Válka o Novu

 

aneb Podvod za 10 miliard

Televizní thriller ze současnosti
 

Obálka Adam Kraus

Vydalo nakladatelství Formát, Praha 2004

Vyprodáno

Příslušnou kapitolu otevřete kliknutím na její titulek v obsahu.  

Obsah

01 Milý čtenáři!
02 Malý slovníček zkratek a výrazů
03 První výstřel

Část první
DOBA PŘEDVÁLEČNÁ

04 Znamení nové doby
05 Pionýrské doby komerční televize
06 Není Rada jako Rada
07 Marvanová poprvé na scéně
08 Udělení licence Nově
09 Jak zadělat na malér
10 Ani obutá, ani bosá
11 Televize pro 21. století – podvod, nebo naivita?
12 Pád Korteho Rady
13 Jak se stát radním
14 Marvanová podruhé aneb Hrobaři mediální legislativy
15 Licenční podmínka č. 17
16 Tajtrlík
17 Hanušova Rada
18 „Štěpánkovy balíčky“
19 Zahájení správní řízení s ČNTS
20 Malá rekapitulace
21 Zastavení správního řízení s ČNTS
22 Vykutálený Lauder
23 Železný „kupuje“ Novu
24 Josefíkova Rada
25 V předvečer války
26 SBS – třetí vzadu

Část druhá
DOBA VÁLEČNÁ

 
27 Rado, pomoz! Rado, zařiď! Rado, vyřeš!
28 Klinkhammer a Vávra v akci
29 Zbastlená televize
30 Železného geniální tah
31 Mnoho povyku pro nic
32 Soudy
33 Mediální válka
34 Arbitráže
35 Stockholmská arbitráž
36 Jak se soudce Kühn díval očima CME
37 Není Londýn jako Stockholm – události roku 1993
38 Není Londýn jako Stockholm – události let 1996 – 97
39 „Spolčení“ Rady se Železným
40 Není Londýn jako Stockholm – události roku 1999
41 Hvězdná chvíle Maríny Landové
42 Radní: „Je to křivé svědectví!“
43 Klíčový „důkaz“
44 Kühn a Schwebel v objetí s Lauderem
45 Agent Gazela
46 Muchkova Rada
47 Vzbouření na Kavčích horách
48 Ostří hoši z PPF
49 Stockholmská hausnumera

Část třetí
DOBA POVÁLEČNÁ

50 Lauderovy podnikatelské metody
51 Krabice od bot
52 Poprava v přímém přenosu
53 Poslanecké panoptikum
54 Špidlův rok dlouhých nožů
55 Šest až sedm „statečných“
56 Když vládne aSociální demokracie
57 Křečkova vyšetřovací komise
58 Železný jako bájný Fénix
59 Právo jako byznys
60 Malý velký Železný muž
61 RRTV – viníci bez viny
62 Politici poprvé
63 Politici podruhé
64 Ministerstvo Lauderových financí
65 Rána do zad od Nejvyššího
66 Sedmá velmoc, nebo pátá kolona?
67 Diskvalifikovaný Ronald Lauder
68 Post scriptum

Část čtvrtá
ZAJÍMAVÉ DOKUMENTY

69 Ukázka z projektu CET 21
70 Licenční podmínky TV Nova
71 Mezinárodní arbitráže ve sporu o televizi Nova
72 Záporné stanovisko arbitra JUDr. Jaroslava Hándla
73 Dopis Ladislava Zelinky
74 Otevřený dopis předsedovi vlády Vladimíru Špidlovi
75 Výpověď Vladimíra Železného před vyšetřovací komisí

Válka o Novu

Zkratka CET 21 z názvu společnosti, která získala licenci, znamená Central European Television for 21st century, tedy Středoevropská televize pro 21. století. Do 21. století mířil i projekt, se kterým se CET 21 zúčastnil licenčního řízení. Pokud přistoupíme na tezi, že účel světí prostředky, přičemž účelem bylo získat licenci, pak je třeba uznat, že nebylo možné předložit lepší projekt. Zatímco naprostá většina ostatních žadatelů vstoupila do soutěže o licenci na komerční televizi s projekty na normální komerční televizi, intelektuálové z CET 21 předložili přesně to, co chtěla Rada slyšet. A co chtěla slyšet Rada, která měla – stejně jako naprostá většina ostatních – s komerčním vysíláním nulové zkušenosti? Chtěla slyšet, že Česká republika bude mít něco extra, nikoli obyčejnou komerční televizi. A tak nakonec vybrala projekt, který sliboval, že nová televize bude přinášet sociologické průzkumy, hodnotnou zábavu a dokonce, že dojde i na vážnou hudbu. Zkrátka taková komerční televize na veřejnoprávní způsob.

