Válka o Novu

 

aneb Podvod za 10 miliard

Televizní thriller ze současnosti
 

Obálka Adam Kraus

Vydalo nakladatelství Formát, Praha 2004

Vyprodáno

Příslušnou kapitolu otevřete kliknutím na její titulek v obsahu.  

Obsah

01 Milý čtenáři!
02 Malý slovníček zkratek a výrazů
03 První výstřel

Část první
DOBA PŘEDVÁLEČNÁ

04 Znamení nové doby
05 Pionýrské doby komerční televize
06 Není Rada jako Rada
07 Marvanová poprvé na scéně
08 Udělení licence Nově
09 Jak zadělat na malér
10 Ani obutá, ani bosá
11 Televize pro 21. století – podvod, nebo naivita?
12 Pád Korteho Rady
13 Jak se stát radním
14 Marvanová podruhé aneb Hrobaři mediální legislativy
15 Licenční podmínka č. 17
16 Tajtrlík
17 Hanušova Rada
18 „Štěpánkovy balíčky“
19 Zahájení správní řízení s ČNTS
20 Malá rekapitulace
21 Zastavení správního řízení s ČNTS
22 Vykutálený Lauder
23 Železný „kupuje“ Novu
24 Josefíkova Rada
25 V předvečer války
26 SBS – třetí vzadu

Část druhá
DOBA VÁLEČNÁ

 
27 Rado, pomoz! Rado, zařiď! Rado, vyřeš!
28 Klinkhammer a Vávra v akci
29 Zbastlená televize
30 Železného geniální tah
31 Mnoho povyku pro nic
32 Soudy
33 Mediální válka
34 Arbitráže
35 Stockholmská arbitráž
36 Jak se soudce Kühn díval očima CME
37 Není Londýn jako Stockholm – události roku 1993
38 Není Londýn jako Stockholm – události let 1996 – 97
39 „Spolčení“ Rady se Železným
40 Není Londýn jako Stockholm – události roku 1999
41 Hvězdná chvíle Maríny Landové
42 Radní: „Je to křivé svědectví!“
43 Klíčový „důkaz“
44 Kühn a Schwebel v objetí s Lauderem
45 Agent Gazela
46 Muchkova Rada
47 Vzbouření na Kavčích horách
48 Ostří hoši z PPF
49 Stockholmská hausnumera

Část třetí
DOBA POVÁLEČNÁ

50 Lauderovy podnikatelské metody
51 Krabice od bot
52 Poprava v přímém přenosu
53 Poslanecké panoptikum
54 Špidlův rok dlouhých nožů
55 Šest až sedm „statečných“
56 Když vládne aSociální demokracie
57 Křečkova vyšetřovací komise
58 Železný jako bájný Fénix
59 Právo jako byznys
60 Malý velký Železný muž
61 RRTV – viníci bez viny
62 Politici poprvé
63 Politici podruhé
64 Ministerstvo Lauderových financí
65 Rána do zad od Nejvyššího
66 Sedmá velmoc, nebo pátá kolona?
67 Diskvalifikovaný Ronald Lauder
68 Post scriptum

Část čtvrtá
ZAJÍMAVÉ DOKUMENTY

69 Ukázka z projektu CET 21
70 Licenční podmínky TV Nova
71 Mezinárodní arbitráže ve sporu o televizi Nova
72 Záporné stanovisko arbitra JUDr. Jaroslava Hándla
73 Dopis Ladislava Zelinky
74 Otevřený dopis předsedovi vlády Vladimíru Špidlovi
75 Výpověď Vladimíra Železného před vyšetřovací komisí

Válka o Novu

Celá tahle legrace s odvoláním Rady přišla daňové poplatníky na spoustu peněz. Ke všem ostatním položkám je třeba přičíst také dva a půl milionů korun, které musely být vyplaceny, protože všem odvolaným členům ze zákona vznikl nárok na odstupné. Pravidla pro stanovení výše odstupného jsou pro radní stejná jako u poslanců: za každý odsloužený rok jeden měsíční plat, maximálně však pět. Bylo to trochu komické, protože když pak byli zvoleni noví radní, první, co museli udělat, bylo, že Sněmovnu žádali o mimořádné navýšení rozpočtu Rady, poněvadž v kase chyběly peníze na jejich výplaty.

To byla ale asi ta jediná trochu příjemnější stránka tehdejší organizované denunciace odvolaných radních. Cožpak ty peníze, ale vidět socany a unionisty, jak se čertili, když zjistili, že vedlejším produktem odvolání je i odstupné a že s tím nic nenadělají, i kdyby se vztekli, to opravdu stálo za to. 

Tahanice o sociální pojištění už tak veselé nebyly. Krátce po našem odvolání Pražská správa sociálního zabezpečení náhle zjistila, že Úřad Rady prý po celá léta odváděl standardní sociální pojištění radních neoprávněně a poslala je zpět na Úřad. A Úřad peníze zase přeposlal radním. Reagoval jsem na to dopisem ze dne 27. července 2003 adresovaným Úřadu Rady:

Po návratu z dovolené jsem zjistil, že od Úřadu RRTV přibyla na můj účet částka 175.575,- Kč, prý přeplatek sociálního pojištění. Zároveň jsem obdržel Váš dopis ze dne 8. července 2003, kterým mi oznamujete, že Pražská správa sociálního zabezpečení mě spolu s dalšími bývalými členy Rady odsunula z hlediska sociálního zabezpečení do bezprávného postavení. 

