Ještě ani nedozněly poslední výstřely války o Novu mezi Ronaldem Lauderem a Vladimírem Železným, ve které prohrála Česká republika (To je krásný nesmysl, že!), a její povedení vojevůdci honem honem spěchali stavět šibenici. Davu je přece třeba předhodit nějaké viníky a vykonat rituální oběť. V nastalém poprasku se lépe ukryje vlastní neschopnost. Připomeňme si i další souvislosti. Ministr kultury Pavel Dostál ronil krokodýlí slzy, kolik by prý za 10 miliard opravil památek. Česká televize zase škodu 10 miliard iniciativně rozpočítala mezi obyvatele, že prý každý občan zaplatí tisíc korun. Nikdy předtím ani potom žádnou jinou ztrátu státního rozpočtu podobně demagogickým a podpásovým způsobem nerozpočítávala. Tentokrát ano a navíc s jasným poselství, kdo že to za těch tisíc korun může. Proč asi? Když Česká televize v lednu 2004 vysílala tradiční souhrn nejdůležitějších událostí loňského roku, dubnové odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v něm kupodivu chybělo. Je to zvláštní, protože 2. dubna 2003 Česká televize aktuálně zařadila přímý přenos z mimořádné schůze Poslanecké sněmovny, která se sešla s jediným bodem programu, odvoláním členů RRTV. Kromě odvolání Rady ten rok Česká televize divákům z domácích politických událostí nabídla v přímém přenosu už jen volbu prezidenta a hlasování o důvěře vládě. Logicky se nabízí otázka, kdy veřejnoprávní televize diváky manipulovala? Když se podílela na kampani proti nenáviděné Radě a z jejího odvolání učinila politickou událost prvořadého významu? Nebo o pár měsíců později, kdy už proběhla mediální normalizace na špidlovsko – dostálovský způsob a veřejnoprávní televize se tvářila, že nic zásadního se loni vlastně nestalo? Ten přímý přenos byl vůbec zvláštní. Napřed vládní poslanci odhlasovali, že „popravovaní“ radní se nemohou osobně účastnit, pouze předseda, a potom na jejich hlavy celé odpoledne kydali doslova – s prominutím – kýble sraček. Když pak večer konečně došla řada alespoň na reakci předsedy Martina Muchky, ČT přímý přenos rychle ukončila. Musela totiž odvysílat plánované volejbalové utkání. Ze záznamu! Ještě zajímavější bylo, co mimořádné schůzi Sněmovny předcházelo. Zařadit odvolání Rady na pořad jednání se Špidlova vládní koalice pokusila už o den dříve na řádné schůzi 1. dubna 2003. Vůbec se však nepodařilo odhlasovat program schůze, čímž plenární zasedání skončilo dříve, než vůbec začalo. A pak se začaly dít věci. Slabé články koalice (rozuměj poslanci s vlastním názorem) putovaly na kobereček, prý přímo do Kramářovy vily, kde zrovna toho času bydlel jeden vášnivý čtenář, jehož nejoblíbenějším čtivem byly svodky z telefonních odposlechů. Co jim tam kdo povídal a jaké použil „argumenty“, nevím, nebyl jsem u toho. Faktem však je, že již večer se objevila listina s podpisy poslanců požadujících mimořádné zasedání, že předseda Sněmovny Lubomír Zaorálek toto zasedání promptně svolal hned na druhý den (možná že ne v rozporu s jednacím řádem, ale zcela jistě v rozporu se všemi demokratickými zvyklostmi) a že nikdo z poslanců vládní koalice se neodvážil vybočit z řady. Někteří zákonodárci se za to (Za co? Za svoji nestatečnost?) členům Rady v kuloárech Sněmovny omluvili. Takhle pracuje „pan Čistý“. Ze 179 přítomných poslanců hlasovalo pro odvolání Rady 90, tedy přesně tolik, aby usnesení o jediný hlas prošlo. Pro byli všichni poslanci ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, proti všichni poslanci ODS a KSČM. Existuje vážné podezření, že jeden každý z poslanců, co pro odvolání zvedli ruku, porušili zákon. V ten samý čas probíhal ve Stockholmu odvolací soud. Je mi líto, ale ono to opravdu vypadá, jako by čeští vládní politici v panickém strachu, aby se to snad ve Stockholmu, nedej Bože, ještě na poslední chvíli nezvrátilo v náš prospěch, spěchali s potvrzením viny České republiky. A tak honem honem a ještě k tomu s obrovským mediálním humbukem ocejchovali domácí viníky. Postup Špidlovy koalice je jak vystřižený ze Švejka. Tam se dobrý voják rovněž podivuje, proč by se napřed měl číst druhý díl knížky. Sněmovna také nejdříve Radu odvolala a teprve poté k arbitráži zřídila vyšetřovací komisi.
Předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek v Sedmičce 15. února 2004 prohlásil, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byla odvolána proto, že porušila zákon. Ohradil jsem se proti tomu otevřeným dopisem a světe div se, stala se věc v českých krajích nevídaná. Miroslav Kalousek se členům Rady prostřednictvím ČTK omluvil. Budiž mu za to čest. Jenže Kalousek zdaleka není jediný, kdo se na adresu členů odvolané Rady dopustil neuvěřitelných výroků. Během schůze Poslanecké sněmovny, na které byla Rada odvolána, vypustili někteří poslanci ze svých úst celou řadu hanebných nařčení, pomluv a obvinění. Uplynul více než rok a nikdo z nich se nenamáhal alespoň jedno jediné doložit. Nebo se omluvit. Ze stenozáznamu jsem vybral jen některé poslanecké perly, tematicky je seřadil a opatřil poznámkami. Vlastnické poměry v Nově a kupčení s licencemi Pavel Dostál: „Kupříkladu ve vlastnictví licencovaných celoplošných televizí se Rada v poslední době už naprosto neorientovala. A v oblasti rozhlasových licencí – bohužel na první pohled to tak vypadá – nestydatě kupčila...“ Ve vlastnické struktuře celoplošných televizí se Rada samozřejmě orientovala velmi dobře, podle zákona však regulační orgán nemůže při řešení vlastnických sporů nahrazovat soudy. Nová Rada je na tom ostatně úplně stejně. Proč nyní Dostál mlčí? Jenom proto, že v nové Radě teď sedí jeho kamarádi? Lubomír Zaorálek: „Například dopis pana ing. Pýchy, který mi sděluje o praktikách, které jsou v současné Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, o praktikách, které charakterizuje jako kupčení s rádiovými frekvencemi.“ Hana Marvanová: „Ještě bych chtěla zdůraznit jednu věc, která je velmi zásadní a která bude muset být předmětem velkých šetření. Zmiňovala jsem, že jeden z důvodů pro odvolání Rady já vidím v podezřeních, která byla vznesena při udělování rozhlasových licencí. Před týdnem obdržel premiér vlády i předsedové obou komor, obdrželi i poslanci v mediální komisi stížnost jednoho z provozovatelů rozhlasové stanice, konkrétně Rádia Sázava... Tito stěžovatelé upozorňují na to, že zejména v posledním období Rada přiděluje licence jenom jedné podnikatelské skupině spojené s firmou GES Holding a že provozovatel, který není spojen s touto jednou ekonomickou skupinou, že nemá u Rady šanci.“ Že Rada udělovala licence pouze jedné podnikatelské skupině, totiž GES Holdingu, není samozřejmě pravda. Pravdou ale je, že právě rádia spojená s touto firmou posléze dosáhla výborných výsledků v poslechovosti. Svědčí to o jediném: Rada vybrala dobré a životaschopné projekty. V kauze rádia Sázava držela nová Rada stejný kurs jako Rada odvolaná. Naopak firma spojená s autorem onoho udavačského dopisu, kterým není nikdo jiný než Ing. Miroslav Pýcha, někdejší radní z doby udělení licence Nově a svědek CME, musela rozhodnutím jiné arbitráže, dotýkající se právě rádia Sázava, zaplatit pokutu ve výši jednoho milionu korun. Pokuty České televizi
