Když se v listopadu 1989 složil komunistický režim, zdálo se, že pravda a láska opravdu zvítězily nad lží a nenávistí. Lidé byli nadšení a věřili, že demokracie slavně pokořila totalitu. V roce 2016 je všechno jinak. Zprofanovaná Pravda a zprostituovaná Láska se přeměnily na lež a nenávist a chapadla totality už zase demokracii rdousí. Co se to stalo?

Musíme od probíhajících dějů poodstoupit o kousek dál a podívat se na hlavní aktéry polistopadové éry v širších souvislostech. Z jakých kruhů se rekrutovala podstatná část polistopadových mocenských a vlivových „elit“? Namnoze to byli ti samí, kteří v padesátých letech v modrých svazáckých košilích pomáhali na svět komunistické totalitě a kteří pak koncem šedesátých let prohráli vnitrostranický střet se svými ještě více bezskrupulózními soudruhy. Za Husákova temna povětšinou přežívali v disentu, nicméně sametová revoluce jim nabídla novou příležitost.

Najednou byli úplně všude. V parlamentu, ve vládě, na ministerstvech, v institucích, v médiích. Buď osobně, nebo jejich rodinní příslušníci, kolegové, přátelé, občas i navrátivší se emigranti. Řečeno ve zkratce: vlivné bolševické rodiny ruku v ruce s věrozvěsty nepolitické politiky se s ústy plnými pravdy a lásky překabátily v budovatele demokracie. Aspoň z počátku to tak vypadalo. A tak hoši a děvčata, co spolu mluví a vzájemně se podporují, infikovali různé politické strany, instituce i média. Výborně si navíc rozumějí s novodobými svazáky ze zelenorudé nové levice – ti jsou přece stejného rodu – a nyní i s vychytralými oligarchy, jejichž byznys kvete na zločinných evropských dotacích.

Jenže tihle „demokraté“ jsou obvykle demokraty jenom potud, pokud je po jejich. Uspěje-li někdo jiný, nastoupí metody nepolitické politiky a pod rouškou frází o občanské společnosti a s podporou médií, především těch veřejnoprávních, jež mají pod kontrolou, si samozvaní elitáři uzurpují veřejný prostor nejrůznějšími nátlakovými akcemi, mozko-vymývací propagandou i kriminalizací politických protivníků.

Životadárné podhoubí tyto síly našly v Evropské unii. Na Západě totiž společenský diskurs a posléze i mocenské pozice rovněž opanovali revoluční protagonisté z barikád osmašedesátého roku. A právě tahle mocenská garnitura – opět rozesetá do různých politických stran, leč provozujících obdobnou politiku – dnes tvoří hlavní mocenskou sílu starého kontinentu.

Je to opravdu půvabné, jaké zalíbení v sobě našli elitáři Západu a někdejšího Východu. Jediní, kdo jim v cestě za zářnými evropskými zítřky, rámovanými jediným správným názorem na cokoli, překážejí, jsou lidé v jejich zemích. Takže si začali dovážet jiné obyvatelstvo. Každý, komu se to nelíbí, dostává nálepku xenofoba, nácka či Putinova agenta.

Orwellova antiutopická fikce již není varováním, stala se návodem k použití. Newspeak na sebe bere podobu politické korektnosti. Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla. Pod praporem hate free, rozuměj pod praporem údajného boje proti nenávisti, kolem sebe nejvíce nenávisti šíří levičácký dorost. To vše pod taktovkou a v žoldu zbytečného ministra, synáčka z jedné takové povedené rodinky. Dvouminutovka nenávisti, desetiminutovka nenávisti, týden nenávisti.

Akce ovšem vytváří reakci. V Nizozemsku lidé nafackovali Evropské unii v referendu o asociaci Ukrajiny, pravý hák v podobě brexitu přišel z Ostrovů a ukázkový direkt z Rakouska, kde museli kvůli volebním podvodům, pardon – nesrovnalostem, zrušit výsledek prezidentských voleb.

Elitářská neomarxistická hydra se ovšem nevzdává. Správná podoba onoho proslulého Havlova hesla zní jinak: „Pravda a láska musí zvítězit lží a nenávistí.“

6. 7. 2016