Prezident na půl úvazku

 

 

Rozhovor s Janem Stráským

O rozpadu Československa s posledním federálním předsedou vlády a zastupující hlavou státu

Obálka a grafická úprava Oldřich Pošmurný

Vydalo nakladatelství IRMA, Praha 1993

Vyprodáno 

Příslušnou kapitolu otevřete kliknutím na její titulek v obsahu. 

Obsah

01 Slovo autora
02 Napsali o něm
03 Po 17. listopadu
04 Místopředsedou české vlády
05 O KSČ
06 O Václavu Klausovi
07 Boj o reformu
08 O ministrech české vlády
09 Kuponová privatizace
10 Zveřejnění spolupracovníků StB
11 Milovy
12 Volby 1992
13 Jednání ODS - HZDS
14 Federální vláda - osoby a obsazení
15 Bezpečnostní služby
16 Podzim 1992
17 Dělení majetku federace - 1
18 Zánik federace
19 Dělení majetku federace - 2
20 Ministr dopravy
21 Zastupující prezident
22 O ODS
23 Ještě jednou o Klausovi
24 O politice
25 Územně správní uspořádání
26 O turistice
27 Rodina a přátelé
28 Stráský o Stráském
29 Stráská o Stráském

Prezident na půl úvazku

Na pobočce Státní banky - Praha 1 jste se na čas sešel v jedné kanceláři s Václavem Klausem.

Václava Klause jsem poprvé viděl v šedesátém devátém. Reforma ještě vlastně pokračovala, byť už se vědělo, že všechno bude jinak. Ale rozdělení banky se pořád ještě ze setrvačnosti připravovalo. Já jsem tehdy pracoval v takovém zvláštním útvaru s panem doktorem Salzmannem, což je dnes generální ředitel Komerční banky, a s panem inženýrem Velkem, což je dnes generální ředitel pražského Creditanstaltu. Takhle ve třech jsme měli na starosti reformu banky. V rámci osvětové činnosti jsme tenkrát pana Klause, který pracoval v Ekonomickém ústavu, pozvali na přednášku pro vedoucí pracovníky do našeho školícího střediska. Tam jsme mu také po přednášce, která nás oslnila, nabídli, aby u nás ve Státní bance vzal třetinový úvazek.

A vzal?

Na třetinový úvazek už nikdy nedošlo. Naopak - pan Klaus nastoupil do Státní banky na úvazek celý. Jenže nikoli do vedení, ale z donucení na pobočku Praha 1. Tam jsme se potom v jeden den sešli v jedné kanceláři, já z ústředí a on z Ekonomického ústavu.

Jaké byly příčiny Klausova sešupu na pobočku Praha 1?

To je otázka spíše pro něj, ale nebudu asi daleko od pravdy, když řeknu, že za svou činnost v roli předsedy spolku mladých ekonomů. Jako autor celé řady článků, které byly na tehdejší dobu velice progresivní a které šly za rámec šikovské reformy, se stal pro Ekonomický ústav, byť byl bezpartijní, zcela nepřijatelným.

Měl pan Klaus tenkrát ten obrovský vous nebo už nosil knírek?

Knírek neměl určitě, to daleko později. Myslím, že nosil ten vous. Měl vůbec problémy se svým vzhledem, se svým sklonem k určitému typu oblékání. Tenkrát to byly šátečky místo kravaty, to znamená polorozepnutá košile a šáteček. Šátečky mu dodávala jeho velice esteticky vyhraněná maminka. V bance to bylo přijímáno s nevolí, takže občas byl předmětem různých - i oficiálních - jednání. Dál mu bylo vytýkáno, že si odmítá tykat i s blízkými spolupracovníky. Takovou společnost on nazýval "protykanou", což je jeho výraz, a protykaná společnost je podle něho společnost nefunkční. Takovýchto zážitků mám za dobu, co jsme spolu spolupracovali, celou řadu, byť v jedné kanceláři jsme seděli jen asi dva roky.

Mám trošku zásluhu na tom, že jsem ho rychle zavedl do všech struktur banky, kde jsem sám pracoval už čtvrtý rok. Připomeňme, že ústředí i pobočka Praha 1 sídlí v jedné budově, takže se to tak nerozeznávalo. A tím pádem jsem ho zavedl i na tehdejší ekonometrické semináře, které jsme v bance pořádali. On je samozřejmě naprosto ovládl, protože teoreticky byl přece jen velice dobře připraven, a asi po dvou letech mu to napomohlo odejít na pracoviště kolem počítačů a ekonometrie.

Lišil se pan Klaus nějak od ostatních spolupracovníků?

