Předchozí informace o důvodech a průběhu správního řízení s ČNTS jsou velmi důležité vzhledem k pozdějším arbitrážím. Datum zahájení správního řízení s ČNTS, tedy 23. červenec 1996, totiž Ronald Lauder později označí za počátek svých potíží v České republice. A když s tím u londýnské arbitráže neuspěje, středobodem jeho údajného poškození se ve druhé – stockholmské – arbitráži stane spíše březen 1999. Ale o tom až později. Nález londýnské arbitráže mezi Ronaldem Lauderem a Českou republikou z 3. září 2001 mimo jiné konstatuje: K zahájení správního řízení s ČNTS v roce 1996 odstavec 248
Arbitrážní soud je toho názoru, že zahájení administrativního řízení proti ČNTS v roce 1996 z důvodu neoprávněného televizního vysílání nepředstavovalo svévolné a diskriminační opatření České republiky. 249
Existuje vskutku dostatečné množství důkazů o tom, že Mediální Rada si myslela – nebo si mohla myslet – že společnost ČNTS porušila Mediální zákon. … Jakožto regulační orgán pro rozhlasové a televizní vysílání měla zodpovědnost, kromě jiných povinností, zajistit dodržování mediálního zákona. 252
Existovalo několik objektivních skutečností, které mohly zpochybňovat, zda faktickým provozovatelem vysílání TV Nova byla společnost CET 21 nebo společnost ČNTS… 255
Zahájení správního řízení proti ČNTS pro údajné neoprávněné vysílání představovalo normální výkon regulačních povinností Rady. Proto toto opatření nebylo svévolné. 259
... arbitrážní soud poukazuje na to, že ani ČNTS, ani CME si v době, kdy bylo správní řízení zahájeno, nepodaly jakoukoli stížnost, že by tento úkon byl porušením nějakého českého zákona, ani že se jím porušila Dohoda nebo jakékoli povinnosti České republiky. Ke změnám smluvních vztahů mezi CET 21 a ČNTS 263
Arbitrážní soud je toho názoru, že jednání Mediální Rady, které vedlo ke změnám ve Společenské smlouvě a uzavření různých smluv mezi CET 21 a ČNTS, nepředstavovalo svévolná a diskriminační opatření. 264
Arbitrážní soud je toho názoru, že hlavní důvod, proč Mediální Rada nařídila společnostem CME, CET 21 a ČNTS, aby provedly některé úpravy svých právních vztahů, byl tentýž, jako důvod zahájení správního řízení proti ČNTS z důvodu neoprávněného vysílání, tj. obava, že nejasná právní a faktická situace by mohla vlastně představovat de facto převod licence ze společnosti CET 21 na ČNTS, a tedy porušení mediálního zákona. V rámci správního řízení s ČNTS se pro strukturu Novy podařilo nalézt jakés takés schůdné řešení. Leckoho však asi napadne, že daleko jednodušším způsobem, jak zahraniční investor mohl odstranit organizační rozdvojení Novy a zároveň si ohlídat svoji investici, bylo, že by Lauderova společnost CME vlastnicky ovládla držitele licence CET 21. A CET 21 by zároveň začal „vysílat“ sám. Vždyť společenská a politická atmosféra v České republice, ještě nedávno nepřející „výprodeji rodinného stříbra do zahraničí“, se mezitím již změnila a také Rada v novém složení by po všech těch neblahých zkušenostech s rozdvojenou strukturou proti tomu nic nenamítala. Z tohoto pohledu je velmi zajímavá výpověď Vladimíra Železného před vyšetřovací komisí, kterou Poslanecká sněmovna 21. května 2003 zřídila k vyšetření okolností prohrané arbitráže se CME. Železný 14. listopadu 2003 vypověděl: CME v arbitráži vytrvale razilo tezi, že český stát mu bránil, jako zahraničnímu investorovi, v přístupu k licencované společnosti. V roce 1995 se skupina vlastníků CET 21 (Alán, Gál, Hunčík a Venclík) rozhodla prodat část svých podílů, a to tak, že dokonce bylo možné získat majoritu. Ačkoli CET 21 nebyl podle vzájemných dohod povinen jakkoli respektovat něčí prioritu, rozhodli se společníci nejprve korektně nabídnout odkup těchto podílů americkým partnerům ze CME. CME projednalo tuto nabídku na jednání valné hromady na Bermudách. Prostřednictvím