Válka o Novu

 

aneb Podvod za 10 miliard

Televizní thriller ze současnosti
 

Obálka Adam Kraus

Vydalo nakladatelství Formát, Praha 2004

Vyprodáno

Příslušnou kapitolu otevřete kliknutím na její titulek v obsahu.  

Obsah

01 Milý čtenáři!
02 Malý slovníček zkratek a výrazů
03 První výstřel

Část první
DOBA PŘEDVÁLEČNÁ

04 Znamení nové doby
05 Pionýrské doby komerční televize
06 Není Rada jako Rada
07 Marvanová poprvé na scéně
08 Udělení licence Nově
09 Jak zadělat na malér
10 Ani obutá, ani bosá
11 Televize pro 21. století – podvod, nebo naivita?
12 Pád Korteho Rady
13 Jak se stát radním
14 Marvanová podruhé aneb Hrobaři mediální legislativy
15 Licenční podmínka č. 17
16 Tajtrlík
17 Hanušova Rada
18 „Štěpánkovy balíčky“
19 Zahájení správní řízení s ČNTS
20 Malá rekapitulace
21 Zastavení správního řízení s ČNTS
22 Vykutálený Lauder
23 Železný „kupuje“ Novu
24 Josefíkova Rada
25 V předvečer války
26 SBS – třetí vzadu

Část druhá
DOBA VÁLEČNÁ

 
27 Rado, pomoz! Rado, zařiď! Rado, vyřeš!
28 Klinkhammer a Vávra v akci
29 Zbastlená televize
30 Železného geniální tah
31 Mnoho povyku pro nic
32 Soudy
33 Mediální válka
34 Arbitráže
35 Stockholmská arbitráž
36 Jak se soudce Kühn díval očima CME
37 Není Londýn jako Stockholm – události roku 1993
38 Není Londýn jako Stockholm – události let 1996 – 97
39 „Spolčení“ Rady se Železným
40 Není Londýn jako Stockholm – události roku 1999
41 Hvězdná chvíle Maríny Landové
42 Radní: „Je to křivé svědectví!“
43 Klíčový „důkaz“
44 Kühn a Schwebel v objetí s Lauderem
45 Agent Gazela
46 Muchkova Rada
47 Vzbouření na Kavčích horách
48 Ostří hoši z PPF
49 Stockholmská hausnumera

Část třetí
DOBA POVÁLEČNÁ

50 Lauderovy podnikatelské metody
51 Krabice od bot
52 Poprava v přímém přenosu
53 Poslanecké panoptikum
54 Špidlův rok dlouhých nožů
55 Šest až sedm „statečných“
56 Když vládne aSociální demokracie
57 Křečkova vyšetřovací komise
58 Železný jako bájný Fénix
59 Právo jako byznys
60 Malý velký Železný muž
61 RRTV – viníci bez viny
62 Politici poprvé
63 Politici podruhé
64 Ministerstvo Lauderových financí
65 Rána do zad od Nejvyššího
66 Sedmá velmoc, nebo pátá kolona?
67 Diskvalifikovaný Ronald Lauder
68 Post scriptum

Část čtvrtá
ZAJÍMAVÉ DOKUMENTY

69 Ukázka z projektu CET 21
70 Licenční podmínky TV Nova
71 Mezinárodní arbitráže ve sporu o televizi Nova
72 Záporné stanovisko arbitra JUDr. Jaroslava Hándla
73 Dopis Ladislava Zelinky
74 Otevřený dopis předsedovi vlády Vladimíru Špidlovi
75 Výpověď Vladimíra Železného před vyšetřovací komisí

Válka o Novu

Díky českým novinářům a některým politikům se jako téměř „oficiální“ vylíčení sporu o Novu ujala verze, že zlý český podnikatel okradl hodného amerického strýčka, když s ním zpřetrhal vazby a odcizil mu televizi. Jenže takhle jednoduché to není a nikdy nebylo. Příběh války o Novu nezačal 5. srpna 1999, kdy Železný zahájil vysílání Novy č. 2 z barrandovského podzemí, ba dokonce nezačal ani 19. dubna 1999, kdy byl Železný odvolán z funkce generálního ředitele ČNTS. Ve skryté podobě konflikt klíčil dlouho předtím. Na jaře roku 1999 jen nabral viditelnou podobu.

V úterý 2. března 1999 se na RRTV uskutečnila během zasedání Rady návštěva Vladimíra Železného. Za několik měsíců ji CME označí za počátek spolčení Rady se Železným. Podrobně se k ní vrátím později. Dne 30. března 1999 proběhla na Radě jiná návštěva. Shodou okolností se tehdy také konalo normální zasedání, leč odpoledne v 15,00 Rada přijala – opět v režimu tzv. návštěvního dne – zástupce společnosti SBS (Scandinavian Broadcasting System). Dostavili se čtyři pánové na čele s Martinem Lindskogem a spolu s nimi dáma ze CME, mající na starost rozvoj.

