V souvislosti s prohranou arbitráží se v tradiční linii hledání viníků občas objevují také ojedinělé výkřiky o vině samotných poslanců. Čistě teoreticky by na tom něco mohlo být, protože právě poslanci mají na svědomí podobu našich zákonů. Ale přestože je to lákavé se na nedokonalé a někdy dokonce hloupé zákony vymlouvat a zveličováním chyb poslanců umenšovat svoji vlastní odpovědnost, neudělám to. Ano, je pravda, že poslanci odhlasovali hloupou novelu zákona o vysílání (301/95 Sb.), která umožnila zrušení licenčních podmínek. A je také pravda, že lví podíl na tom měla Hana Marvanová a spol. Ano, je pravda, že poslanci posléze soustředěným tlakem přinutili Radu, aby zrušila i klíčovou licenční podmínku č. 17. Je rovněž pravda, že nepříliš šťastným dopisem se v tom angažoval kupříkladu tehdejší předseda Stálé komise pro sdělovací prostředky Jan Kasal (KDU-ČSL). A je také pravda, že i později se politici vměšovali do věcí, kde se slušelo být spíše zdrženlivý. Ale tohle všechno je podle mého názoru úplně normální politický kolorit, ve kterém probíhá správa věcí veřejných. Opravdu Marvanovou ani Kasala nepodezřívám ze zlých úmyslů. Dokonce jsem s to vidět i to, že Marvanová měla dobrý úmysl pohnout věci směrem k větší liberalizaci, byť výsledek byl nakonec značně problematický. Jestli mi něco vadí, pak pouze pokrytectví, s jakým se právě ti politici, kteří nejvíce svůj nos strkají, kam nepatří, na veřejnosti zaklínají nezávislostí a odpolitizováním mediálních rad. Marvanová nebo Dostál jsou toho odstrašujícím příkladem. Ale vyvozovat z toho všeho, že poslanci nesou ve výše zmiňovaných souvislostech za prohranou arbitráž spoluodpovědnost, je absurdní. Hloupá novela zákona o vysílání ani žádný jiný, byť i nedokonalý zákon nezpůsobily Ronaldu Lauderovi žádnou škodu. Jsme suverénní země se suverénním zákonodárným sborem. Bylo by obrovskou chybou, kdybychom přistoupili na falešnou hru, ve které se do pozice „autority“ mistrující náš právní pořádek samozvaně postavili pánové Kühn a Schwebel. Pravidla neporušili naši zákonodárci, nýbrž právě tito dva stockholmští arbitři. Podle pravidel UNCITRAL se arbitři nemohou stavět nad zákony té které země, zvláště jde-li o zákony mandatorní povahy. A právě toto, jak dokládá Hándlovo separátní stanovisko, se stalo. Nyní udělejme střih. Přes to přese všechno tvrdím, že někteří politici odpovědnost za prohranou arbitráž nesou. Ale je to vina v úplně jiném slova smyslu. Abychom se jí dopátrali, musíme opustit linii tradiční verze hledání viníků, která vychází z předpokladu, že Lauderově společnosti CME byla v České republice způsobena nějaká škoda, a vydat se po jiné stopě.
