Prezident na půl úvazku

 

 

Rozhovor s Janem Stráským

O rozpadu Československa s posledním federálním předsedou vlády a zastupující hlavou státu

Obálka a grafická úprava Oldřich Pošmurný

Vydalo nakladatelství IRMA, Praha 1993

Vyprodáno 

Příslušnou kapitolu otevřete kliknutím na její titulek v obsahu. 

Obsah

01 Slovo autora
02 Napsali o něm
03 Po 17. listopadu
04 Místopředsedou české vlády
05 O KSČ
06 O Václavu Klausovi
07 Boj o reformu
08 O ministrech české vlády
09 Kuponová privatizace
10 Zveřejnění spolupracovníků StB
11 Milovy
12 Volby 1992
13 Jednání ODS - HZDS
14 Federální vláda - osoby a obsazení
15 Bezpečnostní služby
16 Podzim 1992
17 Dělení majetku federace - 1
18 Zánik federace
19 Dělení majetku federace - 2
20 Ministr dopravy
21 Zastupující prezident
22 O ODS
23 Ještě jednou o Klausovi
24 O politice
25 Územně správní uspořádání
26 O turistice
27 Rodina a přátelé
28 Stráský o Stráském
29 Stráská o Stráském

Prezident na půl úvazku

Prezident Havel oznámil, že bude abdikovat na svůj úřad, v den, kdy na Slovensku přijali deklaraci o svrchovanosti. Mělo to podle vás nějakou souvislost?

To nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit. Mohu však dnes snad již prozradit, že se záměrem pana prezidenta abdikovat jsem byl seznámen hned poté, co jsem byl nominován do funkce předsedy federální vlády, to znamená ještě před jmenováním. V tomto smyslu jsem tedy nemohl být překvapen. Na druhou stranu však musím říci, že jsem toto sdělení nepřijímal s žádným velkým nadšením, a že i dnes si myslím, že toto rozhodnutí nebylo nejšťastnější. Určitě ovlivnilo i pozdější diskuse o volbě prvního českého prezidenta. A i teď s odstupem mám pocit, že jsem do jisté míry musel řídit onu federální loď příliš prázdnou. Jeden z kapitánů na ní chyběl.

Podle vás tedy měl Václav Havel zůstat ve funkci po svém nezvolení ještě další dva měsíce, jak mu to umožňovala ústava?

Já si to myslím, ale uznávám, že to není moje věc a můj názor je vedlejší. V každém případě to však pro mne bylo velice nepříjemné, poněvadž k faktické abdikaci došlo dva nebo tři dny po mém nástupu do funkce federálního premiéra. Přejímání funkce předsedy vlády a přebírání takového úřadu, jakým je předsednictvo vlády, je samo o sobě jistý časový i psychický nápor. Když se však k tomu ještě dozvíte, že musíte převzít další vysoký úřad, byť pouze v omezeném rozsahu, není to dvakrát příjemné.

Myslíte si, že abdikace prezidenta Havla nějakým způsobem urychlila jednání o rozdělení republiky?

Myslím, že neurychlila. Velice kritický vztah slovenských představitelů, a zvláště pana Mečiara, k prezidentu Havlovi byl všeobecně znám a oni z toho od počátku dělali spíše český problém.

Byl to však jistý signál pro českou veřejnost. My už jsme hovořili o jednom signálu, totiž o rozhodnutí pana Klause stát se předsedou české vlády, a toto byl tedy další signál, kterým se veřejnost srozumitelně dozvídala, že federace není udržitelná a že v její udržitelnost přestal věřit i pan prezident.

Kde má své kořeny negativní vztah pana Mečiara k panu Havlovi?

Přímo vám odpovědět nemohu, protože jsem se nikdy nezúčastnil žádného rokování, kde by byli pan Havel a pan Mečiar najednou. Mohu jenom popisovat odezvu tohoto vztahu, jak se projevovala v některých výrocích pana Mečiara během našich společných jednání. A musím konstatovat, že pan Havel byl pro slovenskou reprezentaci naprosto nepřijatelný. Antipatie byla skutečně velmi silná a zřejmě má svůj původ v přesvědčení pana Mečiara, že prezident Havel se nějakým způsobem podílel na jeho odvolání z funkce slovenského premiéra. A představa, že by federace zůstala pod prezidentováním pana Havla, byla pro slovenskou reprezentaci ještě horší než myšlenka, že by zůstala jen federace.

V souvislosti s mnohokráte opakovanou volbou federálního prezidenta se objevila i některá další jména. Třeba pan Sacher. Právě on byl určitým slovenským koněm v českých stájích.

Myslím si, že Richard Sacher skutečně byl spojen se slovenskými kruhy a že to pro ně byl přijatelný partner. Ale na Slovensku brzy pochopili, že v Čechách je to osoba všeobecně nepřijatelná, takže vše brzy utichlo.

Co říkáte ambicím J. V. Kotase?

To je jiná věc, v tom už jsem musel figurovat. Upřesním to. I mě pan Kotas navštívil - asi jako mnoho dalších politiků - a vysvětloval mi svoji představu prezidentování. A musím se přiznat, že to pro mě nebyl příjemný rozhovor, poněvadž to bylo povídání s člověkem z jiného světa. Jeho představy byly velice nerealistické a rozhovor vyzněl tak, že ODS samozřejmě proti panu Kotasovi nebude intrikovat, což bylo jeho osobním přáním, ale na druhou stranu jej určitě nepodpoří.

ODS má s panem Kotasem špatnou zkušenost už z dob, kdy se se svojí mini-Konzervativní stranou Svobodný blok ucházel o spojení s ODS. A když to nevyšlo, zaútočil dosti nevybíravě na V. Klause.

Můžeme se vrátit ještě více zpátky. Pan Kotas skutečně chvíli dělal poradce panu Klausovi na ministerstvu financí. Ale já bych to charakterizoval tak, že čím déle je pan Kotas po svém návratu z Ameriky v naší zemi, tím více ztrácí schopnost reálného posouzení role své i potřeb České republiky. A ačkoli s ním byla o různých odborných otázkách řeč krátce po listopadu 1989, tak teď - a mám na mysli náš rozhovor federálního premiéra s kandidátem na post federálního prezidenta - mě přesvědčil jenom o tom, že by určitě pro Československo nebyl přínosem.

O čem jste si s panem Havlem povídali, když vám předával úřad?

Vlastní předávání úřadu byl velmi krátký akt. Byl jsem povolán na Hrad a po skončení jednání, na které se ptáte, jsem do televize oznámil, že jsem byl seznámen s definitivním rozhodnutím pana prezidenta abdikovat a zároveň požádán o výkon prezidentských pravomocí. Náš rozhovor se v podstatě týkal technické dohody o využití prezidentské kanceláře a informací pana Havla, že odvolává pana Schwarzenberka a do funkce vedoucího kanceláře pro toto přechodné období jmenuje pana Dobrovského. Zároveň mi pan Havel doporučil, aby se po dobu, co nebude obsazena funkce prezidenta, neobsazovala ani funkce kancléře. Já jsem to respektoval, takže pan Dobrovský vykonával svou funkci až do volby českého prezidenta, což pro mne znamenalo, že jsem se s ním nejméně jednou týdně setkával.

Jak se vám s ním spolupracovalo?

S panem Dobrovských se známe celou řadu let a ani při vlastním výkonu prezidentských pravomocí, při kterých jsme přicházeli do styku, nebyla naše spolupráce konfliktní. Významný konflikt, který ještě stále doznívá, jsme však spolu měli v otázce dělení majetku, kdy pan Dobrovský nebyl ochoten respektovat dohody, které se vztahovaly k prezidentské kanceláři. Svým arogantním vztahem ke komisi pro dělení majetku kanceláře prezidenta republiky velice kalil jednání. A dodnes tento konflikt není zcela uhašen.