Společnost SBS nebyla pro Radu neznámým partnerem. Dlouhodobě usilovala o vstup do České republiky. Měla kontakty s Martinem Kindernayem a TV Galaxie, usilovala rovněž o vstup do TV Prima (Premiéra). Jenže Lindskog Radě oznámil něco úplně jiného: včera podepsali smlouvu se CME o fúzi a kupují tedy Novu. A jal se líčit historii a úspěchy SBS v různých zemích.

Radní z toho byli poněkud per plex, protože se dozvídali o prodeji největšího provozovatele vysílání v zemi, ale nepřišel jim to říct ani držitel licence CET 21, ani jeho zahraniční partner CME. Vcelku logicky padla otázka, vyslovil ji člen Rady prof. Uhlíř, zda už o tom vůbec hovořili se Železným, protože pro Radu je podle zákona jediným oficiálním partnerem CET 21. Odpovědí bylo tvrzení, že pan Železný o tom ví od začátku a že jen, co skončí u nás, jdou mu to sdělit (?!?!).

Jenže jak se později ukázalo, Železný s tím vůbec nebyl srozuměn. Ne, že by o námluvách CME a SBS nevěděl, ale jako většinový majitel licencované společnosti CET 21 a partner CME, kterého se to bytostně dotýkalo, s podobným obchodem nesouhlasil. A bránil se mu. Jako dnes ho slyším, jak skoro úpí: „Ale já nechci podnikat se Slonem!“, což byl jeden ze šéfů  SBS. A kdykoli na to přišla řeč, argumentoval, že s Lauderem ho spojovala spousta věcí, židovství či vztah k výtvarnému umění, ale arogantního Harryho Slonea, že přímo nesnáší a nechce s ním mít nic společného.

Jenže CME byla, když ne pokraji krachu, tak nesporně v obrovských finančních potížích. Pád jejích akcií na burze byl strmý. Musela něco podniknout. Milan Šmíd o tom píše v článku nazvaném Jak velký bude účet? (Ekonom, 17. září 2002):

Když se CME stala v roce 1994 akciovou společností, získala investiční kapitál třemi emisemi akcií v hodnotě přibližně 300 miliónů US dolarů. V roce 1997, kdy připravované projekty v Maďarsku a Polsku potřebovaly další peníze, přišla CME na peněžní trh s dluhopisy, které jí vynesly asi 170 miliónů US dolarů, a byly rozdělené z poloviny na dolary a německé marky.

Ovšem tyto peníze, které měly přinášet zisk, nakonec generovaly ztrátu, protože investice v Polsku a Maďarsku skončily neúspěchem a dluhopisy úročené sazbami 9,375 a 8,125 procent se staly zátěží každoročního účetnictví CME.

V roce 1998 stála CME před otázkou, jak dál. V březnu 1998 odchází ředitel CME Leonard Fertig a nahrazuje ho Michel Delloye se zkušenostmi z mediálního koncernu CLT.
 
V srpnu 1998 přišla krize ruského a východních trhů a akcie CME se zřítily na čtvrtinovou hodnotu. V listopadu 1998 poskytl Ronald Lauder CME finanční injekci 22 milionů US dolarů ze svého majetku v telekomunikační společnosti RSL Capital LLC.

Delloy se snažil CME konsolidovat. V londýnské centrále provedl rasantní úsporná opatření, nicméně na pobočky ve východní Evropě nedosáhl. Tam náklady stále stoupaly a jedinou televizí, která produkovala nejen obrat v účetních knihách, ale také dividendy a hotové peníze, byla televize Nova.

V březnu 1999 to Delloy v CME vzdává, nastupuje Fred Klinkhammer a ve stejném měsíci CME uzavírá dohodu o spojení s SBS Broadcasting SA, která znamená prakticky pohlcení a zánik CME. Právě tato fúze odstartovala známý spor o televizi Nova, který vyústil až do mezinárodních arbitráží.

CME tedy měla problém a musela ho řešit. Jenže v cestě stál Železný. Bylo proto třeba zpacifikovat ho. Po dobrém, nebo po zlém. Sám Železný o tom 14. listopadu 2003 před Křečkovou vyšetřovací komisí vypověděl (mluví o sobě, jak u něho občas bývá zvykem, ve 3. osobě):

Ani v dějinách televize nebývalý nástup a následný finanční úspěch televize Nova nemohl zabránit kolapsu Lauderova televizního podnikání ve východní a střední Evropě. Jedině Nova reálně vydělávala, a to opravdu hodně. Proto se Ronald Lauder  v roce 1998 pustil do riskantního prodeje CME a jak se až 7. 9. 1999 prozradilo na tiskové konferenci kupujícího, tedy SBS, v Curychu, neváhal pro dosažení vysoké ceny 640 miliónů dolarů vše vsadit na jednu kartu a do obchodu zahrnout i licenci na vysílání televize Nova, kterou nevlastnil. Slíbil ji jako součást prodávaného majetku a pak ji nebyl schopen včas dodat. Proto prezident kupující společnosti SBS Lindskog na oné tiskové konferenci v Curychu celou tuto záležitost prozradil a oznámil, že vzhledem k nesplnění příslibu ze strany CME dodat v rámci prodávaného majetku i licenci Novy, SBS odstupuje od koupě.