Pavel Dostál: „Místo řešení zásadních záležitostí, o kterých jsem se zmínil, se závažnými celospolečenskými dopady, (Rada) uděluje pokuty různých parametrů veřejnoprávní České televizi, např. za vysílání filmu Obrázkáři a za vysílání pořadu – podle mne vynikajícího dokumentu – Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka. V nedávné době se Rada proslavila tím, že pokutovala dokonce satirický pořad ve výši půl milionu korun.“ Táňa Fischerová: „Dalším skandálním, již zmiňovaným příkladem je v poslední době hojně citovaná půlmilionová pokuta České televizi za uvedení politické satiry, což už není pouze finanční oslabování České televize, ale přímo cenzurní zásah do nezávislosti veřejnoprávní televize a svobody tvorby, který bohužel velmi připomíná léta minulého režimu.“ Hana Marvanová: „Dále je to zneužívání zákona o vysílání ze strany Rady při udělování pokut. Například naposledy mediální komise jednala o pokutě udělené České televizi za politickou satiru.“ Rada samozřejmě ve všech případech postupovala podle zákona. Pokuty České televizi posléze obvykle potvrdily soudy. Půlmilionovou pokutu za pořad České hlasování (to je ta satira) následně – což je zvláště pikantní – znovu projednala a potvrdila také nová Rada, v níž mají naprostou většinu lidé nominovaní současnou vládní koalicí. To už ale zmiňovaní poslanci ani nehlesli. Paní Fischerová to má s tou cenzurou opravdu nějaké pomotané. Prohraná arbitráž Pavel Dostál: „Jako přímý důkaz o pomoci členů Rady ke znehodnocení zahraniční investice může mj. posloužit zápis z jednání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání z března 1999, kterým členové Rady dali jasně najevo svou vůli písemně vyjádřit souhlas s ukončením spolupráce mezi držitelem licence a zahraničním investorem.“ O podvrženém a zfalšovaném klíčovém důkazu jsem toho už v téhle knize napsal dost, netřeba to opakovat. Rovněž tvrzení, že členové Rady písemně vyjádřili souhlas s ukončením spolupráce mezi držitelem licence a zahraničním investorem, je naprostý nesmysl a lež. Zajímavá je jiná věc. Když jsem v monitoringu pročítal veškeré Dostálovy výroky pronesené po oznámení výsledku stockholmské arbitráže, zjistil jsem, že jediné, co k tomu ministr kultury říkal, bylo „zasvěcené“ kolovrátkovité omílání odstavce 552. To je ten, ve kterém se píše o spolčení Rady se Železným během jeho návštěvy 2. března 1999. Vzhledem k tomu, že mediální problematika patří do kompetence ministra kultury, to opravdu není mnoho. Dostál však zašel ve své prostomyslnosti ještě dál. Radu si jaksi automaticky rozdělil na tu špatnou (štěpánkovskou) část a na tu poctivou (milotovskou). A pak jen zíral, když ho předseda RRTV Martin Muchka během besedy v České televizi 7. dubna 2003 upozornil, že disident a jeho (Dostálův) přítel Stanislav Milota na onom inkriminovaném návštěvním dni seděl spolu se všemi ostatními a vůbec si nevšiml, že i on – dle interpretace stockholmských arbitrů Kühna a Schwebela – se právě spolčil s Vladimírem Železným. Zkrátka – zaujatost a nekompetentnost resortního ministra v mediálních věcech je takřka absolutní. Jeho dalším problémem je, že politiku provozuje jako osobní vendetu. Byl to on, kdo před svědky prohlásil, že „odvolání Rady je krevní msta.“ Lubomír Zaorálek: „Mezinárodní řízení kritizuje Radu za to, že nerespektuje zákony České republiky.