Konflikt se slovenskou stranou?

Ano. Slovenští partneři nám pak vytýkali, že nejsme schopni realizovat vzájemné dohody. Je jasné, že majetek kanceláře prezidenta na Hradě patří mezi velice citlivé záležitosti - a v tomto smyslu pana Dobrovského chápu -, ale musím konstatovat, že i přes opakovaná upozornění byl méně vstřícný, než bylo v dané situaci vhodné.

V jakém stavu jste prezidentskou kancelář nalezl po stránce její funkčnosti?

Musím odpovědět, že touto otázkou jsem se ani moc nezabýval, protože jsem tuto kancelář příliš nepotřeboval ani nevyužíval. Pan Havel mě seznámil s kroky, které učinil. Že rozpustil skupinu poradců a ponechal jenom funkční strukturu kanceláře. Prezidentská kancelář má dvě části, přičemž jedna z nich se zabývá Hradem a jeho údržbou. Do té jsem nezasahoval vůbec. Druhou část kanceláře jsem zčásti potřeboval k plnění těch pravomocí, které na mě byly přeneseny. Ale potřebu nějak hodnotit její činnost jsem nikdy nepociťoval. Kancelář je dimenzována tak, že velice snadno vyhověla mým požadavkům. S panem Havlem jsme se navíc dohodli, že do personálního složení kanceláře nebudu zasahovat, poněvadž od počátku byla celá otázka stavěna tak, že jde jen o dočasné uvolnění.

Jak se člověk, který ještě nedávno seděl v bance, vyrovnává s faktem, že se stává de facto hlavou státu?

I když jsem věděl, že mě to čeká, neměl jsem tušení, kdy se tak stane. A byl jsem o to více překvapen, že to přišlo prakticky okamžitě.

Jak se vyrovnává? Nejdříve si přečtete, co to obnáší a znamená, jaké pravomocí připadají v úvahu, a seznámíte se s vlastním během prezidentské kanceláře. Pak musíte zalovit ve svých životních zkušenostech a pustit se do práce. Ve vládě bylo podle ústavy třeba projednat, které pravomoci bude vykonávat premiér a které si ponechá vláda jako kolektivní orgán. Abych byl konkrétní, vláda samozřejmě nemůže přijímat velvyslance a premiér zase nemůže vypovídat válku. V prezidentských pravomocích jsme tedy udělali řez s tím, že na mě byly přeneseny především ty povinnosti, které souvisí s osobním výkonem funkce hlavy státu. To znamená přijímání velvyslanců, ukončování velvyslaneckých misí, přijímání státních návštěv. Dohodli jsme se však také, že na federální úrovni styk se zahraničím co nejvíce omezíme, abychom nevytvářeli nějaké nevhodné iluze. Zdaleka nejobtížnější a časově nejnáročnější prezidentskou pravomocí však pro mě bylo udělování milostí. Každý týden jsem musel rozhodnou o několika případech.

Na politické úrovni v ODS, ale i s panem Havlem, jsme se dohodli, že v zásadě nebudu na Hradě úřadovat. Že na Hradě se budou odvíjet jenom ty akty, jichž se účastní zahraniční hosté a které jsou s Hradem zvykově spjaty. To znamená přijímání velvyslanců, přehlídka, přijímání diplomatického sboru, oslava 28. října atd. Všechny ostatní úkony jsem prováděl ve své pracovně a přivolával jsem si úředníky z prezidentské kanceláře k sobě.

Kolik vám vlastní "prezidentování" zabralo času?

Přibližně tak šest až osm hodin týdně.

Zastavme se na chvíli u Trnavské university. Prezident Havel se tu dopustil chyby, že do funkce rektora jmenoval člověka, který nesplňoval potřebná formální kriteria, neměl v té době docenturu. Špičkám HZDS však spíše vadilo jeho politické směrování. Vám bývá vyčítáno, že jste se trnavského rektora více nezastal.

Byl to jeden z prvních problémů, který se mi dostal na stůl. Jak jste dobře popsal tento problém, byl jsem vlastně v situaci, že buď za pana prezidenta Havla přiznám, že se dopustil (nebo jeho kancelář) omylu, nebo budu trvat na tom, že prezident není povinen kontrolovat náležitosti spojené s jmenováním jednotlivých funkcí. A že tedy vlastně vina je na navrhovateli, kterým bylo slovenské ministerstvo školství. V tomto případě však šlo spíš o to, nepodlehnout slovenskému náporu a rektora Trnavské university neodvolat. A na tomto stanovisku jsem setrval až do konce. Akční prostor pro zastání se rektora byl tedy velmi malý, zastat se však podle mě znamenalo především neodvolat. A protože slovenská strana dobře věděla, že odvolání není ten správný pojem, protože podle tehdejších děravých zákonů prezident sice jmenoval, ale neodvolával, chtěla, abych jeho jmenování prohlásil za protiprávní od samého začátku. To jsem však nikdy neučinil a žádným aktem jmenování trnavského rektora nezpochybnil.

Dlouhou dobu před volbou prvního českého prezidenta se zdálo, že jediným kandidátem na tento post, akceptovatelným podstatnou částí politického spektra, je Václav Havel. Přestala to být však pravda v okamžiku, kdy se objevilo také vaše jméno.

No, to je nepříjemná část našeho rozhovoru. Rád bych zdůraznil, že jsem to nikdy nevnímal jako hovor o jiném vážném kandidátovi na prezidenta vedle Václava Havla. Vždycky jsem to bral, a tak to také bylo projednáno i na polickém grémiu ODS, jako určitou rezervu pro případ, který se v jistém okamžiku nedal zcela vyloučit, totiž že v prvním kole prezidentské volby nebude zvolen žádný z kandidátů. Museli bychom znovu analyzovat politickou situaci v parlamentu v onom okamžiku, ale je pravda, že se ozývaly i velmi vážné hlasy s námitkami vůči panu Havlovi. A nebylo tedy zcela jisté, že bude v prvním kole zvolen.

Já sám jsem zvažoval možnost být prezidentským kandidátem pro druhé kolo a nikoli proti Václavu Havlovi. Od počátku mi připadalo zcela absurdní, aby jedna strana nominovala do jednoho kola volby proti sobě více než jednoho kandidáta. O tom jsme já ani vedení ODS nikdy neuvažovali.

ODS chtěla ještě před volbou prezidenta vyřešit naplnění prozatímního senátu. ODA však volbu uspíšila svým odhodláním navrhnout Václava Havla jako kandidáta sama. Bylo to vydírání?

Slova vydírání se užívá na všechny strany. ODA se od počátku chová k prozatímnímu senátu velice odmítavě. Mohou v tom hrát roli i jiné důvody, ale tím hlavním určitě je, že v bývalém FS neměla zastoupení. ODS zase měla zájem na tom, aby se otázka senátu vyřešila ještě před volbou prezidenta. Takové řešení je z ústavního hlediska čistší. Když se však ukázalo, že je to naprosto neprůchodné, připomeňme si hlasování o zkrácení lhůty k projednávání příslušného zákona o naplnění prozatímního senátu, hrozilo nebezpečí, že český stát nebude mít ani senát, ani prezidenta. V ODS jsme tuto situaci projednali a došli k názoru, který se na světlo světa prodíral velmi těžce, že v tomto případě budeme muset v zájmu České republiky ustoupit. Aby se alespoň jeden z těchto institutů naplnil, nikoli aby se zablokovaly oba dva. V té chvíli by to znamenalo odkládat volbu prezidenta nejméně o další dva měsíce, a to nám připadalo nebezpečné.

Koho jste volil?

Pana Havla.

Proč?

Připadal snad z navržených kandidátů v úvahu někdo jiný?

Byla ještě varianta nedat hlas nikomu.

