5. 5. 2003 Václav Žák v Ekonomu znovu rozvíjí myšlenku, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání cosi zatajila. Píše: „Klíčová věta, která by popsala chování RRTV v roce 1999, měla znít: Rada se rozhodla povolit navýšení jmění v CET 21 o 10,2 mil. Kč a změnit poměry ve společnosti tak, že Vladimír Železný snížil svůj podíl ze 60 na necelých 12 procent. Tím mu umožnila vyhnout se předběžnému opatření mezinárodní arbitráže, které mu nařizovalo využít svůj majoritní podíl a navázat spolupráci s ČNTS. Tato věta ve zprávě není. Nezbývá než doufat, že z toho budou vyvozeny patřičné důsledky.“ Václav Žák se pochopitelně mýlí a jak už je u něho zvykem, vybírá si z faktů pouze ty, které zapadají do jeho teorií. Jaká je tedy celá pravda? Amsterodamská arbitráž sice vydala podobné předběžné nařízení, ale posléze je sama zrušila. Předběžné opatření totiž bylo poněkud problematické, neboť subjektu A nařizovalo, co má učinit subjekt B. Žák zcela ignoruje, že tatáž arbitráž ve svém konečném (!) nálezu naopak konstatuje, že Železný nezpůsobil ČNTS žádnou škodu, a stranám sporu pouze přikazuje vyměnit si původní plnění. Železný vrátí peníze, ČNTS akcie. Žák rovněž zamlčuje, že příčinou, proč se Železný nemohl účastnit navýšení základního jmění, nebylo jeho vlastní rozhodnutí či rozhodnutí rady, nýbrž fakt, že právě CME (ČNTS) mu nechala zablokovat účty. Žák také zcela pomíjí fakt, že souhlas rady s navýšením nemá konstitutivní charakter. Tím, že rada navýšení „povolí“, pouze konstatuje, že tento krok není v rozporu se zákonem o rozhlasovém a televizním vysílání, případně s licenčními podmínkami. Ten, kdo samotné navýšení fakticky realizuje – a tedy případně respektuje či nerespektuje předběžné opatření –, není rada, nýbrž sám provozovatel vysílání. A aby byl celý proces navýšení úspěšně završen, musí změněné údaje ještě zapsat rejstříkový soud. (Což se nakonec – prý kvůli formální chybě – stejně nestalo.) Dále Žák nic neříká o tom, že navýšení základního jmění z řádu stotisíců na řád milionů je u „eseróčka“ s obratem v miliardách korun veskrze pozitivní věc. Naopak čtenáři podsouvá myšlenku, že rada tehdy snad postupovala utajeně či svévolně. Jenže ono to bylo právě naopak. Rada si před svým rozhodnutím nechala vypracovat několik právních expertíz, které konstatovaly, že neexistuje žádná předběžná otázka, jež by jí bránila o žádosti CET 21 rozhodnout. Vše je podrobně popsáno ve výroční zprávě za rok 1999. Jediný „problém“ tedy nejspíš bude v tom, že většina tehdejších členů rady nesdílí Žákovo vidění světa. Jedna věta skutečně chybí, jenže nikoli ve zprávě rady, nýbrž ve všech Žákových textech. Měla by znít: „Já, Václav Žák, novinářský aktivista Lauderovy CME, již řadu let všemi svými články pléduji za to, aby RRTV coby regulační orgán v rozporu se svými zákonnými kompetencemi rozhodla obchodní spor o Novu ve prospěch CME ještě předtím, než konečný verdikt vynese soud, který jediný k tomu naopak kompetence má.“ Ze všech těchto důvodů se jako úsměvné jeví i Žákovy „výhrůžky“, že „nezbývá než doufat, že z toho (zřejmě z jednání rady – pozn. pš) budou vyvozeny patřičné důsledky“. Jestli tím má na mysli nějaké vyšetřování, případně trestní postihy, pak se na podobné šetření opravdu moc těším. Skutečně důkladného vyšetření kauzy Nova se totiž mohou obávat pouze ty politické síly, které odvoláním rady spustily pokus o mediální puč. Jediný skandál, který může vyplavat na povrch, je ten, že někteří politici, úředníci a žurnalisté – včetně Václava Žáka – udělali vše pro to, aby jejich vlastní země prohrála neprohratelnou arbitráž. Ze srdce Václavu Žákovi přeji, aby se mu splnil jeho mnohaletý sen a poslanecká sněmovna jej zvolila členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Jsem totiž nesmírně zvědavý, jak své představy a teorie, založené na selektivním výběrů faktů a svérázném ohýbání paragrafů, bude uvádět v život. Papír snese všechno, zákony ne.