Jinými slovy: po devíti letech vykonávání veřejné funkce, do které mne v červenci 1994 zvolili poslanci nejvyššího zákonodárného sboru, do funkce, kterou jsem po celou dobu vykonával jako svoji hlavní pracovní činnost, prakticky na plný úvazek, a která byla po celou tu dobu hlavním zdrojem mých příjmů, mi stát oznámil, že jsem devět let vlastně nic nedělal, nikde nepracoval a nenáleží mi sociální zabezpečení a jistoty normálního občana. Navíc, nejen že mne stát na toto bezprávné postavení předem neupozornil, dokonce mne uvedl v omyl, protože po celých devět let Úřad Rady standardně odváděl z mých odměn všechny sociální dávky. Ale nejen to. Stát mi nyní vrací dávky za pět let dozadu, nicméně platby za další čtyři roky si ponechal.

Postup Pražské správy sociálního zabezpečení pokládám za naprosto skandální, zvláště vůči kolegům nacházejícím se v důchodovém věku. Neschopný úředník řeší nedokonalost zákona na úkor řádově desítek lidí zcela asociálním a lidsky nepřijatelným způsobem. Pokud jsou správné mé informace, že vše se odehrálo dokonce v součinnosti s Ministerstvem práce a sociálních věcí, toho času řízeným ministrem sociální demokracie, zůstává mi nad takovým pohrdáním sociálními právy občana rozum stát.

Podobným způsobem se 29. července 2003 ohradil i kolega Jiří Novotný:

Z Vašeho dopisu ze dne 8. 7. 2003 na mne celá ta obludnost dolehla znovu a se všemi nepříznivými důsledky, které jsem před tím ani nedomyslel, protože jsem nepředpokládal, že by takové řešení celé záležitosti mohl někdo vymyslet a realizovat.

Patřím, bohužel, do té věkové kategorie bývalých radních, které by tento (cituji): „…důsledek několika jednotlivých nedopatření, jež od sebe nelze oddělit“, mohl připravit o podstatnou část důchodu. A to vše za osm a půl roku ne právě lehké práce v Radě.

Zjištění a návazné rozhodnutí PSSZ má v mém případě zpoždění osm let a osm měsíců a považuji je za absurdní a nelidské. V této situaci mne nenapadá nic jiného, než poukázaný „přeplatek“ ve výši 161.472,- Kč Úřadu Rady vrátit. Berte to prosím jako zoufalé gesto mého nesouhlasu ...

Krátce nato postihl Jirku Novotného těžký infarkt.

I já jsem ty peníze poslal zpátky. V současné době se ztratily kdesi v černé díře státního rozpočtu. Je to zřejmě čistě jen náhoda, že problémy se sociálním pojištěním radních se objevily přesně v okamžiku, kdy šest odvolaných členů Rady je se státem v pracovněprávním sporu a jedna z otázek, které soud musí rozlousknout, je, zda radní vůbec byli v nějakém pracovněprávním vztahu.

 
Válka o Novu

Zřízení Vyšetřovací komise pro zjištění skutečností v souvislosti s arbitrážním řízením ve věci CME versus Česká republika, ke kterému ve Sněmovně došlo 21. května 2003, nelze hodnotit jinak, než jako obrovskou strategickou chybu stran Špidlovy vládní koalice. Viníci přece už byli nejen označeni, ale v přímém televizním přenosu dokonce i „popraveni“, tak proč se v tom ještě rýpat. Vždyť by se ještě mohlo vyvalit, že to všechno ve skutečnosti bylo jinak. Vznikl orgán, který si nemohl zacpat uši a zakrýt oči. Věci, které do té doby nikdo nechtěl poslouchat, bylo najednou komu říct.

Komise měla deset členů, každá parlamentní strana nominovala dva poslance. Za ČSSD v komisi zasedli JUDr. Stanislav Křeček a Ing. Miloslav Vlček, za KDU-ČSL MUDr. Josef Janeček a MUDr. Vladimír Říha, za US-DEU Taťána Fischerová a JUDr. Hana Marvanová, za ODS Miroslava Němcová a Ing. Jiří Patočka a za KSČM Mgr. Ivana Levá a RSDr. Antonín Zralý.

Zvláště unionistická nominace Hany Marvanové mi připadá velmi pikantní. Asi tak jako kdyby byl vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 pověřen Miroslav Štěpán. Nicméně Marvanovou po její těhotenské rezignaci na poslanecký mandát brzy nahradil Tomáš Vrbík. Nebyla to však jediná personální výměna, neboť v červnu 2004 za zemřelého Jiřího Patočku z ODS nastoupil MUDr. Mgr. Ivan Langer. Předsedou vyšetřovací komise se stal poslanec ČSSD Stanislav Křeček.

Z logiky věci vyplývá, že existují dvě možné varianty nějaké viny. Buď platí tradiční verze,  že se RRTV spolčila s Vladimírem Železným, společně zničili investici CME, a Česká republika proto musela zaplatit 10 miliard korun. Tohle by platilo v případě, že jsou správné závěry stockholmských arbitrů. Pokud jsou však správné závěry londýnských arbitrů – a obojí naráz prostě platit nemůže –, podle kterých Česká republika žádnou škodu nezpůsobila, pak žádní viníci v tom tradičním smyslu neexistují. Jelikož však Česká republika přesto 10 miliard korun musela zaplatit, přímo se nabízí důvodné podezření, že tomu někdo napomohl. A to je ta druhá varianta. Tyhle stopy však určitě nevedou na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, nýbrž na Ministerstvo financí a k některým politikům. 