Pokud totiž Česká republika žádnou škodu nezpůsobila a přesto nakonec musela CME vyplatit více než 10 miliard korun, přímo se nabízí podezření, že tomu na české straně někteří lidé hanebným způsobem napomohli. Podívejme se proto nyní na celou věc právě z tohoto úhlu
„Pokud nás čeští politici nevydají, nemůžeme tenhle spor prohrát,“ prohlásil na začátku války o Novu Vladimír Železný. Všechno nasvědčuje tomu, že právě tohle se, bohužel, stalo. Jenže v pasti, do které se měl chytit Železný, uvízla nakonec sama Česká republika. Stalo se tak proto, že celá jedna vládní garnitura povýšila své vlastní stranické zájmy nad zájmy země, kterou měla spravovat. Intriky vládních politiků kalkulovaly s představou, že Nova v rukou Ronalda Laudera, respektive jeho českých spolupracovníků, tedy na prvním místě Jana Vávry, pro ně bude politicky výhodnější. Všechno ostatní krasořečnění o morálce bylo jen kouřovou clonou. Koneckonců, každý viděl, s kým si Vávra opět padl kolem krku při své kandidatuře v senátních volbách 2004. Tohle Rada napsala už 15. listopadu 1999 ve svém stanovisku pro Poslaneckou sněmovnu (viz Výroční zpráva za rok 1999, str. 48): Politický rozměr dává sporu stále sílící snaha stran sporu, a to zejména CME, zatahovat do konfliktu politiky, dnes už nejenom české. Již v prvních týdnech sporu Fred Klinkhammer písemně intervenoval u některých ministrů i předsedy parlamentu, většina podání nejrůznějšího druhu byla zejména ze strany CME zasílána na vědomí předsedovi Stálé komise, R. Lauder také osobně intervenoval u nejvyšších představitelů USA i ČR. V tomto směru je (na české straně) jen na politické zodpovědnosti členů vlády a poslanců, do jaké míry podlehnou lobbistickým tlakům a bez patřičné důkladné znalosti dané problematiky se propůjčí zájmům některé ze stran sporu. S odstupem pěti let lze konstatovat nejen to, že česká vláda a vládní poslanci Lauderovým lobbistickým tlakům podlehli a že se jedné ze stran propůjčili, ale že se vlastně stali přímými spolupachateli škody České republiky. Původně obchodní spor dvou soukromých firem se totiž stal záminkou i předmětem nevybíravého politického boje. Složitá a nejednoznačná kauza posloužila k jednoduchému nálepkování. Zatímco o Zemanově garnituře se ještě dá říct, že postoj ministrů byl spíše různorodý, a o Zemanovi osobně nelze pochybovat, že stál na české straně, politici ze Špidlovy garnitury už naprosto bezskrupulózně upřednostnili své vlastní stranické zájmy. Ronald Lauder a jeho CME nemohli dostat hezčí dárek. Každodenní české sebeobviňování a označování viníků ve vlastních řadách vytvářelo přesně tu atmosféru, kterou nejdříve Donathovi píáristé a poté Lauderovi právníci uměli dokonale zužitkovat. V arbitráži totiž zdaleka nejde pouze o zákony a paragrafy, ale také o atmosféru kolem. Zajímavé je rovněž srovnání, jak ke kauze přistupovali politici čeští a američtí. Když se jakýkoli americký – ať už demokratický nebo republikánský – politik angažoval v Lauderově sporu, vůbec ho nezajímal skutečný právní stav či objektivní fakta a automaticky se postavil na stranu amerického podnikatele. Ne tak politici čeští. Není asi náhodou, že na Nově se svého času vyprávěla tahle anekdota: Jaký je rozdíl mezi českým a americkým politikem? Žádný. Oba podporují americké obchodní zájmy. Korunu všemu nasadil tehdejší prezident Václav Havel. V rozhovoru pro Lidové noviny (12. srpna 2002) se