Aktualizováno ( Pondělí, 29 Červen 2009 20:25 )
17. 5. 2003 (Psáno pro týdeník Marketing a Media) Bilance volby nové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je pozoruhodná. Z jedenácti dosud zvolených radních je šest bývalých poslanců či senátorů. Zdůrazňuji, že mě osobně to nepohoršuje, neboť jsem vždycky tvrdil, že i správa věcí mediálních je správa věcí veřejných, tedy vlastně politika. Zarážející ovšem je, že tento postup zvolili právě ti, kteří se do poslední chvíle zaklínali odpolitizováním mediálních rad a jejich obsazením odborníky. Tedy sociální demokraté, lidovci a unionisté. Ještě těsně před odvoláním staré rady si kupříkladu ministr financí Sobotka znovu bral do úst moji (pouhou) kandidaturu do senátu. Pak i on spolu se všemi vládními poslanci hlasoval pro bývalé politiky. Dalším hitem vládních potentátů bylo krátce po červnových volbách poměrné zastoupení. Volbou nové rady nabral i tento institut pod taktovkou Špidlovy kamarily svéráznou podobu. Vládní koalice, jež má ve sněmovně většinu jednoho hlasu, si do třináctičlenné rady prosadila osm svých zástupců a netají se tím, že chce i devátého. A aby také ne, když k zásadním rozhodnutím, jako je udělování a odnímání licencí, je třeba právě devíti hlasů. Na nejsilnější opoziční stranu (ODS) zbylo jedno místo. Komunisté byli za spolupráci odměněni dvěma posty. I to je zaznamenání hodné. Byla to totiž právě kupříkladu unionistka Hana Marvanová, kdo neustále křičel, že ODS vytvořila mediální koalici s KSČM. Nakonec byli právě všichni koaliční radní z první várky zvoleni jen a pouze díky podpoře od komunistů. Zajímavé je to i s onou odborností. Nabízí se následující srovnání. Ze strany vládních poslanců jsem byl zcela jistě nejkritizovanějším členem bývalé rady. Nepřísluší mi hodnotit sám sebe, pouze konstatuji, že jsem v minulosti pracoval jak v soukromé, tak ve veřejnoprávní televizi. Jako novinář jsem publikoval stovky článků (převážně o mediální problematice), které tiskla všechna renomovaná periodika. K tomu můžeme přičíst ještě tři knížky. A jelikož dnešní rádia jsou především o muzice a hudebních formátech, mohl jsem ještě nabídnout třicetiletou praxi rockového hudebníka. Nerad bych kupříkladu novému lidoveckému zástupci v radě Jiřímu Šenkýřovi nějak křivdil, ale moc jsem toho od něj o mediální problematice zatím nečetl. Zato vím, že donedávna byl předsedou senátorského klubu KDU-ČSL a že bydlí ve Žďáru nad Sázavou. Stejně jako lidovecký místopředseda Jan Kasal. Což o to, kvalifikace to je. Jen si nejsem jist, zda odborná. Co z toho všeho vyplývá? Vládní koalice nastartovala proces, který lze směle označit za mediální puč. První na řadě byl Jiří Balvín a postupné podřízení České televize, následovala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. I ta je však jenom prostředkem pro další útok tentokrát na privátní televize. O možném odnětí licence Nově hovoří ministr Dostál zcela otevřeně, plán na likvidaci Primy již existuje také, jen se o něm ještě nemluví. Není to tak dlouho, co naše „kulturně – mediální fronta“ svolávala demonstrace na Václavák. Prý kvůli politickému ohrožení svobody médií. Teď je ticho po pěšině. Brutální atak vládní koalice na média naše „spravedlivé“ umělce a žurnalisty tentokrát nijak nevzrušuje. Asi přichází ze správné strany. Je to přehlídka vrcholného pokrytectví. Být Zdeňkem Svěrákem jdu si koupit revolver a spáchám sebevraždu.
