10. 1. 2005

S blížícím se ukončením činnosti poslanecké vyšetřovací komise k prohrané arbitráži se společností CME se objevují spekulace, co bude obsahovat její závěrečná zpráva. Lidové noviny na toto téma 6. ledna 2004 přinesly poměrně rozsáhlý materiál (Za arbitráž s CME nebude asi nikdo stíhán; Papír, který rozhodl. Nebo nerozhodl?; Skončili jsme, zapomeňte ...). Mimo jiné se tu píše:

„Už nyní je podle informací LN jasné, že v závěrečné zprávě nebude přímo pojmenován žádný konkrétní viník, ať už z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), z ministerstva financí, nebo z právní kanceláře Clifford Chance, která Česko zastupovala. Stejně tak členové poslanecké komise policii nenavrhnou, aby někoho trestně stíhala.“

Obvyklý novinářský závěr z toho je, že podobné vyšetřovací komise jsou k ničemu. Jenže ona to není úplně pravda. Nechci hodnotit práci jiných parlamentních vyšetřovacích komisí, ale tuhle jsem sledoval opravdu pozorně. A musím konstatovat, že mě vlastně příjemně překvapila. Ona totiž mechanismus prohry České republiky skutečně rozmotala. A není ani pravda, že se v jejích závěrech neobjevují viníci. Objevují. Jenomže trochu jiní, než kdekdo očekával.

Lidové noviny také citují nejmenovaný zdroj: „V zájmu ČSSD je, aby vyšetřování neukazovalo na pochybení ministerstva financí. ODS zase nechce připustit, že mohla pochybit RRTV, kterou vždy hájila. Je proto nepsaná dohoda, že v závěrečné zprávě má být kompromis, který spíše pojmenuje děje, ale neoznačí konkrétní chyby osob.“

Kdyby skutečným viníkem prohrané arbitráže byla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, před půl druhým rokem nemilosrdně odvolaná a denunciovaná většinou médií, asi by ji žádné politické dohody neochránily. Jenže nejenom několika právníkům z vyšetřovací komise, ale i všem jejím laickým členům je po prostudování příslušných materiálů jasné, že zničení zahraniční investice (CME) asi těžko mohla způsobit rada tím, že jednomu českému „eseróčku“ (CET 21) vydala předběžný souhlas k navýšení základního jmění, které se navíc nakonec stejně nekonalo. Podobně se rozplynul i klíčový důkaz o spolčení rady se Železným. Dnes už je nade vší pochybnost jasné, že onen „zápis nezápis“ je zfalšovaný podvrh. Víc toho na radu prostě není. A vyčítat radě, že dodržovala zákony České republiky, jako to udělali stockholmští arbitři? To by asi byla příliš silná káva.

Řada stop naopak vede na ministerstvo financí a k jím vybrané advokátní kanceláři Clifford Chance. Když se to řekne mírně: zdaleka neudělaly všechno pro vítězství České republiky. Když se to řekne natvrdo: prohrály to naschvál, leccos napovídá tomu, že dokonce na objednávku. Dovedete si ovšem představit politickou vyšetřovací komisi, které předsedá sociálně demokratický poslanec, že na plná ústa pojmenuje vinu ministerstva financí řízeného sociálně demokratickým ministrem? Stanislav Křeček je prostě ve velmi delikátním postavení.

Ano, je pravda že vyšetřovací komise má své (politické) limity. Jen těžko můžeme očekávat, že ukáže na konkrétní lidi. Jenže v tom okamžiku by měly nastoupit orgány činné v trestním řízení. Ty jsou – nebo by alespoň měly být – nezávislé. Důvodů, aby se o celou věc začaly zajímat, je víc než dost. Více než 10 ztracených miliard je hodně velký balík peněz.

Kolik že to dostal sparťanský Petr Mach za údajný daňový unik, který byl o čtyři řády nižší?

4. 2. 2005

V posledních dnech dostávám od novinářů otázku, proč se členové RRTV, odvolaní v dubnu 2003, ještě dnes se státem soudí a jaké jsou jejich argumenty. Docela podrobně jsem celou věc popsal v knížce Válka o Novu v kapitole nazvané Šest až sedm „statečných“. Cituji:

Podle zákona členy RRTV jmenuje a odvolává předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny. Takže když Sněmovna 2. dubna 2003 odhlasovala odvolání Rady, Vladimír Špidla hned druhý den poslal do sídla Rady v Krátké 10 na Praze 10 dvě (velmi nesympatické a ošklivé) kurýrky s dopisem, že Radu odvolává. Jenom tím však pokračoval ve výrobě úředních a právních zmetků, kterou započala už Sněmovna. Každý radní je totiž jmenován individuálně, takže každý radní samozřejmě také musí být individuálně odvolán. Kurýrkám jsme tedy pověděli, ať se pan premiér laskavě uráčí napsat úředně správný dokument a nejlepší že bude, když nám ho každému pošle domů v úřední obálce s modrým pruhem, přesně tak, jak se to dělá v civilizované zemi. Nafrněné kurýrky odkráčely a neomalený ministr Dostál hned přispěchal s tvrzením, že radní se nechtějí nechat odvolat, aby za sebou mohli zametat stopy. Kdybych ho měl tehdy po ruce, opravdu bych mu snad nafackoval.

