Nekrolog místo předmluvy k 2. vydání

Bylo mu dvacet let, když si v roce 1950 v největší síni dnešního Krajského soudu v Hradci Králové vyslechl návrh na trest smrti. Nakonec z toho bylo „jenom“ 14 let. Spolu s několika kamarády totiž v předvečer krajské konference KSČ umístil na dveře stranické propagační prodejny petardu a odpálil ji. Nikomu se samozřejmě nic nestalo, ale o to vůbec nešlo. Ve skutečnosti totiž nebyl souzen on a jeho přátelé, nýbrž skauting jako organizace. A skautování miloval nade vše a nechtěl se ho vzdát. To byla jeho největší vina.

Pak to šlo v rychlém sledu: Pankrác, jáchymovský koncentrák, první útěk a dopadení, při kterém jej doslova rozstříleli a které přežil snad jen zázrakem. Dostal dalších 17 let trestu navíc. Následovaly Bory, Valdice a jako konečná nejtvrdší komunistický kriminál v Leopoldově. Ani tam ho ale nepokořili. Při první příležitosti utekl znova. V krutých zimních podmínkách však neměl šanci. Dostal dalších pět let. Celkem mu komunistický režim uštědřil 36 let trestu. Všechno špatné je ale k něčemu dobré. Tenhle vyučený elektrikář se ve vězeních padesátých let pohyboval v té nejlepší společnosti. Mezi anglickými letci, vysokým klérem, universitními profesory, věhlasnými politiky i obyčejnými mukly „vystudoval“ svoji životní univerzitu. V roce 1964 jej pustili.

V osmašedesátém obnovuje svůj domovský skautský oddíl, hradeckou Dvojku. Mezi kluky, které tehdy vedl, jsem byl i já. Tábornickou příručku nazvanou Skautská všehochuť, kterou tenhle vynikající kreslíř vymyslel, napsal a nakreslil, zná dodnes každý skaut v republice. Po listopadu 1989 pomáhá obnovit skautskou organizaci opět. Jako politický vězeň je rehabilitován. A právě tehdy mi přinesl v trhacím bloku poznámky o své neuvěřitelné anabázi komunistickými kriminály. Vznikla z toho naše společná knížka Na všechno buď připraven!, jedna z prvních na toto téma, co po revoluci vyšla. Po čase jsem podle ní pro Českou televizi natočil stejnojmenný dokumentární film, ve kterém tenhle nezapomenutelný člověk vypráví svůj životní příběh přímo na kameru a ještě k tomu v místech, kde se vše skutečně odehrálo.

Čas ale nejde zastavit. Nesčetnými korekcemi zhuntované tělo přestává sloužit. Ve čtvrtek 23. srpna 2001 Lubomír Školoud, skaut a mukl, věčný rebel a opravdový frajer v tom nejchlapštějším slova smyslu, všemi přáteli nazývaný Lubka, zemřel. Nevím, jestli se odebral do skautského nebe či do muklovského pekla, jedním si však jsem jist stoprocentně. Určitě sedí někde u ohýnku a zase vypráví své strhující příběhy. Stejně jako je předtím vyprávěl několika generacím kluků.

Petr Štěpánek

(Hradecké noviny, srpen 2001)

Mukl je tvor žijící odděleně od samiček. V přírodě se vyskytuje velice zřídka. Objeví-li se přece tu a tam, bývají na něho pořádány hony.