svých zástupců pak informovalo CET 21, že o odkup podílů v licencované společnosti nemá zájem. Důvodem byla nechuť přijmout odpovědnost za licenci a nechuť podřídit se plné regulaci v licencované společnosti, kterou jménem českého státu vůči CET 21 uplatňuje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. A to zejména v situaci, kdy CME pobíralo de facto 100 procent výnosů televize Novy a současně bylo veřejně obchodovatelnou společností na newyorské burze Nasdaq. Logicky se obávalo regulace, která by musela být reportována akcionářům a výrazně by negativně ovlivňovala aktuální hodnotu akcií CME. Teprve po odmítnutí nabídky na odkup majority se společníci rozhodli, že tato možnost bude poskytnuta dr. Železnému. Tedy až jako druhému v pořadí. Stížnosti u mezinárodní arbitráže, že český stát svými regulačními kroky znemožnil CME přístup k licenci a licencované společnosti jsou tedy liché. Už jen uplatnění dokumentů o odmítnutí možnosti stát se majoritním vlastníkem licencované společnosti při obhajobě České republiky mělo a mohlo zcela rozvrátit některé základní teze žaloby. K tomu snad ani žádný další komentář není třeba. Jenže to by právní zástupci České republiky a vládní politické kruhy (ČSSD, US-DEU, KDU-ČSL) nesměli obhajobu republiky vystavět na tvrzení, že ne ČR, nýbrž Vladimír Železný je viníkem. Když pak Železný sám sebe ve vlastní (amsterdamské) arbitráži obhájil (ve smyslu, že CME žádnou škodu nezpůsobil), neměli v ruce nic.
Ta zpráva tehdy zapůsobila jako bomba. Železný kupuje Novu! Ve skutečnosti sice Železný nezískal Novu, nýbrž většinový podíl ve společnosti CET 21, přesto to způsobilo hodně rozruchu. První to na Internetu vyšťoural Milan Šmíd. CME jako společnost kotovaná na americké burze Nasdaq musí zveřejňovat pravidelné reporty o své činnosti a Šmíd zde objevil text smlouvy mezi CME a Vladimírem Železným. CME Železnému půjčovala peníze na nákup podílů od společníků v ČNTS a potažmo v CET 21 a Železný se zároveň zavazoval rozhodovat v CET 21 podle pokynů CME. Licenční podmínka č. 17 už neplatila, Železný i Lauder měli volné ruce. V článku nazvaném CME vs. Železný (Louč, 13. listopadu 2001) o tom Šmíd píše: 24. 2. 1997 – uzavřela CME s Vladimírem Železným „Dohodu o vzájemných právech a povinnostech“ (text smlouvy z 24. 2. 1997 ...). V této dohodě Železný dělá „brokera“ svým společníkům v CET 21, kteří převedli obchodní podíly v prosperující a vydělávající servisní společnosti ČNTS do akciové společnosti Nova Consulting (NC). Jednalo se o 5,8 procenta podílu v ČNTS (5,2 procenta podílu v ČNTS už dříve Železný pro CME ne příliš průhledně vykoupil za 5 milionů dolarů). 11. 8. 1997 – se koupě akcií NC uskutečnila smlouvou podepsanou v Bostonu. Železný za akcie NC měl ve splátkách dostat 28 537 500 US dolarů. Kolik z toho vyplatil svým společníkům z CET 21, není známo. Obě smlouvy měly tzv. nekonkurenční doložku ... Právě kvůli této operaci bude Vladimír Železný později trestně stíhán. Měl se prý dopustit údajného krácení daně. Trochu se mi to nezdá, neznám sice podrobnosti, ale je to poněkud nelogické, protože Železný vůči svým kolegům z CET 21 (Alánovi, Gálovi, Hunčíkovi a Venclíkovi) vystupoval jako kupující. On tedy peníze vydával, nikoli přijímal. Nevím. Železného soukromé trestní kauzy ale nejsou předmětem zájmu této knížky. Železný po odhalení obchodní transakce nejdříve trochu kličkoval, ale pak ve Volejte řediteli rezolutně prohlásil: „Ano, chci vlastnit televizi! Chci vlastnit Novu!