Křečkova komise v první fázi spíše překvapila. Po počátečních průtazích, kdy policejní složky komisi vůbec nepřidělily profesionálního vyšetřovatele (proč asi?), jak v podobných případech bývá zvykem, se poslanci pustili do práce. A k překvapení mnohých se šetření brzy zaměřilo i na druhou variantu, takže se před komisí potili lidé jako bývalý náměstek ministra financí a poslanec ČSSD Jan Mládek, který je zřejmě odpovědný za tragický výběr advokátní kanceláře Clifford Chance.

U příležitosti prvního výročí odvolání naší Rady jsem v dubnu 2004 poskytl rozhovor internetovému serveru Česká média (www.ceskamedia.cz). Na tom, co jsem tehdy řekl o Křečkově komisi, není třeba nic měnit. Zde je úryvek z onoho rozhovoru:

Sledujete práci Křečkovy vyšetřovací komise?

Jistě, někteří z nás před ní vypovídali... Musím říct, že práce vyšetřovací komise je pro mne spíše příjemným překvapením, hlavně její předseda Stanislav Křeček. Zatím z něho mluví daleko více právník než politik. Uvidíme, jestli to takhle vydrží.

Co máte na mysli?

Z dosavadních veřejných výstupů vyplývá, že vyšetřování se ubírá spíše jiným směrem, než leckdo na začátku asi předpokládal. Vyjádření pana Křečka, že „ministerstvo financí arbitráž hrubě podcenilo“ a že „nevybralo optimální právní zastoupení“, hovoří za vše. Komisi navíc leží na stole řada písemných dokumentů, které dokazují, že někteří úředníci a politici rozhodně neudělali vše pro úspěch České republiky, ba naopak, že někteří přímo napomáhali protistraně. Dříve či později se tedy koaliční poslanci ocitnou před dilematem, zda naplnit – ať už pomyslnou nebo faktickou – politickou objednávku nebo dát průchod spravedlnosti padni komu padni.

Co tipujete vy?

Obávám se, že to všechno skončí ve stylu, že za to tak trochu mohou všichni a přitom vlastně nikdo. Byl bych velice příjemně překvapen, kdyby výstupem byla zcela konkrétní trestní oznámení. Podvržený a zřejmě i zfalšovaný „zápis nezápis“ z jednání mezi Radou a Železným, který posloužil jako klíčový důkaz proti České republice a který paradoxně předložili sami právní zástupci ČR, si o to doslova říká. Koneckonců sama RRTV takové trestní oznámení už také podala.

Před komisí jsem vypovídal 14. listopadu 2003 a s trochou nadsázky si dovolím říct, že jsem si tu připadal jak Dimitrov při procesu kvůli zapálení Říšského sněmu. Ve škole nás učili, jak se z obžalovaného stal žalujícím. Měli na mě původně vyhrazeno půl hodiny. Hovořil jsem však více než půl druhé hodiny. Skoro na žádné otázky nedošlo. Jednu zmatenou otázku položila pouze Táňa Fischerová (US-DEU) a jen mě utvrdila, že pokud ji někdo od „Donathů“ nenapíše, co má říkat – třeba jako když v předvečer stockholmského odvolacího soudu ve Sněmovně přednášela píárový materiál CME, který denuncioval českého arbitra Jaroslava Hándla –, je poněkud mimo.

Využil jsem svědecké výpovědi také k tomu, abych komisi oficiálně předal řadu písemných dokumentů, které vcelku jednoznačně dokládají, jakou měla RRTV motivaci, když usilovala o uvedení rozdvojené organizační struktury Novy do souladu s českými zákony. Kromě toho jsem poslancům rovněž předal Prohlášení Maríny Landové, ve kterém křivě svědčí ve prospěch CME („aby nedošlo k omylu“), a právní expertízu Právnické fakulty Západočeské  univerzity, která podnikatelské aktivity CME kvalifikuje jako kriminální činy. A abych nezapomněl, také jsem komisi předal stenografický záznam píárové řeči poslankyně Fischerové.

V ten samý den vypovídal před vyšetřovací komisí také Vladimír Železný. Jeho kompletní výpověď najdete mezi přílohami této knihy.

Že to s odvahou komise něco skutečně vyšetřit nebude zas až tak horké, začalo být jasné v červnu 2004, kdy měla předložit Sněmovně svoji zprávu. V Česku se samozřejmě nic neutají, takže se mi její první verze brzy dostala do rukou. A bylo to přesně tak, jak jsem už v dubnu předpovídal: za prohranou arbitráž mohou všichni a zároveň nikdo. V zákulisí se tehdy povídalo o tom, že Křeček prý od Špidly dostal jasné zadání, že ve zprávě prý má být zvýrazněna úloha Rady a potlačeny jakékoli zmínky o Janu Mládkovi. Jestli je to pravda, nevím, nechci dr. Křečkovi křivdit. Faktem ale je, že v ten samý čas se najednou vynořila také jeho nominace na prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. K prezentaci žádné zprávy nakonec nedošlo, protože mandát vyšetřovací komise byl prodloužen o dalšího půl roku, až do prosince 2004.

Žádné iluze o odvaze vládních poslanců podívat se na kobylku Ministerstvu financí, řízenému sociálně demokratickým ministrem, si ale opravdu nedělám. Takže abych pravdu řekl, co komise do závěrečné zprávy nakonec napíše, mě s odplývajícím časem vzrušuje méně a méně. Valný význam to mít nebude. A kdyby se poslanci – nedej Bože – přece jenom pochlapili, můžu být jenom příjemně překvapený.