Jestliže je člověk poslanec a sedí v parlamentu, aby o něčem rozhodoval a zdržuje se v podobných případech hlasování, považuji to za neprofesionální přístup k výkonu poslaneckého mandátu.

Myslíte si, že Václav Havel je skutečně tou nejvhodnější osobou pro roli prvního českého prezidenta?

To je taková otázka, jako když si povídáme o tom, zda komunisté zůstanou komunisty i kdyby atd. a nemohou se napravit. Určitou roli zde stále hrají chyby, kterých se prezident Havel dopustil v prvních dvou volebních obdobích, a já se musím v tomto případě pana Havla zastat, protože z chyb je přece možné se poučit. A byl bych rád, aby tomu tak bylo. Hned po nástupu však byly jisté problémy s amnestií. Poučení je tedy asi jenom dílčí, takže v otázce, zda pan Havel bude skutečně tím nejlepším prezidentem, si netroufám být věštcem, ale v dané situaci jej považuji za nejlepšího možného prezidenta.

Jak to bylo s tou amnestií?

Návrh pana prezidenta šel poněkud dál. Amnestie však dnes patří mezi ty úkony, ke kterým je třeba tzv. kontrasignace, to znamená, že je třeba společné vůle prezidenta a předsedy vlády, takže amnestie byla nakonec po dohodě vyhlášena v podobě velmi omezené.

Co jste říkal průběhu volby prezidenta ČR?

Měl jsem to štěstí, že v té době bylo třeba řešit mnoho dalších problémů a vláda se za tím účelem sešla v jiných prostorách budovy českého sněmu. Takže jsem nebyl přímo vystaven utrpení poslouchat celé hodiny projevy republikánů. Chápu však, že veřejnost, která tomu vystavena byla - a kvůli tomu to také republikáni dělali -, pobouřena byla.

Teď jedna spekulativní otázka. Jak se bude jmenovat příští český prezident?

To není jen spekulativní, to je přímo prognostická otázka, a já nejsem prognostik. Uvědomme si kolik politiků, takových nebo onakých, se tu vyrojilo za tři roky po listopadu. Po pěti letech se mohou objevit jména, která dnes ještě nikdo nezná.

Myslíte, že Václav Klaus má ambice být někdy v budoucnu, třeba za pět let, prezidentem?

Za pět let nebudeme podle mého názoru zas tak daleko, aby si Václav Klaus myslel, že si už může jít "odpočinout" na prezidentský stolec. Bude ještě stále dostatek další a další ekonomické práce. A myslím si, že panu Klausovi docela rozumím a že se na celou věc dívá podobně jako já, totiž že prezidentská role je jistě velmi důstojná a je to určitě naplnění velikého snu, který politik může mít, ale na druhou stranu, pokud vám stále ještě v politice o něco jde, není to přesně ta funkce, ze které můžete uvést v život především ekonomické představy, se kterými jste vstoupil do politiky. A já si myslím, že pan Klaus - stejně jako já - cítí potřebu se realizovat především v této oblasti. Nemohu odhadovat, co si bude myslet za pět let, ale obávám se, že ještě budou důvody realizovat se především v ekonomice.

Dostal jste se vy, takový turista, ve funkci premiéra a zastupujícího prezidenta vůbec do zahraničí?

Navštívil jsem v této roli zahraničí dvakrát. Jednou šlo o zasedání hlav států, respektive předsedů vlád Středoevropské iniciativy ve Vídni a podruhé to byla smutná záležitost, pohřeb Willyho Brandta.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:21 )

 
Prezident na půl úvazku

Kdy a proč vyklíčila potřeba zformovat ODS?

Tuto potřebu neumím moc popsat z politického hlediska, ale z ekonomického velmi. My už jsme si v našem rozhovoru povídali o tom, jak se rodil text ekonomické reformy. Po jeho vzniku jsme ale sledovali, jak se tento text nerealizuje a jak v politické sféře naráží na bezbřehé rozmělňování. A potřeba vyčlenit z Občanského fóra aktivní pragmatickou část, které skutečně jde o realizaci tohoto ekonomického programu, to byl pro mne onen důvod, proč se došlo k závěru, že je nutné vytvořit stranu, která bude mít dostatečnou sílu, aby tento program realizovala.

Je ODS stranou jednoho muže, jak jí často bývá předhazováno?

Myslím, že není stranou jednoho muže. Koneckonců v posledních měsících vidíme, že se předmětem zájmu, někdy pozitivního jindy negativního, stávají i jiné osoby ODS.

Na druhou stranu se domnívám, že tento názor, který se traduje už delší dobu, má základ ve dvou skutečnostech. Za prvé, že duší ekonomické reformy od samého začátku je skutečně Václav Klaus osobně. A myslím, že nikdo z nás, kteří jsme byli kolem i v době projektu ekonomické reformy, si neuzurpuje stejný díl zásluh. Za druhé tento dojem vzniká díky určitému vystupování pana Klause, které bývá interpretováno, že se jako první muž strany příliš chová. Ta první část mi připadá racionální, protože Václav Klaus skutečně má klíčový význam pro ekonomickou reformu. A jestliže ODS vlastně vznikla právě proto, aby prosadila ekonomickou reformu, když se to nedařilo ve vládě, je pojem "jednoho muže" oprávněný. Zatímco ta druhá polovina je už spíše zlovolná a myslím si, že veřejnost nejlépe posoudí, kolik dalších osob v měřítku republikovém, ale i měřítcích regionálních, v ODS vyrostlo, a že už dávno tato teze neplatí. I když v prvním okamžiku, když se z OF odloupla jeho početnější a významnější část v podobě ODS a Václav Klaus se postavil do jejího čela, to tak mohlo vypadat.

Je ODS konzervativní stranou?

Narazili jsme na slovíčka konzervativní, liberální atd. Mám-li hovořit o konzervativnosti této strany, je třeba říci, že jsme se dávno před vznikem ODS dohodli na odporu k jakékoli "třetí cestě". Pro mne jako filozofa to znamená dočasné odklonění, protože jsem přesvědčen, že další generace bude s myšlenkami "třetích cest" zase koketovat a nejen v opozici. Pro mne je to tedy především pragmatické rozhodnutí pro tuto etapu, kdy rychlá náprava společnosti v ekonomickém i celospolečenském smyslu znamená neexperimentovat, nevymýšlet vymyšlené, nespojovat nespojitelné. Možná to vypadá jako chudý a málo ambiciózní program, ale u nás je skutečně třeba rychle zavést všechny vyzkoušené prvky tržního hospodářství a konzervativního pojetí společnosti. V tomto smyslu se tedy slovo konzervativní snad dá vyložit jako to, co je ověřené a vyzkoušené.

Myslíte, že je možné u nás zavést konzervativismus anglosaského typu nebo spíše vytvoříme českou variantu?

Britský konzervativismus a britské pojetí tržního hospodářství, byť je budeme co nejvíce vnímat a respektovat, se nám určitě vytvořit nepodaří. Spíše lze říci, že dojde k počeštění převzatého konzervativního programu. Dojde k němu však samovolně a není tedy třeba věnovat se vytváření nějakých speciálně českých programů.

Do jaké míry se vám zdá oprávněná kritika ODS z pravicového bolševismu, třeba z úst pana Dienstbiera. ODS je "nejmasovější" a tím pádem i nejvlivnější stranou na pravé straně politického spektra. Je jasné, že tím pádem se na ni sem tam nabalují i konjunkturální členové.

Než odpovím na tuto velmi složitou otázku, rád bych řekl, že jsem přesvědčen, že v ODS rozhodně převažují lidé velice obětaví, kteří udělali velmi mnoho pro ODS a tím pádem i pro tuto společnost, tak jak si o ODS ve vazbě na ekonomickou reformu povídáme. Ty lidi je třeba hledat především v regionech. Když se člověk večer po mítinku setká s místními členy ODS, překvapí ho, s jak velmi těžkými a složitými problémy se potýkají a s jakou obětavostí se s nimi vyrovnávají.

