Zřízení Vyšetřovací komise pro zjištění skutečností v souvislosti s arbitrážním řízením ve věci CME versus Česká republika, ke kterému ve Sněmovně došlo 21. května 2003, nelze hodnotit jinak, než jako obrovskou strategickou chybu stran Špidlovy vládní koalice. Viníci přece už byli nejen označeni, ale v přímém televizním přenosu dokonce i „popraveni“, tak proč se v tom ještě rýpat. Vždyť by se ještě mohlo vyvalit, že to všechno ve skutečnosti bylo jinak. Vznikl orgán, který si nemohl zacpat uši a zakrýt oči. Věci, které do té doby nikdo nechtěl poslouchat, bylo najednou komu říct.

Komise měla deset členů, každá parlamentní strana nominovala dva poslance. Za ČSSD v komisi zasedli JUDr. Stanislav Křeček a Ing. Miloslav Vlček, za KDU-ČSL MUDr. Josef Janeček a MUDr. Vladimír Říha, za US-DEU Taťána Fischerová a JUDr. Hana Marvanová, za ODS Miroslava Němcová a Ing. Jiří Patočka a za KSČM Mgr. Ivana Levá a RSDr. Antonín Zralý.

Zvláště unionistická nominace Hany Marvanové mi připadá velmi pikantní. Asi tak jako kdyby byl vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 pověřen Miroslav Štěpán. Nicméně Marvanovou po její těhotenské rezignaci na poslanecký mandát brzy nahradil Tomáš Vrbík. Nebyla to však jediná personální výměna, neboť v červnu 2004 za zemřelého Jiřího Patočku z ODS nastoupil MUDr. Mgr. Ivan Langer. Předsedou vyšetřovací komise se stal poslanec ČSSD Stanislav Křeček.

Z logiky věci vyplývá, že existují dvě možné varianty nějaké viny. Buď platí tradiční verze,  že se RRTV spolčila s Vladimírem Železným, společně zničili investici CME, a Česká republika proto musela zaplatit 10 miliard korun. Tohle by platilo v případě, že jsou správné závěry stockholmských arbitrů. Pokud jsou však správné závěry londýnských arbitrů – a obojí naráz prostě platit nemůže –, podle kterých Česká republika žádnou škodu nezpůsobila, pak žádní viníci v tom tradičním smyslu neexistují. Jelikož však Česká republika přesto 10 miliard korun musela zaplatit, přímo se nabízí důvodné podezření, že tomu někdo napomohl. A to je ta druhá varianta. Tyhle stopy však určitě nevedou na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, nýbrž na Ministerstvo financí a k některým politikům. 

Křečkova komise v první fázi spíše překvapila. Po počátečních průtazích, kdy policejní složky komisi vůbec nepřidělily profesionálního vyšetřovatele (proč asi?), jak v podobných případech bývá zvykem, se poslanci pustili do práce. A k překvapení mnohých se šetření brzy zaměřilo i na druhou variantu, takže se před komisí potili lidé jako bývalý náměstek ministra financí a poslanec ČSSD Jan Mládek, který je zřejmě odpovědný za tragický výběr advokátní kanceláře Clifford Chance.

U příležitosti prvního výročí odvolání naší Rady jsem v dubnu 2004 poskytl rozhovor internetovému serveru Česká média (www.ceskamedia.cz). Na tom, co jsem tehdy řekl o Křečkově komisi, není třeba nic měnit. Zde je úryvek z onoho rozhovoru:

Sledujete práci Křečkovy vyšetřovací komise?

Jistě, někteří z nás před ní vypovídali... Musím říct, že práce vyšetřovací komise je pro mne spíše příjemným překvapením, hlavně její předseda Stanislav Křeček. Zatím z něho mluví daleko více právník než politik. Uvidíme, jestli to takhle vydrží.

Co máte na mysli?

Z dosavadních veřejných výstupů vyplývá, že vyšetřování se ubírá spíše jiným směrem, než leckdo na začátku asi předpokládal. Vyjádření pana Křečka, že „ministerstvo financí arbitráž hrubě podcenilo“ a že „nevybralo optimální právní zastoupení“, hovoří za vše. Komisi navíc leží na stole řada písemných dokumentů, které dokazují, že někteří úředníci a politici rozhodně neudělali vše pro úspěch České republiky, ba naopak, že někteří přímo napomáhali protistraně. Dříve či později se tedy koaliční poslanci ocitnou před dilematem, zda naplnit – ať už pomyslnou nebo faktickou – politickou objednávku nebo dát průchod spravedlnosti padni komu padni.