Zatím jsme spíše mluvili o vizuální stránce. Po stránce pracovní se lišil tím - a to je pro mě zásadní hodnocení Václava Klause -, že naprosto nehleděl na politickou situaci. Bylo mu jedno jestli své poznatky nebo přečtenou literaturu pro svoji práci potřebuje nebo nepotřebuje. On prostě cítil, že má poslání být ekonomem, a vůbec si nekladl otázku, zda své vědomosti bude moci na židli, na níž seděl - byli jsme součásti takového souhrnného odboru, který se zabýval hodnocením pražské ekonomiky v tom tehdejší slova smyslu - využít nebo ne. Jeho erudice mu pak umožňovala, aniž by jakkoli zanedbával svoji práci, věnovat část pracovní doby studiu. To jsme koneckonců dělali všichni, ale v jeho případě šlo o velice systematické studium, o kterém jsme někdy měli pochybnosti - a teď mluvím i za Ježka a za další -, že je nad rámec užitečnosti. Ale on si nenechal vymluvit, že těch dvacet světových ekonomických časopisů měsíčně musí přečíst, přestože zvláště tehdy, v první polovině sedmdesátých let neměl nejmenší možnost své vědomosti využít.

Jaký vliv to mělo na jeho okolí, to znamená i na vás?

Já jsem ho bral na různé turistické akce a on mě zase nabízel různé články. Díky němu jsem pak spolupracoval i s Ekonomickým ústavem v anotační činnosti, což je činnost pro seznámení se s literaturou velice dobrá, protože musíte přečíst článek a napsat třemi řádky, o co v něm jde. Ale i jinak mě vtahoval do ekonomie, ke které bych z pozice pracovníka banky vůbec nepřišel.

Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 23:18 )

 
Prezident na půl úvazku

Na osobu Václava Klause ještě v našem povídání několikrát dojde, teď se však vraťme k vašemu vstupu do české vlády.

Já jsem do vlády nastoupil v okamžiku, když už byla reforma jakž takž politicky probojovaná a bylo třeba ji ve vládách skutečně realizovat. Tenhle úkol, tedy vnést reformu do české vlády, shodou mnoha okolností padl na mne. Jenže tím jsem ale také samozřejmě do vlády vnesl konflikty, poněvadž například představy pana ministra Vrby byly dosti odlišné.

Prvního spojence jsem ve vládě měl v panu ministru Dybovi a postupně jsem získával spojence další. Sice nikoli ekonomické, ale přechodem pana ministra Uhdeho k ODS a pak příchodem ministra kontroly pana Němce a úplně ke konci ministra spravedlnosti pana Nováka ve vládě sílilo proreformní křídlo i pozice ODS.

Podobný názorový střet se odehrál o něco dříve i ve federální vládě, kde osobou odpovědnou za ekonomickou reformu byl Valtr Komárek. Iniciativu však časem přebrala dvojice Klaus, Dlouhý.

Ve federální vládě se reformy v prvním období ujal Valtr Komárek. Koneckonců byl jistá autorita, byl určitě známější než Klaus nebo Dlouhý, měl spousty kontaktů, reformních i s minulým režimem. Vyznačoval se ale tím, že si jaksi nepočínal dosti pilně. Čímž sám dopomohl tomu, že proti němu ve vládě vykrystalizovala opozice v osobách pana Klause a pana Dlouhého. Tito lidé jsou mnohem produktivnější, daleko pilnější, mnohem cílevědomější. Takže tehdy nešlo jenom o střet koncepcí, ale i o střet aktivit.

Jak tedy vlastně naše ekonomická reforma přišla na svět? Kdo ji vymyslel, kdo ji napsal?

Z pana Komárka reforma nikdy nevypadla. Ve federální vládě naopak brzy nastal neurotický stav a aktivity se ujal především tehdejší ministr financí pan Klaus. Reforma pak vznikala ve velmi dramatických podmínkách, poněvadž všichni členové komisí - ale tenkrát to vůbec nebylo nějak formalizované, takže přesnější asi bude říci skupinek -, které sepisovaly jednotlivé části reformy, měli zcela jiné pracovní úkoly. Práce se účastnili pracovníci různých ministerstev, výzkumných ústavů, já za banku, stejně jako třeba pan doktor Salzmann, který tam se mnou někdy chodil. A říkám-li tam, mám na mysli velmi operativní porady na ministerstvu financí u pana Klause, kde reforma vznikla během několika dnů. Sešli jsme se po práci, dohodli jednotlivé kapitoly a jejich rozdělení a dostali pak 24 hodin na jejich sepsání. Druhý den se - zase po práci - kapitoly posuzovaly, některé prošly hned, u jiných bylo třeba přizvat ještě dalšího odborníka s jiným náhledem na věc. Počet dnů, kdy se reforma rodila si dnes již netroufám odhadovat, ale řádově šlo skutečně o dny, nikoli týdny.

No, nejvíc se mi na tom líbí, že reforma se nerodila v rámci pracovní náplně, ale jako "brigáda po šichtě".

Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 23:17 )

 
Prezident na půl úvazku

Pojďme se na chvíli zastavit u některých ministrů, s kterými jste se v české vládě setkal. Během vašeho působení musel vládu opustit ministr spravedlnosti Leon Richter.

Leona Richtera jsem poznal až ve vládě. Nesetkal jsem se s ním nikdy předtím a ani od té doby, co se Pithartova vláda definitivně rozloučila, jsem jej nikdy neviděl. Vždy jsem ho považoval za člověka velice slušného, inteligentního a nekonfliktního, který ve vládě určitě nestál nikde vyloženě nalevo. A ani do ekonomických sporů, které se v té době nutně ve vládě objevily, nevnášel nějaký levý postoj. V posledním pololetí fungování české vlády, kdy často docházelo k přerušení zasedání vlády a k odděleným poradám názorových skupin, ale samozřejmě odcházel s OH.

Ten spor, kvůli kterému musel z vlády odejít - šlo o nějaký mladický problém z právních kruhů -, nakonec v soudní dohře dopadl, pokud jsem dobře informován, v jeho prospěch.

Dalším z členů vlády, který měl odejít, leč nakonec zůstal, byl ministr Kubát. Co byste řekl ke sporu Pithart – Kubát?

Pan ministr Kubát je dozajista osoba, která by mohla zajímavým způsobem zpestřit kdejakou společnost, ale asi ne vládu. Je to člověk, který má mnoho zájmů, ale ty jej velice rozptylují. Odváděly ho i od toho, co tenkrát mělo být hlavní náplní jeho práce, totiž od vlastního zemědělství.

Jsem přesvědčen o tom, že právě před mým příchodem, to znamená v prvním pololetí 91 byla v zemědělství prováděna velice špatná dotační politika. A je určitě i trochu mojí zásluhou, neboť v té fázi jsme vedli s panem Kubátem několik i mnohahodinových sobotních či nedělních rozhovorů, že ve druhém pololetí se zemědělská politika přece jen, alespoň po stránce dotační, přizpůsobila ekonomické reformě. Ministr zemědělství totiž má i v současné době poměrně velkou moc a disponuje největšími dotacemi ze všech ministerstev.

Na druhé straně jsem přesvědčen o tom, že pan Kubát měl příliš vyhraněnou představu pro drobné soukromé zemědělství, než bylo možno v té době prosadit. A dostával se tím do sporů, které on jako osoba konfliktní samozřejmě ještě posiloval.

Konflikt Kubát - Pithart měl několik fází. Premiér Pithart v jisté fázi, zhruba tak v době mého příchodu do vlády, nabyl přesvědčení, že zemědělská politika je špatná. V létě roku 91 pak svedl dosti nešťastný veřejný boj s panem Kubátem. To jsou všechny ty známé projevy, které ještě dnes můžeme nalistovat. Výsledkem však byla velice aktivní obrana pana ministra Kubáta, jejíž průběh byl následující - pan ministr Kubát obcházel všechny nové politické strany a hledal, která by jej zaštítila. Skončil v Odě, což mu pomohlo přežít krizi. Ovšem jestli to pomohlo našemu zemědělství ...?

Nebo "Odě"?

V tomto případě se mohu odvolat na vyprávění pana premiéra Pitharta. ODA při jednáních, která s jejími představiteli - ve smyslu, aby pana Kubáta nehájili a umožnili jeho výměnu - vedl, dala prý jasně najevo, že jí jde především o kalkulaci hlasů a teprve v druhé řadě o to, zda zemědělská politika pana Kubáta je či není dobrá.

Podobně jako ministr Kubát, zakotvil před volbami v "Odě" i ministr životního prostředí pan Dejmal.

Kdybych pana Dejmala poznal u táboráku anebo se s ním sešel někde v soukromí, asi i dnes bych tvrdil, že je to člověk velice zajímavý, s nímž je příjemné si pohovořit, který má v hlavě určitý svět, od mého světa sice trochu odlišný, ale tím pádem stojí za to s ním vést dialog. Že jsem jej však poznal ve vládě, je můj názor na něho přece jenom trochu komplikovanější.

Teprve časem doceníme, že pro ekologii udělal víc, než si zatím uvědomujeme. My ekonomové budeme teprve koukat, co vlastně způsobil, protože on volil takovou zvláštní metodu prosazování zákonů, v nichž jsou sazby gradující v čase. Svými zákony, které platí, i když on už tu není, totiž ekonomiku sevřel do kleští časové naléhavosti. Když se do roku 96 nevyřeší čističky, budou podniky platit takové pokuty, že se pod nimi budou hroutit. Když se nevyřeší odpadní plochy, skládky atd. budou se platit tak velké poplatky, že to s podniky zamává.