Teprve pak bych mluvil o nějakém konjunkturalismu. Další rovina problému je pak ta, kterou jste odcitoval od pana Dienstbiera. Bude myslím diskutována jako významný historický fenomén celé sametové revoluce. Dnes můžeme být každý generálem a tvrdit, že revoluce neměla být tak sametová, že v revoluční době se daly provést určité očistné kroky, se kterým teď po třech letech velice těžko zápasíme, protože není možné pořád nastolovat nové a nové revoluce. Přesto jsem přesvědčen, že ODS jako celek prošla tímto obdobím velmi dobře. Víte, že chvílemi byla vystavena tlaku, že se rozdělí na silně antibolševické pravičáky a na lidi řekněme konstruktivnějšího typu. I v jiných řezech se jí předpovídaly různé osudy. Zatím však svoji integritu drží, i když je jasné, že v některých otázkách tohoto typu jsou ve straně pestřejší názory a nepanuje úplně jednoznačný postoj. Myslím, že nám však nikdy ani nešlo o to - a ono to ani není dost dobře možné - vytvořit tak velkou stranu, aby v ní byla naprostá názorová jednota. Takže z tohoto hlediska nevidím ODS příliš kriticky.

Podvakrát se v usneseních kongresů ODS objevil požadavek uznání "třetího odboje". Přesto tento zákon stále chybí.

Rozhodně to není možné vykládat jako neochotu ODS k přijetí tohoto zákona, spíše bych řekl, že bylo prostě třeba řešit jiné důležité problémy spojené především s dělením státu. V nejbližší době se určitě i s fenoménem třetího odboje vyrovnáme.

Věřím, že prosadíme rozumnou myšlenku, že třetí odboj by neměl být tématem, který tuto společnost zase rozdělí a sám o sobě ji bude radikalizovat. Zákon o třetím odboji pro nás znamená jednak vytvoření právního prostoru pro posouzení viny bývalých funkcionářů KSČ a za druhé určitou morální satisfakci lidem, kteří byli komunismem či socialismem nejvíce postiženi. A já bych daleko více zdůrazňoval první polovinu panování socialismu a daleko méně pak tu druhou.

Proč?

Poněvadž tím bychom, myslím, celý problém jen zkomplikovali. Znamenalo by to opět rozdělovat lidi na ty, kteří něco podepsali jenom jednou, třikrát, nebo nepodepsali nikdy nic, kteří byli někdy vyslýcháni nebo naopak nikdy atd. atd. Ten řez je zde skutečně velmi obtížný a navíc na straně odpůrců režimu se po roce 68 objevují i lidé, kteří se v padesátých letech podíleli na jeho budování.

A co zbytkové tresty?

Pro mě jako neprávníka je nepochopitelné, že přes všechny rehabilitace se některé činy, které člověk v rámci odboje provedl, dodnes posuzují jako trestné, neboť platí zásada, že i tehdejší právo bylo právem. Věřím, že se proti právním fundamentalistům, zastávajícím striktně toto pojetí práva, najde politická dohoda, abychom se i tohoto balastu zbavili.

Zákon o třetím odboji tedy rozhodně nechápu jako příležitost k novému dělení společnosti nebo jako další příležitost k vymáhání nějakých významnějších finančních náhrad. Rozdělilo by to společnost ještě víc než samotný fakt, kdo k odboji skutečně patřil a kdo ne.

Může se tento zákon stát onou tolikrát vzývanou tlustou čarou?

Zákon o třetím odboji by měl tím, že vyhlásí nepromlčitelnost určitých typů trestních činů, otevřít právní prostor pro vyrovnání se s těmi, kdo skutečně ublížili. Vyhoví se také hlasům, které se pozastavují na tím, že dosud nemáme žádný právní nástroj jak se vypořádat s různými rozkrádači či osobami, které v čele státu způsobily pojmenovatelné škody. Měl by tedy rozšířit akční rádius pro vyrovnání se s minulostí. Tím může k vytvoření oné tlusté čáry přispět, sám jí však nebude.

Není ODS někdy spíš ve vleku událostí? Neřeší některé problémy, až když hoří? Kladu otázku obecně, ale je možné vyjmenovat řadu jednotlivostí.

Jistě, takhle nám otázku kladou i naši řadoví členové a takhle nám otázku předhazují i naši názoroví oponenti. Nemám pro to jiné vysvětlení, než že v jednotlivostech ODS se svou klíčovou odpovědností pořád něco konstruuje a nemá čas věnovat se "opravám". Připomeňme si třeba daňovou problematiku, kde ODS přinesla svou kůži na trh, čímž však zároveň dala prostor oponentům - ale i koaličním partnerům - plnit roli opravovatele návrhu ODS. V tomto smyslu tedy ODS skutečně je ve vleku toho, že měla klíčovou odpovědnost za dělení státu, za smlouvy se Slovenskem, za start nové daňové soustavy, za měnovou odluku, zatímco ostatní partneři se mohou věnovat kritice realizace jednotlivých kroků. Možná že je chyba, že naše koaliční partnery do těchto věcí málo vtahujeme.

Jak probíhají porady užšího vedení ODS, onen takzvaný "kartáč"?

Původně se zrodily jako dosti neformální schůzky u pana Klause. Dnes už to má i podle stanov určitý rituál, nazývá se to grémium ODS. Všechno sice ještě neběží plně podle mých představ, protože často není dost času, aby se přesně formulovaly zápisy atd., takže to nemá dokonalý formální ráz, ale myslím, že právě ona určitá atmosféra, která v ODS zavládla po posledním kongresu, přispěla k racionalizaci a větší funkčnosti i těchto ranních setkání, která se konají dvakrát týdně, v úterý a pátek. Jednou jsou věnována spíše věcem vládním, to znamená určité koordinaci vládní a poslanecké politiky a jednou více vnitrostranickým záležitostem.

Co říká pojmenování "kartáč" pan premiér Klaus?

Už si myslím zvykl, ale když se to dozvěděl, dost se zlobil.

Na posledním kongresu 7. 11. 1992 v Praze jste přestal být řadovým členem, byť vzhledem ke svým vládním funkcím výjimečným, a stal se místopředsedou ODS. Jak se změnilo vaše vnímání ODS?

Kongres jsem vnímal tak - teď použiju slova z jedné vaší předchozí otázky - že vedení ODS se dostalo zase jednou do vleku. Ale v tomto případě, myslím, pozitivně. Protože kongres ukázal, že má daleko větší cit pro poměry uvnitř ODS, než jsme si je my ve vedení uvědomovali. Řeknu to zcela jednoznačně. To, že jsme vůbec nepřemýšleli, že bychom na kongres měli přijít s novými místopředsedy, že to nikdy nebylo předmětem jednání žádného grémia a že jsme vycházeli z představy, že za této situace není třeba vedení strany významně měnit, protože jsme věděli, že nás čeká spousta věcí, které budou vyžadovat právě určitou kontinuitu a informace a zkušenosti osob, které v čele ODS stály, to nás na kongresu postavilo před určité překvapení, na které vedení strany nebylo připraveno.

Na kongresu se udály dvě věci, které spolu však přes svoji zdánlivou formální podobnost příliš nesouvisejí, a proto se je pokusme odlišit. Jedna věc je pan Havlík a druhá věc jsou místopředsedové.