Co tipujete vy?

Obávám se, že to všechno skončí ve stylu, že za to tak trochu mohou všichni a přitom vlastně nikdo. Byl bych velice příjemně překvapen, kdyby výstupem byla zcela konkrétní trestní oznámení. Podvržený a zřejmě i zfalšovaný „zápis nezápis“ z jednání mezi Radou a Železným, který posloužil jako klíčový důkaz proti České republice a který paradoxně předložili sami právní zástupci ČR, si o to doslova říká. Koneckonců sama RRTV takové trestní oznámení už také podala.

Před komisí jsem vypovídal 14. listopadu 2003 a s trochou nadsázky si dovolím říct, že jsem si tu připadal jak Dimitrov při procesu kvůli zapálení Říšského sněmu. Ve škole nás učili, jak se z obžalovaného stal žalujícím. Měli na mě původně vyhrazeno půl hodiny. Hovořil jsem však více než půl druhé hodiny. Skoro na žádné otázky nedošlo. Jednu zmatenou otázku položila pouze Táňa Fischerová (US-DEU) a jen mě utvrdila, že pokud ji někdo od „Donathů“ nenapíše, co má říkat – třeba jako když v předvečer stockholmského odvolacího soudu ve Sněmovně přednášela píárový materiál CME, který denuncioval českého arbitra Jaroslava Hándla –, je poněkud mimo.

Využil jsem svědecké výpovědi také k tomu, abych komisi oficiálně předal řadu písemných dokumentů, které vcelku jednoznačně dokládají, jakou měla RRTV motivaci, když usilovala o uvedení rozdvojené organizační struktury Novy do souladu s českými zákony. Kromě toho jsem poslancům rovněž předal Prohlášení Maríny Landové, ve kterém křivě svědčí ve prospěch CME („aby nedošlo k omylu“), a právní expertízu Právnické fakulty Západočeské  univerzity, která podnikatelské aktivity CME kvalifikuje jako kriminální činy. A abych nezapomněl, také jsem komisi předal stenografický záznam píárové řeči poslankyně Fischerové.

V ten samý den vypovídal před vyšetřovací komisí také Vladimír Železný. Jeho kompletní výpověď najdete mezi přílohami této knihy.

Že to s odvahou komise něco skutečně vyšetřit nebude zas až tak horké, začalo být jasné v červnu 2004, kdy měla předložit Sněmovně svoji zprávu. V Česku se samozřejmě nic neutají, takže se mi její první verze brzy dostala do rukou. A bylo to přesně tak, jak jsem už v dubnu předpovídal: za prohranou arbitráž mohou všichni a zároveň nikdo. V zákulisí se tehdy povídalo o tom, že Křeček prý od Špidly dostal jasné zadání, že ve zprávě prý má být zvýrazněna úloha Rady a potlačeny jakékoli zmínky o Janu Mládkovi. Jestli je to pravda, nevím, nechci dr. Křečkovi křivdit. Faktem ale je, že v ten samý čas se najednou vynořila také jeho nominace na prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. K prezentaci žádné zprávy nakonec nedošlo, protože mandát vyšetřovací komise byl prodloužen o dalšího půl roku, až do prosince 2004.

Žádné iluze o odvaze vládních poslanců podívat se na kobylku Ministerstvu financí, řízenému sociálně demokratickým ministrem, si ale opravdu nedělám. Takže abych pravdu řekl, co komise do závěrečné zprávy nakonec napíše, mě s odplývajícím časem vzrušuje méně a méně. Valný význam to mít nebude. A kdyby se poslanci – nedej Bože – přece jenom pochlapili, můžu být jenom příjemně překvapený.

Pro normálního člověka je velmi těžké si představit, že vládní politici arbitráž prohráli naschvál nebo – když to neřeknu takhle natvrdo – že neudělali všechno pro vítězství. Kdykoli na to někde přijde řeč, vždycky se objeví otázka, proč by to proboha dělali, vždyť z toho nic nemají. Jenže právě tohle není pravda. Oni z toho něco mají. Zatímco Ronald Lauder kasíroval peníze, oni inkasovali politický profit.

