3. 12. 2003

Na svědectví vysoké státní úřednice PhDr. Maríny Landové (ZDE) reagují bývalí členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Landová byla řadu let zástupkyní vedoucího Úřadu RRTV a od roku 1998 pracovala na Ministerstvu kultury jako vedoucí odboru hromadných sdělovacích prostředků. V arbitráži svědčila na vlastní žádost, jako svědek Ronalda Laudera, respektive CME.

RNDr. Josef Musil, CSc., vědecký pracovník a ekolog, místopředseda a člen RRTV v letech 1994 – 2003:

Předpokládám, že soudný čtenář je schopen si utvořit vlastní názor na základní postoj a angažovanost dr. Landové v předmětné kauze. 

Pokud jde o věcné detaily, je snad vhodné upozornit, že Landová pozoruhodně důsledně rozlišuje pravdu v právním smyslu od nějakého jiného popisu skutečnosti, který nelze nazvat jinak než jako její vlastní vidění věci. Při takovém přístupu se nelze divit, že neuvádí jediný faktický argument oproti věcnému obsahu svědeckých výpovědí, zato ale přičinlivě mění logickou interpretaci faktů – které nebyla schopna nijak vyvrátit – to právě na základě vlastní optiky: „všichni jsme to brali tak“, „podle toho co vím“ (= typické svědectví z doslechu), „RRTV si uvědomila, až když se rozhodla“, „žadateli, u něhož se zdálo, „i když nejsem právničkou, zdálo se mi velmi jasné“. Skutečně nechápu, jak např. prohlídka budovy za přítomnosti nedospělého syna může vést k „velmi jasnému závěru“ o tom, kdo řídí instituci, která v budově sídlí (viz odstavec 25).

Podrobná právní analýza dokumentu může říci o kvalitě argumentů i o kvalitě jejich posuzování v průběhu řízení samozřejmě mnohem více. Pokud byla takováto metoda zjišťování skutečností také metodou arbitrů, nedivím se ani výsledku stockholmské arbitráže.
 
Zůstává však jedna zásadní věc, která k podivení je: Pouze dr. Landová dostala možnost prostudovat si výpovědi dalších svědků a vyjádřit se k nim, ať už na základě vlastní žádosti nebo z jiného popudu. V každém případě vzniká otázka, zda lze přístup arbitrů k oběma stranám sporu považovat za rovný. A to je věc, která mě udivuje a znepokojuje daleko nejvíce.

Josef Josefík, podnikatel, předseda a člen RRTV v letech 1992 – 2000:

Podle mého názoru výpověď Landové, ač byla pravděpodobně motivována opačně, potvrzuje, že nároky CME jsou neoprávněné. Odmítám přistoupit na názor, že CEDC byla přímým účastníkem licenčního řízení – vždy jsem CEDC chápal jako budoucího investora a ne jako žadatele o licenci, což ostatně žádost o licenci jednoznačně dokládá. CET 21 podala žádost o licenci samostatně. Ostatně CEDC nebyla jediným investorem, dalším byla Česká spořitelna. Z tohoto pohledu je průkazný bod 12 výpovědi Landové.

Tvrzení Landové vztahující se např. ke snaze Rady pomoci Kršákovi jsou naprosté spekulace.  Byla-li by navíc její tvrzení vyslovená v bodě 20 jen z části pravdivá, pak by to byl alarmující doklad o zcela nepřípustném chování státního úředníka. Mohu hovořit jen za sebe, ale jednoznačně se distancuji od domněnky, že bych jako člen Rady měl záměr podporovat některého ze společníků CET 21 nebo jiný privátní subjekt. Podle mých vzpomínek bylo řízení s ČNTS zahájeno zcela v souladu se zákonem o vysílání kvůli důvodnému podezření z vysílání bez oprávnění.

Landová nikdy nebyla členkou Rady a nemůže směrodatně hovořit o smýšlení Rady nebo motivech jejího jednání. Výrazy jako „my všichni jsme si mysleli“  nebo „každý na Radě chápal“ v nejlepším případě znamenají, že „Landová si myslela“. Právě na této spekulativní rovině, vydávané za důkazy, byla vystavěna celá stockholmská arbitráž.