Že to bylo nereálné? Jistě. Že to bylo vůči ostatním žadatelům nespravedlivé? Ano. Že tím Rada zpochybnila sama sebe i vítěze licenčního řízení? Jistěže. Byl to však vědomý a plánovaný podvod? Původně jsem si myslel, že ano a také jsem to coby čerstvě zvolený nový člen RRTV všude říkal. Co mě k tomu opravňovalo? Především to, že na realizaci původně předloženého projektu nikdy nedošlo. Důvody byly hned dva. Za prvé: RRTV ještě před začátkem vysílání změkčila původní licenční podmínky. Za druhé: i když program Novy, se kterým vstoupila na obrazovku, se od toho dnešního, čistě komerčního, zpočátku výrazně lišil, změkčená pravidla posléze držiteli licence nebránila, „aby změnou programové skladby reagoval na měnící se nároky diváků, změny životního stylu obyvatel ...“ atd. Přesně takhle se to píše ve výkladu některých podmínek pro potřeby držitele licence č. 001/1993 společnosti CET 21, jak je Korteho Rada přijala 11. května 1993, tedy ještě předtím, než Nova vůbec začala vysílat. Už o tom byla řeč. Přestože se v tomtéž odstavci onoho výkladu zároveň píše, že „důraz je položen na povinnost udržet rozsah vysílání, celoformátovost programu a kvalitní zpravodajství v souladu s kritérii konkursu a vlastním projektem“, v praxi to znamenalo přesný opak. Koneckonců hned v další větě se doslova píše: „Podmínka neznamená závaznou petrifikaci náběhového programového schématu.“

Moje pevné přesvědčení, že šlo o podvod, poprvé narušil mediální expert a pedagog katedry žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy PhDr. Milan Šmíd, člověk, kterého lze jen ztěží podezřívat z přehnaných sympatií k Nově. Přesné datum si nepamatuji, ale stalo se tak někdy v druhé polovině devadesátých let během naší diskuse na Českém rozhlase 6 – Rádiu Svobodná Evropa. Šmíd za změnou licenčních podmínek neviděl organizovaný a předem naplánovaný komplot ani snahu podvést veřejnost a konkurenty. Viděl za tím spíše naivitu a společnou obavu tehdejší Rady i čerstvého držitele licence, aby příliš tvrdé licenční podmínky nezpůsobily, že se „narodí mrtvé dítě“. Nikdo v České republice nedovedl dopředu odhadnout, jak se nová televize uchytí. A na fakt, že už ve druhém roce své existence se stane výdělečným podnikem, by si v roce 1993 nevsadil nikdo. Naopak, obavy, že případný neúspěšný start privátní televize soukromé televizní podnikání zdiskredituje na dlouhá léta, byly značné. Rada si tohle nechtěla vzít na svědomí. Z dnešního pohledu a navíc s více než desetiletou zkušeností z fungování komerčních médií se to opravdu jeví jako naprostá naivita, ale v době, kdy to bylo aktuální, žádný výrazný nesouhlas nezazníval. Vlna kritiky, že šlo o podvod, se objevila až později, obvykle v souvislosti s jinými kauzami.

Z osobní zkušenosti vím, že obdobně jako Šmíd se na celou věc dívali i tři „staří“ členové RRTV, se kterými jsem se v Radě sešel v roce 1994, Bohuslav Hanuš, Josef Josefík a Oldřich Tomek. Původně jsem je podezříval, že mlží. Teprve s odstupem času jsem pochopil, v jak neznámé a neprobádané krajině se v roce 1993 pohybovali. 

Velmi kriticky se naopak k postupu Korteho Rady později stavěli někteří poslanci. Ve zprávě o okolnostech udělení licence k celoplošnému TV vysílání společnosti CET 21, kterou pro Stálou komisi pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny vypracovala skupina poslanců pod vedením Petra Plevy (ODS) se píše: „O epilog této historie se postarala RRTV svým usnesením ze dne 12. 5. 1993, kdy vyložila programové licenční podmínky tak, že je prostě zrušila. Samozřejmě ještě mnoho měsíců před zahájením vysílání.“ Rozhořčení poslanců bylo do jisté míry oprávněné, jejich tvrzení však faktograficky ne zcela přesné. Promiňme poslancům chybné datum 12. 5. 1993, podstatnější je, že Rada licenční podmínky nezrušila, nýbrž na žádost držitele licence je změkčila.

Byl tím porušen zákon? V žádném případě. Žádosti o úpravu licenčních podmínek jsou v agendě Rady běžnou záležitostí. Punc jisté neobvyklosti má pouze fakt, že v případě CET 21 ke změkčení došlo ještě předtím, než televize vůbec začala vysílat.

 
Válka o Novu

Jakkoli by se mohlo zdát, že tím, co Korteho Radě posléze zlomilo krk, bylo samo udělení licence neočekávanému vítězi, faktem je, že hlavní munici poskytla až „právní“ realizace organizačního rozdvojení Novy ve stylu „chytré horákyně“. Korteho Rada totiž akceptovala, že držitel licence CET 21 „vložil užití licence“ do servisní firmy ČNTS.