“ Rada proti změně většinového vlastníka CET 21, která byla vedlejším produktem operace, nemohla nic namítat, protože Železný splňoval kritéria, která Rada pro vlastnické změny v právnických osobách držitelů licence stanovila (tzv. pravidlo „51 : 49“, kdy vzhledem k obecnému ustanovení zákona, že licence je nepřevoditelná, povolovala maximálně 49 procentní vstup nových vlastníků). Železný totiž z tohoto pohledu nebyl „nově“ vstupujícím vlastníkem, nýbrž „starým“ podílníkem, takže se na něho oněch 49 procent nevztahovalo. Jedinou podstatnou překážkou byl Železného závazek hlasovat dle pokynů CME, ten však obratem ze smlouvy zmizel. Železného ovládnutí CET 21 však mělo jednu vadu na kráse. Vůbec se tehdy nenamáhal požádat Radu o předchozí souhlas. To, že se proti tomu Rada důrazně neohradila, byla její velká chyba. Na druhou stranu to docela pěkně ilustruje, jak zvysoka mocná Nova na nějakou Radu tehdy kašlala. Vladimír Železný se stal vlastníkem 60 procentního podílu ve společnosti CET 21, a tedy – dle našich zákonu – většinovým vlastníkem televize. Je naprosto nesporné, že se tak stalo se souhlasem, ba dokonce přímo z vůle Ronalda Laudera.
|
Dne 1. října 1997 vystřídal Bohuslava Hanuše na postu předsedy RRTV Josef Josefík. Při starém zůstalo to, že předsedou byl i nadále jeden ze staronových členů Rady, spojených s udělením licence Novy. Výrazně se však změnila efektivita a rychlost jednání Rady. K horšímu. Pepa Josefík jako psycholog docela dobře ovládal způsoby, jak rozpravu vést směrem, který mu vyhovoval, ale častokrát to bylo za cenu, že dokonale uspal i své příznivce. Nezapomenu, jak jsme při jeho rozumbradování ve stylu uspavače hadů na sebe občas přes jednací stůl pohlédli s Boganem Hanušem s očima obrácenýma v sloup. Zasedání Rady začala být několikadenní a zdaleka to nebylo způsobeno pouze nárůstem agendy. Dne 3. prosince 1997 Poslanecká sněmovna zvolila čtyři nové členy Rady, dle gentlemanské dohody všechny na návrh ČSSD. Počet radních se tak rozšířil na třináct. Předcházela tomu samozřejmě změna zákona. Nejvýraznější osobou mezi novými kolegy rozhodně byl Stanislav Milota. Vynikající kameraman (Spalovač mrtvol), odvážný disident, po listopadu 1989 blízký spolupracovník Václava Havla, ale také jeden z prvních, kdo ho po zvolení prezidentem – víceméně ve zlém – opustil, manžel Vlasty Chramostové. Také velmi zábavný vypravěč. Týden co týden jsme spolu chodili na oběd, takže jsem o Havlovi a disentu vůbec vyslechl bezpočet povedených a nepublikovatelných historek. Rozdílné politické i jiné názory nikdy nebyly překážkou v komunikaci, k fatálnímu názorovému střetu mezi námi došlo až v souvislosti s krizí v České televizi. Ing. Martina Muchka je původní profesí stavební inženýr. Dlouhá léta pracoval v České televizi a posléze se stal předsedou mediálních odborů. Jeho příbuzenský vztah s tehdejším generálním ředitelem Českého rozhlasu Vlastimilem Ježkem (tchán a zeť) se nikdy negativně neprojevil. To samé se však nedá říct o předsednické funkci v mediálních odborech. V době krize v České televizi svůj střet zájmů neustál a výrazně preferoval zájmy českotelevizních odborářů. Jako další předseda Rady, kterým se stal 21. listopadu 2000, k tomu měl dostatek příležitostí. Milan Trojan do Rady přišel coby podnikatel z Pavlic u Znojma. Nejvíce se o to zasloužil jeho krajan a kamarád, poslanec za ČSSD Ladislav Skopal. V minulosti se Trojan neúspěšně ucházel o rozhlasovou licenci ve Znojmě. V Radě vždycky působil jako velký zastánce malých regionálních televizí. Zpočátku to byl takový „slušný kluk z venkova“, posléze se v Praze poněkud „otrkal“. Prof. Ing. Jan Uhlíř, CSc. rozšířil řady akademiků v Radě a výrazně se zasloužil o navýšení počtu titulů v jednací místnosti. Působil současně jako děkan Elektrotechnické fakulty Českého vysokého učení technického v Praze. Myslím si o něm jen to dobré. Racionální otevřená hlava, systémově uvažující člověk, se kterým byla radost spolupracovat i polemizovat, odborník na digitalizaci. Koncem srpna 1998 na členství v Radě rezignoval Jindřich Kabát a 1. dubna 1999 ho na návrh poslaneckého klubu KDU-ČSL nahradil mladý