Mgr. Petr Štěpánek, hudebník, publicista a podnikatel, místopředseda a člen RRTV v letech 1994 – 2003:

Během své svědecké výpovědi před parlamentní vyšetřovací komisí, jsem předložil řadu písemných dokumentů, z kterých jednoznačně vyplývá, že jedinou motivací Rady pro vysílání, proč vedla příslušná správní řízení, byla snaha uvést organizační strukturu Novy do souladu s českým právním řádem. Jestliže Landová tvrdí cosi o snaze Rady pomoci pánům Kršákovi či Železnému a poškodit investici Ronalda Laudera, je to křivé svědectví. Marína Landová podle mého názoru hrubým způsobem poškodila Českou republiku a nese přímou osobní spoluodpovědnost za zbytečnou arbitrážní prohru a škodu ve výši 10 miliard korun.  Poznal jsem Marínu Landovou jako chytrou, pracovitou a velmi schopnou úřednici. Také v arbitráži zvolila efektivní metodu. Většinou neříká vyložené lži, ale šikovné polopravdy. Faktem však zůstává, že právě ona svým svědectvím poskytla oporu pro účelové a lživé konstrukce Ronalda Laudera a CME o jejich poškození. Myslím, že lze s úspěchem pochybovat o nezištnosti jejího konání. Na vlastní oči jsem viděl dokument, kterým se mi její manžel ing. Jiří Koubek vykazoval pověřením jednat jménem CME. 

Ing. Martin Muchka, předseda Odborového svazu hromadných sdělovacích prostředků, předseda a člen RRTV v letech 1997 – 2003:

Nejsem jistě sám, kdo po přečtení obdivuje ryzí charakter dr. Landové, která hned v úvodu svého prohlášení akcentuje jako leitmotiv svého konání  snahu „napomoci, aby nedošlo k omylu“. Stejně tak jsem hluboce přesvědčen, že její snaha napomoci byla zcela nezištná a motivována výlučně  lidsky srozumitelnou těžko zvládnutelnou touhou konat dobro. Jen zatím  neumím identifikovat, pro koho.

S přihlédnutím k logice věci mi ale nějak nejde do hlavy, proč tehdy dr. Landová nenabídla svoje služby zcela nezištně v zájmu zabránění omylu oběma stranám sporu? Červ pochybností  hlodá dál a jako občan ČR se ptám, proč občanka téhož státu, navíc tehdy ještě státní úřednice, svědčila proti svému státu, když  náš právní řád umožňuje nepoškodit svědectvím třeba jen své blízké?

Nemohu se vyjadřovat k událostem z doby, kdy jsem ještě nebyl členem RRTV, tj. před prosincem 1997. S okolnostmi udělení licence CET 21 a dalším průběhem kauzy do konce roku 1997 jsem ale měl možnost a pracovní povinnost se seznámit nadstandardním způsobem z dokumentace archivované v Úřadě RRTV. Mohu prohlásit, že můj subjektivní obraz a hodnocení průběhu událostí, získaný studiem více než tisíce stran dokumentů, s výkladem dr. Landové nekoresponduje.

K popisu dění v letech 1998-99 jen připomínám, že jsem ve věci dvakrát jako předseda RRTV podával Poslanecké sněmovně velmi obsáhlá vysvětlení a zdůvodnění postupů RRTV – vše je přístupno v otevřených zdrojích. Takže jen drobnosti:

- Mediální panel ani stav přípravy nového vysílacího zákona neměl na rozhodování RRTV žádný vliv, protože Rada se řídila pouze zákonem v platném znění a nemohla ani nesměla ve svém rozhodování nic předjímat. Pro dr.Landovou a některé lidi z jejího okolí je ale tento druh právní optiky charakteristický i dnes.
- Otevřený spor mezi CET 21 a ČNTS (viz bod 46) počátkem března 1999 ještě neexistoval, dr.Železný byl tou dobou ještě vrcholovým manažerem obou organizací.
- Označovat problematiku rozhlasů za méně kontroverzní než u televizí je nekorektní jak obecně, tak i ve vztahu k účasti zahraničního kapitálu v podnikání v mediálním oboru. Podstata kauzy arbitráží kolem TV Nova je přeci spíše příběhem o chování subjektů na českém mediálním trhu v režimu obchodního a občanského zákoníku.
- RRTV v r.1996 změnila licenční podmínky CET 21 jako důsledek změny zákona, a to až na základě příkazu sněmovní komise pro sdělovací prostředky. Změna majetkových podílů ve společnosti CET 21 v závěru r.1999, kvalifikovaná dr. Landovou rovněž jako zvýhodnění dr. Železného proti R. Lauderovi, na další průběh událostí neměla a ze zákona ani nemohla mít žádný vliv. Licence tehdy ani dnes nebyla a není majetkem držitele, nepodléhá exekuci a nemůže být ani předmětem jakýchkoliv jednání o případném majetkovém urovnání sporů mezi obchodními partnery. Teorii a tvrzení dr. Landové v závěru její výpovědi nemohu už vzhledem ke skutečnosti, že oba hlavní aktéři sporu (Lauder i Železný) neměli v době udělení licence k této licenci ani společnosti držitele žádný právní vztah, hodnotit jinak, než jako nepravdivá a účelově zavádějící.

Vysvětlení postojů dr. Landové mi ale v tomto  případě usnadňuje a logicky nabízí jednoduchá analogie se známým českým příslovím, kde se jedná o chlebu a zpěvu písně.