Prostě pro ekologii udělal velmi mnoho. Na druhou stranu je však samozřejmé, že nutně - a já jsem s ním měl spory v oblasti ekonomicko-ekologické od prvního setkání - muselo docházet ke konfliktům. Pan Dejmal je totiž velice zvláštní člověk a i ve vládě působil svým způsobem podivínsky. A určitě ne jen na ekonomy a nejenom pojetím ekologie, kterou pojímá velice fundamentalisticky, ale i chápáním třeba bezpečnostní politiky. Asi to má určitou spojitost se zkušenostmi, které si odnesl ze svého poměrně dlouhého věznění v době normalizace. Kromě toho je to člověk, který vydrží velmi dlouho mluvit i o věci, která se dá vyjádřit velice stručně. Po této stránce na něj musím prozradit, že vládu mnohdy v jednání velice zdržoval. Zasedací pořádek pak způsobil, že pan ministr Dejmal seděl vedle pana ministra Kubáta a že se skamarádili. Pan Dejmal potom zvolil stejnou taktiku a zkoušel to také s Odou.

Pithartova vláda byla vůbec složena z mnoha zvláštních lidí. To ta dnešní je svým obzorem, slovníkem, který užívá, i celkovou logikou svého počínání daleko kompaktnější.

Pan Dejmal ale byl až do předvolební kampaně ministrem za KDS, tedy koaličního partnera ODS. Z jakých důvodů byl pro kandidátku ODS nepřijatelný, jen z těchto?

Já se snažím celý problém okolo pana Dejmala postihnout osobně, s jeho negativy i pozitivy. U ODS zřejmě při jeho hodnocení převládla jen ta negativa, ono určité podivínství a těžká komunikace, která s ním opravdu je. Politicky proti němu nad tento rámec nic nebylo, obavy z jeho nekomunikativnosti však převážily.
Hodnoty dvou pohledů na svět - ekonomického a ekologického - se samozřejmě mohou v jistém okamžiku zcela rozejít. Proto se i ekologie ve vládě musí prosazovat jistě silně a hlasitě - já na to jako člověk, který má přírodu moc rád, velice dobře slyším -, ale přece jen věcně. Neprosazuje-li se totiž věcně, není možné se domluvit vůbec.

Podobný problém - alespoň z hlediska koaličního partnera - byl i s panem profesorem Vopěnkou.

Ty problémy nemají mnoho společného co do obsahu, spíše co do formy.

Pan Vopěnka je člověk mimořádný po mnoha stránkách. Z dřívějška jsem znal jeho přednášky na téma matematika a filozofie a podobné věci. Byl ale také nadán velmi výrazným nacionalismem, který už v Pithartově vládě velice vyčníval. Kdybych u něho měl hledat příčiny, proč vůči němu byla ze strany ODS jistá averze, musel bych je nazvat velice podobně jako u pana Dejmala - komunikativnost s ním je také velmi obtížná. Je to člověk, který nerad mění své názory a stanoviska, který je sice velice principiální, jenže na politiku zřejmě až příliš. Ministr totiž není jenom členem vlády, ale působí i ve svém resortu vůči všem zaměstnancům, kteří v něm pracují. A to on bohužel zvládal tak, jak si všichni vzpomínáme.

Jak to bylo s finančním schodkem českého rozpočtu za rok 1991? Václav Klaus tehdy prohlásil, že česká se vláda zachovala socialisticky.

To se dneska už těžko komentuje. Pan ministr Špaček - i když vím, že pan Klaus na něj má velice kritický názor - byl docela dobrý úředník, a ani jeho politické postoje nikdy nebyly vyloženě levicové, ale přece jenom neměl pro roli ministra dost zkušeností s řízením rozpočtu a rozpočtového čerpání. Padesát procent viny za to, že rozpočet utekl, kladu na vrub neobratného řízení ministerstva financí v posledním měsíci. Socialisticky se zachoval ale nejen ministr a ministerstvo, ale i celá další rozpočtová struktura. Projevilo se takové to - když máme peníze, musíme je v prosinci utratit za každou cenu, třeba za lízátka. A tomuto chování jsme jako vláda neuměli postavit dokonalou hráz. Když to srovnám s tím, jak se s rozpočtem vyrovnal o rok později pan ministr Kočárník, musím konstatovat, že jím použitá opatření, patří k základní rozpočtové abecedě, kterou jsme rok předtím zanedbali.

Milan Uhde mi před časem - ještě jako ministr kultury - vypravoval, že v době, kdy se dělilo OF, jej Petr Pithart požádal, aby se stal mluvčím ministrů OH. Pan Uhde mu tenkrát odpověděl, že jím v žádném případě nemůže být, neb do OH nikdy nevstoupí. Jeho příklon k ODS měl dokonce za následek, že s ním někteří kolegové z disentu přestali mluvit. Jak jste jej poznal vy?

