17. 12. 2004 (Psáno pro Lidové noviny) Kdyby zástupce šéfredaktora Lidových novin Jaroslav Plesl nebyl hlupák, všiml by si, že válka o Novu skončila už loni. Kdyby Plesl nebyl hlupák, neprozrazoval by na sebe ještě rok poté, že po celou dobu kopal za jednu stranu sporu. A je úplně jedno, zda z naivity či kvůli jiné motivaci. Kdyby Plesl nebyl hlupák, věděl by, že univerzálním smiřovadlem rozvaděných podnikatelů jsou peníze. Udělají-li oboustranně výhodný obchod, rádi zapomenou na minulé sváry. A nebyl by celý natěšený na vendetu, která není na programu. Kdyby Plesl nebyl hlupák, který se v právním pozadí novácké kauzy vůbec neorientuje, nemohl by odpovědnost za prohranou arbitráž přisuzovat Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a ještě k tomu v souvislosti s navýšením základního jmění CET 21, navíc nikdy neuskutečněným. Nečiní tak dokonce ani stockholmští arbitři. Kdyby Plesl nebyl hlupák, neukazoval by prostoduše na Ivana Langera, který v roce 1999, byv předsedou sněmovní mediální komise, americké investory zcela správně odkázal na soudy. Jenom (opakovaně) prozrazuje svoji politickou předpojatost. Kdyby Plesl nebyl hlupák a alespoň vzdáleně tušil, kdo byl v mediální branži v toku času s kým a proti komu, nemohl by naprosto neomaleným způsobem napadnout majitele internetového serveru Česká média Jaroslava Berku z přelétavého řiťolezectví. Právě Berka totiž za celou dobu sporu o Novu svého obchodního partnera nikdy nezměnil. Protože Plesl hlupákem je, napsal do úterních Lidovek takovou snůšku pitomostí, jaká se nachází v jeho „komentářích“ Lauder zdraví Langera a Vovkovi koně, Berkova smůla a Kellner do učebnic. Jediná nepochopitelná věc proto je, proč redakce Lidových novin takového hlupáka zaměstnává a ještě k tomu na postu zástupce šéfredaktora.
Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 12:21 )
18. 12. 2004 Jako téměř každá jiná událost má i návrat CME do televize Nova své klady i zápory. Zastavme se nejdříve u negativ. Do nejsilnější české soukromé televize se vrací investor, který si v minulosti nikdy nedělal příliš těžkou hlavu s českými zákony. Pokud mu nevyhovovaly, v lepším případě je obcházel, v horším přímo porušoval. A nebo se je ruku v ruce s Vladimírem Železným ovlivňováním legislativního procesu snažil ohýbat ku svému prospěchu. Obdobným způsobem společnost CME přistupovala k jednání s regulátorem elektronické mediální scény Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Kdykoli jí něco nešlo pod nos, zákon nezákon, radu prostě obešla. Přímo ukázkovým příkladem byl vstup CME do rádia Alfa. Rozhodně také nelze zapomenout na způsob, jakým společnost CME navyšovala své základní jmění v České nezávislé televizní společnosti, tehdejší servisní firmě televize Nova, či na akce typu Český plán, kterým se Novy chtěla po rozchodu se Železným zmocnit. Dlužno dodat, že nezákonným způsobem. V tomto výčtu by se dalo pokračovat. Během návštěvy tehdejšího českého premiéra Miloše Zemana v USA Ronald Lauder zveřejnil v největších amerických denících celostránkové inzeráty, které varovaly před investováním v České republice. Na českých zákonech se od té doby nic zas až tak zásadního nezměnilo, a přesto se nyní CME do republiky vrací. Jednoznačně z toho vyplývá, že tehdejší inzeráty byly ryze účelovou propagandou. Bylo by ale nesmyslné vést dál války, které již skončily, ať už si o jejich výsledku a metodách myslíme cokoli. Podívejme se proto raději na pozitiva návratu amerického investora do Novy. Návrat CME do Novy je dobrou zprávou pro česko – americké vztahy. Však se také americký velvyslanec William Cabaniss dal v tomto smyslu okamžitě slyšet: „Akvizice majoritního podílu v TV Nova společností CME je největší americkou přímou investicí v historii České republiky a je potvrzením obnovené důvěry investorů ve stabilitu a investiční příležitosti v této zemi.“ Americké politiky totiž nikdy nezajímaly skutečné příčiny a právní pozadí nováckého sporu. Oni jen tvrdě hájili obchodní zájem svého krajana. Možná, že by nebylo na škodu, kdyby se čeští politici uměli v tomto smyslu poučit a vzít si příklad. Za dobrou zprávu lze návrat amerického investora považovat i v souvislosti s tím, že jedinou další variantou byl vstup německé RTL. Samozřejmě, nic proti německému kapitálu, ale vezmeme-li v potaz, že většina českých printů je v rukou německých majitelů, rozhodně není na škodu, že se nejsilnější privátní televize ubírá jiným směrem. V neposlední řadě pak nelze nevidět, že v osobě Michaela Garina přichází jiná CME, než byla ta z časů Freda Klinkhammera. „Dřevorubec“ Klinkhammer totiž měl vskutku lví podíl na