Prezident na půl úvazku

 

 

Rozhovor s Janem Stráským

O rozpadu Československa s posledním federálním předsedou vlády a zastupující hlavou státu

Obálka a grafická úprava Oldřich Pošmurný

Vydalo nakladatelství IRMA, Praha 1993

Vyprodáno 

Příslušnou kapitolu otevřete kliknutím na její titulek v obsahu. 

Obsah

01 Slovo autora
02 Napsali o něm
03 Po 17. listopadu
04 Místopředsedou české vlády
05 O KSČ
06 O Václavu Klausovi
07 Boj o reformu
08 O ministrech české vlády
09 Kuponová privatizace
10 Zveřejnění spolupracovníků StB
11 Milovy
12 Volby 1992
13 Jednání ODS - HZDS
14 Federální vláda - osoby a obsazení
15 Bezpečnostní služby
16 Podzim 1992
17 Dělení majetku federace - 1
18 Zánik federace
19 Dělení majetku federace - 2
20 Ministr dopravy
21 Zastupující prezident
22 O ODS
23 Ještě jednou o Klausovi
24 O politice
25 Územně správní uspořádání
26 O turistice
27 Rodina a přátelé
28 Stráský o Stráském
29 Stráská o Stráském

Prezident na půl úvazku

Kdy jste propadl turistice?

Už jako malého kluka mě vždycky strašně zajímalo, co je za nejbližším kopcem a pak za dalším kopcem a tak dále. V deseti letech jsem si kružítkem na mapě narýsoval kružnici o poloměru 50 kilometrů se středem v Plzni a vypsal si všechny vesnice, co byly uvnitř. A všechny jsem je navštívil. Pak jsem si dal za úkol navštívit všechny hrady a zámky, které jsou v Československu, a také je všechny navštívil, a všechny památkové rezervace, kláštery, zříceniny atd. Chodil jsem pěšky, jezdil na kole a později na motorce.

Turistika je tedy vaším koníčkem. Máte v ní nějakou specializaci?

Nemám. Jak se začne mluvit o specializaci, může si někdo představovat nějaký speciální sport. Pro mne je prostě koníčkem pohybovat se po světě, a to všemi možnými způsoby, kterými to jde. A turistika těch způsobů zahrnuje celou řadu. Nejbližší je mi turistika pěší, poněvadž ta je nejpřirozenější. Když ale napadne sníh, vezmu lyže, když je málo času, sednu na kolo, a když je výjimečná příležitost, dojde i na turistiku vodní.

Kolik zemí jste už navštívil?

Už jsem to dávno nepočítal, ale v poslední době žádné nové země nenavštěvuju, takže doufám, že se nepletu, když řeknu číslo 51.

Kde jste byl nejdál?

Nejdál bylo určitě západní pobřeží Spojených států, Kanady a Mexika.

V našem povídání se již objevila zmínka a vaší tělovýchovní jednotě TJ Banka Praha. Jakou roli sehrála ve vašem životě?

TJ Banka Praha, byť několikrát změnila název, je mnohem starší než já. Je to tělovýchovná jednota, která při bance působila již za první republiky. Obnovena pak byla v roce 1950, takže i od té doby už uplynula velmi dlouhá doba. Já sám v ní působím dvacet let a většinu toho času ve funkci jejího tajemníka. Musím prozradit, že do dneška. Minulý týden se totiž konala další výroční konference a já byl znovu "ponechán" ve funkci, i když upřímně řečeno, je to už jen určitá úklona ze strany mých kamarádů a přátel, poněvadž času tomu teď mohu věnovat velmi málo.

Pravdou však je, že práce v TJ Banka pro mne byla hlavní náplní volného času v normalizačních letech. Vstoupil jsem do ní jako do malého úřednického spolku, který manipuloval desítkami tisíc korun ročně. Dnes se majetek TJ Banka počítá na miliony, počet členů se pohybuje okolo tisíce, přičemž někteří dosahují ve svých oborech špičkových sportovních výkonů, zároveň se však nezapomíná ani na dětské sportování. Když se tedy ohlédnu zpátky, mohu říci, že i po třech letech od revoluce stále ještě nese TJ Banka i po formální stránce základní nárys, který jsem jí dal.

Jako kluk jste začal s pěší turistikou, pak přibylo kolo a záhy jste přešel na motorku. Kam až jste se na ní podíval?

