Ve své Reportáži psané po popravě    vás autor s  nevídanou otevřeností    zavede do zákulisí naší vysoké    politiky, provede vás válkou    o televizi Nova a zároveň s ním    prožijete neuvěřitelnou 20letou    soudní anabázi, na jejímž konci je    morální i finanční satisfakce    nezákonně odvolaných členů    Rady pro vysílání.        V roce 2022 vydalo nakladatelství    Olympia      Objednávky ZDE

Pár slov na úvod

Jen dvě odvětví u nás fungují hůř než politika. Justice a média. Kdysi jsem to říkával jako veselý bonmot, dnes už vím, že je to smutná pravda.

Když mě v roce 1994 Poslanecká sněmovna zvolila do Rady pro vysílání (RRTV), ani ve snu mě nenapadlo, jak moc to ovlivní podstatnou část mého dospělého života. Devět let jsem byl členem Rady, dalších dvacet zabraly soudy související s mým/naším nezákonným odvoláním.

Válka o televizi Nova mezi Vladimírem Železným a Ronaldem Lauderem byla klasickým obchodním sporem. Řešily to soudy. Kladné postavy v tom příběhu nehledejte. Byl to tvrdý souboj o peníze. Nicméně, nikdy jsem se netajil svým názorem, že o něco více pravdy bylo na straně Vladimíra Železného. Konečné resumé už se ale nikdy nedozvíme. Proč? Protože obě strany sporu, licencovanou CET 21 (Železný) i servisní ČNTS (Lauder), postupně ovládla finanční skupina PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera a soudní spory zastavila. Přece se nebude soudit sama se sebou.

Petr Kellner posléze udělal skvělý, ba přímo úžasný obchod, když Lauderovi Novu prodal. Proč skvělý, proč úžasný? Protože Lauder byl z prestižních důvodů ochotný zaplatit mnohem mnohem víc než kdokoli jiný. A aby taky ne, když jsme mu to zacálovali my, čeští daňoví poplatníci.

Vinou Rady pro vysílání bylo, že se do tohoto sporu nenechala zatáhnout. Právě k tomu nás tlačili tehdejší vládní politici. Co na tom, že k vyřešení tohoto sporu Rada neměla žádné kompetence a po zrušení licenční podmínky č. 17 ani nástroje.

A propos. Víte, jaký je rozdíl mezi českým a americkým politikem? Žádný. Oba hájí americké obchodní zájmy. Dost smutná anekdota.

Arbitráže spojené s TV Nova, ve kterých figurovala Česká republika, byly dvě. Se stejnými svědky, se stejnými důkazy, leč s rozdílným závěrem. Jedna, ta londýnská, mezi Ronaldem Lauderem a Českou republikou, dospěla k závěru, že Rada pro vysílání ani Česká republika protistraně žádnou škodu nezpůsobily. Druhá, ta stockholmská, mezi Lauderovou firmou CME a Českou republikou, naopak vyčíslila škodu na 10 miliard korun.

Klíčovým důkazem byl zfalšovaný a podvržený cár papíru, prý zápis z údajně tajného jednání, a vinou Rady nikoli to, že by snad jakkoli porušila české zákony, nýbrž že je dodržovala. Je to sice dokonale absurdní a vymyká se to všem zásadám, podle kterých mají být mezinárodní arbitráže vedeny, ale je to tak.

Ten klíčový zfalšovaný důkaz ovšem do arbitráže nevložila protistrana, nýbrž advokáti České republiky. Je to rovněž naprosto absurdní, ale bylo to tak. Českou republiku v arbitráži nezastupovala Rada pro vysílání, ale Ministerstvo financí.

O kauze TV Nova jsem napsal dvě knížky. První se jmenuje Válka o Novu aneb Podvod za 10 miliard (Formát, 2004), druhá Špinavá hra aneb Kriminální historky z arbitrážního protektorátu (Altyn, 2008). U příležitosti 20. výročí začátku sporů o Novu, jež začaly v roce 1999, jsem měl původně v úmyslu vydat Válku o Novu znovu a pouze ji doplnit o kapitoly, které dovyprávějí moji/naši soudní anabázi. Nakonec jsem to ale udělal obráceně. O naší soudní anabázi jsem napsal novou knížku, tu, kterou právě držíte v rukou, a z Války o Novu do ní kvůli kontextu včlenil pouze několik podstatných kapitol.

Pravopisná poznámka. Radu pro rozhlasové a televizní vysílání píšu všude s velkým R. Obdobně s velkým písmenem na začátku píšu i názvy jiných institucí, a to i tehdy, kdy se obvykle píšou písmena malá.

Autorem obrázku použitého na obálce knihy je můj – bohužel už zemřelý – přítel Teodor Adamy, geniální výtvarník, jenž publikoval pod značkou aTeo. Věnoval mi ho kdysi k narozeninám. V minulosti jsme spolu vydali dvě knihy mých politických komentářů a jeho obrázků, ke třetí vytvořil obálku, tahle je tedy čtvrtá. Pokud ten obrázek snad někoho pohoršuje, odpovídám, že je to také svého druhu dobový dokument. Tak tehdejší situaci okolo Rady pro vysílání a mě osobně viděl Teo. A jak píšu, byl to génius. Říkal to o něm i Milan Knížák. Teo, děkuju!

Některá fakta, některé informace a některé události se v knize opakují. Je to proto, že se opakují v různých dokumentech, dopisech, článcích, rozhovorech či rozsudcích, které cituji. Váhal jsem, zda v příslušných textech neškrtat či něco nevypouštět, ale nakonec jsem v rámci reportážní autenticity naprostou většinu ponechal. Spěchající čtenář může dle libosti přeskakovat.  

Termín „poprava“ není z mé hlavy. Tak Špidlův svévolný akt nazvali opoziční poslanci. Ještě předtím, než byl vykonán. Během četby se nicméně dozvíte, kterak jsme po letech zase „obživli“. Plyne z toho jediné. Ta poprava se katovi Špidlovi a jeho pacholkům a spolupachatelům moc nepovedla.

Skuteční viníci prohrané neprohratelné arbitráže potřebovali zastřít svoji vlastní odpovědnost, a tak veřejnosti předhodili obětního beránka a uspořádali spektakulární veřejnou exekuci. V jednom se ale přepočítali. Ne každý je ovce. Ne každý se shrbí. Existují také lidé, kteří do posledního dechu budou hájit svoji čest.

Když jsem zavelel, že tohle si přece nenecháme líbit, pět mých kolegů z celkového počtu třinácti popravených se ke mně přidalo. Tady je náš příběh.