Ronald Lauder pochlubil, že se mu prostřednictvím Madeleine Albrightové podařilo ve svůj prospěch Havla zaangažovat. Dobře si to zapamatujme. Prezident České republiky se ve sporu své země se soukromou firmou, která si umanula, že si ztráty způsobené vlastními chybami zahojí na občanech České republiky, angažoval na straně soukromé firmy, tedy proti svým spoluobčanům. Pro jistotu si znovu dovolím připomenout, že v té době už vůbec nešlo o Vladimíra Železného, protože ten byl ze hry dávno venku, ale že spor se už vedl pouze o to, zda Ronaldu Lauderovi způsobila nějakou škodu Česká republika. Počínání vládních politiků má ještě jeden rozměr. Tentokrát totiž nešlo o takovou tu obvyklou politickou hru, ve které se političtí protivníci navzájem trochu škorpí. Činy Špidlovy garnitury měly hluboký dopad do života lidí, kteří se řízením osudu ocitli v pozici členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Vládní politici je neváhali ve jménu svých stranických zájmů zneuctít. Pro mě osobně to zas až taková změna nebyla. Jako dlouholetý tiskový mluvčí Rady a později místopředseda pověřený komunikací s veřejností jsem byl za ta léta docela vytrénovaný. Zvykl jsem si nastavovat za Radu tvář. A koneckonců umím rány nejenom přijímat, ale také rozdávat. Ale zvláště pro některé starší kolegy byla tahle smršť zdrcující životní zkušeností. Lidé, kteří ve svém životě dosáhli významných úspěchů, ať už na poli akademickém, uměleckém, odborářském či jiném – vždyť i do té Rady přece byli navrženi právě proto –, dostali takový úder, že se z něho jen těžko vzpamatovávali. S Jirkou Novotným kupříkladu zlínští rotaryáni uspořádali po odvolání Rady nádavkem ještě čestný soud. Jistě, obhájil se, ale nemusím snad nikoho přesvědčovat, že podobné věci nikomu nepřidají. Závěrem si opět neodpustím několik otázek. Je to normální, že se nejvyšší ústavní činitelé s klidným svědomím postaví k parlamentnímu řečništi, pod ochranou imunity nakydají na své spoluobčany neuvěřitelnou špínu, zneuctí je, nařknou ze zločinů, odvolají je funkcí, způsobí jim potíže v osobním životě a pak... A pak nic. Jenom ticho. Je to normální, že za všemi těmi strašnými obviněními z kriminálních činů nenásleduje vůbec nic? Ani důkazy, ani trestní obvinění, žádné policejní vyšetřování, žádný výslech, žádná omluva. Vůbec nic! Jenom trapné ticho! Vlastně ne, něco přece jen následovalo: Vládní koalice si na uvolněná místa dosadila svoje lidi. A ještě také nesmím zapomenout na bezzubou poslaneckou vyšetřovací komisi, které raději ani nepřidělili profesionálního vyšetřovatele. A je normální, že naprostá většina médií tohle všechno mlčky akceptuje? Zkuste si představit, že by se tohle všechno týkalo právě vás.
|
Za ten trochu posměšný nadpis téhle kapitoly se omlouvám všem poctivým ministerským úředníkům. Problém je ale v tom, že na Ministerstvu financí působili i ti, o kterých lze mít důvodné podezření, že pro úspěch České republiky zdaleka neudělali vše, co bylo třeba, a někteří dokonce, že přímo napomáhali protistraně. Vždycky je třeba diferencovat a i v tomto případě jistě existuje rozdíl mezi přístupem ministrů Pavla Mertlíka a Bohuslava Sobotky nebo Jiřího Rusnoka. Stejně tak sehráli rozdílné úlohy náměstci Jan Mládek a Ladislav Zelinka. Nechť si každý ze jmenovaných – a zvláště někteří z nich – ve vlastní duši srovná, zda má svědomí naprosto čisté. Zopakujme, že Českou republiku v