Na motorku jsem přešel po vojně a celkem jsem vystřídal motorky tři. Začal jsem malým slovenským skútrem Manet, s nímž jsem se však daleko nedostal, neboť byl velmi poruchový. Bylo to takové hezounké vozítko, na kterém jste mohl jezdit i do divadla, ovšem to divadlo nesmělo být příliš daleko, protože po opravách se do stánku kultury již nedalo jít.

Pak jsem vystřídal dvě Jawy, nejdříve 175 a potom panelovou 250, se kterými jsem projel mnoho zemí, vlastně se dá říci, že většinu z toho čísla 51, a to nejen v Evropě, ale i v Africe a Asii.

Jak se Afrikou cestuje na motorce?

Velmi dobře. Já si myslím, že právě motorka je velice vhodným dopravním prostředkem pro teplé kraje, zatímco u nás tak na tři měsíce v roce a jenom pro hodně mladé a nezkušené lidi na delší období. V Africe se na ní však jezdí výborně, neboť je to příjemné, vzdušné, snadno se s ní manipuluje a lze ji i vytlačit, když na poušti zapadnete do písku.

S kým jste vyrážel do světa?

Jezdil jsem se ženou a samozřejmě někdy i s kamarády, jely třeba tři čtyři motorky, dohromady třeba osm lidí.

Vaše paní mi vyprávěla s jakou důsledností plánujete zahraniční cesty, a co všechno se musí stihnout a vidět. Nemá vaše důslednost v turistice nějakou souvislost s vaší dnešní důsledností v politice?

To nevím, ale je to asi projev určité systematičnosti, která ve mně je. Raději jsem své cesty nikdy neponechával náhodě, takže se mi nemohlo stát, že člověk jede kolem významné památky vzdálené dva kilometry a neví o tom. Ta systematičnost a důslednost zřejmě opravdu jsou mým povahovým rysem a projevují se i v ostatních činnostech a nejen v turistice.

Možná že turistika - a zvláště ten typ, co jsem dělal já, to znamená dálkové pochody, pochody na sto kilometrů či na sto mil atp. - přináší i rozvoj některých volních vlastností, protože druhá půlka těchto dlouhých cest už není jenom příjemná a člověk musí zkoušet sám sebe.

A co horolezectví?

V tomto sledu otázek se na to navazuje dobře, protože já horolezectví pokládám - a také jsem se k němu jinak nedostal - za pokračování turistiky, jako pohyb po extrémním terénu. Neměl jsem nikdy ctižádost zlézt ty nejtěžší stěny, kde člověk musí viset na malíčku a desetkrát spadne, aby teprve pojedenácté přelezl. Až ve velmi dospělém věku jsem skutečně pochopil - a to na Kavkaze, když jsem se dostal do svízelné situace, poněvadž člověk docela dobře vyleze nahoru, ale pak to nejde zpátky -, že k turistice ve vyšších horách, která se skutečným horolezectvím hraničí, patří i základní dovednosti spojené s vysokohorským terénem.

No, a poněvadž jsem na to reagoval zase systémově a vstoupil v naší tělovýchovné jednotě do horolezeckého oddílu, vrhnul jsem se na organizování různých expedic. I z politického hlediska to byl navíc docela příjemný způsob, jak stovkám lidí pomoci, aby se dostali ven. A mohu zcela odpovědně tvrdit, že se nám to dařilo. Některých expedic, které jsem pomáhal organizovat, jsem se účastnil osobně.

Kde jste byl nejvýše?

Nejvýše jsem byl v Himálajích, i když to nebylo přímo v těch nejšpičkovějších terénech. My jsme se dostali do indické části Himálají, která se jmenuje Garhwal, kde blízko čínské hranice pramení Ganga, náš vrchol se jmenoval Bagíraty 2 a byl vysoký 6512 metrů.

Závidím kamarádům, kteří tam byli loni po čtrnácti letech znovu a letos se opět chystají na jednu velmi obtížnou stěnu. Já bych se na ni však mohl stejně jenom koukat.

Který kraj máte nejraději doma?

Mě se opravdu Česká republika - ale i Slovenská republika - líbí jako celek. A myslím, že právě ono cestování do zahraničí člověka opravňuje tvrdit to nejenom z nějaké melancholie, ale tím, že může porovnávat, má k tomu i argumenty. Ale čím více stárnu, nejraději se vracím tam, kde jsem v dětství začínal - na Šumavu.

A co Plzeň, vaše rodiště?

