Petr Hájek komentuje ohlášený vznik nové politické strany, která se inspirovala úspěchem Alternativy pro Německo a opatrně ji vítá, protože by byl rád, kdyby měl po čase opět koho volit...

V České republice vzniká nová politická strana. Dala o sobě vědět symbolicky 9. května, v den výročí konce Druhé světové války. Už několik týdnů předtím se o ní ale šuškalo. Předcházely tomu poměrně překvapivé události na „alternativní“ politické scéně. Například nepříliš vyjasněný důvod k ukončení předvolební spolupráce mezi neparlamentními „Konvičkovci“ (Blok proti islámu) a parlamentními „Černochovci“ (Úsvit – Národní koalice).

První autentická alternativa

A také vzájemně se popírající informace o kontaktech mezi nimi a vycházející hvězdou německé politiky – první skutečně eurokritickou a protimigrantskou formací Alternativa pro Německo (AfD). Ta je po posledních zemských volbách (a dokonce i v průzkumech) již třetí největší politickou silou v zemi. A pro nás je zajímavá i něčím dalším – naprosto dosud neznámým a unikátním.

V čele její silné bavorské zemské organizace je totiž Petr Bystroň. Čech, který zde zakotvil ještě před pádem Železné opony, se pokládá za politického žáka Václava Klause a přál by si, aby AfD směřovala tam, kam náš „otec transformace“ (a po léta jediný autentický evropský státník, který se nebál oponovat Bruselu) původně nasměroval „svou“ ODS. Bystroňovi se podařilo přesvědčit českého exprezidenta, aby se zúčastnil kampaně AfD před zemskými volbami a nedávno vystoupil dokonce na sjezdu AfD jako hlavní host-řečník.

Přenášela to tamní „čtyřiadvacítka“, takže nehrozil „sestřih“ – a kdo viděl, možná neuvěří. Aplaus, který Václav Klaus svým projevem v Německu sklidil, snad u nás nezažil ani v dobách své největší slávy – kdy ještě ODS byla hlavním tahounem veleúspěšné transformace. Nemělo by význam utrácet marná slova o tom, jak doma není nikdo prorokem, kdyby to tak bezprostředně nesouviselo s naší aktuální situací. Dějí se vskutku věci pozoruhodné.

Ten „ohavný“ lid

Je samozřejmé, že politický i mediální mainstream (v Německu i u nás) nálepkuje AfD jako „pravicově-populistickou“. Jakmile někoho moderní bolševici („Kavárny všech zemí, spojte se!“) takto „odsoudí“, znamená to, že ho vytlačují „mimo systém“. Paradoxně mají pravdu. Tím „systémem“ je totiž charakterizován současný stav destrukce politiky, která zcela ztratila ze zřetele to, co ji politikou dělalo: reprezentaci, artikulaci a obhajobu autentických zájmů různých skupin politického lidu (populus).

Vládnoucí elity (domácí a unijní) se od něj již dávno oddělily a žijí ve svých palácích ze skla a oceli v Bruselu, Berlíně, Paříži atd. Tam sní (a snaží se za zády veřejnosti prosadit  a uskutečnit) své zrůdné sny o celosvětové totalitě (zprvu „s lidskou tváří“), kterou, jak se domnívají, nastolí svými „dekrety“ v podobě sociálně-inženýrských „projektů“ Nového světového řádu (NWO).

Ten zatím poslední – migrantská invaze, coby dovoz „materiálu“ pro výrobu Nového evropského člověka – se jim však poněkud vzpříčila v krku. A začaly se probouzet i významné části veřejnosti, dosud spolehlivě uspané a omámené na dluh vytvářenou iluzí totálního spotřebitelského blahobytu. Na scénu jako by opět vstupoval ten „ohavný“ lid. To je hodno odsouzení. Vždyť ohlížet se na skutečné zájmy lidí je pro euro-americký establishment již dlouho předmětem nejhlubšího opovržení: odtud onen nenáviděný “populismus“. Právě tak se zrodila AfD – i její „populistická“ nálepka.