Myslím, že všichni, kdo se setkali s panem Havlíkem uznávají, že to je člověk neobyčejně schopný a že pro ODS udělal velice mnoho. Na druhou stranu však vedení ODS na panu Havlíkovi nechávalo spoustu věcí, které nemohl unést ani obhájit uvnitř strany. A říkám to dnes, kdy jsem už několik měsíců místopředsedou a mám špatné svědomí, jak málo v této funkci dělám, poněvadž být místopředsedou ODS neznamená, že člověk stranu jenom reprezentuje, ale měl by se také daleko víc podílet i na jejím vnitřním životě. Pan Havlík tedy byl v ODS tím příliš zranitelným nárazníkem. A to, že mu na pražském kongresu nebyla vyslovena důvěra, lze interpretovat tak, že mezi delegáty nebyla vůle rozšířit jeho pravomoci ještě o politický rozměr místopředsedy. Jsou za tím drobné nastřádané konflikty, které mezi výkonnými pracovníky nutně musí být.

Byla to asi koncepční chyba obou stran. Na jedné straně dobře chápu pana Havlíka, který těžko mohl plnit příliš samostatnou roli - a tady si dovolím malou odbočku: jestli ODS byla stranou jednoho muže, tak směrem dovnitř spíš stranou pana Havlíka -, takže on už dál nemohl plnit roli osamělého činitele ODS, aniž by neusiloval také o určitou politickou pravomoc. Na druhé straně to však asi nebyl realistický požadavek, protože kongres nechtěl přijmout, aby ten, kdo řídí veškerou strukturu strany po stránce tajemnické, respektive vedoucího sekretariátu a šéfa celé manažerské sítě, by se měl zároveň tak významně, jak matematicky v členění předseda a čtyři místopředsedové připadá na jednoho z pěti, podílet i na politické moci. Tady bych tedy mluvil spíše o určitém nedorozumění, protože zájem pana Havlíka byl pro mne zcela legitimní a pochopitelný. Nebyl však v dané situaci přijatelný pro kongres.

Jako určitý deus ex machina v patové situaci, kdy post výkonného místopředsedy "hrozil" i vám, se objevilo řešení, že kandidaturu přijal Petr Čermák. Jenže po několika měsících je ODS tam, co byla. Petr Čermák sice působí v politické rovině, ale s jeho praktickým řízením aparátu ODS je to horší a je mu to někdy vyčítáno.

Ano, tím jenom doplňujete argumenty, které jsem uváděl v souvislosti s panem Havlíkem, že tyto role patrně není možné sloučit. Pan Čermák má politickou autoritu a může jako místopředseda rozhodovat v terénu a při jednáních, která vede, ale nemá zase autoritu dobrého byrokrata, samozřejmě v dobrém slova smyslu, a dobrého organizátora ve straně. I když se pan doktor Čermák v poslední době velmi snaží, myslím, že tato mezera ještě zdaleka není vyplněna a vedení ODS o ní bude muset ještě moc přemýšlet.

Vraťme se k volbě dalších místopředsedů ODS. Na hlavu pana Kováře padlo na kongresu několik obvinění v souvislosti s manipulací lustračními materiály a dohry sledujeme ještě dnes. Určitě se shodneme, že prestiži ODS to nepřidává.

Už jsem říkal, že kongres projevil větší cit pro atmosféru ve straně než vedení, což je sebekritika, a zároveň tím naznačuju, že se nejspíš málo věnujeme řízení strany i dnes. Přinejmenším to platí o mě.

Kongres nás tedy poučil jak ve špatné připravenosti ve věci pana Havlíka, tak v otázce dalších místopředsedů, pana Macka i pana Kováře. Takové kolektivní těleso jakým je kongres se těžko převádí do racionálních vět, ale atmosféra v každém případě jasně naznačila, že ve struktuře ODS je na tyto dva místopředsedy poněkud jiný názor než v bezkonfliktním pojetí vedení ODS, které o nějakých změnách na těchto postech vůbec nebylo ochotno uvažovat.

V tomto smyslu to tedy bylo velké poučení. A pokud jde konkrétně o pan Kováře, nemohu v tomto okamžiku říct nic jiného, než že musíme počkat, jak dopadne šetření. Pan Kovář se nařčení, které je podle mého názoru velmi pravděpodobné, brání, ale dokázáno v tomto okamžiku není.

Souhlasím s vámi, ale už jsme hovořili o tom, že politik je v jiné situaci než běžný občan a už jenom podezření by mělo znamenat, že rezignuje na svoji funkci, protože všechna ta špína, která se přemílá v tisku nepadá pouze na jeho hlavu, ale na celou stranu a koalici. A teprve prokáže-li svoji bezúhonnost, může se navrátit do politiky. To platí jak pro pana Kováře, tak pro pana Macka.

Já s vámi naprosto souhlasím a mnohokrát jsem se v tomto smyslu vyjádřil. Na druhé straně si zase prakticky řekněme, že přece není možné, aby po každém článku, který někdo napíše o komkoli z nás, jsme okamžitě uvolňovali jednotlivé posty. To se může stát zrovna tak mě a budu se také do určité míry bránit a dokonce po ODS požadovat, aby se mě alespoň po určitou dobu, než se něco významného - byť jen jako podezření - skutečně prokáže, zastala. Tady jde o to, kde je ta dělící čára. Podle mého názoru u pana Macka byla tato hranice posunuta příliš daleko a příliš dlouho jsme váhali. A u pana Kováře se dnes už dá vlastně říci totéž. Fakta, která teď v únoru leží na stole, jsou stejná jako fakta, která byla známa na kongresu. Mezitím jsme tomu nevěnovali pozornost a ono se nám to nutně muselo vrátit.

Jenže veřejnost, i ta stranická uvnitř ODS, naopak sleduje, že pan Kovář se po kongresu stal vedle funkce vedoucího Úřadu vlády České republiky ještě zmocněncem české vlády pro sdělovací prostředky. A to je podobný problém jako s panem Mackem a funkcí velvyslance na Slovensku.

To že byl pan Kovář jmenován zmocněncem pro sdělovací prostředky, to vyplynulo - dobře si to pamatuji - z jisté krizové situace koncem roku, kdy nebylo dokonale ukončeno rozdělení rozhlasu, televize a částečně i "četky" a bylo nutno rychle ustanovit nějaký český orgán, který by se tím zabýval.

Dá se tu spíš kritizovat, že jednotlivá rozhodnutí nejsou dobře koordinována a v nouzi se rychle něco rozhodne, aniž by se uvažovalo o dalších souvislostech. Protože k řešení tohoto problému nebyl v ČR žádný ústřední orgán, nutně všechny úkoly spojené s dokončením dělení majetku a kompetencí sdělovacích prostředků zůstaly na vládě a následně logicky na vedoucím úřadu. Touto logikou se to dostalo do rukou pana Kováře.

Kongresu naopak jedním z místopředsedů znovu zvolil Josefa Zieleniece. Proč má pan Zieleniec důvěru členské základny?

Teď to bude trochu sebekritika, protože pan ministr Zieleniec se na rozdíl ode mne v minulém období, ale i teď, věnuje ODS opravdu dostatečně. Nezanedbává objíždění oblastí, je dobře viditelný i v nižších strukturách ODS nejenom jako ministr, ale i jako starostlivý funkcionář, který si nejen udělá čas, ale najde i formu, jak v okresech pohovořit s lidmi, vyslechnout si jejich názory a zároveň jim neformálním způsobem - což je vždycky lepší než přes sdělovací prostředky - sdělit leccos z kuchyně vysoké politiky.

A pan Vlach? Proč vyšla jeho "stranická" hvězda?

Pan Vlach je dobře zapsán v poslaneckých kruzích a nezastírejme si, že oba poslanecké kluby hrají v ODS i konkrétně v kongresovém dění významnou roli. A on je zástupcem tohoto "silového pole".

V souvislostí s nenaplněním prozatímního senátu poslanci bývalého FS došlo i uvnitř ODS k různým názorovým střetům. Tisk spekuloval o pnutí uvnitř strany. Oprávněně?