R. Lauder ovšem původně věřil, že má do podpisu konečné kupní smlouvy s SBS dost času na to, aby majoritu v licencované společnosti od Železného koupil. Poslední písemná nabídka z dubna roku 1999 dr. Železnému zněla: za 60 procent CET 135 miliónů dolarů, což v tehdejším kursu byly 3,5 miliardy korun. Železný bláznivě odmítl a hrubě podcenil, co americký miliardář, kterému nevyhovíte, dokáže na území České republiky. Cokoli se mu zlíbí! Dostane vás do vězení, připraví vás o majetek, spustí na našem území se svými nájemnými žurnalisty zatím nejdelší a nejnákladnější propagandistickou kampaň v dějinách země. Dnes už vím, že zde může téměř cokoli.

Po dobrém to tedy nešlo, a tak byl 19. dubna 1999 Vladimír Železný odvolán z funkce generálního ředitele ČNTS. Spory doposud spíše doutnající v zákulisí se v plné síle rozhořely na veřejnosti. Začala otevřená válka o Novu.

 
Válka o Novu

Šlo o hodně. Lauderova CME si totiž vyjednala docela dobrý obchod. Za pět televizí (v Česku, na Slovensku, ve Slovinsku, v Rumunsko a na Ukrajině) měla inkasovat 640 milionů dolarů (podle jiných informací 615 milionů USD). Vyřešilo by to všechny její finanční problémy a napravilo již hodně pošramocenou podnikatelskou pověst Ronalda Laudera. V okamžiku, kdy se však ukázalo, že součástí prodávaného balíku není licence Novy, klesla cena o téměř 400 milionů dolarů. To znamená, že nejcennější věcí z celého balíku nebyly všechny ty budovy, technická zařízení a programové fondy v pěti zemích, nýbrž jeden jediný papír. Papír s licencí ke zlaté slepici, jediné skutečně profitní televizi z říše CME. Papír však ležel v Železného šupleti.

Odvolání Vladimíra Železného, jednoho z nejvlivnějších lidí v zemi, bylo pro česká média událostí prvořadého významu. Palcové titulky! Titulní stránky novin! Železný se však nedal a následovaly jeho protiakce. K věci se vyslovoval kde kdo. A prakticky všichni upínali zraky k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Co s tím udělá? Jak to vyřeší? Politici, novináři, tím pádem i veřejnost, ale kupodivu také představitelé CME.

Politici zapomněli, že to byli právě oni, kdo Radu novelou zákona o vysílání 301/95 Sb. připravil o potřebné kompetence. Novinářům zase asi stačilo, že jde o televizi a Rada pro vysílání má ve svém názvu slůvko „televizní“. Tak ať něco udělá! Svatá prostoto! Že se však k Radě upjali i zástupci CME, pokládám nikoli za zapomnětlivost jako u politiků či hloupost jako u novinářů, ale doslova za nehoráznost. Byli to totiž právě manažeři CME, co si ještě nedávno z Rady dělali dobrý den a ruku v ruce se Železným ji obcházeli, kde se jen dalo.

Když Rada nechtěla povolit kapitálový vstup CME do celoplošného rádia Alfa, ovládla CME rádio prostřednictvím nové servisní organizace a Radě se vysmála. Vzpomínám, jak jsem tehdy panu Fertigovi říkal, že riskují, protože serviska Alfy je pro Radu cizí (rozuměj neregulovaná) firma a brzy přijde doba znovuudílení rozhlasových licencí. A že jim Rada nebude moci přiznat výhodu dosavadního provozovatele. Když pak Alfu nahradilo rádio Impuls, zbyly CME oči pro pláč a Železný dštil na Radu ve Volejte řediteli oheň a síru.

Obdobně to hodnotil i Milan Šmíd (Louč, 5. března 2001):

... je paradoxem, že Ronald Lauder se dovolává Rady jako orgánu státní správy ČR, aby ochránil jeho zájmy, když to byla právě jeho společnost CME, která v roce 1996 tak bezostyšně tento orgán ignorovala a obcházela (smlouvy o nákupu podílů České spořitelny, smlouva o půjčce Vladimíru Železnému na ovládnutí CET 21 apod.).
 
Byla to CME, jejíž peníze tehdy učinily pánem a vládcem CET 21 Vladimíra Železného. Byl to tehdejší ředitel CME Leonard Fertig, který – společně s Vladimírem Železným – vehementně usiloval o zrušení hlavní právní ochrany exkluzivního vztahu CME k licenci, a to podmínky číslo 17. A protože se to podařilo, tak o tři roky později musela CME od Rady vyslechnout: vážení pánové, ČNTS už není předmětem našeho zájmu, vyřiďte si to se Železným jako obchodní spor.

