9. července 1994 byla zvolena nová Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Jejím předsedou se posléze na necelý měsíc (od 11. srpna do 5. září 1994) stal bývalý ministr kultury a místopředseda KDU-ČSL Jindřich Kabát. Ale Kabát, který se předtím stáhl z politiky, protože na to neměl náturu, sám shledal, že se nechal zvolit něčím, čím vlastně vůbec být nechce, a na funkci předsedy rezignoval. Zůstal řadovým členem. Až do 31. srpna 1998, kdy na členství v Radě předčasně rezignoval úplně. Musím říct, že Jindřicha jsem sice za předsedu nevolil, ale dodnes ho mám rád a vážím si ho, protože to je noblesní člověk, se kterým je navíc obrovská legrace. Sledoval jsem později jeho problémy, když u soudu čelil obvinění z dob ministrování, že prý v rozporu se zákonem naložil s několika pražskými historickými domy. Občas jsem mu proto zavolal, abych ho povzbudil. Přestože si byl vždycky stoprocentně jist, že se ničeho protizákonného nedopustil – a soud to nakonec potvrdil –, měl z toho vždycky očividnou radost. Bylo to poprvé a naposledy, co KDU-ČSL do Rady nominovala někoho „normálního“. Pro politiku ale stavěný vážně nebyl. Poslance neměl rád jako ministr, bál se jejich agresivity, a ani jako radní do Poslanecké sněmovny raději nechodil. Na postu předsedy ho 22. září 1994 vystřídal Bohuslav Hanuš, jeden z trojice znovuzvolených „starých“ radních. A právě přítomnost těchhle tří, Hanuše, Josefíka a Tomka, novou Radu vždycky poněkud limitovala v razanci, se kterou plnila „zadání“ Sněmovny, se kterým byla zvolena, totiž napravit věci, kvůli kterým byla předchozí Korteho Rada odvolána. Problém byl v tom, že tihle tři nějaké pochybení Korteho Rady nikdy nepřipouštěli a její odvolání vždy považovali za nespravedlivé a politicky motivované. Musím se přiznat, že jsem je vždycky podezříval, že jejich motivací je něco skrývat. A není žádným tajemstvím, že jsme proto spolu měli celou řadu konfliktů. Teprve s odstupem času a s daleko hlubší znalostí všech dějů spojených s Novou připouštím, že jejich motivace asi byla jiná. Nebyli prostě ochotni ani náznakem připustit, že by jejich rozhodování a hlasování v odvolané Radě mělo jakýkoli temný podtext. Oni prostě byli jen hozeni do nikým neprobádaných vod mediální regulace a plavali, jak uměli. Ačkoli naše vztahy se „starým pánem“ Boganem Hanušem měly po celou dobu jeho předsedování podobu v horším případě otevřené války a v lepších obdobích ozbrojeného míru, s odstupem času musím konstatovat, že to byl nejlepší předseda, jakého jsem za devět let v Radě zažil. A také jsem mu to později řekl. Myslím, že měl docela radost. Jednání, třebaže občas bývalo konfliktní, mělo švih a nevedly se zbytečné řeči. Zasedání Rady někdy končilo krátce po poledni. O tom se později (i dnes), v éře bezuzdného tlachání na několikadenních zasedáních, mohlo (a může) Radě jenom snít. „A šmidra“, řekl by starý pán. Pepa Josefík přišel z olomouckého divadla. Ač psycholog, před listopadem 1989 tam byl kulisákem. Po Listopadu si ho zvolili ředitelem. Byl to právě on, kdo dal z divadla výpověď Pavlu Dostálovi. Na pozdějších vztazích budoucího poslance s Radou to nemohlo nezanechat následky. Zvláště když pak Josefík po třech letech Hanuše vystřídal v předsednickém křesle. Olda Tomek byl profesí historik a v Radě jakési Josefíkovo dvojče. Názorové i hlasovací. I on byl krátce předsedou, ovšem nikoli v naší, nýbrž