Mgr. Petr Žantovský, nakladatel a publicista, člen RRTV v letech 2000 – 2003:

Marina Landová je typický „nezainteresovaný“ jedinec, jakými se causa CME vs. ČR jen hemží. Nezaujatě vyprávěla o svých neblahých zkušenostech se zločinným „volejte-ředitelem“ do České televize v době, kdy arbitráž ve Stockholmu ještě nerozhodla, takže se každý argument ve prospěch žalující strany (CME) samozřejmě hodil. Stejně nezávisle chodila v podpaždí s Janem Vávrou po kuloárech Sněmovny vždy, když se poslanci radili na dané téma. Samozřejmě nechyběla ani 2. dubna při odvolávání minulé vysílací rady, čekání na verdikt trávila aktivně: přátelskými rozpravami s poslanci US-DEU, KDU-ČSL a některými z ČSSD. O čem si tak mohli povídat, co myslíte?

Nově „objevený“ dokument jen vychází z této praxe. Mně osobně na něm k dokonalosti chybí číslo účtu a specifický symbol. Ostatně: zlí jazykové tvrdí, že na výplatnici CME byl i Jiří Koubek, taktéž bývalý vysílací radní, dnes nepochybně nezávislý poradce generálního ředitele veřejnoprávního rozhlasu. Nemýlím-li se, pak by Koubek s Landovou měli mít něco společného. Že by to číslo účtu?

4. 12. 2003

Vzpomínáte si na ten obrovský humbuk, co nastal, když Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila České televizi pokutu za vulgarismy v Obrázkářích a dokumentu o Miki Volkovi? Novináři – a spolu s nimi někteří politici – se doslova předháněli v napadání členů rady. Do Lidových novin jsem v reakci na to tehdy napsal: „Škála názorů mezi diváky i odborníky na to, co morální vývoj dětí ohrožuje a co nikoli, je velmi široká a různorodá. Právě proto se také rada nakonec rozhodla udělit tu nejmenší možnou pokutu, jakou zákon připouští, tedy 20.000 Kč. A kdyby to bylo možné, udělila by symbolickou jednu korunu. V ‚tiché dohodě‘ s vedením ČT totiž počítá s tím, že se Česká televize obrátí na soud, protože jedině tak může vzniknout směrodatný výrok, který pro příště určí, jak v budoucnosti v obdobných případech postupovat. Patent na výklad zákona nemá ani rada ani Česká televize.“ A ukončil jsem: „Otázka totiž nestojí, zda Obrázkáře a podobná díla uvádět či neuvádět, ale jen a pouze, zda je uvádět před či po 22. hodině.“

Česká televize se proti pokutám skutečně odvolala k soudu, a ten nedávno s konečnou platností rozhodl. Beze zbytku dal za pravdu Radě pro vysílání. Nikdo z oněch pobouřených novinářů o tom nenapsal už ani slovo. Nikdo z politiků se neomluvil.

Podobnou mediální sprchu radní dostali za pokutu, kterou České televizi udělili za odvysílání pořadu České hlasování mezi dvěma koly senátních voleb. Poslankyni Táně Fischerové (US-DEU) to dokonce posloužilo jako další argument pro odvolání rady. Na mimořádné schůzi sněmovny 2. dubna 2003 prohlásila: „Dalším skandálním, již zmiňovaným příkladem je v poslední době hojně citovaná půlmilionová pokuta České televizi za uvedení politické satiry, což už není pouze finanční oslabování České televize, ale přímo cenzurní zásah do nezávislosti veřejnoprávní televize a svobody tvorby, který bohužel velmi připomíná léta minulého režimu.“

Také tahle pokuta skončila u soudu. ČT k tomu dala stanovisko a soud radu vyzval, aby se k němu vyjádřila. Mezitím však byla „stará“ a „špatná“ rada odvolána a nastoupila rada „nová“ a „správná“. V první reakci chtěli noví radní pokutu zrušit. Pak se však jeden rýpal zeptal, zda inkriminovaný pořad vůbec viděli. Zjistilo se, že většina nikoli. Takže si ho o polední přestávce pustili na videu. A co se nestalo? Odpoledne „nová“ rada poměrem hlasů devět pro, jeden proti, jeden se zdržel, potvrdila rozhodnutí rady „staré“. Dokonce i ti největší sympatizanti České televize z řad nových radních prohlásili, že odvysílat něco takového mezi dvěma koly senátních voleb byla od ČT politická hanebnost. V zápise z 16. zasedání se to v bodě 44 skrývá za nic neříkající formulkou: „Rada schvaluje vyjádření ve znění návrhu.“

Teď jenom stále marně čekám, kdy Táňa Fischerová navrhne odvolání i této rady. Napadá mne však lepší řešení. Pro naprostou nekompetentnost by měla odstoupit sama. Ke stejnému čertu by se mohli odebrat i pokrytečtí novináři, kteří pro svůj aktivismus zapomněli na základní žurnalistickou povinnost – informovat.