Snaha odstranit Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, respektive její vlivné jádro, byla dlouhodobá a pokusů o její odvolání se ve Sněmovně uskutečnilo několik. Proč? Protože Rada byla jedinou institucí v zemi, kterou vládní moc neměla plně pod kontrolou. Za Zemana to ještě docela šlo, ale po českotelevizní krizi a po ustavení Špidlovy vlády se útoky vystupňovaly. S trochou nadsázky jsem od jisté doby začal výkon funkce v Radě přirovnávat k chůzi v minovém poli uprostřed válčících armád, politických i televizních.

Ale zdaleka nešlo pouze o RRTV. Ovládnutí Rady nebylo pro vládní strany cíl, nýbrž prostředek. Prostředek k uplatnění daleko většího vlivu na elektronická média a na prvním místě na Novu. Všechno, co se po oznámení výsledku stockholmské arbitráže odehrálo, moje slova potvrzuje.

Jen se objevila zpráva o deseti miliardách, následoval obrovský mediální atak na Radu. Postraní špína padala na ODS a Václava Klause. Fakta a racionální argumenty nikoho nezajímaly. Může za to Rada, která Železnému dovolila okrást zahraničního investora, a hotovo! Přesně tohle vykřikoval Pavel Dostál, kudy chodil. Že to není pravda? Že je to z hlediska zákona a kompetencí nesmysl? No a co? Koho to zajímá? Železo se musí kout, dokud je žhavé! Už čtrnáct dní nato (1. dubna 2003) vládní koalice uskutečnila první pokus o likvidaci Rady. Ke schválení programu schůze Sněmovny, kam operativně zařadila odvolání Rady, však chyběl jeden hlas. Už na druhý den proto vládní poslanci svolali mimořádnou schůzi. A tentokrát si Špidla docházku i poslušnost všech svých oveček ohlídal. Byla to pro něho navíc první příležitost pomstít se ODS za nedávnou volbu prezidenta Václava Klause a znovu semknout  pošramocené vládní řady.  

Novou Radu si vládní strany zvolily k obrazu svému. Poměrné zastoupení bylo zapomenuto a Špidla a spol. si do Rady prosadili devět lidí. Opozici ponechali čtyři místa. Přesně devět hlasů je podle zákona třeba k přidělování a odnímání licencí. Kdykoli přijde řada na podobné spekulace, noví radní se brání, že přece nejsou pouhou převodovou pákou vlády. Ano, to je pravda, některým z nich to i věřím. Ale k vytvoření tlaku stačí už sama latentní hrozba, že potřebné počty hlasů jsou eventuálně k dispozici. Faktem navíc je, že počet správních řízení s Novou, častokrát i dost nesmyslných, se podstatně zvýšil.

Soustředěný politický tlak přinesl výsledky. Úspěšný šéfredaktor zpravodajství Novy Pavel Zuna byl „povýšen“ na programového ředitele a kritické ostří Televizních novin vůči vládě a především ČSSD se otupilo. Hlavním cílem však bylo odstranění Vladimíra Železného. I to se nakonec podařilo. Majitelé televize se tlaku poměrně dlouho bránili a zvláště pro Jiřího Šmejce, který se Železným na pět let spojil svoje podnikatelské osudy, to bylo velmi těžké rozhodování. Ale ani tak silná finanční skupina, jako je PPF, si nemůže dovolit být v permanentním sporu s vládou. Její obchodní zájmy nekončí u plotu televize. Vladimír Železný byl odvolán 14. května 2003, přesně dva měsíce po oznámení desetimiliardového verdiktu stockholmské arbitráže. Ve funkci generálního ředitele ho nahradil jeden z vysokých manažerů PPF Petr Dvořák.