CME se na čas splnil sen všech broadcasterů. Vlastním přičiněním se zcela vymkla dohledu regulačního orgánu. Před svými akcionáři v USA – jak vyplývá z jejích reportů – se zároveň vydávala za provozovatele televize se vším všudy. Samozřejmě, že v rozporu se skutečností. Uznávám, bylo přece tak lákavé mít chleba o jedné kůrce.

Stálá komise Sněmovny si od Rady vyžádala k nastalé situaci stanovisko. Stanovisko má datum 26. července 1999 a později se stalo (str. 45) součástí Výroční zprávy za rok 1999:

Na základě dostupných informací je spor, který probíhá mezi CET 21 a CME, typickým sporem obchodním, ve kterém se jedná o skutečnou hodnotu CME, s níž tato společnost vstupuje do oznámené fúze SBS a CME. V tisku oznámená hodnota transakce 615 mil. USD (podle jiných údajů 640 milionů dolarů) patrně vycházela z mylné informace šířené CME, že je majitelem provozovatele, tedy podle českého práva licencovaného subjektu vysílání Nova (viz např. zpráva pro akcionáře CME za 3. čtvrtletí 1997: V ČR společnost, tj. CME vlastní 99 % obchodních podílů a má 97 % hlasovacích práv v ČNTS, která provozuje – v anglickém textu „operates“ TV Nova). Tyto a obdobné údaje, které se objevovaly opakovaně a byly běžně dostupné na Internetu zřejmě vedly vedoucí činitele CME, zejména R. Laudera k přesvědčení, že součástí hodnoty CME je i podíl na licenci a v tomto duchu byla vedena i jednání mezi SBS a CME, jejichž výsledkem mělo být řešení negativních ekonomických dopadů neúspěšných mediálních aktivit CME v SRN, Polsku a Maďarsku v posledních dvou letech. Zásadní chybou R. Laudera v jednání s SBS byla nekorektní vstupní informace, protože mylně zhodnotil skutečný právní stav ve věci držení licence a provozování TV Nova...

Skutečnost, že ČNTS vlastní pouze objekt Měšťanské Besedy, televizní technologii a programové provozní fondy, nemá však žádný podíl ani práva k licenci, znamenala proto ve svém dopadu po jejím zjištění a ověření velké znepokojení v řadách SBS a následné personální změny v CME. Znamená totiž výrazné snížení hodnoty ČNTS a tím i transakce mezi SBS a CME z původních 615 mil. USD na cca 250 – 300 mil. USD. To spolu s dalšími aktivitami ze strany CET 21 i Vladimíra Železného osobně, směřujícími k jinému modelu dělení zisku, mělo za následek okamžité kroky ze strany CME a ČNTS s odvetnými akcemi druhé strany...

V září 2002 jsem o tehdejším postupu CME psal v MF Dnes:

Najednou byla RRTV Američanům dobrá a hledali u ní zastání. Jenže jejich naivním a z hlediska českých zákonů dokonce protiprávním návrhům, aby Rada licenci Novy „přepsala“ na ně nebo je tam alespoň „připsala“ (cituji doslova), nebylo samozřejmě možné vyhovět. Nesmyslná byla rovněž varianta odebrání licence CET 21. Za co? Za to, že přerušili spolupráci s ČNTS? Ale k tomu je už přeci žádná licenční podmínka nezavazovala. Navíc: Vávrovo odmítnutí předání denního vysílacího plánu (DVP), které předcházelo odchodu na Barrandov, byla pro Železného sice jenom záminka k přerušení spolupráce s ČNTS, ale každý, kdo o vysílání něco ví, potvrdí, že záminka setsakra dobrá. DVP je totiž ten základní dokument, kterým držitel licence prokazuje, že má kontrolu nad vysíláním. Kdyby kontrolu neměl, přijde o licenci. Jan Vávra se tehdy dopustil fatální školácké chyby.

 
Válka o Novu

Když se nový šéf CME Fred Klinkhammer pustil do křížku se Železným, jaksi automaticky předpokládal, že budu stát na jeho straně. A spolu se mnou většina Rady. Vždyť nikdo jiný neměl se Železným předtím tolik konfliktů a po všech těch desinformačních svinstvech také osobních důvodů pro hezkou pomstičku. Však mě také obratem oslovil vyslanec CME, bývalý radní Ing. Jiří Koubek. Spíš jako veselou zajímavost uvádím, že si se mnou dal schůzku před strašnickým krematoriem – no nic, je to kousek od Rady – a právě tady se mi prokazoval svým písemným pověřením od CME.