Já jsem pana ministra Uhdeho zažil už v okamžiku, kdy se jasně přiklonil k pravému směru. Dospěl k němu - aspoň si to myslím - přes svůj obor. On o kultuře leccos věděl - koneckonců je to umělec - a vždy se v ní pohyboval. A když se pak stal ministrem kultury, brzy pochopil, že ty naše - jak kulturní pracovníci někdy říkají - ekonomické bláboly s kulturou velice úzce souvisejí. A uvěřil, že naše doktrína - teď mluvím o vládních ekonomech - není až tak "protikulturní", jak nám často podsouvají naši oponenti. Nemusel jsem jej tedy moc přesvědčovat. Ve svých stanoviscích k privatizaci kultury, k rozpočtům i k vypořádávání se s různými kulturními tlaky také svůj názor dával velice brzo najevo. Takže pan Uhde byl pro mne ve vládě posilou. Dokonce dávno předtím, než vstoupil do ODS.

Pan ministr Němec to neměl se svým prvním jmenováním do české vlády vůbec jednoduché. Aby v předsednictvu ČNR vznikla potřebná většina, museli přivést sanitkou jednoho nemocného poslance odněkud z Olomouce.

S mým jmenováním to bylo podobné. Kdyby nebyl pan Kalvoda přerušil nějaké své soukromé záležitosti a v jistém okamžiku nevstoupil do místnosti, kde sedělo předsednictvo tehdejší ČNR, tak i mě jeden hlas chyběl. I moje jmenování do funkce místopředsedy vlády bylo naprosto těsné.

Igora Němce znám dlouho, protože působíme ve stejné tělovýchovné jednotě Banka Praha, on jako šachista. Byl daleko nejmladším členem vlády. Upozornil na sebe velice principiálním bojem o komunistický a svazácký majetek. Na druhé straně se mu však ne vždy podařilo své ideje dotáhnout do konce. Chybí mu větší vytrvalost a někdy trochu propadá i právnímu fundamentalismu, který ohrožuje samu věc.

Právě teď to má velice obtížné, protože se rozhoduje, který z kontrolních úřadů přežije. Už v době, kdy nastoupil do funkce bylo jasné, že ministerstvo kontroly v tom pojetí, jak jsme jej zdědili ze socialismu, nemá v novém právním uspořádání místo.

Ministr spravedlnosti Jiří Novák přišel do vlády poslední, když nahradil odstoupivšího Leona Richtera.

Pana ministra Nováka znám daleko nejméně, sešel jsem se s ním až ve vládě a tam jsme spolu zasedali velice krátkou dobu. Já pak odešel do vlády federální. S ním je pro mě spojen jeden z velmi těžkých problémů, které česká vláda řešila, totiž jmenování soudců. Právě na jeho osobě jsem prožíval onen konflikt profese a morálky. Potřebu, aby soudci byli jmenováni, a vědomí, že se mnohdy rozhoduje o lidech, o nichž jsme nebyli přesvědčeni, že by jmenováni být měli. A v souladu s velice nešťastným zákonem dokonce doživotně.

Tomáš Ježek a Václav Klaus se jistě znají z dřívější doby, přesto je v jejich vztahu cítit jisté pnutí. Má toto pnutí svůj původ v trochu rozdílném politickém směrování?

Samozřejmě že se znají velice dobře, myslím, že ještě lépe než třeba já s Klausem. Pocházejí dokonce z jedné čtvrti, znají se i ze studií.

Protože mám tendenci každé pnutí vysvětlovat politicky teprve naposled, musím říci, že vyplývá z jejich osobních charakterů. Tomáš Ježek je člověk daleko pohodlnější než Václav Klaus, ve svém uvažování daleko pomalejší, daleko méně agresivní, a na druhou stranu, a to podle mého názoru vyplývá i trošku z jeho náboženského přesvědčení, je velice zaujatý pro názor, který zastává. Myslím, že všechny tyto charakteristiky nutně musí vést k jejich vzájemnému střetu.

Na Tomáše Ježka bych ještě prozradil, že právě on je autorem jedné klasické věty o Václavu Klausovi. Tak v roce 72 nebo 73, krátce poté, co jsme se seznámili, jsme spolu byli na výletě k šumavským jezerům. Povídali jsme si o Klausovi, který tenkrát nejel, a Tomáš pronesl větu, která asi není sama o sobě kdovíjak hluboká, a člověk ji ocení, teprve když zná přesně souvislosti: Klause může člověk buď milovat nebo nenávidět a jiná alternativa není. A já si myslím, že on sám s těmito dvěma krajnostmi bojuje. Ovšem nikoli pro názorové rozdíly, ty jsou nepatrné, nýbrž pro charakterové či osobní vlastnosti, které jsou u nich velice odlišné.