Aktualizováno ( Pondělí, 29 Červen 2009 20:29 )
|
18. 5. 2003 (Psáno pro MF Dnes) Chápu, že je to pro Martina Komárka coby spolutvůrce i spoluoběť naší mediální virtuální reality nepředstavitelné. Rozumím tomu, že pro čtenáře je to po mnohaletém mediálním výplachu asi neuvěřitelné. Ba dokonce jsem dávno smířen s tím, že na tomto virtuálním obraze nemám šanci cokoli změnit. Přesto a právě proto po tisící opakuji, že Komárek ve svém komentáři (MFD 15. 5. 2003) nepíše pravdu, když ze mě dělá stranickou převodovou páku. Všechna rozhodnutí, která jsem jako člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání učinil, byla moje rozhodnutí, nikoli stranická objednávka ODS. Jestliže Martin Komárek tvrdí opak, pak ho tímto žádám, aby pro své tvrzení uvedl alespoň jeden jediný důkaz, jeden jediný příklad. Vůbec nepopírám, že jsem s mnohými poslanci, ať už z ODS či jiných politických stran, mnohokrát hovořil a poslouchal i jejich názory. To však neznamená, že jsem posléze nepostupoval podle svého vlastního svědomí. Historicky jsem dokonce jediný mediální radní, od kterého se politická strana, jež ho do rady nominovala, svého času distancovala. A to právě proto, že se řídil vlastní hlavou. Ale chápu, že takováto informace se do předem vytvořených klišé opravdu nehodí. Komárkovi ani jeho mnohým novinářským kolegům.
Aktualizováno ( Pondělí, 29 Červen 2009 20:30 )
015 Vláda chce, aby ODS ovládla mediální rady. Nesmysl? Nikoli! 24. 5. 2003 Nečiň druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě. Tohle staré moudré české přísloví zcela evidentně nezná vládní koalice a především ČSSD. Jinak by nebylo možné, že poslanecká stojedničková mašinérie se pustí do přeměny mediálních rad za pomoci tak brutálních metod. Jde ještě pochopit, že vláda měla politický zájem odstranit bývalou Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Ale způsob, jakým se rozhodla instalovat radu novou, vyvolává řadu pochybností. Silové řešení, kterým vládní koalice postavila nejsilnější opoziční stranu (ODS) mimo hru, nemůže v budoucnu zůstat bez odezvy. Přitom již od roku 1997, kdy se devítičlenná rada přeměnila na třináctičlennou a na základě gentlemanské dohody v ní adekvátní místo zaujali členové nominovaní tehdejší opozicí (ČSSD), platila zásada obsazování rad na základě politického konsensu. Nejde o to, aby rada svým složením doslova kopírovala sněmovnu, různost názorů – i politických – je však i zde žádoucí. Malá odbočka. U tehdejší (v roce 1997) rozumné dohody stál poslanec Dostál. Jenže časy se mění a lidé s nimi. Ministr Dostál je dnes hlavní tahoun silového politického znásilnění mediální sféry. Zaznamenal jsem, že v internetových komentářích se v této souvislosti objevily zmínky o „ose zla Špidla – Zaorálek – Dostál“. Trefné. Ale zpátky do dneška. Sněmovnu čeká dovolba pěti členů Rady České televize. Zvolí i zde vládní koalice stejně neomalený způsob? Zároveň parlament projednává novelu zákona o ČT. Její součástí je i nový způsob volby Rady ČT. Podle Dostálova návrhu by pět míst měla volit sněmovna, pět senát a pět jmenovat předseda vlády z nabídky společenských organizací. Jestli však bude i nadále pokračovat katastrofální pokles volebních preferencí ČSSD a zároveň stoupat obliba ODS – poprvé v historii České republiky nějaká strana atakuje hranici 40 procent – dá se očekávat, že příští sněmovnu ovládnou občanští demokraté a do Strakovy akademie zasedne Mirek Topolánek. V senátu je ODS nejsilnější už dnes. Očekávají snad Špidla a spol. od těch, které dnes nesmyslným způsobem tlačí do kouta, po tom všem velkorysost? Myslí si, že jejich bezprecedentní metody zůstanou bez odezvy, až se jednoho dne karty obrátí? Skoro to vypadá, že vláda dělá všechno pro to, aby mediální rady v budoucnu zcela ovládla ODS.
Aktualizováno ( Pondělí, 29 Červen 2009 20:33 )
|