Začátkem května, byla to tuším středa 5. května 1999, si se mnou Klinkhammer domluvil osobní schůzku. Jeho najatým prostředníkem byl můj dlouholetý přítel Karel „Charlie“ Kasal, Čechokanaďan, a tedy Klinkhammerův krajan. Schůzky se zúčastnil ještě jeden Američan. Takto ve čtyřech jsme večeřeli na Malé Straně v restauraci U Vladaře. Klinkhammer stále nemohl pochopit, proč se nechci jednoznačně postavit na jejich stranu, když mi Železný předtím tolik ublížil. Jenže mě se jeho představy o budoucím uspořádání Novy jevily jako zvláštní směs naivity a přezíravosti k českým zákonům.

Mimo jiné mi také prozradil, že se chystá do funkce generálního ředitele ČNTS jmenovat Jana Vávru a že podniknou rázné kroky proti Volejte řediteli. Reagoval jsem na to, že bych mu to nedoporučoval, protože Vávra tu není vnímán jako politicky indiferentní osoba, viz jeho pravidelné páteční snídaně s Janem Kalvodou (ODA) a později s Josefem Luxem (KDU-ČSL). K Volejte řediteli jsem Klinkhammerovi řekl, že mě změněný postoj CME k Volejte řediteli sice těší, ale že mi připadá poněkud pokrytecký, protože dokud svůj pořad Železný užíval ve prospěch jejich zájmů, neřekli proti němu nikdy ani slovo. A dodal jsem, že na jeho místě bych proti Železného sobotnímu magazínu rozhodně nepodnikal nějakou unáhlenou akci, protože Rada by to musela považovat za pirátské vysílání.

Kdo chce kam, pomozme mu tam! Dva dny na to Klinkhammer jmenoval Jana Vávru generálním ředitelem a hned další den se společně nabořili do Volejte řediteli. To bylo to památné pokračování, ve kterém se Vávra na několik vteřin objevil na obrazovce Novy s titulkem, že je generální ředitel. Jenže Železný a CET 21 prokázali, že mají – přesně tak, jak to předepisuje zákon – kontrolu nad vysíláním a Klinkhammerovo a Vávrovo pirátské dobrodružství utnuli. Na obrazovce se potom objevil vysvětlující a omluvný titulek. Ještě humorná informace na okraj: titulek po celou půlhodinu dle peoplemetrů vykazoval sledovanost asi jeden a půl milionu diváků.

Podruhé jsme se s Klinkhammerem ve stejné sestavě sešli o několik týdnů později v jedné dejvické vile. Řekl jsem mu, že jsou blázni, pokud volí takovéhle metody a že můžou být rádi, že Rada jejich pirátský vstup do Volejte řediteli se zavřenýma očima kvalifikovala jako pouhý pokus o neoprávněné vysílání a raději to přešla. (S odstupem času to hodnotím jako velkou chybu Rady.) Nicméně Klinkhammer dál rozvíjel svoje spiklenecké teorie, že Železný měl celou akci na převzetí Novy připravenou už od roku 1994 (!!!). Tehdy mě poprvé hlavou probleskla myšlenka: proboha, vždyť tenhle sympatický usměvavý chlapík s vizáží kanadského dřevorubce je dokonalý magor.

Později mi Charlie Kasal prozradil, že v následujících týdnech Klinkhammer nabyl přesvědčení, že mě Železný uplatil novým vozem (rovněž Jan Vávra to naznačoval v Press klubu na Frekvenci 1), a posílal ho do Hradce Králové, aby mi lezl pod auto a opsal z něj veškeré údaje. Měl jsem v té době už několik let stále stejný VW Golf. To bylo i na Charlieho trochu moc. Při rozchodu se málem poprali a Klinkhammer mu dodnes zůstal dlužen nějaké peníze.

Když se mě později při debatě o Nově v jednom z poslaneckých klubů ptali, jaká role v celé kauze přísluší Janu Vávrovi, odpověděl jsem jedním slovem – Jidáš. Jen o málo lidech si myslím pouze to úplně nejhorší. Jan Vávra mezi ně patří. Je neskonalou Železného vinou, že tohoto špatného novináře, ještě horšího moderátora a křivého člověka učinil na pět let šéfem zpravodajství nejvlivnější televize. 

Nezasvěcené asi Vávrovo rozhodnutí postavit se na stranu Američanů překvapilo, protože byl vždycky vnímám jako Železného alter ego. To však platilo spíše v počátcích Novy. Časem si Vávra vybudoval ve zpravodajské redakci vlastní mocenské centrum, na které byl i Železný krátký. Vávra byl milovníkem politických a zpravodajských desinformačních her. Nejznámější z nich byla ta o Klausově vile ve Švýcarsku. V jiné zase ohrozil život agenta britské tajné služby, když na obrazovce amatérským způsobem prozradil jeho totožnost. Tehdy došla Železnému trpělivost a Vávra dostal padáka. Formálně měl být povýšen, myslím, že do Londýna, ve skutečnosti to však znamenalo, že v září jako mocný šéf zpravodajství skončí.