v té předchozí odvolané Radě, když nahradil Daniela Korteho. Mým vztahům s trojicí Hanuš, Josefík, Tomek příliš nepřidala ani volba místopředsedů Rady 9. ledna 1996. Panoval všeobecný konsensus, že dvěma místopředsedy budou dr. Hůlová a dr. Musil. Aby mohl být místopředsedou i dr. Tomek, prosadili si tihle tři ještě funkci třetího místopředsedy. Jenže namísto Tomka ostatní členové Rady zvolili raději mě. I s úroky mi to Josefík a spol. vrátí o tři roky později. Márinka Hakenová je dcerou slavného pěvce a profesí dramaturgyně. Ani nevím, který vítr ji do Rady vlastně zavál. Taková dobrá duše, která svojí dobrotou někdy dokázala nadělat pěknou paseku. Jednou na sebe neprozřetelně prozradila, že o tom, jak bude hlasovat, se někdy rozhoduje v poslední vteřině. Někdy jsme z toho bývali na mrtvici. Ti, co chtěli, aby zvedla ruku pro, i ti, co chtěli, aby byla proti. Jejím přítelem byl v té době slavný režisér Lordan Zafranovič. Odsloužila si jeden šestiletý mandát a pak mi zmizela z dohledu. Prý se vdala. V listopadu 1994 přibyla do Rady doktorka práv Zdena Hůlová. O mediální legislativě toho ví, jak málokdo v téhle zemi. Její potíž je ale v tom, že chce být s každým a ještě k tomu v tutéž dobu zadobře, což se týká nejenom vlivných lidí, ale i politických stran. Vzhledem k tomu, že česká mediálně politická scéna není zas tak velký dvoreček, lidé si to většinou řeknou. Zdena byla proslulá svým hlasováním. Vždy něco zpunktovala, a pak se sama zdržela. Doktora Josefa Musila navrhla do Rady KDS. Míval vždy kontakty ke katolickému disentu. U křesťanských demokratů patřil k Bendovu křídlu, takže po sloučení ODS a KDS se z něho stal můj spolustraník. Původním povoláním vědec, chemik a ekolog, po listopadu 1989 byl náměstkem ministra životního prostředí. Vzhledem ke svému jazykovému vybavení v Radě vždy fungoval jako „ministr zahraničí“. Časem se vypracoval ve skvělého odborníka přes evropskou mediální legislativu. Vědecká minulost na něm zanechala stopy, v tom nejlepším slova smyslu. Skvěle přemýšlející exaktní hlava. Když šlo v rozpravě do tuhého, uměli jsme se výborně doplňovat. On to vědecky rozebral a já, bývalý pedagog, si pak vzal do ruky fixy a u tabule to převedl do jednoduché mluvy a srozumitelných obrázků. Nakonec jsem si nechal Jiřího Novotného, filmového historika a zlínského a baťovského polyhistora. Vždycky říkám, že ač jsem chodil sedmnáct let do různých škol, nikdy jsem vedle nikoho tak dlouho neseděl jako vedle něho. Přestože nás věkově dělila celá generace, vyvinul se mezi námi silný přátelský vztah, který přetrval dodnes. Ten vztah byl nejen přátelský, ale také trochu otcovsko synovský. Já – „mladý“ pruďas, Jirka – moudrý „kmet“, který do mě občas pod stolem kopnul, abych se mírnil. Právě Jirku, jednoho z nejslušnějších a nejhodnějších lidí, jaké jsem kdy potkal, stála likvidace Rady v roce 2003 málem život. Spojila se letní vedra, psychický tlak vyvolaný společenskou dehonestací a sociální šikana odvolaných radních a Jirku postihl těžký infarkt. Když se z toho jakž takž dostal, musel na operaci srdce. Přidaly se neuvěřitelné komplikace a on se přes půl roku potácel mezi životem a smrtí. Tohle Špidlovým sekerníkům nikdy neodpustím. Myslím, že mu tehdy moc pomohla účast bývalých kolegů. Ostatně potvrdila mi to jeho paní a později on sám. Věděl, že tam někde venku jsou lidé, kteří na něj myslí a drží mu palce.