Politické tlaky na televizi Nova potvrdil sám nový generální ředitel Dvořák. V Press klubu na  Frekvenci 1 dne 15. ledna 2004 řekl:

„My jsme byli pod poměrně silným politickým tlakem a byli jsme i pod tlakem z toho důvodu, že tehdy byla Nově přisuzována vina za prohranou arbitráž.“

Jelikož šéfové Novy jsou třicátníci, když už se rozhodli k řezu, udělali to s razancí svého mládí. Kdyby jim bylo o deset patnáct let více, možná že by Vladimíru Železnému nabídli přijatelnější ústupovou variantu. Určitě by si tím ušetřili další starosti, které se v souvislosti s ním již co nevidět objeví. Přímo se totiž nabízelo, nabídnout Železnému ředitelský post ve slovenské sesterské televizi Joj. Jeho společenský status by zůstal zachován a byl by navíc ve svém budovatelském živlu. Leč nestalo se.

Železného není radno podceňovat. Předvedl to už v roce 2002, když si usmyslel kandidovat ve znojemském volebním obvodě do Senátu. Jako jediný ze všech kandidátů zvítězil už v prvním kole, když získal 50,82 % hlasů. Mnozí si mysleli, že se vstupem do politiky svět televize opustí, ale nestalo se tak. Železný není zvyklý dobrovolně ustupovat ze svých pozic. 

V souvislosti se Železného kandidaturou do Senátu došlo k dalšímu střetu Muchkovy Rady s některými politiky, kupříkladu opět s Dostálem. Železný – kandidatura nekandidatura – vesele pokračoval ve Volejte řediteli a politikům se to nelíbilo. Ani se jim nedivím. Jedna věc však je, co se komu líbí či nelíbí, a druhá věc jsou zákony. Nepochybuji o tom, že pravidelný vlastní televizní pořad kandidáta zvýhodňuje. Jenže co je neetické, ještě nemusí být protizákonné. A přesně tohle byl Železného případ. Rada si pochopitelně nechala zpracovat právní posudek a přesně podle očekávání se v něm dočetla, že Železný žádný zákon neporušuje, protože – marná sláva – svoboda slova platí i pro něho. Vyučený chemik Dostál v roli právníka amatéra byl ale jiného názoru. Nic proti tomu, svoboda slova platí koneckonců i pro chemika, takže proč by ministr kultury nemohl říkat nesmysly.

S podobnými ředitelskými pořady nejsou problémy jenom u nás. Na Slovensku něco podobného provozuje nejen Milan Kňažko na komerční Jojce, ale i Richard Rybníček ve veřejnoprávní Slovenské televizi. Některým tamním politiků se to také nelíbí. No, a to je asi tak všechno, co s tím nadělají.
 
První zvěsti o tom, že Železnému v Nově znovu patří šedesátiprocentní podíl, začaly postupně prosakovat v druhé polovině roku 2003. Na veřejnosti tahle informační bomba vybuchla až koncem ledna 2004. Byly z toho opět palcové titulky a Železný bezkonkurenčně ovládl první stránky novin. Zvláště pro laiky to vypadalo docela vážně, protože celý ten humbuk se docela reálně opíral o rozhodnutí soudu. Jak se něco podobného mohlo stát?

Sešly se tři okolnosti a ač první dvě byly původně namířeny proti Železnému, kouzlem nechtěného se obrátily v jeho prospěch. První věcí byla Rozehnalova zrada. Tím, že bývalý Železného právník Aleš Rozehnal znemožnil zapsání navýšení základního jmění CET 21 rejstříkovým soudem, nejen že vyřadil ze hry společnosti MEF Media a Edikon, které tenkrát navyšovaly místo Železného, ale paradoxně tím také oživil původní Železného 60 procentní podíl.

Druhá okolnost souvisí právě se Železného podílem. Už o něm víme, že byl konfiskován. Ale jaký podíl? Ten původní 60 procentní, nebo ten umenšený 11 procentní, který existoval vedle podílů MEF Media a Edikonu, dokud panovalo všeobecné přesvědčení, že navýšení základního jmění bude zapsáno? Železný ve své verzi tvrdil, že jeho podíl vlastně zkonfiskován nebyl vůbec a zaklínal se precedentními rozhodnutími Ústavního soudu.

Třetí věc souvisí s nezapsáním společnosti Vilja coby podílníkem CET 21. Už o ní víme, že v ní své původní podíly sdružili zakladatelé CET 21 Jozef Alán, Peter Hunčík a Vlastimil Venclík a že Aleš Rozehnal posléze zprostředkoval prodej Vilji finanční skupině PPF. Jenže jaký podíl drží Vilja v CET 21? Ten původní ve výši 21,46 %, což je součet podílů tří fyzických osob? Nebo ten roztažený více než padesátiprocentní podíl, vzniklý v důsledku konfiskace Železného podílu? Právě kvůli těmhle nejasnostem rejstříkový soud změnu nezapsal.  