“ Předseda Poslanecké sněmovny se fatálně mýlí. Bylo to přesně naopak. Arbitři Radu kritizovali nikoli za nedodržování českých zákonů, nýbrž paradoxně za jejich dodržování. Naopak oni sami porušili arbitrážní pravidla UNCITRAL, která arbitry zavazují ctít zákony té které země. Petr Šulák: „Pokud tunelování státního rozpočtu ve výši 10 miliard Kč je slabý argument pro svolání mimořádné schůze a pro odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, pak myšlení pana poslance Tlustého a postoj klubu ODS je pro mne naprosto nepřijatelný.“ Poslanec ČSSD Petr Šulák se svým „tunelováním“ zřejmě spadl přímo z měsíce a ještě k tomu na hlavu. Jeho výrok uvádím spíše pro pobavení, komentovat ho snad ani nemá cenu. Hloupost, nebo korupce? Táňa Fischerová: „Sám zástupce České republiky soudce Hándl pět dnů po vynesení závěrečného výroku uznal na zasedání švédského odvolacího soudu svou podjatost.“ Pavel Dostál: „Při včerejším zasedání švédského odvolacího soudu, který projednává námitky České republiky proti částečnému rozhodnutí arbitrážního tribunálu ve sporu CME a ČR, došlo k zásadnímu obratu. Jaroslav Hándl, původní arbitr jmenovaný Českou republikou, který měl jako arbitr v celém sporu být nezávislý na stranách, byl podle své vlastní včerejší výpovědi v arbitrážním řízení podjatý.“ Lež jako věž! V předvečer výroku švédského odvolacího soudu Fischerová a Dostál ve Sněmovně a v přímém přenosu ČT předčítali lživé píárové materiály společnosti CME, které poškozovaly Českou republiku. Byly to pochopitelně špinavosti z dílny estébáka Michala Donatha. Je za tím jen jejich hloupost, nebo korupce? Když dva dělají totéž, není to totéž Bohuslav Sobotka: „Rada pro rozhlasové a televizní vysílání poté vyhověla žádosti subjektu, kterému byla tato licence prodloužena, a povolila mu rozložení splátkování tohoto správního poplatku ... a pro mne jako pro poslance Bohuslava Sobotku je to jednoznačný důvod pro to, abych, pokud zde zazní návrh na odvolání Rady, abych bez nejmenší pochybnosti pro odvolání Rady hlasoval ...“ Když stará Rada po předchozí konzultaci s Ministerstvem financí (!!!) povolila měsíční splátkový kalendář dvousetmilionového správního poplatku za prodloužení licence televizi Nova, byl to pro ministra financí Bohuslava Sobotku důvod k odvolání Rady. Když o několik měsíců později úplně totéž povolila nová špidlovsko – dostálovská Rada televizi Prima, ministr již ani nehlesl. Bohuslav Sobotka: „Když se podíváme na složení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, ... tak zjistíme, že jejím členem je člověk, který kandidoval do Senátu za Občanskou demokratickou stranu. Já se ptám, jestli je to v souladu s tím, aby zde byl nezávislý orgán, který reguluje oblast rozhlasového a televizního vysílání, a v čele tohoto orgánu s ne nevýznamným vlivem na fungování tohoto orgánu byl člověk, který kandiduje do Senátu za jednu politickou stranu.“ Tohle se mě týká přímo osobně. Do nové Rady vládní koalice navolila sedm bývalých poslanců a senátorů. Lze to hodnotit jako vskutku originální způsob jejího odpolitizování. Hlasoval pro to i ministr Sobotka. Člen Rady České televize Erazim Kohák v roce 2004 kandidoval do Senátu za ČSSD. Haló, pane Sobotko, nějak vás neslyším! Nabízí se několik otázek. Jsou naši zákonodárci zodpovědní lidé, kteří pečlivě váží svá slova, zvláště když je pronášejí v přímém televizním přenosu? Nebo to jsou tlučhubové, kterým je pod ochranou imunity dovoleno urážet, pomlouvat a nactiutrhat vlastní spoluobčany? Nebo si myslí, že všechno smaže čas? Nesmaže.