V Plzni jsem prožil polovinu svého života, takže můj vztah je samozřejmě vřelý. Bydlí tam také stále oba moji rodiče. Dnes mi spíš vadí, že právě Plzeň je městem, které v posledních čtyřiceti letech velice utrpělo a je ve velmi špatném stavu, a já jí nejsem schopen pomoci.

Tak mě napadá, vy se vlastně sem tam o víkendech pohybujete po naší vlasti - podobně jak se to vypráví o některých našich králích - v přestrojení. V muži ve větrovce asi mnozí, které potkáváte, nepoznají premiéra či ministra. Co se dozvídáte?

 Ano, to je pravda. Třeba právě ke slovenské tematice jsem se nejvíc dozvěděl a nejvíce se upevnil i ve svých politických postojích právě v těchto "převlečených" setkáních s lidmi na Slovensku.

Co jste se dozvěděl?

Dnes už to není tak aktuální, ale v každém případě jsem si potvrdil jakousi vnitřní rozpornost slovenského uvažování, ale o tom už jsme povídali.

Poznávají vás lidé?

Jak čas plyne, stává se to čím dál častěji, což pochopitelně přináší určité komplikace a člověk musí projevovat jistou obezřetnost, ale nijak bych to nezveličoval, dá se s tím žít.

Kam se letos chystáte na dovolenou?

Musím se přiznat, že jsem se chystal, ale už jsem to zase zavrhl, protože jsem pochopil, že při projektu restrukturace Českých drah na to letos nezbude čas. V posledních dvou letech jsem měl vždy týden plus nějaký den a letos to, jak to tak vypadá, nebude lepší.

Chystal jsem se splnit jeden slib, který jsem dal dětem ještě před revolucí, že je vezmu do Ameriky. V březnu 93 mi je však už jasné, že letos to nebude.

Vlastníte auto?

Ano, v tomto okamžiku mám dokonce dvě auta.

Jaká?

Felicii, které už je letos 34 let, a Škodu Rapid.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:25 )

 
Prezident na půl úvazku

Kdy jste se ženil?

V roce 1963.

Kolik máte dětí?

Mám tři děti v dosti rozdílných věkových kategoriích. Nejstarší syn Jan mě už dávno přerostl, je mu dvacet let a právě si usmyslel, že bude naráz studovat dvě vysoké školy. Takže je jednak na fakultě sociálních věd, kde se zabývá teoretickou ekonomií, a na filozofické fakultě, kde studuje obor filozofie.

Pak mám šestnáctiletou dceru Lucii, která navštěvuje Obchodní akademii, takže jde v mých šlépějích, protože i já jsem nestudoval na gymnáziu, ale na tehdejší vyšší hospodářské škole.

Nejmladšímu synovi Josefovi je sedm, je prvňák a má zatím ještě jiné starosti.

První dvě děti máte z prvního manželství. Proč jste se rozvedl?

Na to se vždycky odpovídá těžko, protože tu není druhá strana, která by ty důvody korigovala. Myslím, že náš rozvod měl jen běžný lidský rozměr, a mohu říci, že teď se s rodinou stýkáme stejně intenzivně jako předtím. Nepatřím tedy mezi ty případy, kdy spolu bývalí manželé nemluví.

Kde jste se seznámil se svou druhou ženou?

V mém životě se všechno točí okolo banky. Moje manželka Božena pracuje - stejně jako první žena - také v bance. Poprvé jsme se potkali na ekonomicko-matematickém semináři za přítomnosti pana Klause.

Čeho si na ní nejvíce ceníte?

Především toho, jak snáší situaci, do které jsme se v této hektické době dostali, to znamená ten naprostý nedostatek času i komunikace. Je to obtížné, protože si spoustu podstatných věcí, které jsou potřebné pro fungování běžného manželství a běžné rodiny, vůbec nestačíme povědět, ale přesto musím říct, že to funguje dobře.

Hraje ve vašem životě nějakou roli víra?

Víra je složitá věc a povídání o ní by dalo na samostatnou knihu. Nevěřím nikomu, kdo by na tuto otázku odpověděl, že nehraje. Jiná věc už je vztáhnout víru k nějaké konkrétní náboženské doktríně nebo konkrétní církvi, ale já si myslím, že každé rozumné i zaujaté zamyšlení se nad světem vede člověka k otázkám víry, to znamená k otázkám smyslu a postavení člověka v tomto světě a k pocitu vřaditelnosti do světa, ve kterém je víra naprosto nezbytná.

Co pro vás znamená přátelství?