 
Válka o Novu

Pro normálního člověka je velmi těžké si představit, že vládní politici arbitráž prohráli naschvál nebo – když to neřeknu takhle natvrdo – že neudělali všechno pro vítězství. Kdykoli na to někde přijde řeč, vždycky se objeví otázka, proč by to proboha dělali, vždyť z toho nic nemají. Jenže právě tohle není pravda. Oni z toho něco mají. Zatímco Ronald Lauder kasíroval peníze, oni inkasovali politický profit.

Snaha odstranit Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, respektive její vlivné jádro, byla dlouhodobá a pokusů o její odvolání se ve Sněmovně uskutečnilo několik. Proč? Protože Rada byla jedinou institucí v zemi, kterou vládní moc neměla plně pod kontrolou. Za Zemana to ještě docela šlo, ale po českotelevizní krizi a po ustavení Špidlovy vlády se útoky vystupňovaly. S trochou nadsázky jsem od jisté doby začal výkon funkce v Radě přirovnávat k chůzi v minovém poli uprostřed válčících armád, politických i televizních.

Ale zdaleka nešlo pouze o RRTV. Ovládnutí Rady nebylo pro vládní strany cíl, nýbrž prostředek. Prostředek k uplatnění daleko většího vlivu na elektronická média a na prvním místě na Novu. Všechno, co se po oznámení výsledku stockholmské arbitráže odehrálo, moje slova potvrzuje.

Jen se objevila zpráva o deseti miliardách, následoval obrovský mediální atak na Radu. Postraní špína padala na ODS a Václava Klause. Fakta a racionální argumenty nikoho nezajímaly. Může za to Rada, která Železnému dovolila okrást zahraničního investora, a hotovo! Přesně tohle vykřikoval Pavel Dostál, kudy chodil. Že to není pravda? Že je to z hlediska zákona a kompetencí nesmysl? No a co? Koho to zajímá? Železo se musí kout, dokud je žhavé! Už čtrnáct dní nato (1. dubna 2003) vládní koalice uskutečnila první pokus o likvidaci Rady. Ke schválení programu schůze Sněmovny, kam operativně zařadila odvolání Rady, však chyběl jeden hlas. Už na druhý den proto vládní poslanci svolali mimořádnou schůzi. A tentokrát si Špidla docházku i poslušnost všech svých oveček ohlídal. Byla to pro něho navíc první příležitost pomstít se ODS za nedávnou volbu prezidenta Václava Klause a znovu semknout  pošramocené vládní řady.  

Novou Radu si vládní strany zvolily k obrazu svému. Poměrné zastoupení bylo zapomenuto a Špidla a spol. si do Rady prosadili devět lidí. Opozici ponechali čtyři místa. Přesně devět hlasů je podle zákona třeba k přidělování a odnímání licencí. Kdykoli přijde řada na podobné spekulace, noví radní se brání, že přece nejsou pouhou převodovou pákou vlády. Ano, to je pravda, některým z nich to i věřím. Ale k vytvoření tlaku stačí už sama latentní hrozba, že potřebné počty hlasů jsou eventuálně k dispozici. Faktem navíc je, že počet správních řízení s Novou, častokrát i dost nesmyslných, se podstatně zvýšil.

Soustředěný politický tlak přinesl výsledky. Úspěšný šéfredaktor zpravodajství Novy Pavel Zuna byl „povýšen“ na programového ředitele a kritické ostří Televizních novin vůči vládě a především ČSSD se otupilo. Hlavním cílem však bylo odstranění Vladimíra Železného. I to se nakonec podařilo. Majitelé televize se tlaku poměrně dlouho bránili a zvláště pro Jiřího Šmejce, který se Železným na pět let spojil svoje podnikatelské osudy, to bylo velmi těžké rozhodování. Ale ani tak silná finanční skupina, jako je PPF, si nemůže dovolit být v permanentním sporu s vládou. Její obchodní zájmy nekončí u plotu televize. Vladimír Železný byl odvolán 14. května 2003, přesně dva měsíce po oznámení desetimiliardového verdiktu stockholmské arbitráže. Ve funkci generálního ředitele ho nahradil jeden z vysokých manažerů PPF Petr Dvořák.

Politické tlaky na televizi Nova potvrdil sám nový generální ředitel Dvořák. V Press klubu na  Frekvenci 1 dne 15. ledna 2004 řekl:

„My jsme byli pod poměrně silným politickým tlakem a byli jsme i pod tlakem z toho důvodu, že tehdy byla Nově přisuzována vina za prohranou arbitráž.“

Jelikož šéfové Novy jsou třicátníci, když už se rozhodli k řezu, udělali to s razancí svého mládí. Kdyby jim bylo o deset patnáct let více, možná že by Vladimíru Železnému nabídli přijatelnější ústupovou variantu. Určitě by si tím ušetřili další starosti, které se v souvislosti s ním již co nevidět objeví. Přímo se totiž nabízelo, nabídnout Železnému ředitelský post ve slovenské sesterské televizi Joj. Jeho společenský status by zůstal zachován a byl by navíc ve svém budovatelském živlu. Leč nestalo se.

Železného není radno podceňovat. Předvedl to už v roce 2002, když si usmyslel kandidovat ve znojemském volebním obvodě do Senátu. Jako jediný ze všech kandidátů zvítězil už v prvním kole, když získal 50,82 % hlasů. Mnozí si mysleli, že se vstupem do politiky svět televize opustí, ale nestalo se tak. Železný není zvyklý dobrovolně ustupovat ze svých pozic. 