Patří tedy CET 21 skutečně zase Železnému? Lze o tom mít vážné pochybnosti. I kdyby tohle všechno, co Železnému hraje do karet, platilo, ještě je tu tzv. zajišťovací smlouva. V té se Železný pro případ, že by se podíl v CET 21 nějakým způsobem znovu ocitl v jeho rukou, zavazuje převést jej na MEF Holding. Železný sice říká pravdu, když tvrdí, že žádnou zajišťovací smlouvu s PPF nepodepsal, ale neříká pravdu celou. Zajišťovací smlouvu podepsal Šmejcově MEF Holdingu, který posléze fúzoval s Českou produkční 2000 a právě tahle společnost se v rámci Novy posléze stala součástí struktury PPF.

Téhle verzi dává za pravdu i další vývoj událostí, protože následným předběžným opatřením soud Železnému zakázal s podílem jakkoli nakládat, kromě jediné věci: převést ho na Českou produkční 2000. A v dubnu 2004 bylo ono rozhodnutí rejstříkového soudu o Železného 60 procentním podílu v CET 21, které vzbudilo tolik rozruchu, rozsudkem Vrchního soudu v Praze zrušeno.

Malá odbočka: I nová Pospíchalova Rada se potýká s problémem, že televizi ve skutečnosti ovládá někdo jiný, než je napsáno v papírech. Vlastně nic nového pod sluncem, jenom pokračování staré praxe, kdy reálný stav vlastnických poměrů předbíhá jejich obraz v zápise rejstříkového soudu. Rozdíl je v jediném. U staré Rady to politikům sloužilo jako záminka k útokům a návrhům na její odvolání, v případě nové špidlovsko – dostálovské Rady, ač je na tom úplně stejně, je ticho po pěšině.

Ale zpátky k Železnému. Myslím, že v celé téhle mediálně velmi vděčné akci šlo o něco úplně jiného. A koneckonců sám Železný byl při našem listopadovém (2003) rozhovoru ke svým šancím znovu ovládnout Novu poměrně skeptický a dával tomu tak 15 – 20 procent pravděpodobnosti. Ale je to zkušený stratég a opět všem předvedl, jak se dělá mediální kampaň. Usmyslel si totiž, že v červnu 2004 bude kandidovat do Evropského parlamentu. A pak už si novináře vodil jako mopslíky na krátkém vodítku.

Oznámením, že znovu ovládl Novu, vzbudil opětovný zájem o svoji osobu. A potom už to jen dávkoval. „Železný hodlá kandidovat do Evropského parlamentu, vybírá si ze tří nabídek.“ Bum! První stránky novin. „Železný bude do EP kandidovat za hnutí Nezávislí.“ Bum! První stránky novin. „Železný slibuje další esa na kandidátce Nezávislých.“ Bum! První stránky novin. „Za Nezávislé bude kandidovat také Bobošíková.“ Bum! První stránky novin. Kdyby si kdokoli takovouhle kampaň chtěl zaplatit, musel by sáhnout hodně hluboko do prasátka. Železný to měl zadarmo.

Do Evropského parlamentu nakonec zasedl nejen Vladimír Železný, ale i Jana Bobošíková. Tohle spojenectví ale příliš dlouho nevydrželo. Jejich následné mediální přestřelky a vzájemné obviňování neposloužily ke cti ani Bobošíkové, ani Železnému. Bylo to trapné.

Oblíbeným příslovím Vladimíra Železného je židovské: Jsme jako olivy. Nejlepší olej vydáváme, jsme-li drceni. A také ho v životě naplňuje. Má nadstandardní schopnost po jakémkoli otřesu znovu vstát a opět stoupat vzhůru. Předvedl to ve válce o Novu i ve volbách do Senátu a Evropského parlamentu. K jeho návratu do Novy jsem však skeptický. Jsem navíc přesvědčen, že jeho poslední akce nebyla úplně košer. A taky si myslím, že zjistil, že v politice se mu otevírá daleko větší hřiště. Jsem docela zvědavý, čím překvapí příště.