28. 6. 2004

V rozhovoru s předsedou vyšetřovací komise k prohrané arbitráži se CME Stanislavem Křečkem se objevila zajímavá informace. Křeček v rozhovoru pro Česká média mimo jiné řekl: „A pak stále zůstává otevřená otázka důkazů, které byly předloženy.  Kde se vzaly, jakou hloubku mají, když zejména stockholmská  arbitráž vychází v podstatě  z důkazu jediného. Tím je  neidentifikovatelný počítačový papír, který je vydáván za zápis z návštěvního dne. Ten se navíc  na Radě pro rozhlasové a televizní vysílání vůbec nikdy nekonal, jak zjišťujeme.“

O zfalšovaném a podvrženém „zápisu nezápisu“ toho bylo napsáno už dost. Avšak tvrzení, že se žádný návštěvní den na Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) vůbec nekonal, je úplně nové. Jak to tedy vlastně bylo?

Návštěva Vladimíra Železného, v té době jednatele licencované společnosti CET 21 i servisní ČNTS, na radě podle tvrzení všech zúčastněných skutečně proběhla 2. března 1999. V ten den se však podle zápisu konalo zasedání RRTV. Byl to tedy návštěvní den? Nebo snad měla návštěva Vladimíra Železného nějaký jiný charakter?

Pro odpověď na tyto otázky je třeba si vyjasnit samotný termín „návštěvní den“, respektive jeho formální a obsahovou stránku. Po obsahové stránce se v případě tzv. návštěvního dne jedná o institut, který si rada vytvořila pro neformální setkávání prakticky s každým, kdo o takovou schůzku požádá. Naprosto podstatné je, že takovéto setkání má čistě informativní charakter, neprobíhá v režimu správního řízení, a proto se také z návštěvního dne nikdy nepořizuje oficiální zápis.

Po formální stránce rada pro návštěvní den většinou vyhrazuje jeden den, za mého působení v RRTV to obvykle bývala první středa v měsíci, a ten den se na radě střídá jedna návštěva za druhou. Ale to není jediný způsob. Častokrát se stává, že je potřeba nějakou věc řešit neprodleně a někoho vyslechnout dříve. Radě v tom případě vůbec nic nebrání pozvat si dotyčného na jindy, přičemž nejvhodnější příležitost, kdy jsou přítomni prakticky všichni členové rady, je pochopitelně normální zasedání rady. Podstatné je však to, že i takováto návštěva probíhá v režimu tzv. návštěvního dne, tedy jako neformální informativní schůzka.

Přesně toto se také odehrálo onoho 2. března 1999. Vladimír Železný nebyl zdaleka ani první ani poslední, kdo s radou hovořil v den jejího standardního zasedání. Znovu však opakuji, podstatné je to, že i takovéto setkání probíhá v režimu tzv. návštěvního dne.

Jak již bylo řečeno, z návštěvního dne se nepořizuje oficiální zápis. To však nikomu z přítomných nebrání, aby si dělal své vlastní poznámky. Úplně nová, doposud nikde nepublikovaná informace je, že z onoho inkriminovaného 2. března 1999 existuje kromě toho „podvrženého“ zápisu, který ve Stockholmu posloužil jako klíčový důkaz o údajném spolčení RRTV s Vladimírem Železným, ještě jeden „zápis“. Do svého poznámkového bloku si ho pořídil tehdejší člen RRTV Jiří Novotný.

Proč se objevil až nyní? Kolega Novotný podstatnou část loňského roku po těžkém infarktu a následné operaci srdce strávil na hranici mezi životem a smrtí po nemocnicích a poté absolvoval dlouhou rehabilitaci. Nyní jsou i jeho poznámky k dispozici, ale nejenom to. Tenhle „zápis“ je na rozdíl od toho „podvrženého“ a vyjetého z počítače dokonale identifikovatelný. A vzhledem k tomu, že se nachází uprostřed tlustého vázaného sešitu s tvrdými deskami a je psán rukou, je prakticky nefalšovatelný. 

Bude zajímavé sledovat, zda si vyšetřovací komise i tento „zápis“ vyžádá. Celou teorii o spiknutí totiž obrací na hlavu. Předložení tohoto „zápisu“ by navíc mohlo být docela zábavné. Filmový historik Novotný si totiž do svých pověstných vázaných poznámkových bloků po celých devět let se svojí vrozenou pečlivostí zapisoval nejenom to podstatné, co se na radě odehrálo, ale opatřoval to i svými neopakovatelnými, trefnými, břitkými a nikoho nešetřícími poznámkami a někdy i kresbami. Vskutku to stojí za to. I onen „zápis“ z 2. března 1999.

1. 7. 2004

Během včerejšího projednávání výroční zprávy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) za rok 2003 se v poslanecké sněmovně odehrála zaznamenání hodná slovní přestřelka mezi místopředsedou sněmovny Ivanem Langerem (ODS) a místopředsedou vlády a ministrem financí Bohuslavem Sobotkou (ČSSD). Co bylo příčinou?