Zopakujme si to od začátku. Samozřejmě že poslanci FS celou řadu měsíců, to znamená vlastně hned od voleb, velice pečlivě sledovali, do jaké míry se všechna státoprávní jednání odvíjejí v jejich prospěch či neprospěch. Bude ještě dlouho předmětem diskusí, zda vedení ODS bojovalo za senát dost či málo. A dodejme rovnou, že pan Klaus se na celou věc vždycky díval nikoli z krátkodobého zájmu poslanců FS, ale skutečně z funkčnosti ústavy, a že i on se musel nejdříve přesvědčit o tom, že senát vůbec je třeba. A to nejen z důvodů mechanismu legislativní tvorby, ale právě i z politických důvodů. A v poslancích FS přežívá pocit, že právě v té první části jednání o tvorbě ústavy se vedení ODS ve sporu o senát angažovalo nedostatečně.

Na druhé straně je od jisté doby nesporné, že vedení ODS za senát a "transformaci poslanců FS" usilovalo. Příčinou nedorozumění je teď spíš fakt, že federální poslanci, protože nemohou vyvíjet pozitivní poslaneckou aktivitu, přestali být těmi "tvořivými" poslanci. A mají naopak dostatek času a zkušeností na kritickou analýzu všech možných problémů, a tím pádem i na kritiku vedení ODS. Vzhledem k vleklosti sporu o ustavení prozatímního senátu jsme nemohli rychle rozhodnou, zda a jak naše poslance rychle někam zapojit nebo zda ještě počkat. Vznikl tu střet, který sledujeme a který je třeba rychle rozseknout.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:22 )

 
Prezident na půl úvazku

Je Václav Klaus skutečně arogantní, jak se mu vyčítá?

Určitě někdy ano. Pan Klaus se i na veřejnosti chová přirozeně, takže tady není třeba odhalovat něco z jeho skutečné podoby, že by snad měl nějakou masku. On je mnohdy velmi sarkastický ke svým přátelům a celému okolí, takže problém je spíše pochopit, jak to myslí a co z toho odvozuje. V každém případě je to člověk, který se na své spolupracovníky i na všechny ostatní, se kterými přichází do styku, dívá velmi kriticky, ale na druhou stranu patří mezi ty šťastné lidi, kteří za několik minut a nejdéle za několik hodin na všechno zcela zapomenou a ke všem znovu přistupuje bez jakékoli předpojatosti. Je to spíše otázka zvyku na spolupráci s ním.

Jaký je to šéf?

Jako šéfa ho mám vlastně od ledna 93 poprvé v životě, nikdy předtím jsme se do vztahu nadřízeného a podřízeného nedostali. Ale abych odpověděl, je to šéf velmi přísný a kritický, jak k materiálům, které dodáváme do vlády, i našemu působení obecně.

Jak zasedání vlády probíhají, do jaké míry jim premiér Klaus dominuje?

Premiér vládě dominuje vždycky, ale pokud se k tomu mohu já ze svých krátkých zkušeností z tohoto kabinetu vyjadřovat, tak ani Václav Klaus není výjimkou. Každá vláda je složena z resortních ministrů, kteří by měli rozumět především svému oboru, i když se pochopitelně musí vyjadřovat i k dalším věcem, ale premiér musí zaujímat jasná stanoviska ke všem materiálům, které do vlády přicházejí, ať už se týkají jakéhokoli resortu nebo celé vlády. Pokud to však mohu srovnávat se svými předchozími zkušenostmi z různých vlád, včetně té, které jsem sám předsedal, patří pan Klaus určitě mezi ty dominantnější premiéry.

V čem jsou podle vás příčiny toho, že právě on se stal zřejmě nevýraznější postavou naší polistopadové politické scény?

Za prvé je to určitě tím, že se zasloužil o to, že i společnost jako hlavní problém naší budoucnosti vnímá ekonomickou transformaci. Mohlo být i jiné pořadí hodnot, ale došlo již k jistému společenskému konsensu, a Václav Klaus skutečně má nemalý díl zásluh na tom, že ekonomice a ekonomické transformaci byla v našem systému dána tak vysoká příčka na pomyslné stupnici hodnot. A za druhé byl skutečně mimořádně připraven. On je skutečně ekonomem s velkým "E".

Kdy pan Klaus pochopil, že nestačí, aby byl jen vynikajícím ekonomem, ale že se musí stát i politikem?

V té době jsme nebyli tak blízko sebe a já jsem vlastně ještě ani nebyl členem Pithartova kabinetu, takže jsem to mohl sledovat jenom z občasných kontaktů. Pochopil to tehdy, když viděl, že ekonomická reforma, kterou se svými spolupracovníky sepsal - o tom jsme si už povídali -, se ve skutečnosti v onom bezbřehém působení Občanského fóra vůbec nerealizuje. Pochopil, že příznivce ekonomické reformy nelze na svou stranu získat jinak, než bezprostřední politickou aktivitou, protože šlo o to, aby reforma dostala nejen obecný souhlas, ale i realizační rasanci.

Přesně tohle neudělal v Polsku Leszek Balcerowicz. Nebyl právě on tak trochu odstrašujícím příkladem?

Nepochybně. Pan Klaus Leszka Balcerowicze dobře zná, mnohokrát spolu jednali, před i po revoluci, nepochybně to byl jeden z příkladů. A vidíte, že dodnes je Václav Klaus až alergický na příliš velkou spolupráci nebo napojení se na podobné jinak strukturované ekonomické modely. To není žádné nepřátelství k našim sousedům, to je obava z neslučitelnosti politicko-ekonomických modelů v těchto zemích.

Pan Mečiar na adresu Václava Klause prohlásil, že je to jediný politik v českých zemích, kterému lze důvěřovat. Odmysleme si to, že stejnou větu už dříve řekl Václavu Havlovi, mě teď spíše zajímá, jak byste jako vnější pozorovatel zhodnotil vztah, který zcela zákonitě musel mezi panem Mečiarem a panem Klause, coby dominantními osobnostmi jednajících stran, vzniknout.

Pro to se těžko hledají slova. Oba dva v každém případě představují vůdcovské typy a oba dva se v jistém okamžiku přesvědčili, že jejich zájmy nemusí být protichůdné. Pro českou stranu to znamenalo, že přes neslučitelnost výchozích stanovisek bude v zájmu dohody muset zcela odlišné slovenské představy o státoprávním i ekonomickém uspořádání tolerovat. Jak čas běžel dál, důvěry pochopitelně ubývalo a vina je podle mne jasně na slovenské straně, ale v těch prvních povolebních měsících bylo velmi důležité, že tito dva lidé uvěřili, že jejich politické představy, byť jsou naprosto neslučitelné, mohou být základem dohod, které obě republiky vyvedou z dělení federace s co nejmenšími ztrátami.

Nebude však část veřejnosti panu Klausovi vyčítat, že se spolupodílel na rozbití Československa?

To se dostáváme k meritorní otázce dělení státu, která není signifikantní jen s osobami hlavních aktérů. Ti jenom nesli určité doktríny a vyšli si vstříc vzájemným pochopením. Pan Klaus před prvním setkáním s panem Mečiarem skutečně hluboce věřil, že existují jen dvě možnosti dalšího vývoje, totiž že tu buď bude nadále existovat federace nebo spolu dál nebudeme. A věřil, že to je jediný správný závěr jak vůči českému obyvatelstvu, tak koneckonců i pro perspektivu celého tohoto prostoru.