arbitrážích nezastupovala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, nýbrž Ministerstvo financí a jím vybraná advokátní kancelář Clifford Chance. A jak to tak vypadá, docela se to daňovým poplatníkům prodražilo. Jestliže nyní sledujeme linii druhé větve možné viny za desetimiliardovou škodu, tentokrát ve smyslu napomáhání společnosti CME proti vlastní zemi, je nutné zastavit se právě na Ministerstvu financí. Opakuji, že nikoli já, nýbrž sociálně demokratický poslanec a předseda vyšetřovací komise Stanislav Křeček jeho roli 14. listopadu 2003 zhodnotil těmito slovy: „Ministerstvo financí nevybralo optimálního zástupce zájmů České republiky. Clifford Chance totiž, jak se ukazuje, zastupoval zájmy pana Laudera, nebo dokonce zájmy CME v Maďarsku. I když samozřejmě advokát může zastupovat různé klienty, není obvyklé, aby byl pověřen advokát zastupováním své protistrany, dokonce je to v České republice v rozporu s advokátní etikou.“ Advokátní kancelář Clifford Chance je vskutku kapitola sama pro sebe. Takřka neuvěřitelně zní, co o této advokátní kanceláři vyplynulo z nepřímých náznaků členů Rady, kteří v arbitrážích svědčili. Byli sice vázáni mlčenlivostí, takže nikdy nemluvili otevřeně. Jelikož však Rada pro Ministerstvo financí a Clifford Chance několikrát zpracovávala odpovědi na jejich otázky, nešlo se některým věcem vyhnout. A zbytek už nebylo těžké si domyslet. Advokátní kancelář Clifford Chance se ukázala jako naprosto neschopná zastupovat zájmy České republiky. Otázky, se kterými se ještě rok i déle po zahájení arbitráží obracela na Radu, byly dokonale triviální. V Londýně ještě vše probíhalo vcelku normálně, protože normální byl i tamní tribunál. Teprve ve Stockholmu všechno nabralo neuvěřitelnou podobu. Skoro to svádí k domněnce, že v Londýně se uskutečnila jen jakási přípravka k odvedení pozornosti. Svědky České republiky ve Stockholmu „nedusili“ advokáti CME, nýbrž advokáti od Cliffordů. Spory o to, jaké argumenty zvolit pro obhajobu České republiky byly nekonečné a advokáti si nakonec stejně proti radním vždycky prosadili svou. Což znamená, že žádné argumenty nepoužili. Naprosto nepochopitelné je také klíčové rozhodnutí vést arbitráže dvě, ačkoli bylo možné je spojit do řízení jediného. Neexistuje jeden jediný racionální důvod, proč by to mělo být pro Českou republiku výhodnější. Ten, kdo o tom rozhodl, pouze zdvojnásobil prostor pro porážku České republiky a naopak Lauderovi a CME zdvojnásobil šanci vyhrát. Celý proces se tím navíc prodloužil a pro pokladnu Cliffordů znamenal větší palmáre. Chybná byla rovněž celková strategie obhajoby České republiky. Ale o tom byla již řeč v předchozích kapitolách, takže to nebudu opakovat. Nabízí se další lavina palčivých otázek. Kdo je za výběr advokátní kanceláře Clifford Chance osobně odpovědný? Kdo ji úkoloval? Kdo konkrétně určoval a schvaloval strategii obhajoby? Kdo z ministerstva odsouhlasil vedení dvou arbitráží? A proč? Je pravda, že náměstek ministra financí Jan Mládek předával Vladimíru Železnému vzkazy od Ronalda Laudera? Proč obhajoba nepoužila řadu argumentů a důkazů, které jasně hovořily ve prospěch České republiky? A ještě šířeji: Proč vláda nikdy nevytvořila expertní mezioborový tým, který by poskytl odborné zázemí, které ministerstvu i advokátní kanceláři evidentně chybělo? Je za tím vším jenom neschopnost? Nebo zlý úmysl? Nebo snad dokonce spiknutí?