Přátelství pro mě znamená hodně. Právě kolem organizace sportu člověk musel vyjít s desítkami, stovkami lidí, a vyjít s nimi nikoli jen jak je to obvyklé v pracovních vztazích, ale tak abychom si navzájem nekazili volné chvíle, se kterými je spojen sport nebo cestování. Myslím si, že přátelství je vůbec jedna z největších hodnot, které napomáhají, aby člověk mohl v tomto světě přežít.

V turistickém oddíle jste přišel do styku se spoustou lidí. Vydržela tato přátelství?

Nedávno vyšla na titulní stránce Mladého světa fotografie, na které jsem - řečeno vašimi slovy - v "převleku" za turistu. Ta fotografie vznikla právě při akci, kterou organizuju již dlouho, tuším, že to byl 16. nebo 17. ročník každoročního přejezdu některých slovenských hor. Na této akci je zvláštní, že se jí nejméně z poloviny účastní lidé, kteří jedou již poněkolikáté, ale zároveň lidé, které celý rok nevidím, poněvadž jsou z celé republiky. Je to jeden z příkladů onoho krásného občasného přátelství, kdy se lidé jednou za rok sejdou a mají si co říct. A takovýchhle skupin, časovaných kolem různých akcí, mám celou řadu. Pak je tu ještě šumavská chalupa, na které vznikla i část téhle knížky, o které vím, že kdykoli na ni přijedu, naleznu tam deset, dvacet, třicet přátel. Dnes mě samozřejmě spíše "otravují" politickými otázkami, ale přesto tu fungují stará pouta a přátelství.

Povězte, prosím, něco o této chalupě.

V jistém okamžiku jsme se jako tělovýchovná jednota snažili pořídit si nějaký objekt tohoto typu. Protože jsme však jednota velká, inklinovali někteří k Orlickým horám, někteří ke Krkonoším, jiní - včetně mne - k Šumavě. A já jsme byl nakonec nejrychlejší. Nedaleko od Prachatic se mi podařilo sehnat objekt staré, šestnáct let nepoužívané školy. V roce 87 jsme ji koupili a udělali z ní to, co jste sám viděl, řadovou, ale myslím, že docela útulnou ubytovnu.

Funguje přátelství mezi politiky?

To je otázka na tělo. Bylo by totiž zajímavé odpovídat, kdyby šlo o přátelství, která si člověk vytvořil, až když do politiky vstoupil. Protože my se však zatím v politice pohybujeme spíše na základě kontaktů z předchozích let, musela by otázka znít, jestli se přátelství spolupůsobením v politice nenarušuje. I když bych asi našel případy, že vztahy s některými lidmi se vytvářely až v polistopadovém období, pravdou nejspíše zůstane, že pokud se odpovědně zamyslím, žádný z těchto vztahů bych nenazval skutečně přátelstvím. Možná že to je jen náhoda, že jsme s novými lidmi, které člověk poznal až v posledních dvou třech letech, neměli tolik času a příležitostí k navázání opravdového přátelství, ale možná že to náhoda není a že to je vlastně odpověď na vaši otázku.

Kolik vykouříte denně cigaret?

Já si myslím, že kouřím pětadvacet, ale už jsem to dlouho nepočítal. Den ode dne se to však liší. Nejvíc asi vykouřím, když mám ještě večer nějaký program, a nejméně, když zbude alespoň část dne na nějakou turistiku.

Chtěl jste někdy přestat?

Ano, je to ale dávno. Dokonce se mi to jednou na pět měsíců podařilo, ale od té doby jsem to už nezkoušel, a musím říct, že patřím mezi ty lidi, kteří si to, že kouří, nevyčítají.

Kouříte dodnes startky, není to od vás póza?

Nejdříve musím říct, že ty startky se, vzhledem k tomu jak u nás děláme cenovou politiku, zase až tak řádově cenově neodlišují, jako to bylo dřív. Už dávno nestojí čtyři koruny, ale leckde čtrnáct. Cena ale není a nikdy nebyla ten pravý důvod. Důvodem je, že prostě mám rád cigarety bez filtru a jejich výběr zase není tak velký.

Relativně dost dnes vyděláváte. Jakou máte osobní spotřebu?

Osobní spotřebu během běžného dne moc velkou nemám. Nechci opakovat slova pana Klause, který už někde řekl, že během všedního dne peníze skoro na nic nepotřebuje. U mě je to podobné. Na druhé straně mi však můj příjem umožňuje, že ve volných chvilkách skutečně nemusím kalkulovat s každou korunou. Prakticky to třeba znamená, že mohu na Šumavu vyrazit vlastním autem na půl druhého dne a je mi jedno, že to stojí pět set, jako bych tam jel na čtyři dny. V tom je tedy asi jistá kompenzace.