|
Když Vladimír Mečiar po svém návratu k moci uskutečnil ve slovenském parlamentu tzv. „noc dlouhých nožů“, během které byly mimo jiné převoleny všechny mediální rady, oprávněně za to sklidil všeobecnou kritiku. Jako projev mocenské arogance to hodnotily i české sdělovací prostředky. Jak vyplývá z níže uvedených čísel o odvolání a následné volbě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, koaliční vláda Vladimíra Špidly uskutečnila během jednoho roku prakticky to samé. V tomto případě však čeští novináři kupodivu mlčeli, přestože vypovídací hodnota následujících čísel je jednoznačná. Spěchající čtenář může následující řádky klidně přeskočit. Kdo se však do nich zahloubá, narazí na zajímavé souvislosti. Odvolání členů (staré) RRTV – 13. mimořádná schůze PSP ČR (2. 4. 2003) návrh na tajné hlasování: 89 pro (ODS a KSČM), 87 proti (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), návrh nebyl přijat, bylo třeba 90 hlasů návrh na veřejné hlasování: 90 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), 84 proti (ODS a KSČM), návrh byl přijat, bylo třeba přesně 90 hlasů, odvolávalo se tedy veřejně hlasování o odvolání RRTV: 90 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), 87 proti (ODS a KSČM), návrh byl přijat, bylo třeba přesně 90 hlasů Volba členů (nové) RRTV – 14. schůze PSP ČR (29. 4. 2003) návrh na tajné hlasování: 98 pro (ODS, KSČM), 92 proti (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), návrh nebyl přijat, bylo třeba 99 hlasů, volilo se tedy veřejně Milan Jakobec – navržen US-DEU: 102 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus 3 KSČM) Eva Kantůrková – navržena ČSSD: 137 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus KSČM) Jan Kostrhun – navržen ČSSD: 138 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus KSČM a 1 ODS) Petr Pospíchal – navržen ČSSD: 99 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus 1 KSČM), ke zvolení bylo třeba právě 99 hlasů Jiří Šenkýř – navržen KDU-ČSL: 110 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus 10 KSČM) Dalibor Matulka – navržen KSČM: 104 pro (ČSSD a KSČM) Tento den bylo zvoleno pět zástupců koalice (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), všichni s dílčí podporou KSČM, a jeden zástupce opozice (KSČM) s podporou ČSSD. Volba členů RRTV – 16. schůze PSP ČR (13. 5. 2003) návrh na tajnou volbu: 97 pro (ODS a KSČM), 85 proti (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), návrh nebyl přijat, bylo třeba 99 hlasů, volilo se tedy veřejně Petr Kolář – navržen KDU-ČSL: 99 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), ke zvolení bylo třeba právě 99 hlasů Katarína Vaculíková – navržena ČSSD: 99 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), ke zvolení bylo třeba právě 99 hlasů Václav Žák – navržen ČSSD: 137 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus KSČM) Daniel Novák – navržen KSČM: 144 pro (ČSSD, KSČM plus 38 