Paragraf  3 odst. 1 tehdy platného zákona o vysílání (468/91 Sb.) přitom jednoznačně předepisoval, že „provozovatelem vysílání je ten, kdo získal oprávnění k vysílání na základě zákona nebo udělením licence podle tohoto zákona ...“ a paragraf 10 odst. 2 téhož zákona, že „licence je nepřevoditelná“. Právníci postup Novy později přirovnávali k tomu, jako kdybyste někam vložili svůj řidičský průkaz a na jeho základě řídil někdo jiný. Česká nezávislá televizní společnost, coby servisní firma, si zase v rozporu se skutečností i se zákonem na základě licence patřící společnosti CET 21 nechala televizní vysílání zapsat rejstříkovým soudem jako předmět podnikání.

Že se nad Korteho Radou stahují mraky naznačovalo už první odmítnutí její Výroční zprávy za rok 1993 a požadavek Poslanecké sněmovny, aby Rada ke Zprávě vypracovala Doplněk. Předcházelo tomu usnesení č. 199/94 výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu z 12. května 1994, ve kterém se konstatuje:

„Rada akceptuje stav, kdy je soustavně porušováno ustanovení § 3 odst. 1 a § 10 odst. 2 zákona č. 468/91 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění, v případě provozování celoplošného televizního vysílání subjektem bez oprávnění k této činnosti. Tím neplní povinnost vyplývající z § 1 odst. 2 zákona č. 103/92 Sb., o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, v platném znění, přičemž o těchto skutečnostech v předložené Zprávě poskytla zavádějící informace.“

Když se pak Zpráva i s Dodatkem 9. července 1994 projednávala podruhé, řekl v rozpravě poslanec ODS Martin Přibáň:

„... naše dnešní jednání není motivováno pouze posuzováním Zprávy Rady pro televizní a rozhlasové vysílání. V pozadí je fakt, že dvojí neschválení Zprávy může vést k odvolání této Rady.“

Ke kauze televize Nova Přibáň dále uvedl:

Poslední věcná poznámka se týká informační úrovně kapitoly nazvané Informace o právním stavu soukromého celoplošného televizního vysílání. Rada nevyvrátila, ale ani nevyvracela obavy z možného porušení zákona 468/91 Sb. Rada pouze konstatuje, že je všechno v pořádku, přičemž na důkaz úrovně této odpovědi si dovolím ocitovat opět dvě po sobě jdoucí věty, které jediné se vyjadřují k meritu věci. Cituji: Účast CET 21 ve společnosti ČNTS je vyjádřena nepeněžitým vkladem, to je finančním ohodnocením licence. Licence jako taková do České nezávislé televizní společnosti vložena není a je oddělena od všech ostatních aktivit České nezávislé televizní společnosti. Konec citátu. Snad se mnou budete souhlasit, že v tomto případě nejde o tápání Rady v bludišti nedokonalých zákonů, ale zřejmě o něco jiného.“

Sněmovna pak Výroční zprávu nejprve znovu neschválila a hned poté přistoupila k hlasování o odvolání Rady. Ze 176 přítomných bylo 104 pro odvolání, 42 proti. Z tehdejší vládní koalice hlasovali pro odvolání poslanci ODS, KDU-ČSL a KDS, proti byli pouze poslanci ODA.

To, že uvádím podrobné citace z parlamentních dokumentů, má svůj důvod. V souvislosti s pozdějšími arbitrážemi se objeví absurdní tvrzení – a to nejen z řad Lauderových spolupracovníků, ale i mezi některými politiky a novináři –, že když nová Rada (ve které už jsem zasedal) po Nově požadovala změny v organizační struktuře, byla za tím snaha poškodit Lauderovu investici. Je to samozřejmě naprostý nesmysl. Jedinou motivací nové Rady bylo uvést organizační strukturu Novy do souladu s českými zákony. Prostě dát do pořádku věci, kvůli kterým byla předchozí Rada odvolána. Myslím, že je to docela logické. 

Dne 9. července 1994 tedy skončila krátká éra tzv. Korteho Rady, která Nově, respektive společnosti CET 21 udělila licenci k celoplošnému televiznímu vysílání. Sám Daniel Korte v té době již členem Rady nebyl, protože z vlastní vůle rezignoval už 27. května 1993. Zaznamenejme ještě jednu zákulisní zajímavost, skoro by se dalo říct drb. Mezi radními, kteří toho dne skončili, byl i Ing. Jiří Koubek. Z působení v regulačním orgánu mu zůstane vztah, který navázal s vysokou úřednicí Rady Marínou Landovou, vztah, který se později změní v manželství. Za šest let právě tahle dvojice sehraje svéráznou roli v desetimiliardové arbitráži.