Jde o to, jak si kdo vyhodnotil zkušenost z předchozích dvou let, všechna ta nekonečná jednání, a zda někdo pořád ještě trpí iluzí, že by bylo možné se domluvit. Takový člověk pak skutečně může patřit mezi ty, kteří Klausovi vyčítají, že snad příliš snadno ustoupil, nebo příliš snadno dospěl k jednoznačnému názoru a že mu to netrvalo dva roky jako Pithartově vládě. A že k rozhodnutí, že varianta soužití v jednom společném státě tak, aby byl funkční, prostě neexistuje, dospěl po několika jednáních.

Už jste vyprávěl, že pan Klaus nemá rád "protykanou" společnost. S kolika spolupracovníky z těch vyšších kruhů si vlastně tyká dneska?

Když si to tak v hlavě probírám, tyká si asi s polovinou vlády. A mezi těmi s nimiž si tyká, nejsou jen staří přátelé z dřívějších dob, ale i někteří, které poznal až v porevolučním období, což se týká třeba ministra Rumla. Celkově však ten okruh osob není příliš velký.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:22 )

 
Prezident na půl úvazku

Myslíte si, že revoluční doba je náchylná k tomu, že se ve vysokých funkcích objevují i lidé, kteří by ve standardních podmínkách neuspěli?

Revoluce je slovo, nad kterým lidé přemýšlejí už po staletí a zvláště často pak v moderní době. Víme, že od první otázky, zda je či není možné oběsit krále, až po říjnovou revoluci a její smysl, je to klíčové politologické téma. Znamená totiž, že v kontinuitě právního řádu a uspořádání existuje taky nějaká přetržitost. Srovnal bych to s mutací v biologii. Organismus se pořád vyvíjí normálně, ale najednou - pod vlivem neobvyklých událostí - dojde ke skoku. Podobně je to i s revolucí v lidské společnosti. To znamená, že i ona má určité odlišné zákonitosti a kriteria, podle kterých si vybírá lidi, i jaký je jejich osud, když se revoluce opět přemění ve standardní prostředí kontinuálního právního stavu.

Je tu jedna krajnost, kterou dobře známe z předchozích čtyřiceti let, že se vytvořilo určité povědomí jakési permanentní revoluce, ale kdybychom to analyzovali, byla to spíš taková pseudorevoluce, která se udržovala z jistých pragmatických důvodů a patřila vlastně do trvalého systému.

Požírá revoluce skutečně své děti?

Obecně určitě platí, že v revoluci vynikají lidé, kteří mají větší odvahu, kteří se dovedou na barikádě protlačit, zatímco ti lidé, kteří potom ve standardním prostředí mohou být těmi spolehlivými vykonavateli moci, zůstávají během revoluce většinou na druhé koleji. Ale poněvadž revoluce jsou v našem životě nějak příliš často, velmi těžko se zobecňuje, jak je to v těch meziobdobích. Myšlenka, že revoluce požírá své děti, je stará 200 let a konečná odpověď na ni se hledá od francouzské revoluce. Na každé další revoluci si pak můžeme ověřit, že na ní něco je.

Kdy vám bylo v politice nejhůř?

Skoro mám chuť říct, že je to teď, ale nejhůř mi asi bylo, když jsem do toho měl vstoupit. O tom jsme si už povídali, to byli těžké dny hledání sebevědomí, aby člověk svou roli dobře sehrál navenek i dovnitř sebe.

Jenže když už se takhle ptáte, musím konstatovat, že nejtěžší ze všech funkcí, co jsem dělal, je ta, co mám teď. Situace především na úseku železniční dopravy je opravdu velice špatná. Dráhy jsou dnes daleko největším podnikem v České republice, co do počtu zaměstnanců i co do zatížení, které dráha vůči společnosti má. Uvědomme si, že realita je dnes taková, že každý občan naší republiky včetně kojenců dává na železnici tisíc korun ročně, abychom se na vlaky mohli jen dívat, to znamená, aniž se vlakem za ten rok svezeme. Železnice může být čím dál víc vnímána jako jistá zátěž. A při pomyšlení, že lidé očekávají, že se s železniční dopravou něco stane rychle, protože tři roky se jenom diskutovalo a trpělivost odborné i širší veřejnosti je vyčerpána, a když vím, že naše rozhodnutí mohou být a určitě zčásti budou nejen optimální, ale také chybná, mi není dvakrát dobře.

Kdy jste naopak v politice pocítil největší uspokojení?

Určitě na Silvestra 1992, když bez vážnějších incidentů skončila federace. Veřejnost si totiž často ani neuvědomuje, že i u nás nazrávaly, zvláště ve vojenské sféře, různé problémy. Přesto vše dopadlo dobře a my jsme i vůči Evropě a světu, kde se velice obávali, že i u nás bychom mohli sklouznout na jugoslávskou cestu, splnili svůj závazek o pokojném rozdělení Československa.

Říkáte, že vám na Nový rok odlehlo. Ale už dnes v březnu je patrné, že vývoj na Slovensku bude přece jenom komplikovanější.

Narazil jste na jednu stránku, kterou považuju za neúspěch. Můj osobní, ale i dalších. Nepodařilo se nám totiž, byť jsme k tomu měli všechny předpoklady, aby ještě za federace byla podepsána základní dohoda o dělení majetku. Slovenským otvíráním dalších a dalších problémů, které již připravenou dohodu narušovaly, jsme se od podpisu nechali odvést. Povídáme si vlastně už na jaře a základní dohoda o dělení majetku, která vyplývá přímo ze zákona, není stále podepsána, a také všechny další majetkové otázky zůstaly od Silvestra ve stadiu, v jakém byly.

Není asi účelem této knížky, abychom rozebírali současné vnitřní slovenské problémy, ale polarizace tamní politické scény nevěští nic dobrého.

Nevím přesně, jak se k tomu dnes vyjádřit. Není totiž jasné, zda se jedná opravdu o polarizaci nebo je to jen vnitřní diferenciace v HZDS. Vždycky jsem říkal, že HZDS vydrží pohromadě do té doby, než rozdělí Československo. A až dělení státu, které je sjednocovalo, skončí, dojde k diferenciaci. Jestli to lze zobecnit na celkovou polarizaci na Slovensku, to v tomto okamžiku ještě neumím přesně pojmenovat. Ale k vnitřní diferenciaci HZDS už dochází a do pozadí ustupují lidé, o kterých si myslím, že pro Slovensko mají velký význam, jako třeba můj nedávný partner z federální vlády pan místopředseda Filkus. A dosti smutně sleduji, že v této oblasti Slovensko neaktivizuje své nejlepší síly, které má.

Pro veřejnost byl asi nejviditelnější spor Mečiar - Kňažko. A ať už je dnes u nás na pana Kňažka jakýkoli názor, nelze mu upřít, že právě on byl na Slovensku v době revoluce oním slovenským "Havlem".

Milan Kňažko nám personifikuje tu revoluci, která požírá své děti. Ale já jsem s panem Kňažkem nikdy neměl moc co do činění, takže bych nerad tento případ hodnotil. Osobně si ho vykládám jako střet poměrně silných postav, protože i pan Kňažko je výrazná postava - netroufám si tvrdit, že odborně, ale lidsky určitě. Takže je to konflikt, u kterého dovedu pochopit, že mohl vzniknout. Není žádným tajemstvím, že pan Kňažko se ve zlém rozešel i s panem Havlem, a je možné to zobecnit, že do jeho povahy patrně patří jistý typ nesnášenlivosti nebo komunikativní obtížnosti, která je pro politiku nezbytná. To bych ale skutečně nerad hodnotil, spíše mi však vadí, že pan Kňažko, ať je sám jakýkoli, ve funkci, ze které musel odejít, přece jenom reprezentoval jisté, podle mého názoru modernější a evropštější pojetí slovenské zahraniční politiky, než jaké může přijít po něm.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:23 )

 
Prezident na půl úvazku

Zastavme se teď na chvilku u horkého problému naší současnosti. Jaký je váš názor na ideální územně správní uspořádání České republiky.