ODS) František Pejřil – navržen ODS: 104 pro (ODS, KSČM plus 1 ČSSD, 1 KDU-ČSL, 5 US-DEU) Tento den byli zvoleni tři zástupci koalice a dva zástupci opozice. Byl realizován „výměnný obchod“ mezi ČSSD a KSČM o volbě Daniela Nováka (KSČM) a Václava Žáka (ČSSD). Novák je jediným znovuzvoleným členem odvolané Rady. Byl zvolen přesto, že vládní koalice původně vyhlásila naprostou personální diskontinuitu nové Rady. Volba členů RRTV – 18. schůze PSP ČR (8. 7. 2003) návrh na tajnou volbu: 86 pro (ODS a KSČM), 47 proti, návrh nebyl přijat, bylo třeba 87 hlasů, volilo se tedy veřejně Irena Ondrová – navržena ODS: 104 pro (ODS, KSČM, KDU-ČSL plus 3 ČSSD) Volba členů RRTV – 27. schůze PSP ČR (25. 2. 2004) návrh na tajnou volbu: 95 pro (ODS a KSČM), 40 proti, návrh nebyl přijat, bylo třeba 96 hlasů, volilo se tedy veřejně Pavla Gomba – navržena US-DEU: 96 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), ke zvolení bylo třeba právě 96 hlasů Zvolením Pavly Gomba měla Rada pro vysílání opět plný stav, tedy 13 členů. Devět radních bylo navrženo stranami vládní koalice (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), pouze čtyři opozičními stranami (ODS a KSČM). Podle zákona je k udílení či odnímání vysílacích licencí třeba právě devět hlasů. V Poslanecké sněmovně má koalice 101 hlasů, opozice 99. V procentuálním vyjádření má vládní koalice ve Sněmovně 50,5 % hlasů, opozice 49,5 %. V Radě pro rozhlasové a televizní vysílání je procentuální poměr 70 % pro vládní koalici, 30 % pro opozici. Ignorování zásad poměrného zastoupení charakterizuje rovněž následující nepoměr. Poslanecký klub ODS má ve sněmovně 58 (později bez Petra Kotta 57) členů, poslanecký klub US-DEU 10 členů. V RRTV však obě strany mají shodně po dvou nominovaných radních. Ke zvyklostem civilizovaných demokratických zemí patří hlasovat o personálních záležitostech tajně. Svobodné rozhodování našich poslanců bylo znemožněno brutálním prosazením veřejných hlasování. Po nástupu Špidlovy vlády došlo též k volbě tří členů Rady Českého rozhlasu a šesti členů Rady České televize. Přestože volba probíhá nikoli z návrhů poslaneckých klubů, nýbrž na základě návrhů společenských organizací, lze konstatovat, že ve všech případech byly zvoleny osoby, které mají blízko k vládní koalici. Čistě po formální stránce není postup Špidlovy vládní koalice v rozporu se zákonem, stejně jako nebyl v rozporu se zákonem postup Mečiarovy vlády na Slovensku. (S výjimkou odvolání staré RRTV, při kterém Špidlova koalice porušila jednací řád Sněmovny, zákon o vysílání i Ústavu.) Rozhodně je však v rozporu se zvyklostmi evropských demokratických zemí. Praxe Špidlovy vlády je rovněž v příkrém rozporu s jejími vlastními proklamacemi o odpolitizování mediálních rad. V čem se tedy vlastně liší Špidla od Mečiara? Pouze v rychlosti, s jakou pohřbil nepsané demokratické zvyklosti. Profesionální řezník Mečiar to stihl za noc, Špidlovi to trvalo rok.