Jenže tenhle neúspěšný pokus o faktické odvolání Rady byl pouze komickým vyvrcholením právního paskvilu, který Špidlova vládní koalice při likvidaci naší Rady vyprodukovala. Podle zákona lze odvolání provést dvojím způsobem. Podle § 6 odst. 3 zákona o vysílání lze Radu odvolat jako celek:

Poslanecká sněmovna může předsedovi vlády navrhnout odvolání Rady, neplní-li Rada opakovaně závažným způsobem povinnosti uvedené v § 5 a v odstavcích 1 a 2 nebo pokud opětovně neschválí pro závažné nedostatky výroční zprávu.

Podle § 7 pak lze odvolat jednotlivého člena:

Poslanecká sněmovna může navrhnout předsedovi vlády odvolání člena Rady z funkce z těchto důvodů: a) nevykonává-li řádně svoji funkci, b) nesplňuje-li podmínky pro výkon funkce uvedené v tomto zákoně, c) dopustil-li se takového jednání, které zpochybňuje jeho nestrannost, nezávislost nebo nestrannost Rady.

Jestliže Špidlova vláda chtěla Radu zlikvidovat, jako nejsnadnější a zároveň nejelegantnější způsob se doslova nabízelo dvojí neschválení její Výroční zprávy, která zrovna ležela ve Sněmovně. Trvalo by to sice o pár dní déle, ale nikdo by nemohl říct ani popel. Nějaké „závažné nedostatky“ k takovému kroku se přece vždycky najdou. Jenže vláda z nějakých důvodů s popravou pospíchala (o souvislosti se stockholmským odvolacím soudem jsem se už zmiňoval) a ministr kultury Pavel Dostál, který měl likvidaci Rady na starosti, to celé poněkud „zvojtil“.

Mimořádná schůze Sněmovny byla svolána s programem, na kterém byl jediný jednací bod, nazvaný Návrh na odvolání členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Podle jednacího řádu Sněmovny, což je také zákon, nelze pořad mimořádné schůze měnit. Jenže Dostál posléze přednesl návrh usnesení v této podobě:

Poslanecká sněmovna Parlamentu navrhuje předsedovi vlády České republiky, aby neprodleně odvolal Radu České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání z důvodu opakovaného závažného neplnění povinností uvedených v odst. 5 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

Ponechme stranou, že Dostál popletl i oficiální název Rady, do kterého už nepatří Česká republika. Důležitější jsou jiné věci. V jednacím bodě o odvolání jednotlivých členů Rady, Dostál navrhl odvolání Rady jako celku. Namísto aby postupoval podle paragrafu 7, použil paragraf 6. Namísto toho, aby Sněmovna odvolávala radní kus po kuse, vzali to vládní poslanci jedním řezem. Na mimořádné schůzi, jejíž program podle zákona nelze měnit, hlasovali o jednacím bodu, který nebyl na pořadu jednání. Ve své bohorovnosti tak dokonce učinili navzdory upozorněním z řad opozičních poslanců, že porušují zákon.

Ale i kdybychom tohle pominuli, ani odvolání Rady jako celku neproběhlo v souladu se zákonem. Zákon, tak jak je zkonstruován, se totiž snaží předcházet možnému účelovému politickému zneužívání odvolání, a proto přesně specifikuje, za jakých okolností lze Radu jako celek odvolat. Buď dvojím neschválením její výroční zprávy, to však nebyl tento případ, nebo kvůli opakovanému a závažnému neplnění povinností. Legislativci tomu říkají kumulativní podmínky odvolání. Jenže žádné předchozí usnesení Poslanecké sněmovny, natož opakované, o tom, že by Rada závažným způsobem neplnila své povinnosti, neexistuje. Naopak – Sněmovna Radě všechny její předchozí výroční zprávy schválila. Nesmyslná a nedoložená obvinění z projevů jednotlivých vládních poslanců, navíc většinou typu „jedna paní povídala“, lze za nějaké usnesení Sněmovny považovat jen ztěží.

Každý zloděj a vrah má možnost, je-li obviněn, říct něco na svoji obhajobu. Členům Rady to vládní poslanci neumožnili. Plenárnímu zasedání Sněmovny nepředcházelo ani obvyklé jednání a doporučení příslušného výboru či komise, v tomto případě tedy kulturního výboru a Stálé komise pro sdělovací prostředky. Neexistovala ani žádná důvodová zpráva.

Tolik citace z knížky. Příslušné žaloby ke správnímu a obecnému soudu šest radních podalo v červnu 2003. Správní soud – ač už to brzy budou dva roky (!!!) – dosud žádné jednání nenařídil. Ve věci pracovněprávní žaloby proběhlo první jednání u Obvodního soudu pro Prahu 10 3. února 2005. Soud žalobu radních zamítl s odůvodněním, že „členství v radě upravuje vysílací zákon, a nelze tedy použít zákoník práce.“ Samotným meritem žaloby se prakticky vůbec nezabýval.

Hlavním důvodem sporu totiž je, že stát nemůže odvolat radu bez udání konkrétních důvodů, které jsou vyjmenovány v zákoně. A právě to se stalo. Po vynesení rozsudku jsem novinářům na chodbě řekl: „V zákoně jsou výčtově uvedeny důvody, pro které radu lze odvolat. Není tam důvod politické odvolání, politická vůle vládnoucí moci. To je přesně to, čemu ten zákon má naopak zabraňovat. Bojujeme dál.“