O Ing. Jiřím Koubkovi jsem dříve slyšel, než ho prvně viděl. Krátce po mém zvolení do RRTV mi o něm Vladimír Železný vyprávěl, že po svém odvolání si Koubek přišel do jeho ředitelské kanceláře v Měšťanské besedě dodatečně říct o úplatek. Prý s ním vyrazil dveře. Jestli je Železného historka pravdivá, nemohu posoudit. Každopádně je však pravda, že Mladá fronta Dnes přinesla právě o Ing. Koubkovi 14. srpna 2000 tuto informaci:

Dohady o korupci v řadách Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) se vůbec poprvé mohou opřít o reálné podklady. Z dokumentů, které má MF DNES k dispozici, vyplývá, že bývalý člen Rady – Jiří Koubek – dostal před pěti lety krátce po svém odchodu z Rady bezúročnou půjčku na byt ve výši 1,3 milionu korun. Listiny navíc dokládají, že půjčku dlouhodobě nesplácel a podle všeho dodnes nesplatil. Peníze Koubkovi poskytl jeho nový zaměstnavatel – televize Premiéra, nyní Prima. Krátce předtím přitom Premiéra získala vysílací frekvence nutné pro vytvoření třetí celoplošné televizní sítě, a tedy konkurence České televizi a Nově. O udělení kmitočtů rozhodla právě Rada, v níž seděl i Jiří Koubek.

 
Válka o Novu

Tehdejší Poslanecká sněmovna se s nastalou situací příliš nepárala a přestože proti tomu někteří poslanci protestovali, využila skutečnosti, že ve Sněmovně zrovna ležely návrhy jmen na dovolbu jednoho místa uvolněného v RRTV po Danielu Kortem, a v ten samý den, co byla stará Rada odvolána, zrovna zvolila Radu novou. Zároveň se poslanci dohodli, že v rámci kontinuity do nové Rady znovu zvolí tři členy z Rady staré – Hanuše, Josefíka a Tomka. Zkrátka ten den nepřišel ani další odvolaný člen z Korteho Rady, lidovec Hájíček. Poslanci ho promptně zvolili do Rady České televize.

S výsledkem volby nové Rady poslance podle stenoprotokolu seznámil šéf volebního výboru sněmovny Robert Kolář:

„K volbě bylo ověřovateli převzato 200 hlasovacích lístků, z toho bylo vydáno 169 hlasovacích lístků. Odevzdáno bylo 127 platných lístků a 9 neplatných lístků. 33 hlasovacích lístků nebylo odevzdáno.

Pro navržené kandidáty byly hlasy odevzdány takto: pro pana Miroslava Foreta bylo odevzdáno 13 platných hlasů, pro paní Marii Hakenovou bylo odevzdáno 98 platných hlasů, pro pana Bohuslava Hanuše bylo odevzdáno 98 platných hlasů, pro paní Zdeňku Hůlovou bylo odevzdáno 6 platných hlasů, pro pana Josefa Josefíka bylo odevzdáno 100 platných hlasů, pro pana Jindřicha Kabáta bylo odevzdáno 95 platných hlasů, pro pana Jana Jakuba Kimla byly odevzdány 4 platné hlasy, pro pana Tomáše Milera byl odevzdán 1 platný hlas, pro pana Josefa Musila bylo odevzdáno 99 platných hlasů, pro pana Jiřího Novotného byl odevzdán 101 platný hlas, pro pana Karla Stejskala bylo odevzdáno 28 platných hlasů, pro pana Petra Štěpánka byly odevzdány 103 platné hlasy, pro pana Oldřicha Tomka byly odevzdány 104 platné hlasy, pro pana Jindřicha Vaněčka byl odevzdán 21 platný hlas a pro pana Miloše Závodného byly odevzdány 23 platné hlasy.“

Od 9. července 1994 tedy Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání pracovala v tomto složení: PhDr. Marie Hakenová, dramaturgyně, Praha, bez politické příslušnosti, Bohuslav Hanuš, technik, Praha, bez politické příslušnosti, od 22. září 1994 předseda, Josef Josefík, psycholog, ředitel divadla, Olomouc, bez politické příslušnosti, PhDr. Jindřich Kabát, psycholog, Praha, KDU-ČSL, od 11. srpna 1994 do 15. září 1994 předseda Rady, RNDr. Josef Musil, CSc., chemik, ekolog, Dobříš, KDS, Jiří Novotný, filmový historik, Zlín, bez politické příslušnosti, Mgr. Petr Štěpánek, hudebník a publicista, Hradec Králové, ODS, PhDr. Oldřich Tomek, historik, Praha, bez politické příslušnosti, 2. listopadu 1994 pak byla na druhý pokus jako poslední devátý člen Rady ještě zvolena JUDr. Zdena Hůlová, právnička, Praha, bez politické příslušnosti.