V souvislosti se Železného kandidaturou do Senátu došlo k dalšímu střetu Muchkovy Rady s některými politiky, kupříkladu opět s Dostálem. Železný – kandidatura nekandidatura – vesele pokračoval ve Volejte řediteli a politikům se to nelíbilo. Ani se jim nedivím. Jedna věc však je, co se komu líbí či nelíbí, a druhá věc jsou zákony. Nepochybuji o tom, že pravidelný vlastní televizní pořad kandidáta zvýhodňuje. Jenže co je neetické, ještě nemusí být protizákonné. A přesně tohle byl Železného případ. Rada si pochopitelně nechala zpracovat právní posudek a přesně podle očekávání se v něm dočetla, že Železný žádný zákon neporušuje, protože – marná sláva – svoboda slova platí i pro něho. Vyučený chemik Dostál v roli právníka amatéra byl ale jiného názoru. Nic proti tomu, svoboda slova platí koneckonců i pro chemika, takže proč by ministr kultury nemohl říkat nesmysly.

S podobnými ředitelskými pořady nejsou problémy jenom u nás. Na Slovensku něco podobného provozuje nejen Milan Kňažko na komerční Jojce, ale i Richard Rybníček ve veřejnoprávní Slovenské televizi. Některým tamním politiků se to také nelíbí. No, a to je asi tak všechno, co s tím nadělají.
 
První zvěsti o tom, že Železnému v Nově znovu patří šedesátiprocentní podíl, začaly postupně prosakovat v druhé polovině roku 2003. Na veřejnosti tahle informační bomba vybuchla až koncem ledna 2004. Byly z toho opět palcové titulky a Železný bezkonkurenčně ovládl první stránky novin. Zvláště pro laiky to vypadalo docela vážně, protože celý ten humbuk se docela reálně opíral o rozhodnutí soudu. Jak se něco podobného mohlo stát?

Sešly se tři okolnosti a ač první dvě byly původně namířeny proti Železnému, kouzlem nechtěného se obrátily v jeho prospěch. První věcí byla Rozehnalova zrada. Tím, že bývalý Železného právník Aleš Rozehnal znemožnil zapsání navýšení základního jmění CET 21 rejstříkovým soudem, nejen že vyřadil ze hry společnosti MEF Media a Edikon, které tenkrát navyšovaly místo Železného, ale paradoxně tím také oživil původní Železného 60 procentní podíl.

Druhá okolnost souvisí právě se Železného podílem. Už o něm víme, že byl konfiskován. Ale jaký podíl? Ten původní 60 procentní, nebo ten umenšený 11 procentní, který existoval vedle podílů MEF Media a Edikonu, dokud panovalo všeobecné přesvědčení, že navýšení základního jmění bude zapsáno? Železný ve své verzi tvrdil, že jeho podíl vlastně zkonfiskován nebyl vůbec a zaklínal se precedentními rozhodnutími Ústavního soudu.

Třetí věc souvisí s nezapsáním společnosti Vilja coby podílníkem CET 21. Už o ní víme, že v ní své původní podíly sdružili zakladatelé CET 21 Jozef Alán, Peter Hunčík a Vlastimil Venclík a že Aleš Rozehnal posléze zprostředkoval prodej Vilji finanční skupině PPF. Jenže jaký podíl drží Vilja v CET 21? Ten původní ve výši 21,46 %, což je součet podílů tří fyzických osob? Nebo ten roztažený více než padesátiprocentní podíl, vzniklý v důsledku konfiskace Železného podílu? Právě kvůli těmhle nejasnostem rejstříkový soud změnu nezapsal.  

Patří tedy CET 21 skutečně zase Železnému? Lze o tom mít vážné pochybnosti. I kdyby tohle všechno, co Železnému hraje do karet, platilo, ještě je tu tzv. zajišťovací smlouva. V té se Železný pro případ, že by se podíl v CET 21 nějakým způsobem znovu ocitl v jeho rukou, zavazuje převést jej na MEF Holding. Železný sice říká pravdu, když tvrdí, že žádnou zajišťovací smlouvu s PPF nepodepsal, ale neříká pravdu celou. Zajišťovací smlouvu podepsal Šmejcově MEF Holdingu, který posléze fúzoval s Českou produkční 2000 a právě tahle společnost se v rámci Novy posléze stala součástí struktury PPF.

Téhle verzi dává za pravdu i další vývoj událostí, protože následným předběžným opatřením soud Železnému zakázal s podílem jakkoli nakládat, kromě jediné věci: převést ho na Českou produkční 2000. A v dubnu 2004 bylo ono rozhodnutí rejstříkového soudu o Železného 60 procentním podílu v CET 21, které vzbudilo tolik rozruchu, rozsudkem Vrchního soudu v Praze zrušeno.

Malá odbočka: I nová Pospíchalova Rada se potýká s problémem, že televizi ve skutečnosti ovládá někdo jiný, než je napsáno v papírech. Vlastně nic nového pod sluncem, jenom pokračování staré praxe, kdy reálný stav vlastnických poměrů předbíhá jejich obraz v zápise rejstříkového soudu. Rozdíl je v jediném. U staré Rady to politikům sloužilo jako záminka k útokům a návrhům na její odvolání, v případě nové špidlovsko – dostálovské Rady, ač je na tom úplně stejně, je ticho po pěšině.