Jedním z nejdůležitějších aktérů na bojišti války o Novu byly soudy. Právě s tím souvisí jeden z největších paradoxů celé kauzy. Zatímco Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, do jejíž kompetence řešení sporu o Novu vůbec nepatřilo, byla po celou dobu trvání kauzy cílem opakovaných útoků, že něco zanedbala, nerozhodla či zavinila, o soudech, které to naopak v kompetenci měly, nikdy nepadlo prakticky ani slovo. Přitom právě rychlý soudní verdikt, zda k odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS došlo v souladu s právem a zda jejich smlouva je či není exkluzivní, mohl i v arbitrážích sehrát významnou roli. Jenže jednání soudů se vleklo tradičním českým líným tempem. A když pak konečně dospělo k pravomocnému rozhodnutí (ve prospěch Železného a CET 21), využila ČNTS tzv. dovolání, tedy mimořádného opravného prostředku, načež Nejvyšší soud všechno zase zrušil a celou kauzu – po třech letech (!!!) – vrátil na úplný začátek. Na druhou stranu však není pravda, jak občas tvrdili Lauderovi lidé, že české soudy nekonaly, a proto že se Lauder a CME museli dovolávat spravedlnosti u mezinárodních arbitráží. Soudy konaly, jenže ne tak, jak si Američané představovali a jak by se jim to hodilo. Za nejproblematičtější rozsudek z nekonečného soudního maratónu považuji právě rozsudek Nejvyššího soudu, kterým senát Nejvyššího soudu složený z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře zrušil pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2000 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. května 2000 ve výrocích I. a II. a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Jsem totiž přesvědčen, že soudci Nejvyššího soudu se dopustili minimálně dvou chyb. První chyba se týká tzv. denního vysílacího plánu (DVP), o kterém už byla několikrát řeč. Právě nepředání DVP dne 4. srpna 1999 se stalo záminkou k přerušení spolupráce mezi CET 21 a ČNTS. Soudci Nejvyššího soudu se s odvoláním na existenci měsíčních a týdenních vysílacích plánů neztotožnili s předchozím rozhodnutím Vrchního soudu, že nedodání DVP bylo dostatečným důvodem k odstoupení od smlouvy. A s argumentací, že v minulosti „předmětem posuzování a schvalování programovou radou, a to za účasti dr. Železného, byly vždy pouze měsíční a týdenní programové plány,“ pravomocný rozsudek zrušili. Jenže to je poměrně fatální nepochopení nové situace, která nastala 19. dubna 1999 po odvolání Železného z funkce generálního ředitele ČNTS. Do té doby byl Železný „dvojjediným“ vládcem Novy, šéfem CET 21 i ČNTS, a schvalování vysílacích plánů byla rutinní bezproblémová záležitost. Vždyť přece na straně objednatele i dodavatele stála tatáž osoba. Po Železného odvolání z čela ČNTS a především poté, co se CET 21 a ČNTS ocitly ve sporech, se však význam DVP, který je detailním rozpracováním týdenního plánu, naprosto změnil. Rada pro vysílání proto předávání DVP nikdy nepovažovala za pouze formální záležitost, protože ten, kdo kontroloval DVP, pro ni vždy byl tím, kdo drží faktickou kontrolu nad vysíláním. Držitel licence proto mohl zcela oprávněně nepředání DVP považovat za své ohrožení. Neupírám soudcům právo na jiný názor, přesto si ale myslím, že jejich povinností, když už se na tomhle zásadním detailu točili, bylo, se Rady na její názor zeptat. Druhou chybu Nejvyššího soudu vidím v tom, že k tíži CET 21 přičetl, že si „žalovaná (CET 21) zajistila prostřednictvím banky úvěrové krytí prvotních nákladů pro vybudování nových vysílacích prostor ve výši 1 miliardy korun českých a připravovala vysílání z barrandovských studií; toto vysílání také dne 5. 8. 1999 zahájila.“ Podle představy soudců Nejvyššího soudu zřejmě držitel licence měl se založenýma rukama koukat kupříkladu na to, jak pirátský vstup Jana Vávry do vysílání ohrožuje licenci CET 21 nebo jak problematická fúze CME s SBS ohrožuje samotnou existenci televize Nova, a nepřipravovat se na jiné možné technické zabezpečení vysílání. Provozovatel televize se měl zřejmě zcela vydat v šanc svému zahraničnímu – toho času nesolventnímu – partnerovi. Za připomenutí rovněž stojí, že Nejvyšší soud už rozhodoval v atmosféře Železného společenského „sestupu“, kdy byl médii všeobecně prezentován jako neseriozní podnikatel. Neodvažuji se tvrdit, že mezi tímto problematickým – a podle mého názoru odborně vadným – rozhodnutím Nejvyššího soudu a problematickým nálezem stockholmské arbitráže, který nás přišel na 10 miliard, existuje přímá souvislost. Na tu nepřímou bych si však kdykoli vsadil. A vsadil bych si na ni i proto, že vedení Nejvyššího soudu jmenuje prezident republiky, takže jeho složení je vždycky tak či onak politicky cinknuté. A tehdy prostě cinkal Havel. Eliška tomu předsedala a Arnošt prudil v Radě.
|
přidat k oblíbeným