Podle zákona členy RRTV jmenuje a odvolává předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny. Takže když Sněmovna 2. dubna 2003 odhlasovala odvolání Rady, Vladimír Špidla hned druhý den poslal do sídla Rady v Krátké 10 na Praze 10 dvě (velmi nesympatické a ošklivé) kurýrky s dopisem, že Radu odvolává. Jenom tím však pokračoval ve výrobě úředních a právních zmetků, kterou započala už Sněmovna. Každý radní je totiž jmenován individuálně, takže každý radní samozřejmě také musí být individuálně odvolán. Kurýrkám jsme tedy pověděli, ať se pan premiér laskavě uráčí napsat úředně správný dokument a nejlepší že bude, když nám ho každému pošle domů v úřední obálce s modrým pruhem, přesně tak, jak se to dělá v civilizované zemi. Nafrněné kurýrky odkráčely a neomalený ministr Dostál hned přispěchal s tvrzením, že radní se nechtějí nechat odvolat, aby za sebou mohli zametat stopy. Kdybych ho měl tehdy po ruce, opravdu bych mu snad nafackoval. Jenže tenhle neúspěšný pokus o faktické odvolání Rady byl pouze komickým vyvrcholením právního paskvilu, který Špidlova vládní koalice při likvidaci naší Rady vyprodukovala. Podle zákona lze odvolání provést dvojím způsobem. Podle § 6 odst. 3 zákona o vysílání lze Radu odvolat jako celek: Poslanecká sněmovna může předsedovi vlády navrhnout odvolání Rady, neplní-li Rada opakovaně závažným způsobem povinnosti uvedené v § 5 a v odstavcích 1 a 2 nebo pokud opětovně neschválí pro závažné nedostatky výroční zprávu. Podle § 7 pak lze odvolat jednotlivého člena: Poslanecká sněmovna může navrhnout předsedovi vlády odvolání člena Rady z funkce z těchto důvodů: a) nevykonává-li řádně svoji funkci, b) nesplňuje-li podmínky pro výkon funkce uvedené v tomto zákoně, c) dopustil-li se takového jednání, které zpochybňuje jeho nestrannost, nezávislost nebo nestrannost Rady. Jestliže Špidlova vláda chtěla Radu zlikvidovat, jako nejsnadnější a zároveň nejelegantnější způsob se doslova nabízelo dvojí neschválení její Výroční zprávy, která zrovna ležela ve Sněmovně. Trvalo by to sice o pár dní déle, ale nikdo by nemohl říct ani popel. Nějaké „závažné nedostatky“ k takovému kroku se přece vždycky najdou. Jenže vláda z nějakých důvodů s popravou pospíchala (o souvislosti se stockholmským odvolacím soudem jsem se už zmiňoval) a ministr kultury Pavel Dostál, který měl likvidaci Rady na starosti, to celé poněkud „zvojtil“. Mimořádná schůze Sněmovny byla svolána s programem, na kterém byl jediný jednací bod, nazvaný Návrh na odvolání členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Podle jednacího řádu Sněmovny, což je také zákon, nelze pořad mimořádné schůze měnit. Jenže Dostál posléze přednesl návrh usnesení v této podobě: Poslanecká sněmovna Parlamentu navrhuje předsedovi vlády České republiky, aby neprodleně odvolal Radu České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání z důvodu opakovaného závažného neplnění povinností uvedených v odst. 5 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Ponechme stranou, že Dostál popletl i oficiální název Rady, do kterého už nepatří Česká republika. Důležitější jsou jiné věci. V jednacím bodě o odvolání jednotlivých členů Rady, Dostál navrhl odvolání Rady jako celku. Namísto aby postupoval podle paragrafu 7, použil paragraf 6. Namísto toho, aby Sněmovna odvolávala radní kus po kuse, vzali to vládní poslanci jedním řezem. Na mimořádné schůzi, jejíž program podle zákona nelze měnit, hlasovali o jednacím bodu, který nebyl na pořadu jednání. Ve své bohorovnosti tak dokonce učinili navzdory upozorněním z řad opozičních poslanců, že porušují zákon. Ale i kdybychom tohle pominuli, ani odvolání Rady jako celku neproběhlo v souladu se zákonem. Zákon, tak jak je zkonstruován, se totiž snaží