Ale zpátky k Železnému. Myslím, že v celé téhle mediálně velmi vděčné akci šlo o něco úplně jiného. A koneckonců sám Železný byl při našem listopadovém (2003) rozhovoru ke svým šancím znovu ovládnout Novu poměrně skeptický a dával tomu tak 15 – 20 procent pravděpodobnosti. Ale je to zkušený stratég a opět všem předvedl, jak se dělá mediální kampaň. Usmyslel si totiž, že v červnu 2004 bude kandidovat do Evropského parlamentu. A pak už si novináře vodil jako mopslíky na krátkém vodítku.

Oznámením, že znovu ovládl Novu, vzbudil opětovný zájem o svoji osobu. A potom už to jen dávkoval. „Železný hodlá kandidovat do Evropského parlamentu, vybírá si ze tří nabídek.“ Bum! První stránky novin. „Železný bude do EP kandidovat za hnutí Nezávislí.“ Bum! První stránky novin. „Železný slibuje další esa na kandidátce Nezávislých.“ Bum! První stránky novin. „Za Nezávislé bude kandidovat také Bobošíková.“ Bum! První stránky novin. Kdyby si kdokoli takovouhle kampaň chtěl zaplatit, musel by sáhnout hodně hluboko do prasátka. Železný to měl zadarmo.

Do Evropského parlamentu nakonec zasedl nejen Vladimír Železný, ale i Jana Bobošíková. Tohle spojenectví ale příliš dlouho nevydrželo. Jejich následné mediální přestřelky a vzájemné obviňování neposloužily ke cti ani Bobošíkové, ani Železnému. Bylo to trapné.

Oblíbeným příslovím Vladimíra Železného je židovské: Jsme jako olivy. Nejlepší olej vydáváme, jsme-li drceni. A také ho v životě naplňuje. Má nadstandardní schopnost po jakémkoli otřesu znovu vstát a opět stoupat vzhůru. Předvedl to ve válce o Novu i ve volbách do Senátu a Evropského parlamentu. K jeho návratu do Novy jsem však skeptický. Jsem navíc přesvědčen, že jeho poslední akce nebyla úplně košer. A taky si myslím, že zjistil, že v politice se mu otevírá daleko větší hřiště. Jsem docela zvědavý, čím překvapí příště.

 
Válka o Novu

Nejvýnosnější právní případy jsou obvykle ty nejnesmyslnější. Vzpomeňme jen na žaloby tlouštíků, kteří se najednou rozpomněli, že za jejich překypující sádlo mohou výrobci hamburgerů, či na celoživotní kuřáky, kteří si svoje prokouřené plíce chtějí nechat zaplatit od tabákových koncernů. Myslím, že skoro každému soudnému člověku je jasné, že v takovýchhle případech nejde ani tak o právo, ale daleko spíše o výnosný byznys. Ve hře jsou obrovské balíky peněz a vyhrává ten, kdo si dokáže najmout úskočnější a kreativnější právníky. Pro některé advokáty se právě takovéhle kauzy staly výnosnou specializací. Jde zkrátka o to nalézt někoho dostatečně nešikovného a hloupého, kdo se nechá právními kličkami oškubat, a zvolit k tomu správnou metodu. Z podobného rodu jsou i Lauderovy arbitráže.

U klasických soudů se totiž ukázalo, že Lauderovy nároky jsou značně pochybné a že na Vladimíru Železném či na CET 21 se Lauder ani CME s největší pravděpodobností ničeho nedomohou. Arbitráže však mají mnohem volnější režim, zdaleka tady nejde pouze o zákony a paragrafy, ale také o atmosféru a dojem, jaký kdo vytvoří. A tak se z původně spíše špatného a v evropském kontextu nepříliš úspěšného televizního podnikatele Laudera stal úspěšný byznysmen v oboru arbitráží. Nejdříve jeho právníci vymysleli onu substituci, ve které obratného Železného coby protivníka nahradili hloupým státem se všemi jeho línými a vypočítavými úředníky a politiky a pak to zkusili na několik způsobů. Můžete vést třeba deset arbitráží, v devíti prohrát a pouze v jediné uspět. A jste vítěz.

Stačí sehnat ochotné svědky, „dodat“ klíčové důkazy, ale hlavně je třeba alespoň pro jednu z arbitráží zajistit dva velmi kreativní arbitry, kteří budou ochotni porušovat všechna možná pravidla hry. Tohle o arbitrech Kühnovi a Schwebelovi netvrdím já, takhle o nich ve svém separátním stanovisku píše jejich kolega arbitr JUDr. Jaroslav Hándl. Jeho stanovisko je také jednou z příloh této knihy.

Za dobu trvání války o Novu jsem v českých médiích zaznamenal desítky spekulací o korupci. Vždycky však šlo o přetřásání možné korupce mezi Železným a členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Čeští novináři do svých spekulací kupodivu nikdy nezahrnuli Ronalda Laudera a jeho lidi. Trochu to postrádá logiku. Stačilo si položit tradiční otázku: Cui bono? Rada pro vysílání totiž v souvislosti s válkou o Novu nerozhodovala prakticky o ničem a Vladimír Železný navíc dokonce od určitého okamžiku vlastně přestal být stranou sporu, protože do tohoto postavení byla šikovným manévrem Lauderových právníků namísto něho posunuta Česká republika. Proč by si tedy Železný měl platit lidi, kteří o jeho osudu vůbec nerozhodovali? Naopak ten, kdo o něco usiloval, konkrétně o obrovskou finanční částku – a výsledných více než 10 miliard je nepředstavitelná hromada peněz –, byla Lauderova strana. Spekulace o jisté motivaci ovlivnit běh věcí ve svůj prospěch se tady doslova nabízejí.