Takže osobní spotřebu nemám, ale jak děti rostou, ony ano.

Na žebříčku obliby politiků jste se tento měsíc ocitl na prvním místě. Jak se vyrovnáváte s popularitou?

Celkem snadno. Samozřejmě že to člověka těší, obecnou mužskou vlastností je i ješitnost a ani já jí určitě nejsem zcela prost. V mém věku to však už beru velice realisticky, neboť vím, že stačí jedno špatné opatření na dráze či někde jinde a může to být úplně jinak.

Odpovědná funkce a sedmiletý syn doma, to se spolu z časového hlediska moc neslučuje. Co na to malý Pepík?

Někdy si to člověk uvědomí tak silně, že jeden volný víkend za tři neděle uhájí. Ale pak zase propadne povinnostem a za tři týdny znovu zjistí, že neměl volný ani den. Jednu věc však dodržuju skoro jako zásadu - omlouvám se na všechny večerní recepce a snažím se být doma aspoň večer, i když i ten večer pro mě začíná spíš v devět než dřív. A abych se připravil na různá jednání, raději vstanu dřív ráno. Večer věnovaný dětem si skutečně nechávám jako jakési osobní vyvrcholení dne. Volných dnů jako takových je však opravdu velmi málo, s tím se vyrovnávám těžko.

Když jsem se Pepíka ptal, co se mu na vás líbí, odpověděl mi že to, že na vás může večer čekat a že nemusí jít spát.

To patří spíš k těm konfliktní situacím naší domácnosti, protože on samozřejmě nezná hranice tohoto čekání, a přece jenom už je to školák.

Kolik máte sourozenců?

Mám bratra.

Co dělá?

Proti mě má vývoj svých životních profesí mnohem pestřejší. Ale celý život inklinuje ke koním, takže se kolem nich v různých povoláních vždycky točil. Teď žije na Šumavě, vede hospodu a pokouší se u ní zavést koňskou turistiku. Už zase vlastní dva koně a stáj pro dvacet, takže mám strach, že jich tam časem dvacet skutečně bude.

Jako zastupující prezident jste byl vrchním velitelem armády. Jste vůbec voják?

Ano, jsem voják, jsem důstojník české armády.

Jakou máte šajbu?

Myslím, že jsem nadporučík, ale nejsem si tím úplně jist. Dokonce i zde v Hradci Králové, kde si dnes povídáme, jsem byl dvakrát na cvičení.

Kde jste sloužil?

Sloužil jsem v Žilině, v tzv. škole důstojníků v záloze. A podotýkám, že jsem byl na vojně 26 měsíců.

???

Už přesně nevím, ale byla za tím buď kubánská krize nebo berlínská zeď. V Žilině jsem pobyl celkem devět měsíců a pak jsem dělal finančního náčelníka u velmi zapadlého útvaru ve Vysočanech. S pražskými Vysočany však tahle ves nemá nic společného, nachází se nedaleko od Boru u Tachova.

Kolik ovládáte jazyků?

Musím se přiznat, že dokonale neovládám žádný. Domluvím se anglicky, německy, rusky. Ale abych mohl vést v cizím jazyku nějaká jednání, a zvláště pak třeba jednání odborná, to ne.

Jak bydlíte?

Bydlím na pražském Jihozápadním městě na sídlišti Lužiny, poblíž výpadovky na Plzeň, v bytě 3+1.

Kdy jste byl naposled v kině nebo divadle?

Ani se neptejte. Je to už celá řada měsíců. A to se tam dostanu spíše tak, že mě vytáhne některé z mých dětí. Nejčastěji se ještě utrhnu, řekněme jednou za šest týdnů, na nějaký jazzový koncert. Mám rád tradiční jazz a mám také pár kamarádů, kteří jsou zároveň turisty i milovníky téhle muziky, takže mě tak třikrát týdně někam zvou a já toho jednou za patnáctkrát využiju. Byl jsem tedy letos už dvakrát na koncertě Stemboat Stompers a jejich hostů.

Vaše paní mi pověděla, že jste napsal doktorskou práci o čase. To mě zajímá.