Otázka územně správního členění ČR má nejméně dvě stránky. Jedna stránka je jak reformovat uspořádání jednotlivých organizačních stupňů a druhá stránka je kvalitní výkon byrokracie v tom dobrém slova smyslu. A samozřejmě, jak už to mezi lidmi, kteří daleko více rozumí tomu, jak má kdo být komu podřízen, bývá, se daleko víc diskutuje o stránce první, to znamená o vlastním uzemním rozdělení.

Existují dvě krajní hlediska, přičemž první bych nazval geometrickým. Vychází z toho, že si vezmeme mapu a s chladnou racionalitou namalujeme uspořádání, které je nejoptimálnější podle různých objektivních kriterií. To znamená, že respektuje dopravní cesty, přirozenou spádovost, zhruba stejně velké entity.

Druhé krajní hledisko vychází z úplné decentralizace či pohledu zdola a preferuje především přirozená centra a regiony, jak se z historických nebo momentálních aktuálních důvodů vytvářejí. Na vysvětlenou - ty momentální aktuální důvody se týkají třeba severozápadních okresů (Teplice, Chomutov, Most atd.), kde spolu spolupracují, aniž je k tomu někdo nutí.

Protože však nemůžeme čekat nekonečně dlouho, nemůže se asi uskutečnit ani ta první ani ta druhá cesta. Nelze to namalovat od zeleného stolu, poněvadž právě toto je tematika, u které lidé chtějí být a chtějí do ní mluvit, a nelze ani čekat až se regiony utvoří přirozenou cestou zdola, protože by to trvalo velmi dlouho. A ty regiony by navíc ani nebyly spojitelné, poněvadž by nevyplnily celou plochu České republiky.

Ke všem diskusím, které nás o tom ještě čekají, předesílám jako základní kriterium, že jsem proti třem stupňům řízení. Byl bych nerad, abychom se vraceli ke krajům v původním předlistopadovém pojetí. Jestliže jsme měli tolik argumentů pro to, aby kraje zanikly, byť v nových podmínkách je můžeme definovat jinak, zmenšením našeho státu se důvody pro třístupňové řízení ještě podstatně umenšily. Osobně se přikláním k pojetí, které by respektovalo dva stupně státní správy i dva stupně samosprávy, ale odlišovalo by úkony vůči obyvatelstvu, které jsou velmi časté a mají velkou intenzitu (třeba stavební a sociální odbory), a musí tedy být blíž lidem, a úkony, které jsou velmi specializované a je na ně třeba vyhraněných odborníků (třeba ekologická problematika). Ty první by se pak měly provádět v maličkých okresech, aby jejich dosažitelnost pro občany byla co největší, nazýval bych je třeba okresy "soudními" a těchto okresů by bylo hodně. Ty specializované a vysoce odborné úkony by se pak mohly prováděl v nějakých větších, řekněme "politických" okresech. Ale byl by to pořád jeden stupeň, řízený z jednoho místa.

Dnes můžeme podobný pokus sledovat v případě tzv. pověřených obcí, ale je to pokus nešťastný, protože těch obcí je zase příliš mnoho. Výkon státní správy je sice velmi blízko občanů, ale není vždy kvalitní.

Druhou otázkou je vlastní samospráva, a tam uznávám, že i v České republice, byť je tak velká, jak je, není udržitelné, aby samospráva byla jen na úrovni republiky a pak už jen na úrovni obcí. Některé otázky a problémy jsou prostě nadobecní - zrovna z mého oboru dopravy jich je naprostá většina - a týkají se vždy celého regionu a nikoli jen jedné obce. Takže si myslím, že ještě jeden samosprávný stupeň je na místě a kladl bych jej spíš k tomu většímu - "politickému" - okresu.

Je tady ještě jedna otázka, o které se málo diskutuje. Budeme se muset zamyslet nad tím, jak velká má být obec. My jsme se ve všeobecné polistopadové euforii, náchylné všechno rozdělit, mnohde dostali k příliš malým obcím. Což je podoba, ve které státní správa může jen velmi těžko fungovat jako dvoustupňová. Maličká obec může vykonávat ze státní správy jen velmi málo, protože na to nemá lidi. U sousedů, v Rakousku nebo v Německu, si všímáme, že určitou úroveň obce definují počtem obyvatel a že to osciluje kolem jednoho, dvou, dvou a půl tisíce lidí. Pak je to úplně jiná úvaha, nežli když my máme i obce o čtyřiceti občanech.

Jakou velikost by měli mít ty větší a menší, čili "politické" a "soudní" okresy?

Menších okresů by mohlo být dvakrát tolik, co je okresů dnes, a těch velkých tak čtvrtina dnešního počtu. I když vím, že to, co říkám je naprosto netypické, protože dnes se spíše diskutuje o počtech, které se spíše blíží bývalým krajům. Když to řeknu jinak, velké okresy by se velikostí mohly blížit spíše krajům před rokem 60. Ale možná, že teď propadám onomu geometrismu, protože na každém území je třeba si tu otázku položit samostatně.

Abychom to tedy sumarizovali, jste vlastně pro kraje nebo nějaké menší regiony?

Odpověď je jednoznačná. Nejde o ta slovíčka, jak tomu budeme říkat, ale krajské zřízení znamená další stupeň. Proto se přikláním k tomu, aby střední stupeň byl jen jeden, ale měl dvě varianty, kdy několik malých "soudních" okresů by tvořilo velký "politický" okres, ale byl by to stále jeden stupeň.

Územně správnímu členění u nás podobně jako fotbalu či politice "rozumí" každý, ale málokdo si uvědomuje, že za tím jsou především peníze.

Ano, jsou za tím peníze, a to ve dvojím smyslu. Penězi je jednak vyvolaná snaha po decentralizaci, protože každý má strach, že ten druhý ho okrádá. A za druhé jsou v tom peníze ve smyslu, že každá správa něco stojí. Občané by tedy při svém rozhodování měli také vážit, o jak nákladné státní správně rozhodnou, poněvadž se jedná o peníze nás daňových poplatníků, ze kterých budeme úředníky živit.

Je sice hezké, že v každé obci chtějí vidět, kam jdou peníze z jejich hospody a z jejich dalších bezprostředních daní, ale mnozí si neuvědomují, že podobná státní správa by byla strašně nákladná.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:24 )

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 6 Další > Konec >>

Strana 5 z 6
Unisono...
výběr z foto...
phoca_thumb_l_26-2008-New-York-Wall-street.JPG phoca_thumb_m_24-2003-Francie-Tri-udoli.jpg 12-2005-New-York-socha-Svobody.JPG phoca_thumb_l_26-2003-jedna-z-poslednich-fotek-s-tatou.jpg phoca_thumb_l_19-2005-Nizozemi-Severni-more.jpg 22-2006-Dansko-Christiania.JPG phoca_thumb_m_01-1995-Istanbul.jpg phoca_thumb_m_14-2005-Dunaj-Zitny-ostrov-stara-ramena.JPG 02-1975-Spektrum.jpg phoca_thumb_l_24-2006-Dansko-Kodan-skanzen.jpg phoca_thumb_m_26-2006-Italie-Verona.JPG phoca_thumb_m_30-2005-Niagara.jpg phoca_thumb_m_37-2007-Orlicke-hory.jpg phoca_thumb_s_32-2006-Francie-Val-Thorens.JPG phoca_thumb_m_19-2005-Nizozemi-Severni-more.jpg 17-1987-Unisono.jpg phoca_thumb_m_07-1977-foto-na-tablo.jpg phoca_thumb_s_20-1999-Pariz-na-Eifelovce.jpg 12-2001-s-Charlie-Kasalem-na-Sazave.JPG phoca_thumb_m_18-2005-Washington-Bily-dum.JPG
Ulti Clocks content