předcházet možnému účelovému politickému zneužívání odvolání, a proto přesně specifikuje, za jakých okolností lze Radu jako celek odvolat. Buď dvojím neschválením její výroční zprávy, to však nebyl tento případ, nebo kvůli opakovanému a závažnému neplnění povinností. Legislativci tomu říkají kumulativní podmínky odvolání. Jenže žádné předchozí usnesení Poslanecké sněmovny, natož opakované, o tom, že by Rada závažným způsobem neplnila své povinnosti, neexistuje. Naopak – Sněmovna Radě všechny její předchozí výroční zprávy schválila. Nesmyslná a nedoložená obvinění z projevů jednotlivých vládních poslanců, navíc většinou typu „jedna paní povídala“, lze za nějaké usnesení Sněmovny považovat jen ztěží. Každý zloděj a vrah má možnost, je-li obviněn, říct něco na svoji obhajobu. Členům Rady to vládní poslanci neumožnili. Plenárnímu zasedání Sněmovny nepředcházelo ani obvyklé jednání a doporučení příslušného výboru či komise, v tomto případě tedy kulturního výboru a Stálé komise pro sdělovací prostředky. Neexistovala ani žádná důvodová zpráva. Šest členů odvolané Rady, Ing. Zdeněk Duspiva, JUDr. Pavel Foltán, RNDr. Josef Musil, CSc., Jiří Novotný, Mgr. Petr Štěpánek a Mgr. Petr Žantovský, si to nenechalo líbit. Se žalobou v pracovněprávní věci se obrátili na obecný soud, se žalobou ve správní věci na správní soud a k Ústavnímu soudu podali ústavní stížnost. Bývalý předseda Ing. Martin Muchka postupoval individuálně. Všechny žaloby a stížnost byly podány v červnu 2003. Od té doby se vlastně nic neděje. Pouze Ústavní soud se naší stížností odmítl zabývat s odůvodněním, že prý jsme nevyčerpali možnosti právní ochrany u soudů nižší instance. Což o to, i takhle to lze pojmout. Faktem však je, že obdobné stížnosti, která se týkala odvolání členů správní rady VZP, taktéž Sněmovnou, senát ÚS (dokonce za předsednictví stejného ústavního soudce JUDr. Pavla Varvařovského) vyhověl. Nepříliš standardní rovněž je, že Ústavní soud o odmítnutí naší stížnosti rozhodl až po provedení několika procesních úkonů. To nebývá zvykem. Když odmítnout, tak hned. Ale což, buďme trpěliví. Ta věc je po právní stránce jasná jako facka. Jsem opravdu zvědavý, jak se s ní naše nezávislé soudy nakonec vypořádají. Postup Poslanecké sněmovny nepřímo kritizuje stanovisko členských zemí EPRA – Evropské platformy úřadů regulujících rozhlasové a televizní vysílání ze dne 9. května 2003. Uvádí se v něm: U vědomí nedávného vývoje v audiovizuálním odvětví, jakož i soudobých tlaků, jimž čelí příslušné regulační úřady v několika zemích, členové Evropské platformy regulujících úřadů (EPRA) by rádi zdůraznili význam nezávislých regulujících orgánů v oblasti vysílání v demokratických společnostech. Členové EPRA by rádi zejména připomněli body II.6 a 7 Doporučení Rady Evropy Rec(2000)23 k nezávislosti a působnosti regulujících úřadů v odvětví rozhlasového a televizního vysílání, které stanovují, že: „Přesná pravidla by měla být stanovena rovněž ohledně možnosti odvolat členy regulačních orgánů, a to tak, aby se zabránilo využívání odvolání jakožto prostředku politického nátlaku. Konkrétně by odvolání mělo být možné pouze v případě nerespektování pravidel upravujících neslučitelnost funkcí, které členové musí dodržovat, nebo neschopnosti vykonávat své funkce, pokud je tato neschopnost řádně konstatována, aniž by tím byla pro dotyčnou osobu dotčena možnost napadnout své odvolání u soudů. Odvolání členů z důvodu porušení zákona, ať šlo o skutek související či nesouvisející s výkonem jejich funkcí, by mělo být možné pouze v závažných případech jasně vymezených zákonem s podmínkou, že v dotyčné věci bylo vyneseno pravomocné soudní rozhodnutí.“ I tohle stanovisko samozřejmě zůstalo dokonale utajeno.
|
přidat k oblíbeným