tom, že válka o Novu se takovým způsobem vyhrotila. Není nic charakterističtějšího, než že za svého nejbližšího českého spolupracovníka si vybral milovníka zpravodajských her Jana Vávru. To prostě nemohlo nemít dopad na vztahy s některými politiky. Vávra nikdy nebyl chápán jako politicky indiferentní osoba. Vím přesně, o čem hovořím. Sám jsem na to Klinkhammera předem upozorňoval. Marně. Nejvíce natěšení na stínání hlav na Nově a na příští politickou vendetu jsou ti čeští novináři, kteří nepokrytě kolaborovali s Michalem Donathem a jeho PR agenturou, které si Klinkhammer na počátku sporu v roce 1999 (navzdory Donathově několikanásobné přítomnosti v Cibulkových seznamech) vybral k mediálnímu zastupování CME. Právě jim by proto neměla uniknout informace, že jedna z prvních věcí, které Garin udělal, bylo zrušení smlouvy s Donathem. A možná by také nebylo na škodu, kdyby naši žurnalisté dohlédli dál než za první roh a zamysleli se, zda některé personální změny, které změna majitele Novy jistě přinese, daleko více nesouvisejí s řešením sporů současných, než těch minulých. Ale to asi chci po našich mistrech pera moc. Koneckonců logika ve stylu „zabili jste mi strejčka, tu máte přes držku“ má v českých zemích tradici.
Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 12:23 )
|
22. 12. 2004 Jestliže po tom všem, co už bylo o prohrané arbitráži se CME objektivně zjištěno (a také zveřejněno), napíše nějaký novinář něco podobného, jako Erik Tabery v Respektu (Návrat okradeného investora, Respekt 52/2004), nabízejí se jako vysvětlení pouze tři možnosti: autorova slepá víra, hloupost, nebo ještě něco horšího. Případně nějaká kombinace. „Když se před pěti lety rozhodl tehdejší generální ředitel televize Nova Vladimír Železný vyšoupnout americké společníky, kritizovala to většina médií. Byl to čistý podvod, u kterého navíc sekundoval stát (konkrétně Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která byla v rukou ODS a ČSSD),“ píše Tabery. Skutečnost: Nejprve „vyšoupl“ Lauder – přesněji spíše Fred Klinkhammer – Železného. Jenže vstoupit do války s tehdejším 60ti procentním vlastníkem licence a ještě k tomu v okamžiku, kdy CME byla v obrovských finančních potížích a Nova byla její jedinou zlatou slepicí, bylo čiročiré bláznovství. Jestli něco ohrozilo Lauderovu investici, pak právě toto. Vše ostatní, co následovalo, bylo už jen řetězcem následků. V jednom má Tabery pravdu: o podvod později skutečně šlo. Ale v úplně jiném slova smyslu, než má na mysli (viz níže). Dále Tabery píše: „Návrat CME není známkou jen toho, že nakonec existuje určitá spravedlnost a dá se jí dovolat, ale i toho, že se v Česku pomalu mění politická a podnikatelská kultura.“ Skutečnost: Návrat CME do Novy je normální obchod. Pro nakupujícího (Lauder) navýsost prestižní a pro prodávajícího (PPF) tím pádem neuvěřitelně výhodný. Nalhávat sobě i čtenářům, že jde o spravedlnost, je směšné a ještě k tomu hloupé. Taberymu v tomtéž čísle úspěšně sekunduje také Marek Pokorný: „(Laudera) o Novu v roce 1999 připravil její ředitel Vladimír Železný za přihlížení poslanců a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání...“ Skutečnost: Obchodní spory v právním státě nemohou řešit ani poslanci ani regulační orgán, náleží to pouze soudům. Poslanecká vyšetřovací komise svoji závěrečnou zprávu teprve vydá. Ale už i s tím, co z jejího šetření dosud proniklo na veřejnost, lze mít za objektivně prokázané, že ani Rada pro vysílání ani poslanci společnosti CME žádnou škodu nezpůsobili. Zcela jednoznačně to konstatuje i nález paralelní londýnské arbitráže. Hlavní díl odpovědnosti za prohranou stockholmskou arbitráž a tím pádem i za ztrátu 10 miliard padá (a právě zde je slovo podvod namístě) na ministerstvo financí, jím vybranou advokátní kanceláře Clifford Chance a v neposlední řadě také na dva podjaté stockholmské arbitry, pány Kühna a Schwebela. Nevidět po celou dobu arbitrážních sporů nic, co by hovořilo ve prospěch České republiky, a naopak všechny proběhlé děje pokřivit tak, aby vlastní zemi poškozovaly, to chce vpravdě značnou dávku křiváctví. Tabery i další novináři z Respektu ho po několik let projevovali vskutku víc než dost. Majitel Respektu Karel Schwarzenberg možná žije v iluzi, že vydává prestižní časopis. Skutečnost je však bohužel jiná. Respekt je propagandistický škvár, který nese svůj díl viny na vytvoření atmosféry, která vedla k poškození republiky o 10 miliard korun. Čím dřív na to nový pan senátor přijde, tím lépe především pro něho. U lesníka se to totiž možná tak nebere, ale pro politika je to doslova diskvalifikující, je-li něco podobného jeho vizitkou.
Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 12:26 )
28. 12. 2004 Ve svém článku nazvaném Příběhy plné omylů (Louč, 26. 12. 2004) Milan Šmíd reaguje na aktuální publicistiku kolem prodeje televize Nova, konkrétně na Erika Taberyho (Návrat okradeného investora, Respekt 20. 12. 2004) a Václava Žáka (Prodej v pravý čas, Ekonom 23. 12. 2004). Šmíd v úvodu píše: „Nelze v krátkosti reagovat na všechny nepřesnosti, které se v minulých dvou týdnech při líčení historie případu televize Nova v médiích objevily. Chápu, že případ je tak složitý, že vyžaduje novinářskou zkratku. Ale ta by neměla vycházet z mylných východisek a zkreslovat fakta.“ S pečlivostí sobě vlastní pak Šmíd uvádí na pravou míru nejen nepřesnosti, ale i některé mýty a záměrné propagandistické desinformace. V souvislostí s prací na knížce Válka o Novu, ve které jsem shrnul všechno podstatné, co se kolem Novy v posledních letech seběhlo, jsem prostudoval prakticky všechno, co o této problematice Milan Šmíd napsal, a poměrně často ho také cituji. Proto si také troufám mít na jeho publicistiku názor, vesměs pozitivní. Šmídův postoj k celé věci samozřejmě není úplně totožný s mým, v interpretaci některých faktů se lišíme. Ale právě to je to podstatné: Lišíme se v interpretaci některých faktů, nikoli ve faktech samotných. V tom je ten zásadní rozdíl oproti dojmologům Taberyho typu. Ti se nikdy ani nenamáhali si prostá fakta prostudovat. Milan Šmíd ovšem také píše: „Nemám rád silná slova, proto nesouhlasím se závěry, které ve svém komentáři ‚Propagandistický škvár senátora Schwarzenberga‘ (Česká média, 22. 12. 2004) uvádí Petr Štěpánek.“ Nic proti tomu. Jenže když si od mého článku odpreparujete poslední odstavec, ve kterém Respekt nelítostně nazývám propagandistickým škvárem, zjistíte, že moje a Šmídovo hodnocení Taberyho „novácké“ publicistiky se vlastně zas až tak neliší. Máme jen jinou životní zkušenost. Zatímco Šmíd si v klidu své vysokoškolské pracovny hloubá o nepravostech mediálního světa, já jsem byl coby místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze strany propagandistů Taberyho typu po několik let vystaven těm nejhrubším mediálním útokům a desinformacím, jaké si jen lze představit. Právě proto si nedělám ty nejmenší iluze a neberu si servítky. Koneckonců – sečtete-li si všechny Taberyho poslední nepřesnosti, chyby a omyly a vynásobíte-li si je počtem článků a komentářů, které Respekt za několik let kupříkladu jen v souvislosti s kauzou TV Nova zveřejnil, možná že připustíte, že moje hodnocení Respektu jako propagandistického škváru má k pravdě blíž než to Šmídovo „slušné“, čistě akademické. Ale ať už je vašemu naturelu bližší to či ono, Šmídova publicistika rozhodně stojí za prostudování. V Respektu by to měli mít jako povinnou literaturu a speciálně Erik Tabery by měl poslední Šmídův komentář alespoň stokrát opsat za trest.
Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 12:28 )
|
přidat k oblíbeným