Vávra by na svém jidášském angažmá neprodělal, ani kdyby CME žádnou z arbitráží nevyhrála. Jeho plat coby generálního ředitele ČNTS a různé odměny byla doslova královské. Výsledek stockholmské arbitráže a cílová prémie z něho učinily multimilionáře. I takovouhle podobu může mít věčný příběh o třiceti stříbrných.

Jestliže v roce 2004 učiní US-DEU a KDU-ČSL Jana Vávru svým kandidátem do Senátu (dokonce přímo s odvoláním na jeho postoje v téhle kauze), nelze to hodnotit jinak, než jako naprostou ztrátu soudnosti či přiznání spolupachatelství.

 
Válka o Novu

Ve čtvrtek 5. srpna 1999 spustila vysílání televize, jejíž vznik zřejmě nemá v dějinách televizního vysílání obdoby. Vladimír Železný spolu se zaměstnanci, kteří mu zůstali věrni, vybudoval během několika dní v provizorních prostorách barrandovského podzemí novou, či spíše staronovou televizi. Novu číslo dvě. Zpráva o tom mě zastihla na dovolené v česko – saském Švýcarsku, jeli jsme zrovna s rodinou do Drážďan do Zwingeru. A do toho mi zazvonil telefon. Na druhém konci byl vyděšený Jirka Balvín, můj dlouholetý známý a kamarád, po svém prvním odchodu z České televize toho času zrovna ředitel programové výroby v ČNTS, a zděšeně se ptal, co se to děje, že Železný spustil vysílání odjinud než z Měšťanské besedy. Moc jsem mu toho povědět nemohl, protože sám jsem se to dozvěděl právě od něho. Sice jsem tušil, že Železný něco chystá, ale to bylo všechno.

Ač to již několik týdnů viselo ve vzduchu, myslím, že Železného američtí protivníci do poslední chvíle nevěřili, že by se něco takového skutečně mohlo stát. Ono by se to totiž v amerických podmínkách opravdu asi nemohlo stát. A teď vůbec nemám na mysli právní stránku věci. Ono by se to nemohlo stát proto, že by to nejspíš nepovolily odbory. Na všechno tam mají přesné pracovní předpisy, takže redaktor nemůže vzít do ruky kladivo nebo zapojit nějaký kabel. Rovněž existují přesná pravidla, kdy se musí udělat pracovní přestávka.

Nova č. 2 totiž doslova vznikla na koleně. Německé sloveso „basteln“ znamená kutit. A tohle opravdu byla, alespoň v první fázi, zbastlená televize. V jeden okamžik se zde protnula  tradiční šikovnost českých rukou, které dovedou nedostižně improvizovat, s typickým českým furiantstvím. A také nevídané pracovní nasazení, elán a vůle.

Na Barrandov se Železným přešla většina zaměstnanců Novy. Ani je nemusel nějak přetahovat. Věděli, kdo i tu původní Novu vybudoval. Rozhodujícím okamžikem zřejmě bylo, když se na Železného stranu postavila celá redakce publicistiky v čele s Radkem Johnem, který Vávru opravdu, ale opravdu nikdy nemusel, a všichni sportovní redaktoři. Naopak dvě původní moderátorské dvojice svoje rozhodování prokaučovaly. Eva Jurinová a Zbyněk Merunka pak párkrát ještě moderovali (truc)Televizní noviny ČNTS z velkoplošné obrazovky na Václavském náměstí a potom ze své nouze udělali ctnost. Jitka Obzinová se uchytila alespoň v Sedmičce, Martin Severa to chvíli zkoušel v zábavních pořadech a po čase zmizel. Ze třetí moderátorské dvojice (Mirky Čejkové a Pavla Zuny), kterou si ještě ve staré Nově proti vůli Vávry prosadil Železný, se staly největší hvězdy barrandovské Novy. Zuna navíc zaujal místo nového šéfredaktora zpravodajství. Zastavil ve zprávách potoky krve i vávrovské zpravodajské hry. Přesto se sledovanost Televizních novin ještě zvýšila.

Záminkou k přerušení spolupráce s ČNTS bylo nedodání denního vysílacího plánu (DVP). To je detailní scénář úplně všeho, co se ten den objeví na televizní obrazovce. Nejen samotných pořadů, ale i všech upoutávek a reklam. Kontrola denního vysílacího plánu znamená kontrolu nad televizí. Dokud byl Železný dvojjedinou hlavou Novy, tedy šéfem CET 21 i ČNTS, byl DVP víceméně formální záležitostí. Šéf servisní firmy Železný hlásil šéfovi držitele licence Železnému, co se bude vysílat. A ten druhý Železný k tomu prvnímu Železnému vydával souhlas. V okamžiku, kdy byl Železný z postu ředitele ČNTS odvolán a obě firmy se navíc ocitly víceméně ve válečném stavu, význam DVP nabyl úplně jiného rozměru. Znám tuhle epizodu přímo z první ruky, vyprávěla mi ji dlouholetá právnička Novy JUDr. Markéta Havlová, která na onen papír ve vestibulu Měšťanské besedy několik hodin čekala. Nedočkala se. Vávra se pokoušel rozšířit svoje území. Tehdy padlo definitivní rozhodnutí. Začaly svištět telefony. Do rána se stalo nemožné. Začala vysílat nová televize.

