Rad pro vysílání Mikloškova meziresortní komise vlády ČSFR a komise Ministerstva kultury ČR.
Málokdo už si to pamatuje, ale první vlaštovky soukromého televizního vysílání se objevily na kanálu OK 3. Byl to vlastně třetí program Československé televize, na kterém řádově asi deset zaměstnanců pouštělo do vysílání převzaté pořady zahraničních televizí. To vše na frekvencích, které se uvolnily po odchodu sovětských okupačních vojsk. Součástí programu OK 3 se však záhy stala také regionální okna, ve kterých mezi 18. a 19. hodinou vysílali pionýři českého soukromého televizního vysílání. Tyto malé „televize“ se rodily ve všech větších městech jako houby po dešti. Kupříkladu ve Východočeském kraji v pondělí, ve středu a v pátek vysílal Videopuls Martina Kindernaye a Václava Patky, v úterý a ve čtvrtek pak konkurenční RTR Intes. Uvádím to především proto, že i já jsem právě v Intesu absolvoval svoji zrychlenou „televizní univerzitu“ coby redaktor, moderátor, režisér, scénárista, prodejce reklamy, kreativec atd. Vysílání těchto malých regionálních „televizí“ však brzy narazilo na legislativní problémy, respektive na neochotu České televize nést odpovědnost za program, který připravuje někdo jiný, aniž nad tím má ČT kontrolu. Nejprve byli ustaveni tzv. garanti regionálního vysílání z řad pověřených pracovníků ČT, většinou regionálních zpravodajů ČT. Prováděli jakousi supervizi, v jazyku některých dnešních povrchních novinářských mistrů světa „cenzuru“. Posléze toto vysílání vymizelo zcela. V obdobné formě tzv. regionálních oken, ale už s vlastními licencemi, se někteří provozovatelé do éteru navrátili až v roce 1995 na kmitočtech sdílených s televizí Prima. To už jsem byl členem Rady a odvážím se tvrdit, že spolu s kolegou Milanem Trojanem jsme na tom měli největší díl zásluh. První skutečně samostatnou komerční televizí s vlastní licencí nebyla Nova, nýbrž Prima. Přesněji Premiéra, jak zněl její tehdejší název. Licenci s platností od 26. listopadu 1992 do 26. listopadu 1994 jí udělila Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Nešlo však o celoplošnou licenci, nýbrž o licenci regionální, neboť vysílání pokrývalo pouze Prahu a část středních Čech. Držitel licence, společnost FTV Premiéra, s. r. o., zahájil vysílání 17. června 1993.
|