Jak dnes hodnotíte osobu pana premiéra Pitharta? Jak daleko jsou od pravdy ti, kteří tvrdí, že by snad mohl být docela dobrým premiérem, ale v úplně jiné době?

V každém případě nejsou daleko od pravdy, že pro tuto dobu nebyl. Ta doba byla velice konfliktní, konflikty byly čitelné, ale on je číst neuměl. Snažil se působit nekonfliktně, což jistě je role premiéra - a já jsem měl možnost si ji později sám vyzkoušet ve federální vládě -, ale to nesmí být zahlazování konfliktů. Oni se totiž zahladit nedají, jen vytrysknou o něco později v nějaké jiné podobě. Takže po této stránce asi je pravdou, že by daleko lépe mohl obstát v jiné době. Ještě lépe však obstojí jako teoretik, poněvadž jeho politologické soudy byly vždy na výši. A myslím, že právě tato úroveň jeho působení ve vládě, to, že dovedl do vládního kabinetu vnést i vyšší roviny politického uvažování, patří rozhodně k jeho největším kladům. Škoda jen, že na to v naší hektické době nebylo více času. Tato úroveň je mu velice blízká a je v ní určitě lepší než jako praktický premiér. Myslím si, že roli předsedy vlády při dispozicích, které pro ni měl, nemohl splnit lépe. Veřejnost to nejspíše vnímala především na česko-slovenské otázce, ve snaze hledat pseudokompromis. Ale pseudokompromis, to znamená utopit problém ve slovíčkách, v ideových polemikách, v jakémsi verbálním smíření. Jenže to není věcné smíření. To věcné je vždycky nakonec silnější a převáží v jiné podobě. To se ukazovalo velmi výrazně pravě na česko-slovenské otázce.

Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 23:15 )

 
Prezident na půl úvazku

Pojďme ke kuponové privatizaci. Účastnilo se jí nakonec zcela neočekávaně 8,652 milionů DIKů.

Pro mě jste tím pojmenoval jeden z hlavních kritických momentů práce v české vládě. A můžeme se tím pádem samozřejmě vrátit i k panu ministru Vrbovi.

Pan ministr Vrba je určitě velice schopný technokrat, a pokud vím, teď se velice zdatně pohybuje v soukromém sektoru a ve velkém podnikání, k čemuž jistě má dostatek kontaktů i zkušeností. Na druhou stranu je to ovšem člověk, který neměl dostatek smyslu pro potřeby ekonomické reformy, především pro decentralizaci, pro rozbití monopolů a - teď jsme u toho - ani pro kuponovou privatizaci.

Boj o kuponovou privatizaci byl dlouhý, všechna pro i proti byla zdůvodňována argumenty, na nichž - jak už to bývá - vždycky něco je. A trvalo dlouho, než jsme se ujistili, že ti, kteří jsou proti kuponové privatizaci, jsou vlastně - ať si uvědomují nebo ne - proti reformě. Poněvadž když už bylo jasné - a bylo to jasné i odpůrcům kuponové privatizace - že vynechání této metody privatizace znamená podstatné zpomalení privatizace vůbec, ukázalo se, že už nejde o odborný spor, ale o čisté politikum, navíc o politikum velice významné. A to nás samozřejmě velmi brzy v české vládě s panem ministrem Vrbou rozdělilo.

Představa, že stačí podniky jenom nějak restrukturovat, nějak je racionálněji upravit - a já nepopírám, že pan ministr Vrba mnohdy i věděl jak -, to je vlastně ona představa "osmašedesátníků", že stačí provést jen jakousi kosmetickou reformu, že není třeba změnit skutečně od základu vlastnické vztahy a celý systém motivací. A proto se i kuponová privatizace, která je cestou, jak tohoto cíle dosáhnout co nejrychleji, stala samozřejmě průsečíkem nejen odborného, ale především politického rozkolu vlády. Rozkolu, který trval až do posledních dní působení Pithartova kabinetu.

Do jaké míry vás zaskočil zájem občanů o kuponovou privatizaci?

Mě nepřekvapil. Vždy jsem věřil tomu, že lidé si za tisícikorunu tuto hru dovolí. Já v kuponové privatizaci kromě její ekonomické stránky vidím i jakousi genetickou či biologickou stránku. Je to vlastně taková zvláštní šance vtáhnou všechny občany do hry na podnikatele, aby se ukázalo, kdo k tomu buňky skutečně má a kdo to pojme jen jako hru. Tisícovku nějakým způsobem promění, třeba o ní i přijde, ale pomůže nám v té první fázi privatizaci provést. Takže mě počet DIKů nepřekvapil, naopak jsem neustále vedl spor se všemi, kteří kuponové privatizaci nevěřili.