Podstatnou roli v tomto přechodném období sehráli dva lidé. Na Železného stranu se překvapivě postavil jeho dosavadní největší kritik z řad původních zakladatelů CET 21 a druhý největší podílník, režisér Peter Kršák. Brzy poté natočí pro Novu svůj první a zároveň i poslední celovečerní dokument o sametové revoluci a jeho kroky se se Železným zase rozejdou. Nejdůležitější osobou při rozjezdu Novy č. 2 se však stal Mgr. Jiří Šmejc, v televizním byznysu úplně nová tvář. Milan Šmíd o něm 23. ledna 2002 v Hospodářských novinách napsal:

Média se začala o jednatřicetiletého Jiřího Šmejce zajímat v roce 1999. Tehdy si ho Vladimír Železný po svém rozchodu s americkým investorem vybral jako nového partnera pro televizi Nova. V rozhovoru pro deník Právo Šmejc tehdy uvedl, že podnikat začal v roce 1992, když s přáteli vytvořil softwarovou firmu, která pracovala pro mediální agentury. V roce 1994 se svými spolužáky z univerzity založil společnost Middle Europe Finance, která se zabývala obchodováním s cennými papíry. Její zkratka MEF se dnes objevuje u názvů řady dalších obchodních společností ... V roce 1999 Šmejc nabídl Vladimíru Železnému, že získá peníze pro nový rozjezd Novy. Od IPB získal miliardový úvěr, který umožnil CET 21 opustit „americkou“ společnost ČNTS a začít vysílat z nového sídla na Barrandově. S novou servisní firmou Česká produkční 2000 – dcerou MEF Holding.

 
Válka o Novu

Železný moc dobře věděl, že není dobré vést válku na několika frontách. A proto novou Novu vystavěl v doslova v excelentním souladu se zákonem. I na Barrandově fungovala nová servisní firma – Česká produkční 2000, ale tentokrát už opravdu pouze jako dodavatel nejrůznějších služeb a výrobce pořadů. Veškeré důležité rozhodování Železný přenesl do CET 21. Zaměstnanci CET 21 se stali všichni rozhodující manažeři, včetně generálního ředitele. Železný tak doslova přes noc vyhověl všem letitým výtkám Rady a do posledního puntíku zrealizoval všechny závěry právních expertíz, které činnosti náležejí provozovateli vysílání, tedy držiteli licence.

Proto mi opravdu připadají k smíchu všechny ty pitomosti, které píší mediální „experti“ z řad našich novinářů, jak jsem najednou ve vztahu k Nově změnil názor a začal se Železným kamarádit. Ne, ten kdo o sto osmdesát stupňů obrátil, byl Železný. Náš spor z devadesátých let jsem vyhrál já.

V době, kdy jsem se Železným vedl největší spory, mi sice někteří lidé plácali po ramenou, ale přesně v téhle chvíli jsem zjistil, že mě a jim šlo o něco úplně jiného. Já se Železným vedl právní spor, oni politickou válku. Nějaké organizační uspořádání Novy jim bylo ukradené.

Mojí největší vinou, kterou mi všichni, co nemají rádi Novu a nenávidí Železného, nikdy neodpustí, je ovšem něco jiného. Nezachoval jsem se jako „správný“ Čech a nenahrál tím jejich zájmům. V okamžiku, kdy byl Železný po svém prvním odvolání skoro na kolenou a kdy jsem se mu mohl pomstít za všechny ty tajtrlíky, jsem si do něj také nekopl. Naopak, dokonce jsem se ho zastal. I s odstupem let si ale myslím, že jsem se zachoval správně. Kdybych se postavil do jedné řady se všemi těmi opožděnými mediálními „experty“, popřel bych všechno, co jsem předtím v našich sporech hájil.

Dopustil jsem se však v té době také jedné hrubé chyby. Coby hudebník jsem se objevil v zábavném pořadu na Nově. Za dobu mého členství v Radě pro vysílání jsme se skupinou Unisono vydali tři CD. V roce 1995 u vlastní firmy Unisound, v roce 1997 u B&M Music a v roce 1999 u firmy Monitor – EMI. Vždycky jsem o tom předem dopisem informoval Radu (v roce 1999 dokonce i Stálou komisi PSP) s tím, že promo aktivity spojené s vydáním CD budou v rozsahu běžných českých zvyklostí a že svoje honoráře z televizních vystoupení věnuji na dobročinné účely. Unisono se občas objevilo ve všech českých televizích. Jenže to, co je banalita, kterou nikdo ani nezaznamená, v roce 1995 nebo 1997, je v roce 1999, kdy plane válka o Novu, nepřehlédnutelná a neodpustitelná věc. Zvláště když to jedna z válčících stran umí chytře rozmáznout. Žádný zákon jsem samozřejmě neporušil, přesto jsem si dokonale naběhl na vidle. Jenom idiot by asi korupci provozoval na televizní obrazovce před několika milióny diváků, ale legenda o radním, který se nechal koupit za jednu písničku, byla na světě. Byla to moje obrovská chyba.