Uznávám, že některé kolegy v Radě jsem musel strašně štvát. Myslím tím především trojici staronových členů. Vždyť oni byli „zkušení“ radní a já regulátorský novic. Přesto jsem do všeho strkal nos, kladl nepříjemné otázky a s vrozenou nespoutaností a drzostí se vrhal do konfliktů. S kolegy z Rady, se Železným i s politiky. Však také moje „úhlavní přítelkyně“ a tehdy ještě spolustranice Marvanová mi vzkázala, že mi prý chybí pud sebezáchovy. Faktem však je, že se mi častokrát podařilo přesvědčit mírně nadpoloviční většinu kolegů a moje aktivity obvykle měly sice dílčí, ale přece jenom výsledky. I to byl jeden z důvodů, proč v roce 1996 došlo ke správnímu řízení s ČNTS a v roce 1997 k opětovnému prověření celé procesu udělení obou celoplošných televizních licencí. A dokonce hned nadvakrát. Na půdě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání i v Poslanecké sněmovně. Na Radě se tomu říkalo „Štěpánkovy balíčky“ a šlo o tlusté spisové složky, ve kterých byly opakovaně prověřeny a propitvány všechny kroky, které vedly k udělení licencí CET 21 (Nova) a FTV Premiéra (Premiéra, později Prima) a pozdějšímu rozvolnění licenčních podmínek. Výsledkem bylo několik skutečností. Rada pochopitelně narazila na některá dílčí pochybení svých předchůdců, ale zároveň konstatovala, že jak k udělení licencí, tak i k následným krokům došlo vždy v souladu se zákonem. „Balíčky“ také opětovně pitvaly právní podobu problematické rozdvojené organizační struktury s dominujícími servisními firmami. O správních řízeních s Českou nezávislou televizní společností (serviska Novy), Premiérou TV (serviska Premiéry) a obdobně také s Rádiem Alfa (serviska rádia Nová Alfa, dříve Alfa) bude řeč hned v následující kapitole. Z celkového kontextu je ale naprosto evidentní, že nešlo o žádnou šikanu či diskriminaci zahraničního investora televize Nova, protože naprosto stejným způsobem jako v případě Novy postupovala Rada i v případě Premiéry, která měla české vlastníky, i u rádia Nová Alfa. Pracovní skupinu s obdobným zadáním si zřídila i sněmovní Stálá komise pro sdělovací prostředky. V jejím čele byl poslanec ODS Petr Pleva, snad největší tehdejší kritik Novy a Železného ve Sněmovně. I závěry této skupiny byly v dílčích věcech vůči Korteho Radě hodně kritické, zvláště ke změkčení licenčních podmínek CET 21 ještě před začátkem vysílání, ale zároveň potvrdily zákonnost celého procesu. Na návrh Plevovy skupiny pak Stálá komise 23. ledna 1998 odhlasovala toto usnesení: 1. Stálá komise žádá RRTV, aby jí sdělila, kdo je provozovatelem TV Nova ve smyslu zákona 468/91 Sb.
2 . Stálá komise žádá RRTV, aby případné nesrovnalosti mezi současným stavem a platnou licencí na provozování TV vysílání společnosti CET 21 s. r. o. neprodleně odstranila.