Jak se člověk stane členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání? Do značné míry to je náhoda, chce to být ve správný čas na správném místě. Ale náhoda, jak známo, přeje připraveným. Nevím, jak u ostatních, ale u mě to bylo takhle:

Osmdesátá léta jsem coby rockový hudebník strávil na volné noze. S máničkami jsme se prob(p)íjeli chátrajícím socialismem. Myslím, že to ani není nadsázka, když řeknu, že bigbít pro mě byl svého druhu emigrace. Na kapely, se kterými jsem hrál (Natural, Odyssea, Unisono) chodily mraky lidí. Speciálně Odyssea byla svého času naprostý fenomén. Hráli jsme třeba dvacetkrát do měsíce, bez problému jsme vyprodávali venkovské amfiteátry, vysokoškolské kluby i Lucernu. To jen tak na okraj pro ty, kteří o mě tak rádi vykládají, že neumím hrát.

V listopadu 1989 jsem na jevišti královéhradeckého Klicperova divadla (tehdy ještě Divadla Vítězného února) spoluzakládal místní Občanské fórum. Do politiky jsem se tehdy necpal, ale k muzice jsem přidal novinařinu. Založili jsme nezávislé noviny Východočeský večerník. Pak přišla první z náhod. Občanské fórum se dělilo a celý jeho hradecký aparát přešel do Občanského hnutí. Rodící se ODS manažera neměla. Z těch, kdo v Hradci Králové zakládali ODS, jsem pro to byl se svými vlasy do půl zad asi nejméně pravděpodobná postava, ale jelikož jsem stále byl „volná noha“ a mohl tedy „nastoupit“ prakticky hned druhý den, padlo to na mě. A tak jsem 2. května 1991 – v Kristových letech – šel poprvé v životě do „práce“. Ustavit a organizovat politickou stranu. Skvělá životní zkušenost!

Mezitím jsem napsal svoji první knížku – Na všechno buď připraven!, skutečný příběh politického vězně z 50. let. Vyšla v nakladatelství Kruh a jejím spoluautorem byl Lubka Školoud, který to všechno na vlastní kůži prožil. Znal jsem ho od roku 1968, kdy mi coby desetiletému klukovi dělal vedoucího ve skautském oddíle. To už byl po čtrnáctiletém věznění čtyři roky na svobodě. Sice rozstřílený, ale na rozdíl od jiných živý. Doboví pamětníci z řad muklů naši knížku hodnotí jako jednu z nejlepších, co byla na tohle téma napsána.

V roce 1992 jsem kandidoval do Federálního shromáždění. Zůstal jsem prvním náhradníkem do Sněmovny lidu. Bylo to sice trochu k vzteku, ale o nic jsem vlastně nepřišel, protože bych za půl roku stejně skončil. Tak jsem alespoň s posledním federálním premiérem a zastupující hlavou státu Janem Stráským napsal o rozpadu Československa knížku – rozhovor Prezident na půl úvazku. Drobná perlička: recenzi plnou superlativů o ní do Práva napsal Pavel Dostál, který po zániku Federálního shromáždění zrovna absentoval v politice a živil se jako novinář.

K manažerování ODS jsem se už nevrátil. Rodily se první soukromé regionální televize a já jsem dostal od jedné z nich – jmenovala se RTR Intes – nabídku. Dělal jsem tu redaktora, moderátora, režiséra, dramaturga, scénáristu, prodejce reklamy atd. Už jsem se o tom zmiňoval. Byla to pro mě taková zrychlená „televizní univerzita“.

Pak přišla další náhoda. Na kongresu ODS v Praze jsem se dal do řeči s redaktorem České televize Jiřím Podlipným. Slovo dalo slovo a za pár dnů jsem seděl v Jindřišské ulici v kanceláři u Karla Hynie, šéfa tvůrčí skupiny č. 14. „Dám vám stejné podmínky, jako mají ostatní mí redaktoři. Natočte pro nás něco na zkoušku,“ řekl mi tenkrát. Natočil jsem patnáctiminutovou reportáž, která se ve čtvrtek vysílala v jednom z publicistických magazínů. V pátek mi Karel zavolal, že mě bere. A tak jsem se stal zaměstnancem České televize.

Pak přišla další náhoda. Člověk, který pravidelně moderoval tehdejší časté a hojně navštěvované mítinky předsedy vlády a ODS Václava Klause, odjížděl na dovolenou a poprosil mě, abych za něj zaskočil. Klausovi – a také paní Lívii – se to hned napoprvé líbilo tak, že mi řekl, že se ještě ozve. Pak mi jednoho dne doma zazvonil telefon a na druhém konci byl Klaus. Věřte mi, je to docela zvláštní pocit, když vám domů volá předseda vlády. Nabídl mi, abych mu dělal tiskového tajemníka. Byla to sice další skvělá životní zkušenost, ale dojíždění a příliš kancelářská práce mě zrovna dvakrát nebavily, takže jsme se po půl roce dohodli, že skončím.

