V sobotu ráno zemřel můj vzácný, dlouholetý, blízký přítel Jiří Novotný, filmový historik, zlínský a baťovský polyhistor, můj kolega z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Poprvé jsme se potkali v roce 1994 a hned jsme si padli do oka. Vždycky říkám, že ač jsem chodil sedmnáct let do různých škol, nikdy jsem vedle nikoho neseděl tak dlouho (devět let) jako vedle něho. Přestože nás věkově dělila celá generace, vyvinul se mezi námi silný přátelský vztah. Možná nejen přátelský, ale také trochu otcovsko-synovský. Já – „mladý“ pruďas, Jirka – moudrý „kmet“, který do mě občas pod stolem kopnul, abych se mírnil.

Když nás (Radu pro vysílání) v roce 2003 Špidla a spol. slavně (dokonce v přímém televizním přenosu „aktivistické“ České televize), leč zcela protizákonně odvolali (chtěli na nás totiž hodit svoji vlastní lumpárnu s prohranou neprohratelnou arbitráží) a já jsem zavelel, že tohle si přece od té prasácké politické garnitury (ČSSD, KDU-ČSL, Unie svobody) nedáme líbit, Jirka byl první, kdo do toho se mnou šel. A spolu jsme také všechny soudní spory, které s naším nezákonným odvoláním souvisely, vyhráli. Ten poslední, který vyčíslí, kolik tahle politická svévole bude stát, stále ještě běží. Ale i ten – po patnácti letech (!!!) –  vyhrajeme, už je to na spadnutí. Jirka se toho ovšem už nedočká.

Právě Jiřího Novotného, jednoho z nejslušnějších a nejhodnějších lidí, jaké jsem v životě potkal, stála likvidace rady v roce 2003 málem život. Spojila se letní vedra, psychický tlak vyvolaný mediální dehonestací a sociální šikana odvolaných radních (ministerstvo práce a sociálních věcí vedené sociálními demokraty se ještě nádavkem pokusilo škrtem pera zrušit naše veškeré sociální zabezpečení) a Jirku postihl těžký infarkt. Když se z toho jakž takž dostal, musel na operaci srdce. Přidaly se neuvěřitelné komplikace a on se přes půl roku potácel mezi životem a smrtí. Tohle Špidlovým sekerníkům nikdy neodpustím. Stačilo málo a s klidným svědomím bych o Špidlovi napsal, že je vrah. Zdravotní následky si Jirka nesl až do své smrti.

Tenkrát nešlo o takovou tu obvyklou politickou hru, ve které se političtí protivníci navzájem trochu škorpí. Činy Špidlovy garnitury měly hluboký dopad do života lidí, kteří se řízením osudu ocitli v pozici mediálních radních. Vládní politici je neváhali ve jménu svých politických a stranických zájmů zneuctít. Zvláště pro starší kolegy byla tahle smršť zdrcující životní zkušeností. Lidé, kteří ve svém životě dosáhli významných úspěchů, ať už na poli akademickém, uměleckém či jiném – vždyť i do té rady přece byli navrženi a zvoleni právě proto –, dostali takový úder, že se z něho jen těžko vzpamatovávali. S Jiřím Novotným kupříkladu zlínští rotaryáni uspořádali nádavkem ještě čestný soud. Jistě, obhájil se, ale nemusím snad nikoho přesvědčovat, že podobné věci nikomu nepřidají.

Naši radu zlikvidovali, ale pevné přátelství zůstalo. A s ním i naše pravidelné návštěvy Zlína. Díky Jirkovi se i já velmi dobře orientuju v baťovské historii, architektuře Zlína či dějinách zdejších filmových ateliérů. Právě tam kupříkladu Jirkův tatínek režíroval všechny Hanzelkovy a Zikmundovy cestopisné filmy.

V roce 2006 obdržel Jiří Novotný Cenu města Zlína, kterou zde každoročně udělují svým nejvýznamnějším a nejctihodnějším občanům. Právě v tom roce Jirka oslavil – stejně jako zlínský film – sedmdesátku. O jeho zásluhách o český a speciálně animovaný film, zlínské filmové ateliéry a zdejší filmovou školu toho bylo napsáno i napovídáno hodně. Shrnu to jen stručně: Jirka byl prostě chodící encyklopedie. Některé ztráty jsou nenahraditelné.

Odešla jedna z posledních legend zlínských filmových ateliérů. Jirko, sbohem!

11. 7. 2018