Měl jsem výhodu, že moje závěrečná práce, to znamená práce, kterou jsem obhajoval při absolutoriu vysoké školy, byla oceněna tak, že jsem ji mohl použít i jako doktorskou práci. Zabýval jsem se v ní kategorií, kterou i dnes považuju za nejdůležitější ve filozofickém slova smyslu - časem.

Z jakého úhlu jste čas rozpitvával?

To je na sáhodlouhou přednášku, tak alespoň v krátkosti. My jsme byli generace odkojená Heidegerem, Husserlem, to znamená fenomenologií a moderním existencionalismem, takže jsme se zamýšleli nad různými rovinami času. Jenže ne tak jak je zná věda, která rozlišuje čas biologický a geologický atd., ale spíše existencionálními rovinami času. A ty spíš směřují k víře a proti rozumu, protože tyto kategorie existují v každém z nás vedle sebe a existují právě v tom různém časovém rozvržení, byť se sami o sobě staly sporem celých dějin filozofie - jak je to s vírou, s rozumem, se zkušeností atd. Neboli moje práce se zamýšlela nad určitou tematizací času z hlediska toho, jak jsme složeni. Že jsme vlastně složeni ze všech těch sporů, které filozofie vede o to, co je primární a co je druhotné, a jsme složeni tak, že ty věci, ačkoli jsou velmi rozporné, když se o nich mluví, v nás přežívají tím, že mají každá svůj jiný čas. Vyplňují jiný moment v našem životě, v našem pohledu.

Takže je to taková velmi teoretická práce, využívající složité heidegerovsko-husserlovské terminologie, ale podstatou je hledání souměřitelnosti času v lidském životě.

A když už jsme u vaší paní, prozradila mi také, že si po léta vedete dosti podrobný deník. Máte na to čas i dnes?

Musím říci, že deník trpí. Měl jsem celý život takový velmi jednoduchým spíše grafický systém, že třeba přesně vím, kde jsem byl 16. února 1963 a s kým o čem jsme tam hovořili. Ale teď už si tak sotva stačím v rozsahu čtyř pěti slov zapsat do kalendáříku, co se událo ten či onen den.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:25 )

 
Prezident na půl úvazku

Co se ti na tátovi nejvíc líbí?

Že je na mě hodnej a taky mě nenutí brzo do postele.

Táta má málo času, viď?

Jo.

A když má čas, co spolu provádíte?

Někdy jdeme na procházku po okolí a někdy taky hrajeme Člověče nezlob se.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:26 )

 
Prezident na půl úvazku

Čeho si na svém muži nejvíc vážíte?

Je to naprosto spolehlivý člověk. Když něco slíbí nebo řekne, že to a to bude tak a tak, stoprocentně to splní a neuchýlí se od toho. Je naprosto pravdomluvný a dodržuje všechny úmluvy, takže člověk vůbec nemusí pochybovat, že by ho nějak zradil.

Myslíte, že jeho záliba v turistice mu nějakým způsobem napomohla k rovnosti charakteru?

Spíš bych řekla, že to je opačně, že nejdříve byl nějaký charakter, a ten ho přivedl k turistice. Já na to mám samozřejmě ještě jeden náhled, ale nevím jestli to na něj můžu říct. On je na takové běžné sporty nešikovný, rekreačně třeba hrával tenis, to ano, ale volejbal nebo fotbal v lásce nikdy neměl. Vrhnul se tedy na turistiku, při níž člověk navíc poznává spoustu nového.

Jeho údělem tedy je putování po světě, ať už pěšky, na lyžích, na kole či jinak.

Tyhle všechny způsoby přesunu používá a v poslední době i auta, což původně neměl v úmyslu. Jezdíval na kole, pak na motorce a nakonec, ač nerad, se uvolil i k autu, protože zjistil, že na delší vzdálenosti je to přece jenom vhodný dopravní prostředek. Jinak by ale nejraději došel všude pěšky.

Cestování po světě patří k jeho několika životním cílům, protože poznávat přírodu, lidi a různé zajímavosti světa to je pro něj nade vše. Naše dovolená to není lehnout si třeba někde k rybníku nebo moři, to je vymyšlený, vytčený, propracovaný a podle průvodců promyšlený cíl a musí se vidět a projít všechno, co je v plánu.

Jak to vedle něho zvládáte?