Zrovna se schylovalo k odvolání Korteho Rady a právě tehdy si na mě vzpomněli někteří poslanci ODS. Myslím, že tou úplně první byla pardubická poslankyně Hana Tomanová, pak se k tomu přidali Emil Jaroš z Hradce Králové a také Ondřej Zemina, který se specializoval na mediální problematiku. Paradoxní je, že naopak Václav Klaus s tím neměl vůbec nic společného a na počátku o tom ani nevěděl. Ale to mi stejně nikdo nebude věřit. Stejně jako mi nikdo neuvěří, že za celých devět let, co jsem pak v Radě zasedal, jsem se s Václavem Klausem o médiích souvisle bavil vlastně jednou jedinkrát, všeho všudy asi tak půl hodiny. Bylo to na rautu po jedné akci Centra pro ekonomiku a politiku, kdy si David Matouš, jeden z Klausových spolupracovníků, který měl v té době rovněž své podnikatelské zájmy v TV 3, přivedl pana předsedu na pomoc. Po čase se mi doneslo, že David Matouš pak někde říkal, že prý v životě neslyšel nikoho takhle na Klause štěkat. Není to ale pravda, na Klause jsem neštěkal. Jen jsem mu důrazně vysvětlil, že věci se mají trochu jinak, než ho Matouš zpravil.

Do RRTV jsem nastoupil s dvaadvacetiletou praxí hudebníka (připomínám, že rádia jsou především o hudebních formátech) a pracovní zkušeností ze soukromé regionální televize, veřejnoprávní České televize a z mediálního zákulisí té úplně nejvyšší politiky. Je to dost, nebo málo na členství v nejvyšším regulačním orgánu? Netroufám si soudit. Ale ono je to víceméně jedno, protože praxe, se kterou přicházíte, v Česku stejně nikoho nezajímá. Jediným hodnotícím kritériem jsou pouze politické sympatie, respektive antipatie, které vzbuzujete.

 
Válka o Novu

V článku nazvaném Kdo to zavinil? aneb Rada jako fackovací panák (Louč, 19. února 2001) mediální expert Milan Šmíd píše:

Po bitvě bývá obvykle každý generálem a náhle se vyrojí spousta rozumbradů, kteří vědí, jak to mělo být, kdyby ... Po prohraných bitvách se také obvykle hledají viníci. Ve věci mezinárodních soudních sporů o TV NOVA, které vede Ronald Lauder a jeho společnost CME, mají naši komentátoři jasno: může za to Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) ...

Přestože nemám jediný důvod RRTV –  zvláště v současném složení – obhajovat, chci se této Rady zastat. Neboť tím, kdo nese největší vinu za současný stav, jsou poslanci Sněmovny, kteří zde sloužili v letech 1992 – 96. Právě oni přes odpor a odbornou oponenturu RRTV přijali zákon č. 301/95 Sb., kterým deregulovali zdejší mediální scénu a zbavili Radu jejích pravomocí natolik, že až do další novely 135/97 Sb. si tady každý mohl dělat, co chtěl – přinejmenším ve věci majetkových a vlastnických rošád. Nejde jen o to, že RRTV od ledna 1996 byla zbavena pravomoci schvalovat či odmítat změny v licencích, které udělila, ale navíc byla parlamentem donucena, aby rušila licenční podmínky, které se vysílatelům nehodily do krámu ...

Dnes už se také zapomíná, že RRTV se snažila zabránit tomu, aby došlo k nekontrolovanému přelévání kapitálu a vlivu u provozovatelů vysílání (viz správní řízení s ČNTS, Premiérou a.s. a Rádiem Alfa). Nicméně nic nezmohla proti Stálé komisi pro hromadné sdělovací prostředky PSP, která po památném zasedání v Harrachově na podzim 1996 přímo přikázala Radě, aby všem požadavkům Vladimíra Železného vyšla vstříc. Také o tom existují písemné dokumenty (Výroční zpráva RRTV za rok 1996).

O co tenkrát šlo? Koncem roku 1995 končilo dočasné přidělení kanálu ČT 2 České televizi a bylo proto třeba novelizovat zákon o vysílání. Jenže se také blížily volby 1996 a trojice poslanců Hana Marvanová, Martin Přibáň a Ondřej Zemina (všichni ODS) vycítila příležitost blýsknout se před provozovateli vysílání a v předvolebním období se vyhřívat v jejich přízni. A tak kdo jen chtěl, dostal něco naděleno. Kabeláři a satelity dostali místo nenárokových licencí nárokové registrace, prakticky všichni ostatní pak možnost požádat si o zrušení všech neprogramových licenčních podmínek, přičemž Rada byla povinna vyhovět.

Těmhle třem poslancům jsme na Radě říkali „svatá trojice“. Mnoho dobrého jsme si o nich nemysleli a s jejich novelou jsme do poslední chvíle vedli nesmiřitelný boj. Já jsem se o zhoubnosti jejich amatérských návrhů dokonce vypravil přesvědčovat poslanecký klub ODS, ale proti těmhle třem jsem neměl šanci. Ukřičeli mě.