3. Stálá komise žádá RRTV, aby analogicky postupovala i v případě licence společnosti FTV Premiéra s. r. o. Tohle usnesení si dobře zapamatujme. O pár let později budou někteří politici papouškovat Ronalda Laudera, že správní řízení s ČNTS o neoprávněném provozování vysílání – bude o něm řeč hned v následující kapitole – prý Rada zahájila proto, aby poškodila zahraničního investora. Stálá komise naopak nepřijala další z návrhů, který vyzýval „ty členy RRTV, kteří se osobně podíleli na udělení licence společnosti CET 21 s. r. o., aby z výše zmíněných okolností vyvodili osobní zodpovědnost a abdikovali na členství v RRTV.“ A neodhlasovala ani další návrh, aby Stálá komise dala „podnět orgánům činným v trestním řízení, aby prošetřily, zda nedošlo v případě udělení licence k provozování TV vysílání společnosti CET 21 s. r. o. ke spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele (§ 158 zák. 140/61 Sb.) členy RRTV, případně jiných trestných činů.“ Tehdejší prověřování okolností udělení licencí proběhlo bez zvýšeného zájmů médií. Ameriku v podobě nejrůznějších pochybností a mýtů novináři „objevili“ až po vypuknutí války o Novu. Každému, kdo se ať už na půdě Poslanecké sněmovny či Rady pro vysílání v letech 1995 – 96 účastnil dlouhých a tvrdých debat a poctivého hledání odpovědí na palčivé otázky, takové počínání muselo připadat směšné. Naši hlídači demokracie se probudili s několikaletým křížkem po funuse. V reakci na jeden takový „objevný“ článek jsem v listopadu 2001 napsal: Podobné otázky ... jsem si po nástupu do Rady kladl také. Dokonce jsem pro jejich zodpovězení, respektive pro prověření všech okolností udělení licence Nově, a tím pádem i pro vyvrácení některých mýtů, udělal zdaleka nejvíc ze všech. Kdybych však v kladení stále stejných otázek pokračoval i poté, co zazněly racionální odpovědi podložené rozumnými argumenty, připadal bych si jako onen pošetilý senátor, který každou svoji promluvu končil slovy, že ostatně soudí, že Kartágo musí být zničeno. Někteří novináři a politici si dnes slůvko Kartágo jen zaměnili za Novu. Jsou stejně zábavní jako ten senátor. (Ukradená televize, str. 36) Ale to opět trochu předbíhám. Vraťme se proto kousek zpátky do roku 1996. Schyluje se k prvnímu vážnému střetu Rady s televizí Nova.
|
Důvodů, proč RRTV dne 23. července 1996 zahájila s Českou nezávislou televizní společností (ČNTS), servisní firmou TV Nova, správní řízení o udělení pokuty za neoprávněné vysílání, bylo několik. Sílící tlaky z Poslanecké sněmovny a její Stálé komise pro sdělovací prostředky ale tou hlavní příčinou nebyly. Na Radě se začaly množit dotazy od různých soudů, kdo že to vlastně pod jménem TV Nova vysílá. Důvody byly skoro pokaždé stejné. Soud řešil nějakou žalobu, třeba kvůli nějaké reportáži odvysílané v Televizních novinách, a brzy narazil na různé nesrovnalosti. Práva na pořad, čili copyright, což na konci titulků u každého pořadu prozrazuje údaj u písmenka C v kroužku, náležela servisní ČNTS. Podle zákona však za vysílání měl být odpovědný držitel licence, tedy CET 21. Ovšem provozování televize na základě Radou udělené licence měla zapsáno jako předmět své činnosti rejstříkovým soudem zase ČNTS. Ani soudci se v tom nevyznali. Oprávněnost podezření Rady potvrzuje rovněž dopis nejvyšší státní zástupkyně JUDr. Bohumíry Kopečné z 12. srpna 1996, která Radě napsala: Vážení, ve věci týkající se společnosti „Česká nezávislá televizní společnost, spol. s r. o.“ a „CET 21, spol. s r. o.