právník Mgr. Jan Levíček. Moc velkou stopu po sobě nezanechal. Zprvu se snažil do Rady zapadnout, ale na turbulence spojené s členstvím ve vrcholném regulačním orgánu, zvláště když zrovna začala válka o Novu a on se do toho všeho ženil, zřejmě nebyl stavěný. Stačil ještě vypustit trochu jedu a po devíti měsících, konkrétně 11. ledna 2000, Radu opustil. Nevím, že by se po něm někomu příliš stýskalo. Dne 9. ledna 1999 dobíhal tříletý mandát místopředsedů, takže se chystala nová volba. Předběžná většinová domluva mezi radními byla, že Musil a já budeme pokračovat a nově se místopředsedou stane Martin Muchka. Jenže předseda Josefík toho dne dokonale předvedl v čem je výhoda řídícího schůze a zasadil mi tvrdou ránu. Probíhal jednací bod volba místopředsedů, kandidáti přednesli své představy a už už se schylovalo k hlasování. Leč předseda tento bod náhle přerušil, že prý za dveřmi je návštěva, která chce Radě něco sdělit. A pozval do jednací místnosti Michala Zelenku, který mi doslova nalil na hlavu kýbl sraček. Není účelem téhle knížky líčit podrobnosti, o co šlo, ale nebylo to poprvé ani naposled, co se prezident Asociace provozovatelů soukromého vysílání, ale hlavně neúspěšný žadatel o rozhlasovou licenci – a to je, myslím, ta nejpodstatnější informace –, Michal Zelenka propůjčil k podobné sviňárně. S Josefíkem byli pochopitelně domluveni. A zafungovalo to. Zelenka odešel, Josefík znovuotevřel přerušený jednací bod, radní vyplnili hlasovací lístky a mě ke zvolení rázem chyběly dva hlasy. Život je zkrátka boj. Jednou jste dole, jednou nahoře. Do tohoto období také spadá další z útoků, co na mě směřovaly. Vůbec nemám potřebu dělat ze sebe ublíženého hrdinu, koneckonců byla to moje vlastní volba pouštět se do některých konfliktů, takže člověk musel počítat také s tím, že utrží nějaké rány. Uvádím to spíše na ukázku, jaké se také v mediálním zákulisí používají metody. Jednoho dne se v mnoha redakcích objevil docela důvěryhodně vypadající materiál s hlavičkou Středoevropské informační společnosti. Už nadpis byl bombastický: „Další korupční skandál v Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání“. Celé to bylo o mě, že prý jsem zapleten do „do posledního korupčního skandálů na českém mediálním nebi“. Že jsem „sponzorován rádii Frekvence 1 a Evropa 2“, a proto „Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání rozhodla potichu, neoprávněně a bez informování veřejnosti o vzniku třetí celoplošné rozhlasové stanice – Evropa 2“. A ještě něco: také jsem pomohl „vytunelovat“ pražské rádio City. Pod materiálem byl podepsán Karel Mádr. V naprosté většině redakcí si pochopitelně zjistili, že ve skutečnosti neexistuje ani pan Mádr ani Středoevropská informační společnost a tento docela šikovně vyrobený desinformační materiál zaslouženě skončil v koši. Leč jedna výjimka se našla. Regionální deník Moravskoslezský den to 10. března 1998 celé přetiskl. A teprve nyní přichází celý vtip této akce. S odvoláním nikoli na neexistující Středoevropskou informační společnost, nýbrž už na „důvěryhodný“ Moravskoslezský den to v Televizních novinách rozmázla televize Nova. A moji „korupční aféru“ posléze řešila Rada pro vysílání i Stálá komise Poslanecké sněmovny. Samozřejmě – obhájil jsem se, ale život mi to pochopitelně znepříjemnilo. Navíc přece stále platí ono dávné: Pomlouvej směle, vždycky něco uvízne! Na jaře 1997 se také stala věc, která mě sice poněkud zaskočila, ale vlastně i příjemně překvapila. Jednoho dne mě kontaktoval šéf východočeské expozitury Bezpečnostní informační služby (BIS) s tím, že si vyhodnotili, že míra mediálních útoků na mě přesáhla únosnou míru, a zároveň mně i rodině nabídl, bude-li to třeba, ochranu. Nikdy jsem to nevyužil. Myslím, že k tomu ani nebyl důvod. Nicméně docela mě překvapilo, že některé věci fungují.