V souvislosti s Hanou Marvanovou, která se později – už v dresu Unie svobody – stavěla do role bojovnice za odpolitizování mediálních rad, musím zmínit ještě jednu osobní zkušenost. Za celých devět let, co jsem v Radě zasedal, se mi pouze jedinkrát stalo, že by mě někdo z ODS nutil ke „stranické“ poslušnosti. A byla to právě ona, kdo mě spolu s Martinem Přibáněm a Ondřejem Zeminou dost nevybíravým způsobem přesvědčoval, že jsem povinen držet stranickou linii. A že stranická linie je to, co říkají oni. Odehrálo se to v kanceláři a za přítomnosti místopředsedy Sněmovny a ODS Jiřího Vlacha. Hana Marvanová je pro mě ztělesněním toho nejodpudivějšího pokrytectví, se kterým se lze v politice setkat.

Na skrytá nebezpečí novely upozorňovalo Stanovisko Rady (příloha č. 3 Výroční zprávy za rok 1995), zde cituji pouze některé body: Zcela neobvyklá míra liberalizace v oblasti vysílání, která nemá obdobu nejen v Evropě, ale ani v USA a Kanadě ... Vytvoření nerovných podmínek hospodářské soutěže na mediálním trhu ... Nefunkční omezení kompetencí Rady ... Riziko rozkolísání relativně stabilizovaného mediálního prostředí v České republice a možný vznik právní nejistoty investorů v oblasti vysílání. „Svatá trojice“, doplněná předsedou Stálé komise pro sdělovací prostředky Janem Kasalem z KDU-ČSL, který novelu spolupodepsal, si však prosadila svou.

Následující Výroční zpráva RRTV za rok 1996 pak už jen sečítala první škody:

„Liberalizace, k níž došlo novelou zákona, de facto rozbourala konstrukci zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a jeho vnitřní jednotu a logiku, takže zákon sám je dnes značně nehomogenní a nekonzistentní. Zůstaly pouhé zbytky regulačních prvků bez dostatečné možnosti je v praxi účinně uplatnit ... Po Radě je dnes občas požadováno nemožné: aby ovlivnila určité jevy, na něž už nemá kompetence. Dotyčného či dotyčné pak můžeme maximálně tak politovat, což je pro něj pochopitelně trochu málo.“ Uvědomíme-li si, že tato Výroční zpráva vznikala koncem roku 1996, byla to vskutku prorocká slova.

Už jsem o tom psal: obecně napsaný zákon o vysílání tvořil logický celek pouze s konkrétními licenčními podmínkami. Když licenční podmínky zmizely, zůstal jen děravý zákon. Milan Šmíd v souvislosti s Marvanovou a spol. jako první použil výrazu hrobaři mediální legislativy. Já si pro změnu neodpustím jedovatou poznámku, že všichni tři za pár měsíců posílili řady nově vzniklé Unie svobody. Jiří Vlach rovněž. Unii svobody jsem je opravdu z plného srdce přál.

Zajímavé je, že mezi lobbisty, kteří se tehdy motali okolo problematické novely, vůbec nebyl Vladimír Železný. Ten ke všemu přišel – jak trefně poznamenává Šmíd – jako slepý k houslím. Zorientoval se však velmi rychle. Novela zákona vstoupila pod číslem 301/95 Sb. v platnost 1. ledna 1996. Už o den později si Nova požádala o zrušení všech neprogramových licenčních podmínek.

 
Válka o Novu

Licenční podmínka č. 17 byla vzhledem k rozdvojené konstrukci Novy svým způsobem klíčová. Společnost CET 21 coby držitel licence se v ní zavazuje, „že jakékoli změny právnické osoby, která je držitelem licence, skladby kapitálu investorů a ustanovení obchodní smlouvy mezi držitelem licence a investory předloží předem ke schválení Radě ...“

Když to přeložíme do normální řeči, znamenala licenční podmínka č. 17, že přestože byla organizační struktura Novy rozdvojená a podle českých zákonů byla televizí pouze licencovaná společnost, tedy CET 21, měla Rada kontrolu nad veškerými pohyby i v servisní firmě, tedy v ČNTS. A pro strýčka Příhodu také měla nástroj, jak si poslušnost držitele licence vynutit. Jestliže později po prohrané arbitráži ministr kultury Pavel Dostál, kudy chodil, tudy vykřikoval, že Rada Železnému dovolila, aby se odstřihnul od servisní firmy, je to naprostý nesmysl a další z důkazů, že Dostál se v dané problematice vůbec neorientoval. Po zrušení licenční podmínky č. 17 se totiž  Železný Rady vůbec na nic nemusel ptát. V roce 1999 už Rada neměla v ruce žádný nástroj, jak do války o Novu zasáhnout a musela se omezit pouze na výzvy k oběma znepřáteleným stranám, aby byly tak hodné a dohodly se. Servisní firma, kterou však už v té době navíc většinově nevlastnil původní investor CEDC, nýbrž CME, již byla pro Radu úplně cizím subjektem, vůči kterému neměla žádnou kompetenci.