“ Vám sděluji, že Nejvyšší stání zastupitelství zaslalo Městskému soudu v Praze, obchodnímu rejstříku, upozornění ke sp. zn. RgC 21333 a sp. zn. RgC 10581 na neshodu mezi skutečným právním stavem a stavem zápisu do obchodního rejstříku s tím, aby soud podle § 200a odst. 2 občanského soudního řádu zahájil v této věci řízení ... Sečteno, podtrženo: členové Rady měli více než oprávněné důvody k vážnému podezření, že namísto licencované společnosti CET 21 provozuje vysílání televize Nova servisní ČNTS. Nejdříve se Rada pokoušela řešit nesrovnalosti v organizačním uspořádání Novy (ale také Premiéry a rádia Nová Alfa) spíše neformálním tlakem. To však nepomáhalo. Teprve později přistoupila k zahájení správního řízení. Sice jenom se servisními firmami, ale to pro všechna tři celoplošná média, jichž se to týkalo, představovalo jisté nebezpečí. Kdyby správní řízení potvrdilo podezření Rady, že ve skutečnosti vysílá někdo jiný, a dotčené subjekty závady neodstranily, musela by Rada zahájit správní řízení také s držitelem licence. A tady by už přestávala jakákoli legrace, protože by šlo o správní řízení o odejmutí licence. Logika takového řízení by byla vcelku jednoduchá: Jestliže vysílá ten, kdo vysílat nemá, pak ten kdo vysílat má, naopak nevysílá. A jelikož je to v rozporu se zákonem, Rada mu licenci odejme. Ve II. části Výroční zprávy za rok 1996 (str. 31) Rada uvádí: Jak v předcházejícím, tak i ve sledovaném období pokračovala řada jednání, zaměřených na klíčovou otázku: co znamená pojem „provozování vysílání“, které činnosti v jeho rámci musí činit sám provozovatel licence, které může svěřit jiným subjektům, aby je činily jeho jménem, a které mohou na vysílání participující subjekty činit samy za sebe. Jinak řečeno, které jednání provozovatele je již převodem licence. Právě z těchto důvodů si také Rada objednala právní expertízy. Mimo jiné se také obrátila na Ústav státu a práva Akademie věd. Expertízu vypracoval JUDr. Jan Bárta, CSc., vedoucí sektoru veřejného práva. Mimo jiné se v ní píše: Licence byla udělena společnosti s ručením omezeným CET 21. Licence opravňuje jen provozovatele, kterému byla vydána, a opravňuje jej jen k tomu, aby sám vysílání provozoval. Jedná se o subjektivní veřejné právo, se kterým stejně jako v jiných obdobných případech oprávněná osoba nemůže žádným způsobem nakládat – zejména je nemůže převést na jiného, stejně jako to nemůže udělat držitel řidičského průkazu ... Rejstříkový soud, ve zjevném rozporu s právem, uznal licenci udělenou jinému subjektu jako oprávnění k činnosti pro ČNTS spol. s r. o. a provedl zápis. Takový zápis však přesto pro ČNTS nezakládá žádné oprávnění k činnosti ... Dr. Bárta se rovněž vyjádřil k postupu předchozí (Korteho) Rady: Otázka schválení smlouvy (myšlena smlouva uzavřená mezi CET 21, CEDC a Českou spořitelnou) Radou se mi nezdá příliš významná, protože Rada zjevně v této souvislosti neučinila žádný procesní úkon předvídaný zákonem (o vysílání) č. 468/91 Sb., zejména nevydala nějaké rozhodnutí. Situaci chápu v podstatě tak, že byla vydána licence, ve lhůtě stanovené v tehdy platné podmínce licence (licenční podmínka č. 17) byla předložena smlouva o založení jiné společnosti s ručením omezeným, a v této smlouvě je zřetelně napsáno, že bude porušován zákon (držitel licence se zavazuje nevysílat a zakládaná společnost je určena k neoprávněnému vysílání). Rada ve svém tehdejším složení toto neodhalila a prostě neudělala nic – zejména licenci neodebrala. Z toho nelze nijak dovodit, že by nezákonnost byla odstraněna nebo zhojena, protože ani správní orgán nemůže umožnit to, co zákon zakazuje. A následuje klíčový odstavec: Postup tehdejší Rady tedy považuji z hlediska formálního za nečinnost správního orgánu, a považuji jej za nesprávný. V žádném případě to však neznamená, že by tentýž správní orgán následně nemohl nebo neměl uplatnit zákon. Naopak tak učinit musí ...