(Smích.) Dávno se chystám někde sdělit, že by uštval pět manželek a deset sekretářek současně. Je to prostě náročné. Takové praktické věci, jako někde něco obstarat, zařídit, sehnat, vyjednat, to je pro něj detail, kterým se nehodlá zatěžovat a musí to obstarat ti okolo. Teďka jsou to jeho sekretářky a já, ale na normálního člověka je to dost. Dřív, když jsme ještě neměli dítě, to člověk ještě jakž takž zvládal, ale dneska je to těžší.

Ptal jsem se čeho si na svém muži nejvíce vážíte. Co byste naopak prozradila z toho, co není až tak moc k vážení?

To se těžko říká, protože věci, které by na něm běžného člověka štvaly, on nebere. Myslím tím takové ty dennodenní záležitosti s domácností, že se musí uvařit a vyprat. To jsou věci, které vůbec nesmí zaregistrovat, to musí běžet jako bezporuchový automat. A že se něco rozbilo nebo něco nefunguje, o tom nesmí ani slyšet.

Co je z hlediska manželky lepší: manžel - bankéř nebo manžel - politik?

On to u něj až tak velký rozdíl není, protože práci pro lidi se věnoval vždycky. Posledních dvacet let se vyžíval v tělovýchovné jednotě, kde zorganizoval všechno možné, včetně expedice do Himálaje a expedice do Afriky. Teď je to jen ještě časově, ale i psychicky a fyzicky o hodně náročnější, protože zodpovědnost je mnohem větší. Když se něco nepovedlo v tělovýchovné jednotě, týkalo se to omezeného okruhu lidí. Dřív chodíval domů v sedm, teď chodí v deset. V životě rodiny to zase až tak velký rozdíl není.

Změnila ho nějak politika, že se stal osobou veřejnou?

Ne, vůbec ne. Vědomě a úmyslně se tomu brání. Takže zuby nehty se třeba drží toho, že musíme jezdit na víkend svým autem, přestože by si mohl vzít šoféra se služebním vozem. A já jsem hrozně ráda, protože máme aspoň chvilku soukromí. Jakékoli požitky, které z jeho funkcí vyplývají nebo na které má nárok, zásadně odmítá a já si toho dost cením. Takže mimo jeho pracovní vytížení se náš soukromý život moc nezměnil.

Trochu horší je to s víkendy, protože on byl zvyklý v pátek odjet ven, být v přírodě celý víkend a v pondělí přijít s prázdnou hlavou. Teď je však spousta víkendů, kdy má povinnosti.

Co vám proběhlo hlavou, když se váš manžel stal de facto hlavou státu?

Vůbec jsem si to nepřipouštěla a brala to jako časově omezenou záležitost. A myslím si, že jsem udělala dobře, protože to skutečně Silvestrem skončilo. A pokud jde o nějaké společenské povinnosti, podařilo se mi, bohudík, prakticky všem vyhnout. Nějak moc mě to tedy nepoznamenalo.

Jenže před volbou prvního českého prezidenta se opět jméno vašeho manžela objevilo.

(Smích.) To je pravda, i naše sousedka říkala, že bude mít slavného souseda, ale já jsem si samozřejmě zkalkulovala, že to není reálné. Ale kdyby k tomu snad bylo došlo, snášela bych to asi dost těžce. Od manželek prezidentů se očekává, že se dají na nějakou dobročinnou činnost a na to já moc nemám povahu.

Pracujete v bance, takže předpokládám, že jste se tam se svým mužem také seznámila.

Po škole jsem nastoupila do Státní banky na pobočku Praha - východ. Byla jsem svobodná a nechtěla jsem se vrátit na venkov, odkud pocházím. V zápětí se pak konalo školení na počítače a právě tam došlo k našemu pikantnímu seznámení. A protože jsem to na rozdíl od starších kolegů s počítači ze školy už uměla, na školení jsem zářila. Byli tam tehdy také můj budoucí muž a Václav Klaus. S oběma jsem se seznámila a během jedné noci mě naučili hrát mariáš, čímž jsem si u nich strašně šplhla, protože o tom, že nějaká ženská se může mariáš naučit, měli vážné pochybnosti.

Bylo to v roce 1972, ale říkám to dost nerada, protože já jsem sice byla svobodná dívka, ale můj budoucí manžel byl tehdy ženatý.

Jak hrál Václav Klaus ty karty?

Mariáš s Václavem Klausem je předmětem velkých historek, které si celá léta vyprávíme. On totiž mariáš umí dokonale. Třeba se odehrála hra a on řekl: "Tys místo té červené sedmy měl nést tuhle kartu. Uznáváš to?" Atd., atd. Prostě dvě minuty se hraje a Václav pak půl hodiny vysvětluje, jak to všichni hráli špatně a jak to měli hrát a jaké byly další varianty. Takže mariáš s Václavem, to je už dnes předmět legend.