Kdyby totiž nechali svých antipropagačních tezí, které se tenkrát velice politizovaly, a kdybychom skutečně všichni vykládali kuponovou privatizaci stejně, tak by ji i lidé chápali v té rovině, o které hovořím, neboť pro jednotlivce to není žádná vážná ekonomická hra. Je to hra s tisícikorunou, a tu jsou mnozí z nás kolikrát schopni prohrát v daleko méně cenných podnicích, než je privatizace. Zdravé povědomí národa se ale nakonec stejně prosadilo a lidé do hry šli.

Počítali jste s takovou účastí investičních privatizačních fondů?

Teď budu mluvit za sebe - mě fondy překvapily. Připomínám, pokud to už čtenáři zapomněli, že fondy byl výmysl našich oponentů. Ti, kteří kuponovou privatizaci plánovali, původně s žádnými fondy nepočítali. Respektive - mysleli jsme si, že nějaké fondy časem vzniknou, jako všude ve světě, ale že by se účastnili už první fáze kuponové privatizace, to ne.

Jestli tomu dobře rozumím, tak ani s nějakým předkolem pro fondy se původně nepočítalo?

Přesně tak. Pokud si připomeneme genezi tohoto problému, jedním z argumentů odpůrců - a ten se nevyvrací tak úplně lehko - bylo, že v první fázi tady vznikne nekonečný počet droboučkých vlastníků. A podnikatelská vůle a cíle, které celá privatizace sleduje, se budou prosazovat přinejmenším velice dlouho, pokud se prosadí vůbec. Vznikla tedy myšlenka, že by se mělo uvažovat o nějakém subjektu, který se privatizace účastní sice jako soukromník, ale jako subjekt s vyšší ekonomickou silou. A alespoň v první fázi, až se akcie skutečně rozdají, bude působit organizačně a ideově k ustavení nových akciových společností. Tím nám byla myšlenka investičních privatizačních fondů vlastně vnucena.

Jejich aktivitou jsme pak určitě - mluvím alespoň za sebe - zaskočeni byli. A kdyby mi někdo tehdy tvrdil, že konečný poměr DIKů jednotlivců a fondů bude takový, jaký na konci první vlny je, řekl bych mu, že se mýlí.

Fondů byla spousta, ale o masivní nárůst DIKů se svojí reklamní kampaní postaraly především harvardské fondy. Zato oficiální reklama na podporu kuponové privatizace měla úroveň pod psa.

V tom s vámi naprosto souhlasím. Reklama, kterou udělaly harvardské fondy, je samozřejmě jejich zásluha a taky jim ponese ovoce. To však nic nemění na tom, že tuhle propagaci jsme měli udělat především my. Jenže nekonečné spory, které jsme o kuponovou privatizaci vedli, nás odváděly od toho, abychom veřejnosti přesně řekli, o jakou akci se jedná. Nedivme se proto, že nás fondy - skutečně významné jsou asi tři čtyři - předběhly a získaly podle mého názoru víc, než je pro tuto hru zdrávo.

Dnes už známe výsledky prvního kola. Jak v jejich světle tuto privatizační operaci hodnotíte?

Za prvé - za veliký klad považuji, že se občané zúčastnili v tak velkém množství. Za druhé - určitě jsme je měli více vést k tomu, aby hráli individuálně. Také jenom tak je to skutečně hra, jinak se to z hlediska jednotlivce stává jen jakousi spekulací. A za třetí mě velice mrzí, že se celá operace zpožďuje a že už dnes nejsme dál.

V tomto okamžiku bych rád prozradil, že když jsme o kuponové privatizaci s panem Klausem poprvé mluvili - nebo přesněji, když jsem já byl u takovéto diskuse přítomen -, vážně jsme uvažovali o tom, že akcie bychom měli rozdat k volbám v devadesátém (!!!) roce. Ukazuje to, že jsme celou operaci nejen trochu podcenili, ale i to, jak politický boj, který okolo privatizace vzplanul, celou operaci nejméně o rok zpozdil. Což rozhodně není ku prospěchu věci.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:03 )

 
Prezident na půl úvazku

Za doby Pithartovy vlády došlo také ke zveřejnění agentů StB z řad novinářů.

Tohle je otázka spíše pro pana Pitharta. Já se jenom po zkušenostech, kdy jsem i já byl později ústavním činitelem, který měl přímý styk s FBIS, mohu domnívat, že i pan Pitahrt byl postaven před otázku, kterou pracovníci bezpečnostní služby velice rádi staví. Totiž - řekněte, co od nás chcete, my sami nemůžeme nic dělat, musíme mít vládní zakázku. A představuju si například, že pan Pithart v tom okamžiku cítil potřebu se dozvědět, jak je to se skladbou novinářů. Poněvadž novináři ho vždy velice zajímali a měl velice propracované metody styku s nimi. Každý týden například pořádal s vybranými novináři pravidelné schůzky. Takže projevil zájem dozvědět se, jak je to se skladbou novinářů z tohoto hlediska. Potom si však tuto informaci, která ho mimochodem velmi vyděsila, zřejmě nenechal pouze pro sebe, čímž nutně musela prosáknout i mezi novináře.