Průběhem správního řízení s ČNTS se podrobně zabývá Výroční zpráva Rady za rok 1997 (str. 67 – 71). Myslím, že bude ku prospěchu věci odcitovat podstatnou část z tohoto textu včetně časové řady událostí, vztahujících se k vysílání TV Nova. Poslouží to zároveň jako taková malá rekapitulace. Říjen 1991
Je schválen zákon o vysílání, umožňující vznik duálního systému vysílání. Přináší pojem „licence“ a její nepřevoditelnosti na jiný subjekt. Jako překlad anglického „broadcaster“ se objevuje sousloví „provozovatel vysílání“, později tak problematizované. Pro soukromé televizní vysílání je vyhrazen tehdejší kanál OK 3. Prosinec 1992
Uzávěrka licenčního řízení na OK 3, vypsaného Radou. Dne 22. 12. ČNR schvaluje zákon, kterým určuje k privatizaci nikoliv OK 3, ale někdejší F 1. Leden 1993
Licenční řízení se tomuto rozhodnutí přizpůsobuje. Vedle řady dalších žadatelů v něm vystupuje společnost CET 21 a jako její budoucí smluvní partner – investor americká společnost CEDC/CME. Dne 30. 1. Rada přiděluje licenci právě společnosti CET 21; radních je tehdy 6, spolu s federací skončil i mandát tří členů. Radě je tehdy i později vytýkáno, že měla počkat s rozhodnutím na dovolbu tří členů, i když usnášeníschopnost podle zákona byla zachována. Dne 9. 2. 1993
Vedle CEDC/CME potvrzuje svůj záměr kapitálové účasti i Česká spořitelna. Rada schvaluje licenční podmínky, v nichž je kromě programových podmínek zachycena i budoucí investorská a provozní společnost – dnes servisní ČNTS. PSP již dovolila chybějící 3 členy Rady. Duben 1993
CET 21, CEDC/CME a Česká spořitelna podepisují vzájemnou smlouvu. Rada se smlouvou souhlasí. Společníkem CET 21 se stává V. Železný. (Jeho vstup je dnes ze strany jednoho ze společníků CET 21 P. Kršáka problematizován.) Květen 1993
CET 21 žádá Radu o změnu dvou z původního počtu 31 licenčních podmínek. Rada změnu částečně schválí a připojuje výklad obsahu. Tento výklad původně dosti tvrdé programové podmínky značně změkčuje. Červenec 1993
Do obchodního rejstříku se zapisuje ČNTS. Jejím generálním ředitelem je V. Železný. Jako předmět činnosti ČNTS uvádí „celoplošné TV vysílání“. U jedné licence se tak objevují dvě společnosti; jedna, která ji získala, a druhá, která se má spolupodílet na realizaci vysílání. Majoritním společníkem ČNTS je CEDC/CME. Tento model se později objevuje i jinde (např. Rádio Alfa, Premiéra TV) a Rada jej považuje za legální, právní pochybnosti vzbudil až později. Důvodem vzniku tohoto modelu byly především obavy Rady z majoritního podílu zahraničního kapitálu ve společnosti držitele licence. Pojistkou tohoto modelu uspořádání byly licenční podmínky, které i po jejich změkčení Rada považovala za dostatečný nástroj regulace vysílání. Únor 1994
Dne 4. 2. zahajuje CET 21 celoplošné televizní vysílání s názvem stanice Nova. Červen 1994
PSP neschvaluje Výroční zprávu Rady za rok 1993. Požaduje mj. doplnit ji „o chybějící skutečnosti, na které poukázal kulturní výbor, informacemi o oblasti satelitního vysílání a licenčního řízení na satelitní vysílání a o právním stavu soukromého celoplošného TV vysílání“. Dále pověřuje Stálou komisi, aby do 30. 6. 1994 uskutečnila nutné pohovory s kandidáty na členství v Radě. Červenec 1994