Napětí na mediální scéně v první polovině roku 1998 by se dalo doslova krájet. Děje, které probíhaly, se dají rozdělit na viditelné a neviditelné. Nejprve o těch viditelných. 25. května udělila Rada Nově nejvyšší možnou pokutu 2 miliony korun za odvysílání diskusního pořadu Áčko. Název inkriminovaného Áčka byl Živím se svým tělem a tématem homosexuální prostituce. Rada nepokutovala ani téma, ani přítomnost mladých prostitutů v přímé přenosu, nýbrž amatérskou, ba přímo návodnou dramaturgii a nezvládnuté moderování. Na straně Rady víceméně stál jeden z účastníků pořadu doc. Jaroslav Zvěřina, v tisku se naopak do Rady zhurta pustil jiný sexuolog Radim Uzel. Mediálně vděčná kauza měla typický průběh: obrovský humbuk na začátku, naprosté ticho, když po řadě měsíců dospěla rozhodnutím soudu ke svému konci. Soud dal za pravdu Radě. Teprve po letech, když už veškeré vášně opadly, mi dr. Uzel prozradil, že svůj článek pochopitelně napsal na přímou objednávku Novy. Programová ředitelka Novy Líba Šmuclerová mi zase pověděla, že dvoumilionová pokuta Áčku paradoxně prodloužila život. Jeho sledovanost klesala a vedení televize ho chtělo zrušit. Ve vypjaté atmosféře po pokutě to nešlo. Vypadalo by to, že mocná Nova skáče podle Rady. Po celou dobu se také stupňovaly Železného útoky ve Volejte řediteli. 3. července 1998 Radě došla trpělivost a zahájila s Novou správní řízení o odejmutí licence s odůvodněním, že Nova neposkytuje objektivních a vyvážené informace. To byla tvrdá rána. Rada to musela vzít oklikou. Sankcionovat jednotlivý pořad není možné. Nechala proto zpracovat rozsáhlou analýzu všech zpravodajských a publicistických pořadů, včetně Volejte řediteli, a posléze vyhodnotila, jestli mediálně politické informace, které Železný poskytuje ve své sobotní polední „one man show“, jsou někde ve zbytku vysílání nějakým způsobem vyvažovány. Nebyly. Všem bylo samozřejmě jasné, že cílem správního řízení není samotné odejmutí licence a že Rada správní řízení použila jako „výchovný“ prostředek, to však nic nemění na tom, že Železného z toho málem trefil šlak. Než Rada 17. listopadu téhož roku správní řízení zase zastavila, nechala si předložit záruky, že podobné excesy se ve vysílání Novy již nebudou opakovat. A faktem je, že Železný si ve Volejte řediteli již nikdy nedovolil to, co v dřevních dobách Novy. Ještě ten samý den, co bylo správní řízení zahájeno, si na mě „někdo“ stěžoval u vedení ODS. A grémium ODS nenapadlo nic lepšího, než že se ode mne veřejně distancovalo. Strašně se mě to dotklo a napsal jsem velmi ostrý dopis Václavu Klausovi a všem místopředsedům. Vyčetl jsem jim, že mají plná ústa loajality, pokud jde o řadové členy k vedení, ale když by se mohla projevit loajalita vedení k řadovému členovi, nikdo nezvedne ani telefon, aby se zeptal, jak se věci mají. Nevím, jestli se někdo chytil za nos, faktem ale je, že grémium pověřilo místopředsedu Miroslava Macka, aby se mnou celou věc projednal a moje vztahy s ODS se postupně zase znormalizovaly. Další ranou pro Vladimíra Železného a jeho americké partnery bylo licenční řízení na celoplošná rádia završené 9. června 1998. Frekvenci 1 a Alfě totiž končila platnost jejich licencí. A Alfa sklidila, co manažeři CME svým přezíravým postojem k českým zákonům zaseli. Licenci narozdíl od Frekvence 1 neobhájila a namísto ní začalo vysílat rádio Impuls. Jakoby