Jste také členkou ODS?

Ne, já jsem nikdy v žádné straně nebyla, nejsem a nebudu. Do politiky moc mluvit nechci, příliš emancipované ženy totiž nemám ráda, a když člověk musí uklidit, vyprat, uvařit a ještě k tomu chodit do práce, tak to úplně stačí.

Jaký je vztah Stráský senior a Stráský junior?

To je na dlouhé romány. Ten vztah je strašně krásný. Já jsem ve svém dětství ani potom ve svém okolí tak hezký vztah rodiče k dítěti nezažila, takže za to mu děkuji, protože s Pepíčkem vychází naprosto skvěle a chová se k němu nádherně. Jenomže prakticky to přináší spoustu problémů, protože tatínek chodí domů velmi pozdě a synek na něj čeká, takže chodí pozdě spát a já se musím každý večer zlobit.

A když se mi povede, aby šel spát, říká mu tatínek druhý den, "teda ty seš pěknej, tys na mě nepočkal," a on druhý den čeká a čeká, a je pak ve škole nevyspalý. Jenomže náš taťka vyznává teorii, že spánek je vlastně umírání a hnití, které je v životě zbytečné, a má se omezit. A jeho cílem je spát tak čtyři hodiny denně.

Daří se mu to?

Nevím, jestli se vám přiznal, ale on si vede evidenci každé hodiny svého života, takový deník, ve kterém jsou okénka, barvičky, značky, a vždycky jednou za čas, když se mu podaří najít chvilku, tak si to doplní. Takže když se ho zeptáte na nějaké datum, najde ho ve své evidenci a ví kde byl, co a jak dlouho dělal a kdo tam byl. Má o svém životě naprosto dokonalou evidenci, takže i ten spánek může přesně spočítat. Myslím, že spí v průměru tak pět hodin denně. Ale on to vydrží, protože má silnou vůli, a vůle podle něj zmůže na světě všechno. Kdyby ale šel do biografu, tak tam samozřejmě během půlhodiny usne, protože jakmile je teplo a klid, oči se mu zavřou. Ale jinak je spánek jeho nepřítel.

Má váš muž nějaké krédo?

Říká, že hlavní zásady života jsou čas a vůle, každá minuta života musí být využitá, a když je dostatek vůle, zmůže se všechno.

(Smích.) Sekretářky ať se přiznají, že jsou z něj uštvané. Všecko musí prostě klapat. Ale on je takový odjakživa, to není, že teď má spoustu povinností, které ho odvádějí od rodiny. On si svůj přístup ke světu takhle nalinkoval.


(Praha, Libínské Sedlo, Hradec Králové, únor - květen 1993)

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:26 )

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 6 Další > Konec >>

Strana 6 z 6
Unisono...
výběr z foto...
17-2005-Nemecko-Hamburk.jpg phoca_thumb_l_21-1998-Unisono.jpg phoca_thumb_m_13-1985-Odyssea.jpg 03-1995-RRTV-v-newsroomu-na-Nove.jpg phoca_thumb_l_03-1999-Normandie-hrbitov-nad-plazi-Omaha.jpg phoca_thumb_s_36-2006-Dansko-ostrov-Aero.JPG phoca_thumb_s_43-2008-New-York-Central-park.jpg phoca_thumb_s_51-2008-Rhona-Montreux-Deep-Purple.jpg 35-2006-Provence-Pont-du-Gard.jpg phoca_thumb_l_30-2009-Berlin-pamatnik-holokaustu.JPG 23-2006-Dansko-vikingske-muzeum.JPG phoca_thumb_m_14-2005-Dunaj-Zitny-ostrov-stara-ramena.JPG phoca_thumb_m_28-2009-Berlin-Berlinska-zed.JPG phoca_thumb_m_06-1977-pred-maturitou.jpg 58-2010-Dansko.JPG phoca_thumb_m_38-2007-Ryn-Strasburk.JPG phoca_thumb_s_08-1977-Fragment.jpg phoca_thumb_s_19-2008- s-Ladou-Jaklem-a-Jirkou-Balvinem-krest-knihy-Spinava-hra.JPG phoca_thumb_s_54-2008-Rhona-Lausanne-olympijske-muzeum.JPG 07-2003-Dunaj-Marcus-Aurelius.jpg
Ulti Clocks content