Rada pro vysílání čelila v tomto období opakovaným výtkám, že měla nastalou situaci nějakým způsobem řešit. Problém je v tom, že Rada je státní orgán a na rozdíl od občana, kterému je povoleno vše, co zákon nezakazuje, pro ni platí přesný opak: může dělat pouze to, co jí zákon dovoluje. A toho po okleštění jejích pravomocí skutečně nebylo mnoho. Vyjádřila se k tomu ve Výroční zprávě za rok 1999 (str. 49):

Podle názoru tisku i některých poslanců Rada měla s CET 21 zahájit řízení o odnětí licence. Tento názor vychází z přesvědčení, že Rada mohla vzniklé situaci zabránit, protože měla nástroje, jak konfliktu předejít nebo jej usměrnit. Skutečnost je však jiná:

Zahájit správní řízení o odnětí licence lze pouze v případě vážného porušení zákona o vysílání a musí být řádně a doložitelně zdůvodněno. Přerušení spolupráce dvou privátních společností takovým důvodem není, navíc exkluzivní vztah provozovatele vysílání a jediné servisní organizace Rada pokládá za nežádoucí pro nebezpečí skrytého převodu licence. Připomínáme, že k takovým pokusům oba dnešní účastníci sporu – tehdy ještě společníci – v minulosti směřovali.

Pokud by Rada takové řízení zahájila, patrně by bylo zastaveno nebo nanejvýš překvalifikováno na řízení o vydání upozornění nebo na řízení o pokutě. S jistotou lze ale v případě odnětí licence předpokládat odvolání postižené strany k soudu. Kromě dalších následků by časový horizont soudního řízení, jehož výsledek navíc nelze předvídat, řešení sporu neuspíšil a tím nepřispěl k jeho aktuálnímu řešení.

I v případě odnětí licence vůbec nepřichází v úvahu možnost, na které zcela nepochopitelně stále trvá CME, tedy předání licence, nebo jakési „přepsání“ licence ve prospěch ČNTS. Jediným možným zákonným následkem by bylo zcela nové licenční řízení, ve kterém by žádná ze stran sporu neměla v předpokládaném množství dalších uchazečů žádnou výhodu.
 
Možným důvodem zahájení správního řízení o odnětí licence je porušování povinnosti poskytovat objektivní a vyvážené informace (§ 4 zák. 468/91 Sb.). Rada se opakovaně setkává – nejenom ze strany ČNTS (CME), ale i od některých poslanců – s účelovou interpretací tohoto ustanovení zákona, protože v minulosti zahájila správní řízení o odnětí licence pro podezření z porušování poskytování objektivních a vyvážených informací ve vysílání zpravodajských a publicistických pořadů televize Nova. Toto správní řízení Rada v minulosti skutečně vedla a na základě podrobné analýzy pořadu Volejte řediteli a zpravodajských a publicistických pořadů jej posléze zastavila. V tomto případě podobná analýza žádné prohřešky proti zákonu neprokázala.

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Další > Konec >>

Strana 6 z 15
Unisono...
výběr z foto...
phoca_thumb_s_04-2001-Vatikan.jpg 26-2006-Italie-Verona.JPG phoca_thumb_s_10-1979 -Spektrum.jpg 24-2010-s-Danielou-Sinkorovou.jpg phoca_thumb_m_37-2008-New-York-bejci-na-Broadwayi.JPG 23-2009-u-Novotnych-ve-Zline.jpg phoca_thumb_s_23-2009-u-Novotnych-ve-Zline.jpg 05-1996-se-Slavkem-Simkem-na-jeho-chalupe.jpg phoca_thumb_s_02-1995-Istanbul-sultanuv-palac.jpg phoca_thumb_m_14-1985-Odyssea.jpg phoca_thumb_s_12-1991-Destne-s-vlcaty.jpg 18-1989-Unisono-s-Jirinou-Urbanovou.jpg phoca_thumb_l_03-1998-Trebonsko.jpg phoca_thumb_m_27-2008-Norimberk-Reichsparteigsgelande.JPG phoca_thumb_s_04-1996-na-Nove-s-gumaky.jpg phoca_thumb_l_24-2006-Dansko-Kodan-skanzen.jpg phoca_thumb_l_18-1989-Unisono-s-Jirinou-Urbanovou.jpg 33-2006-Rakousko-Dachstein-West.jpg phoca_thumb_l_19-2005-Nizozemi-Severni-more.jpg phoca_thumb_l_01-1995-Istanbul.jpg
Ulti Clocks content