pod hladinou, tedy pro běžného občana v zatím ještě v neviditelné rovině, zároveň začal hořet konflikt uvnitř samotné Novy. Zájmy zahraničního investora a českého držitele licence se začaly rozcházet. CME utrpěla v okolních evropských zemích obrovské finanční ztráty a ze své jediné skutečně ziskové televize – Novy – je potřebovala sanovat. Peníze proto proudily ven. Naopak český management potřeboval v souvislosti s měnícími se preferencemi domácích diváků více peněz na tvorbu programu. Český divák se již nabažil amerických seriálů a v jakési dějinné spirále se navracel k estrádám v novém střihu. Jenže finanční náročnost jedné špičkově obsazené estrády je několikanásobně vyšší než nákupní cena jednoho dílu standardního seriálu. V téhle atmosféře se konalo tradiční podzimní výjezdní zasedání Stálé komise PSP, tentokrát nikoli v Harrachově, nýbrž na zámku v Lánech. Bylo tu hodně dusno. Právě v reakci na to se v hlavě prezidenta Frekvence 1 a Evropy 2 Michala Fleischmanna zrodil chytrý nápad. Z jeho iniciativy se několikrát sešel tzv. mediální panel. Zástupci největších broadcasterů v zemi, celoplošných rádií a televizí, privátních i veřejnoprávních, a členové mediálních rad se posadili k jednomu stolu. A namísto oficiálních dopisů a úředních jednání si při neformálním povídání tváří v tvář vyříkávali svoje rozdílné pohledy na otázky společného zájmu. S odstupem času to jednoznačně hodnotím jako pozitivní věc, která aspoň trochu přispěla k uklidnění české mediální scény. Starý lišák Fleischmann to dokonce zařídil tak, abych na tom úplně první panelu v hotelu S.E.N. v Senohrabech seděl vedle Železného. Vzhledem k tomu, že jsme spolu už několik měsíců „nemluvili“, nezbývalo nic jiného než to protrhnout. Druhým člověkem, který zapracoval na obnovení normální komunikace mezi Železným a mnou, byl spisovatel a šikovný hybatel mediálního zákulisí Martin Nezval. Výsledkem toho bylo, že jsme se se Železným nakonec domluvili, že si naše spory vyříkáme „face to face“. Na podzim 1998, mohlo to být tak na přelomu října a listopadu, jsme spolu zašli na večeři do čínské restaurace na Václavském náměstí. A právě tady jsem si poprvé vyslechl Železného představu o budoucím organizačním uspořádání Novy. Železný sondoval, jak by Rada přijala, kdyby se CET 21 a ČNTS spojily do jedné firmy. Majoritu chtěl pro českou stranu, aby o strategických rozhodnutích v Nově nerozhodovaly zájmy CME v jiných zemích, naprostá většina zisku (cca 90 procent) měla nadále plynout Lauderovi. Tak to mělo být až do vypršení první licence. Pokud by došlo k prodloužení licence, měl se zisk dělit již napůl. Jeho zdůvodnění mělo jistou logiku: za fenomenálním úspěchem Novy stojí především skvělá práce české strany, nikoli zahraniční peníze. Kdyby v tom prim hrály zahraniční investice, byly by stejně profitní i jiné Lauderovy televize. Zajímavé je, že obdobné představy o možném splynutí CET 21 a ČNTS tehdy už měli i Američané. Jejich úvahy se lišily pouze v procentech, jak si podělit vlastnictví a zisky. Ta čísla přitom od sebe nebyla zas až tak vzdálená. Ovšem nový šéf CME, kanadský „dřevorubec“ Fred Klinkhammer namísto jemného diplomatického vyjednávání spustil palbu z kanónu. Nejdříve Železného odvolal a pak ho zahnal do kouta. A potom se nestačil divit, co český furiant – znectěný a smrtelně uražený – dovede.
|
přidat k oblíbeným