Faktografie tuto úvahu potvrzuje. Za prvé: Železný přece ve své amsterdamské arbitráži uspěl, arbitři rozhodli, že CME žádnou škodu nezpůsobil. Za druhé: Soudy mezi CET 21 a ČNTS nejprve daly pravomocně za pravdu Železnému, respektive CET 21, a po znovuotevření kauzy problematickým rozhodnutím Nejvyššího soudu zamířil celý tenhle spor definitivně do ztracena, když do hry vstoupila PPF a koupila obě spořící se strany. Za třetí: Regulační orgán, tedy RRTV, o ničem podstatném – a už vůbec ne o meritu sporu mezi CET 21 a ČNTS – nerozhodoval. Vše bylo v kompetenci soudů. A na druhou stranu: Není skvělé, když se najednou objeví svědek typu Landová? A když se jako na zavolanou vynoří nějaký klíčový důkaz? Nebo že přihopsá nějaká Gazela?

Naprosté většině českých novinářů uniklo, že celý spor se neodehrával na přímce, na jejíchž koncích jsou na jedné straně Lauder a na druhé Železný s Českou republikou, nýbrž v trojúhelníku. Pro veřejnost vytvořili falešný obraz, že každý, kdo hájí Českou republiku, je automaticky Železného člověkem. Tahle praxe byla pro zájem státu zničující. Dokonale nahrávala Lauderovým právníkům, kteří ji v arbitráži uměli zužitkovat.

 
Válka o Novu

Vyprávění příběhu války o Novu se pomalu chýlí ke konci. Válčící strany sečítají ztráty, případně kořist. Docela logicky se nabízí otázka: Kdo za to může? Zastavme se proto na závěr u jednotlivých hlavních aktérů. Nejprve se vydáme po linii tradiční verze, která předpokládá, že Lauderově firmě CME byla v České republice způsobena nějaká škoda. Pokud je to pravda a skutečně tu existuje nějaká vina, měli bychom narazit také na nějaké viníky. Nelze začít u nikoho jiného než u Vladimíra Železného.

Skutečně obdivuji, s jakou lehkostí někteří lidé vystřelují suverénní obvinění, že Železný Lauderovi ukradl televizi nebo že zavinil 10 miliardovou škodu, aniž by se namáhali opřít svá tvrzení o nějaká věrohodná fakta a důkazy. Půjdeme-li totiž čistě po faktografii, pak lze mít za prokázané, že podle amsterdamské arbitráže Železný společnosti CME žádnou škodu nezpůsobil.

Také u českých soudů nenarazíme na žádný rozsudek, který by konstatoval nějaké zavinění Vladimíra Železného či společnosti CET 21. Naopak – české soudy hlavní spor války o Novu pravomocně rozhodly ve prospěch CET 21, tedy Železného. Teprve problematickým rozhodnutím Nejvyššího soudu, o kterém ještě bude řeč, se celá kauza po několika letech vrátila zase na začátek. Jelikož však finanční skupina PPF posléze vlastnicky ovládla obě spořící se strany, jak licencovanou CET 21, tak servisní ČNTS, a celý spor zastavila, konečné rozhodnutí soudu, na čí straně bylo více práva, se už nikdy nedozvíme.

Ano, je pravda, že Železný je dlouhodobě vyšetřován orgány činnými v trestním řízení, i to, že se dokonce na chvíli ocitl i ve vazbě. Nicméně tyhle kauzy nemají s meritem vlastního sporu o Novu vůbec nic společného. Týkají se daní, obrazů a údajného poškozování věřitele. A otázka je, zda minimálně některé z nich neběží na politickou objednávku.

Zmínka, že na začátku Lauderových potíží stálo Železného rozhodnutí odstoupit od smlouvy se servisní ČNTS, se objevuje v nálezech londýnské a stockholmské arbitráže. V těchto arbitrážích však Železný ani CET 21 nevystupovali coby strana sporu a nemohli se hájit. Faktem naopak je, že advokátní kancelář Clifford Chance, zatupující Českou republiku, v těchto arbitrážích zvolila, jak se později ukázalo, zcela chybnou strategii, protože obhajobu českého státu založila právě na tvrzení, že nikoli Česká republika, nýbrž Vladimír Železný způsobil Lauderově CME škodu. Po verdiktu Železného vlastní amsterdamské arbitráže, konstatujícím, jak už víme, že CME žádnou škodu nezpůsobil, se tato strategie ukázala jako naprosto kontraproduktivní. Ve Stockholmu v tom nakonec zůstala sama Česká republika.

Dalším zcela nepopiratelným faktem je, že válka o Novu nezačala až 5. srpna 1999, kdy se Železný od Laudera odstřihl. Předcházel tomu problematický pokus CME o fúzi s SBS, při které se Ronald Lauder pokusil zpeněžit i licenci CET 21, která mu však nepatřila. Ale netřeba znovu opakovat, co tahle knížka v předchozích kapitolách podrobně popisuje.

Železný se však dopustil také jedné fatální chyby. Váhal se zaplacením oné miliardy společnosti CME. Právě toto je kritický bod, od kterého začal jeho kredit klesat. Byl označen za neseriozního podnikatele a spolu s ním dostala cejch i celá Nova. Přímá souvislost mezi tím sice neexistuje, ale pravda je taková, že právě v tomto období následovalo problematické rozhodnutí Nejvyššího soudu, které zvrátilo ohňostrojem oslavené vítězství CET 21 ve sporu s ČNTS. Na konci dalšího řetězce událostí pak bylo Železného druhé odvolání z postu generálního ředitele a jeho problematický pokus vstoupit do vln Novy potřetí. Říká se: Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Železnému se to v jistém slova smyslu podařilo. Potřetí už ale ne.