Jedna z věcí, o které se ve výroční zprávě rady píše, je prodloužení licence televizi Prima. Úzce s tím také souvisí správní poplatek ve výši 200 milionů korun. Pospíchalova rada totiž Primě povolila splácet tento vysoký poplatek v měsíčních splátkách tak, aby celý byl uhrazen přesně v okamžiku, kdy Prima začne konzumovat novou, prodlouženou licenci, tedy v roce 2006. Stejně postupovala i minulá (loni odvolaná) rada, když přesně totéž o rok dříve povolila provozovateli televize Nova. A právě v této souvislosti si Langer Sobotku doslova vychutnal.

Byl to totiž právě ministr financí Sobotka, kdo při mimořádné schůzi poslanecké sněmovny, konané 2. dubna 2003, na které byla odvolána RRTV, kdo do mikrofonu hřímal mimo jiné i tyto věty: „Myslím si, že toto rozhodnutí rady radu zpochybňuje, a já si v tuto chvíli troufám tvrdit, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání není nezávislou radou a že v tuto chvíli je závislá. Pokud by byla nezávislou radou, tak by nikdy nepovolila splátkování tohoto poplatku a nikdy by nepovolila takto výhodné splátkování tohoto poplatku a trvala by na tom, aby tento poplatek byl zaplacen v celku ... a pro mne jako pro poslance Bohuslava Sobotku je to jednoznačný důvod pro to, abych pokud zde zazní návrh na odvolání rady, abych bez nejmenší pochybnosti pro odvolání rady hlasoval."

Langer o rok později neudělal nic jiného, než že mu to připomněl. A zároveň dodal: „Já se nedomnívám, že rozhodnutí tehdejší rady a rozhodnutí stávající rady o rozložení poplatku je nějak špatné. Rozhodně se ale domnívám, že pokud pro pana ministra Sobotku a celou řadu poslanců stávající vládní koalice právě rozložení poplatku televizi Nova bylo jedním z důvodů, proč hlasovali pro odvolání bývalé rady, je pro mě přinejmenším zvláštní, že by titíž poslanci jen tak mlčky přešli stejné chování nové rady vůči jiné komerční televizi. Myslím si tedy, že buď platí A nebo platí B. Buď minulá rada konala špatně a potom byla po zásluze odvolána, znamená to tedy, že stávající rada koná stejně tak špatně - a neříkám, že by měla být přímo odvolávána, ale přinejmenším by její zpráva neměla být schválena. Anebo obě rady konaly správně a potom tehdy ti, kteří hlasovali pro odvolání minulé rady, hlasovali špatně a podle toho by tedy měli přistupovat zpětně ke svému vlastnímu rozhodnutí.“

Sobotka na to zareagoval (po trojím vyzvání) takřka neuvěřitelným způsobem: „... jestliže minulá rada splátkování povolila, pak tato rada neměla mnoho jiných možností, než postupovat analogicky, protože by uplatnila odlišný přístup k subjektu a mohlo by dojít k porušení podmínek pro hospodářskou soutěž. Čili domnívám se, že bohužel zřejmě tato rada neměla jinou možnost, než postupovat analogicky jako minulá Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.“ Podle pana ministra zkrátka platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Jednou se za to řežou hlavy, podruhé to tak musí být, přestože se za to před rokem řezaly hlavy. A pak Sobotka pro jistotu přešel k útoku na odvolanou radu, když jí vyčetl tři arbitráže. Nějak mu ale uniklo, že tu londýnskou Česká republika vyhrála, ta s TV3 se vůbec nekonala a okolo té stockholmské vycházejí na světlo boží takové věci, že by snad bylo lepší, kdyby právě ministr financí raději mlčel.

Přesně tohle mu také připomenul Ivan Langer: „Nechtějte, pane ministře financí, abych z tohoto místa připomínal velmi pochybný způsob zastupování České republiky v arbitráži Česká republika versus CME, zastupování, za které je zodpovědné právě Ministerstvo financí, zastupování, které vedlo k prohře sporu, který podle mého hlubokého přesvědčení byl stěží prohratelný, zastupování, které vedlo k tomu, že právní zástupce České republiky připustil do rozhodování arbitráže důkaz, který byl prokazatelně zfalšovaný, zastupování, ve kterém bez ohledu na to, jestli Česká republika uspěje nebo neuspěje, znamenalo pro právního zástupce, kterého vybralo Ministerstvo financí České republiky, přísun několika desítek miliónů korun jen pro nic za nic. Pane ministře, když někoho budete chtít obviňovat, zameťte si prosím sám před svým vlastním prahem.“

Nejpikantnější na celé kauze splátkování je fakt, že rada, ve které jsem zasedal, předtím než něco takového Nově povolila, konzultovala celou věc právě s ministerstvem financí a měsíční platby povolila až po jeho souhlasu. Sobotka to samozřejmě ví. Přesto loni i letos mluvil, tak jak mluvil.

Protože se mě celá věc osobně týká, dovolím si na závěr přičinit poznámku. Sobotka mohl klidně říci: „Sorry, zmýlil jsem se, tehdy se mi celá záležitost jevila jinak, omlouvám se.“ Vůbec nic by ho to nestálo a mohl si uchovat alespoň kousíček cti. Takhle mi nezbývá než konstatovat, že místopředseda vlády České republiky a ministr financí Bohuslav Sobotka je zbabělec, podvodník a lhář.