V noci ze 4. na 5. května 1992 přijala česká vláda návrh zákona o zveřejnění seznamu některých občanů evidovaných v registrech svazků bývalé StB.

Reprodukovat to celé by trvalo hodiny. Bylo to žhavé téma, a jistě cítíte, že to bylo takové pithartovské téma. On na tento problém nebyl schopen pohlížet jako na pragmatickou záležitost, ale rozdíral se spíše jeho morální stránkou. A ani já samozřejmě netvrdím, že to morální aspekt nemá. Šlo mu tedy o to, dobře, zveřejněme spolupracovníky StB, ale vylučme předem, že se někdo na seznamu ocitne neprávem nebo v kategorii, která neodpovídá jeho činnosti.

Diskuse ve vládě byla mnohahodinová a jednání o tom bylo několik. Od přizvaných expertů, kteří měli se seznamy spolupracovníků StB co do činění, jsme byli poučováni, že celá operace bude trvat měsíce a měsíce. Představa, že výsledky budou známy až za tak dlouhou dobu, zbavovala toto rozhodnutí aktuálního smyslu. Nakonec jsme se ale na některých kategoriích přece jenom shodli. Pak se však ukázalo, že všechno bylo jinak a někdo jiný zveřejnil seznamy pár dní poté, co vláda takhle rozhodla. Tím celá diskuse i vládní návrh zákona ztratily jakýkoli smysl.

Bylo tohle divoké zveřejnění v Rudé krávě ku prospěchu věci?

Tyhle věci, které mají mnohostrannou citlivost se hodnotí velice těžko. Pokud se však přeneseme zpátky do atmosféry doby, v níž k těmto polemikám docházelo, já osobně se hlásím k těm, kteří si myslí, že to byl pozitivní čin. Tím totiž polemiky ustaly, alespoň takové ty "celoplošné". Samozřejmě - a to je jistá daň - zveřejnění seznamů způsobilo osobní problémy některým lidem. Ale v té situaci, která tehdy byla, to byl čin pozitivní.

I přesto že se na seznamech nakonec ocitli někteří lidé naprosto neprávem?

To je něco jako s kuponovou privatizací. I tady šlo o to doprovázet zveřejnění správnou osvětou. Prostě jsou to jen seznamy lidí, které někdo udělal. Nic víc, nic míň. Můžeme je zveřejnit, ale je třeba dát občanům najevo, že jsou to seznamy, které dělali estébáci a ve kterých mohou být chyby. Aby je i lidé chápali jen jako seznamy lidí, a ne jako výrok soudu o zločincích.

Jenže to je přesně to, co redakce Necenzurovaných novin neudělala.

Jistě, právě proto vláda usilovala o trošku kvalifikovanější rozhodnutí. To znamená - vyloučila ty kategorie, o kterých se asi právem domnívala, že v nich omylů a chyb, a tedy i morálních dopadů bude víc. Ale byla předběhnuta. Bohužel v té podobě, kterou známe.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:04 )

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 6 Další > Konec >>

Strana 2 z 6
Unisono...
rocker...
výběr z foto...
phoca_thumb_s_20-1999-Pariz-na-Eifelovce.jpg 34-2006-Provence-Les-St-Maries.jpg phoca_thumb_m_23-2000-Unisono-Nebezpecny-svet.jpg phoca_thumb_l_34-2006-Vanoce.jpg phoca_thumb_s_11-2005-Dunaj-Budapest.jpg phoca_thumb_m_01-1961.jpg phoca_thumb_l_01-1961.jpg phoca_thumb_l_17-2007-Alice-s-Mirkem-Ouzkym-Strasburk.jpg phoca_thumb_m_15-2005-Filadefie-zalozeni-USA.JPG 19-2008- s-Ladou-Jaklem-a-Jirkou-Balvinem-krest-knihy-Spinava-hra.JPG phoca_thumb_l_01-1993-s-Janem-Straskym-krest-knihy-Prezident-na-pul-uvazku.jpg phoca_thumb_s_28-2009-Berlin-Berlinska-zed.JPG phoca_thumb_s_38-2008-Vanoce.jpg phoca_thumb_m_12-1991-Destne-s-vlcaty.jpg 12-1991-Destne-s-vlcaty.jpg 24-2010-s-Danielou-Sinkorovou.jpg 25-2006-Italie-Lago-di-Garda.JPG phoca_thumb_l_57-2009-Berlin-Berlinska-zed.JPG phoca_thumb_s_60-2010-Dansko.JPG 02-1962.jpg