Tolik faktografie soudní a arbitrážní. Železného suverénní obviňovatelé, by měli více vážit slova. Rychleji mluví, než přemýšlejí.

Teď se podívejme, jak Železného vnímá česká veřejnost. Navzdory dlouhodobé snaze médií vykreslovat ho jako hlavního viníka a zločince, lidé ho zdaleka nevnímají tak negativně, jak by se dalo očekávat. Naopak. Železný byl suverénně – už v prvním kole – zvolen do Senátu, stejně úspěšně si vedl i ve volbách do Evropského parlamentu. Pokud za kritérium zvolíme vztah k Železnému, pak lze veřejnost rozdělit do tří – pravděpodobně stejně velkých – skupin. První třetina k němu má vyloženě negativní vztah. Pokládá ho za prznitele kulturních hodnot a podvodníka. Druhá třetina s ním naopak sympatizuje a v jeho sporu s mocným a bohatým Američanem mu držela palce. Lidem z téhle skupiny imponuje jeho manažerský drajv a nepopiratelný úspěch TV Nova, na kterém má největší zásluhu. Třetí skupina nemá vyhraněný názor a v propletenci sporů o Novu se vůbec neorientuje. To samé (myšlena orientace ve sporech o Novu) ale platí o naprosté většině příslušníků první i druhé skupiny.

V souvislosti s fenomenálním úspěchem TV Nova se nabízí otázka, co bylo důležitější, zda Lauderovy peníze, nebo Železného manažerování? Nechci zjednodušovat, neboť v každé ze zemí, kde se Ronald Lauder pustil do televizního podnikaní, byly jiné startovní podmínky. Přesto nelze nevidět, že v Maďarsku, Polsku a Německu totálně pohořel a na Slovensku, na Ukrajině, v Rumunsku a ve Slovinsku to také není žádná velká sláva. Jediného skutečně výrazného finančního zhodnocení své investice se Lauder dočkal pouze v televizi ředitelované Železným. Nepochybuji o tom, že Železný je natolik obratný manažer, že Lauderův novácký penězovod na Bermudy uměl šikovně navrtat, aby něco zůstávalo doma i přímo u něho doma, přesto není pochyb, že i takhle se to Lauderovi bohatě vyplácelo.

S Vladimírem Železným nemám nic společného a už vůbec nechci být jeho advokátem. Ale tak jako jsem v určitém okamžiku neváhal ho ostře kritizovat, za stejně správné jsem později považoval se ho zastat. Mám hodně důvodů myslet si o něm mnoho špatného. Ale mám také hodně důvodů myslet si o něm mnoho dobrého, neboť to bezesporu je charismatický a výjimečný muž. Vedle Václava Klause, Václava Havla a Miloše Zemana patří do čtveřice osobností, které nejvíce ovlivnily naše devadesátá léta.

Nemám nejmenší důvod tvrdit, že Železný je vzorem podnikatelských ctností. Moc dobře vím, že se ve svých aktivitách mnohdy pohyboval na samé hranici dovoleného a občas možná i kousek za ní. Bez jeho bezskrupulózních metod by ale Nova nikdy nedosáhla svých výsledků. Podnikání prostě není žádná charita a někdy je třeba mít setsakra ostré lokty. Buď já, nebo ten druhý.

O soukromých kauzách Vladimíra Železného tahle knížka nepojednává. Nemám o nich dost informací, a i kdybych měl, s hlavním tématem souvisejí pouze okrajově. Nepíši ani o řadě vedlejších sporů války o Novu. Obě strany, Lauderova i Železného, na sebe zvláště na počátku sporu podávaly řadu trestních oznámení a soudy jak na běžícím pásu vydávaly předběžná opatření, která vzápětí obvykle zase rušily. Za rozsudky následovala odvolání a nové rozsudky. Nic podstatného z toho však nevzešlo.

 
<< Začátek < Předchozí 11 12 13 14 15 Další > Konec >>

Strana 12 z 15
Unisono...
výběr z foto...
phoca_thumb_s_09-1981-promoce.jpg phoca_thumb_s_26-2006-Italie-Verona.JPG phoca_thumb_m_12-2005-New-York-socha-Svobody.JPG phoca_thumb_l_12-2005-New-York-socha-Svobody.JPG phoca_thumb_m_19-2008- s-Ladou-Jaklem-a-Jirkou-Balvinem-krest-knihy-Spinava-hra.JPG 40-2007-Curych.JPG phoca_thumb_m_34-2006-Provence-Les-St-Maries.jpg phoca_thumb_s_06-1977-pred-maturitou.jpg phoca_thumb_l_16-2005-Arlington-hrob-JFK.JPG 21-2005-Washington-pamatnik-vietnamske-valky.jpg phoca_thumb_l_02-1994-volby-muzstvo-ODS.jpg 07-1976-Spektrum.jpg 29-2009-Berlin-Alexanderplatz.JPG phoca_thumb_m_12-2001-s-Charlie-Kasalem-na-Sazave.JPG phoca_thumb_m_10-1979 -Spektrum.jpg phoca_thumb_l_44-2008-New-York-Central-park.JPG phoca_thumb_s_20-1999-Pariz-na-Eifelovce.jpg phoca_thumb_l_30-2006-Orlicke-hory-Zbudov.JPG phoca_thumb_l_11-2000-s-Vladimirem-Zeleznym-vecirek-Novy.jpg phoca_thumb_s_32-2009-Berlin-Glienickebruecke-tady-menili-zajatce.JPG