Jako kdyby to všechno, co mělo přijít až v roce 1999, Rada podvědomě předvídala, do poslední chvíle, co to jen šlo, se zrušení licenční podmínky č. 17 bránila. Využila k tomu probíhajícího správního řízení s ČNTS o neoprávněném vysílání, o kterém teprve bude řeč.

Ve Výroční zprávě za rok 1996 se o tom píše:

„Poněkud odlišná je analogická žádost spol. CET 21. Tam je přerušení řízení o oné licenční podmínce vázáno mj. na výsledky šetření Rady, zda vysílání provozuje skutečně CET 21, přičemž tato otázka je označena jako otázka předběžná. V této souvislosti Rada zahájila správní řízení pro neoprávněné vysílání s ČNTS a do jeho ukončení nemůže proto dost dobře uvedenou podmínku zrušit.“

Neuvěřitelné úsilí o zrušení licenční podmínky č. 17 a brutální tlak na Radu však vyvinuli politici. Shodou okolností v mnoha případech ti samí, co budou později v souvislosti s prohranou arbitráží ukazovat na Radu. Tehdejší místopředseda Poslanecké sněmovny a předseda její Stálé komise pro sdělovací prostředky Jan Kasal (KDU-ČSL) poslal 15. července 1996 Radě dopis, ve kterém mimo jiné píše:

„Se znepokojením jsem si přečetl v tisku..., že bylo přerušeno správní řízení, týkající se licenčních podmínek CET 21... pevně věřím, že Rada nevykoná žádné kroky, které by mohly v současné době nepřiměřeným způsobem rozkolísat stabilitu mediálního uspořádání v České republice.“ Vskutku – zlatá slova!

Komise pod Kasalovým vedením pak na památném výjezdním zasedání v Harrachově přijala 25. září 1996 usnesení č. 3/96:

Stálá komise Poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky žádá Radu České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, aby neprodleně zrušila licenční podmínky, pokud provozovatel vysílání o jejich zrušení včas požádal; mimo těch podmínek, které se týkají programové skladby uvedené žadatelem v žádosti o licenci, jak to ukládá Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání článek VI zákona č. 301/95 Sb.

Jedním z nejhorlivějších prosazovatelů tohoto usnesení byla rovněž poslankyně Hana Marvanová. Kdykoli si vzala slovo, po očku pozorovala Vladimíra Železného, zda souhlasně pokyvuje hlavou. Není se ostatně co divit, vždyť to byla ona, kdo od generálního ředitele Novy za onu zpackanou novelu zákona o vysílání dostal obrovskou kytici růží.

Vůbec nejspokojenějšími lidmi však po přijetí této novely a po definitivním zrušení licenční podmínky č. 17, kterou pod hrubým nátlakem poslanců a jejich výhrůžkách o odvolání Rada zrušila 17. prosince 1996, byl Ronald Lauder a jeho lidé. Měli nadále svoji televizi, ale zcela se vyvázali z dohledu té otravné Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. To ještě netušili, že už za necelé tři roky to největší problémy přinese právě jim. Každý chleba je totiž o dvou kůrkách.

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Další > Konec >>

Strana 3 z 15
Unisono...
výběr z foto...
phoca_thumb_s_39-2007-Ryn-Strasburk-Evropsky-parlament.JPG phoca_thumb_l_18-1999-mama-a-Filip.jpg phoca_thumb_m_08-2004-Londyn-Abbey-Road.jpg phoca_thumb_l_06-1977-pred-maturitou.jpg phoca_thumb_m_04-1976-Spektrum.jpg phoca_thumb_s_09-2004-Pompeje.jpg phoca_thumb_l_55-2009-Berlin-Visegradska-ctyrka.JPG phoca_thumb_s_23-2005-Ryn.jpg phoca_thumb_l_09-1977-Fragment.jpg phoca_thumb_l_24-2000-Unisono-Silvestr-na-Nove.jpg 20-1999-Pariz-na-Eifelovce.jpg 24-2010-s-Danielou-Sinkorovou.jpg phoca_thumb_m_50-2008-Rhona-Montreux-casino.JPG phoca_thumb_m_12-1991-Destne-s-vlcaty.jpg phoca_thumb_m_16-2006-s-Martinem-Stepankem-a-Jefimem-Fistejnem-krest-knihy-Plnou-ParouBack.jpg phoca_thumb_s_12-1983-Natural.jpg 09-1981-promoce.jpg phoca_thumb_l_25-2010-s-Premyslem-Sobotkou.JPG phoca_thumb_m_01-1973-Spektrum.jpg 12-2001-s-Charlie-Kasalem-na-Sazave.JPG
Ulti Clocks content