PSP neschválí ani doplňkovou zprávu a Radu odvolá. Prakticky ihned volí novou – v jejím složení se v zájmu nutné kontinuity objevují tři z původních členů ... Prosinec 1995
PSP schvaluje zásadní novelu zákona o vysílání, ruší licenční podmínky a Rada tak ztrácí přímý vliv na ČNTS a její vazbu na CET 21. Leden – červen 1996
CET 21 na základě novely (301/95 Sb., Marvanová a spol.) žádá o zrušení téměř všech licenčních podmínek. Rada tak nečiní ihned, zkoumá právní vztahy mezi CET 21 a ČNTS. Snaží se, aby sporné body byly odstraněny, nápravy však je dosahováno pomalu. Licenční podmínky jsou zatím v platnosti. Červenec 1996
Rada zahajuje vůči ČNTS řízení o neoprávněném vysílání. Druhá strana, s poukazem na někdejší souhlas Rady, protestuje na Radě, v televizi i v PSP. Září 1996
Na zasedání Stálé komise se po vystoupení V. Železného Radě nedaří obhájit její dosavadní postup. Komise „žádá Radu, aby neprodleně zrušila licenční podmínky, pokud provozovatel vysílání o jejich zrušení včas požádal“. Spor ohledně legality vysílání stanice Nova doporučuje řešit smírnou cestou do 31. 10. 1996. Říjen – listopad 1996
CET 21 a ČNTS předkládají návrh na smírné řešení v jednotlivých právních krocích; Rada po připomínkách jednomyslně souhlasí s navrženým postupem. Prosinec 1996
Po částečném úspěchu ohledně právních dokumentů CET 21 i ČNTS Rada ruší licenční podmínky dle žádosti (licenční podmínka č. 17). Řízení o neoprávněném vysílání s ČNTS však pokračuje. Leden – červenec 1997
CET 21 a ČNTS postupně dokládají realizaci přislíbených kroků. Dne 3. 6. se Rada usnáší na tom, že jsou takto splněny předpoklady pro zastavení řízení; tento krok je okamžitě medializován. S ostrou kritikou vystupuje mj. místopředseda Rady a tiskový mluvčí Štěpánek. Rada posléze souhlasí, že přezkoumá ještě jednu související otázku (otázka pasivní legitimace v soudních sporech). Poslanec Matulka předkládá PSP návrh na zřízení vyšetřovací komise pro otázku udělení licence CET 21 a vysílání na jejím základě. PSP podnět zamítá a pověřuje přezkoumáním udělení licence svou Stálou komisi. Ta pro tento účel zřizuje pracovní komisi pod vedením poslance Plevy. Podzim 1997
Dne 16. 9. po prozkoumání zbývající právní otázky Rada zastavuje řízení vůči ČNTS. Soudí, že odpadly důvody, pro které bylo vedeno a byl dosažen právně akceptovatelný stav; kampaň v části tisku však pokračuje. P. Kršák, jeden z účastníků řízení, napadá toto rozhodnutí Rady opravným prostředkem u soudu. Leden 1998
Dne 23. 1. podává poslanec Pleva jménem pracovní skupiny Stálé komisi informaci o svých zjištěních spolu s návrhem usnesení. Někteří poslanci kritizují Radu za zastavení řízení ve věci ČNTS, tedy za krok, který jí v září 1996 doporučovali ... Při udělování licence společnosti CET 21 Rada v obavě, že by majoritní podíl zahraničního kapitálu ve společnosti držitele licence mohl ovlivnit nezávislost celoplošného vysílání, přijala takové uspořádání, které investora oddělovalo od vlastního držitele licence. Tak vznikla ... Společenská smlouva, kterou byla založena společnost ČNTS, jejímž majoritním vlastníkem je CEDC/CME ... V době svého vzniku měla tato konstrukce své oprávnění a logiku; navíc nedílnou součástí tohoto uspořádání byly licenční podmínky, stanovené Radou, kterými bylo vyloučeno nepřípustné ovlivňování vysílání obstaravatelskou společností ČNTS.
V případě licence č. 001/1993 šlo celkem o 31 podmínek, z nichž ocitujeme obzvláště podmínky č. 17 a 18, které byly z hlediska výše uvedené konstrukce klíčové: podmínka č.17 : „držitel licence se zavazuje, že jakékoli změny právnické osoby, která je držitelem licence, skladby kapitálu investorů a ustanovení obchodní smlouvy mezi držitelem licence a investory předloží předem ke schválení Radě. Účastníky této obchodní smlouvy jsou držitel licence, CEDC a Česká spořitelna, a to v rozsahu a za podmínek stanovených obchodní smlouvou, jež bude do 90 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence předložena Radě; obchodní smlouva bude respektovat ustanovení dohody o obchodní smlouvě mezi držitelem licence a CEDC, jež je přílohou podmínek k licenci;“ podmínka č.18: „CEDC jako v podmínkách licence stanovený účastník obchodní smlouvy a další investoři stanovení obchodní smlouvou nebudou zasahovat žádným způsobem do programování televizní stanice a zvláště nebudou zasahovat do redakční nezávislosti zpravodajských pracovníků.“ Rada se domnívá, že institut licenčních podmínek ve spojitosti s výše uvedenou konstrukcí vztahu mezi držitelem licence a obstaravatelskými nebo servisními organizacemi byl nezbytnou pojistkou, která dostatečně definovala hranice pojmu „provozování vysílání“, které zákon o vysílání blíže nespecifikuje. To byl hlavní důvod, proč Rada zásadním způsobem protestovala proti novele zákona o vysílání, která licenční podmínky bez náhrady zrušila. Po přijetí novely totiž Rada prakticky ztratila možnost kontrolovat ČNTS a její vztah k CET 21. Vzhledem k tomu, že analogický model byl použit i u Premiéry TV a Rádia Alfa, byl dosah zrušení licenčních podmínek o to závažnější, neboť zbavil Radu účinného nástroje regulace celoplošných médií. Společnost CET 21 požádala o zrušení licenčních podmínek prakticky ihned a stejně postupovaly i ostatní jmenované společnosti. Již v průběhu roku 1995 Rada zkoumala podněty vztahující se k otázce jednoznačnosti určení, která z existujících společností v rámci výše uvedené konstrukce je provozovatelem vysílání (mj. pro potřeby eventuálních soudních sporů). Rada v této souvislosti nejprve konstatovala určité nesrovnalosti v zápisech v obchodním rejstříku, které se pokusila řešit jednáním s dotčeným subjektem a podnětem příslušnému soudu. Nečinila však žádné razantnější kroky, neboť licenční podmínky zajišťovaly dostatečně transparentní vazbu mezi držitelem licence a obstaravatelskými organizacemi. Situace se zásadním způsobem změnila poté, co novela zákona o vysílání nabyla účinnosti. Licenční podmínky, které prakticky garantovaly legalitu existujících vazeb mezi držitelem licence a servisními firmami, byly anulovány a Rada musela řešit otázku, jak za nastalé situace řešit problém výrazného rozvolnění možností regulace a především jak zabránit případným pokusům o organizační a vlastnické přesuny, které by mohly ohrozit podmínku nepřevoditelnosti licence na jiný subjekt, než kterému byla udělena. Rada si nechala vypracovat k souvisejícím otázkám expertní posudek a na jeho základě vyvolala postupně jednání s dotčenými společnostmi a zahájila správní řízení ve věci neoprávněného vysílání. Tolik citace z Výroční zprávy RRTV za rok 1997.
|
přidat k oblíbeným