Jeden tým versus veřejnost

Donedávna to fungovalo. Dnes z toho začínají vládci dostávat alergické osypky. Dosud je spolehlivě bránila silná paže mediokracie. Mediální matení a manipulace veřejnosti zaručovala jejich pokojné (domnělé) „střídání u moci“. Jenže objevila se „alternativní (převážně internetová) média a voliči si začali všímat, že o žádné střídání „pravice a levice“ ve skutečnosti už dávno nejde. Spíš o střídačku hokejového družstva, kde sice během hry jedna pětka nahradí druhou (aby si tato v hrabání mocenských pozic a peněz od daňových poplatníků na chvilku oddechla), ale je to stále tentýž tým. Nehraje proti politické konkurenci.  Jeho soupeřem je – hlediště, veřejnost.

Proto nyní začínají mít takovou hrůzu z voličské vzpoury, projevující se stále častěji na obou březích Atlantiku. Proto jí tak jdou po krku, proto ji označují za extrémistickou, populistickou, xenofobní, fašistickou – a tak dále a tak dále. U nás jsme zatím viděli jen nesmělé pokusy. Rozchod Konvičkovců a Černochovců je v tomto smyslu spíše pozitivní. Utkvělá představa, že takto by měla probíhat „integrace“ politických subjektů „mimo systém“, je poněkud naivní. Výsledek by se ani nesčítal, ani nenásobil – ale spíše („se čtvercem nepravděpodobnosti“) by se exponenciálně anuloval.

Alternativa pro ČR?

O to zajímavější je zpráva o vznikající straně Alternativa pro Českou republiku (ApČ). A docela vtipné je, že si rovnou sami začínají říkat „Apači“ – prostě, že přemýšlejí současně ihned o marketingu. Devátého května vykopali válečnou sekeru, vydali svůj „manifest“. Je možné o něm pronášet nejrůznější soudy, mít výhrady k té či oné formulaci – ale záměr je vyjádřený poměrně jasně. A že je pod ním podepsán také Martin Konvička? Podle našich informací v přípravném výboru ApČ tento vůdce „české Pegidy“ (chceme-li zůstat v německé definici odporu vůči establishmentu) není.



Ten tvoří sociolog Petr Hampl (který již nebude na květnovém sněmu obhajovat post místopředsedy Bloku proti islámu), rocker a publicista Petr Štěpánek (který již odešel z umírajících zbytků ODS) a Eva Hrindová (hnutí Naštvané matky). Co z toho bude, zatím těžko soudit. Ale určitě jde o docela slušnou naději. Už proto, že (též podle našich informací) jsou v kontaktu právě s Petrem Bystroněm z AfD, takže lze usuzovat na podobnou orientaci – nejen „ukradený“ úspěšný název. No a - tak tady je úvodní prohlášení Apačů:

Manifest Alternativy pro Českou republiku

Události posledních měsíců ukazují, že současné politické elity a stávající politické strany nejsou schopny řešit problémy, které se na nás valí, a dost možná je nejsou s to ani pochopit.

Neuvěřitelný nárůst národní i nadnárodní byrokracie, která se vymkla všem pravidlům a omezením, vede k tomu, že státní správa přestala sloužit občanům. A namísto toho ohrožuje jejich svobody, devastuje ekonomiku i školství, snižuje životní úroveň, vytváří sociální problémy a svým přístupem k imigraci a islámu dokonce ohrožuje fyzické přežití obyvatelstva. Naposledy v Paříži a Bruselu. Tato byrokracie také podporuje šíření ideologií, které podvracejí myšlenkové základy svobodného světa.

Multikulturalismus je zlo, stejně jako hydra nikým nevolených bruselských politiků a úředníků. Stojíme na historickém rozcestí. Jde o zachování nejen naší národní identity, ale také o zachování identity ostatních evropských národů. Model unifikované Evropské unie je slepá cesta. Je třeba vrátit se před Maastricht a Evropu rozvíjet jako Evropské společenství dobrovolně spolupracujících národních států.

Islám není jenom náboženství, nýbrž především ideologická, politická a právní doktrína. Tato agresivní doktrína někdy také bývá označována jako islamismus. Není slučitelná s naším právním řádem, natož s Listinou základních práv a svobod, jež je součástí naší Ústavy. Proto musí být na území našeho státu postavena mimo zákon.

Země západní Evropy tento virus již poškodil. Prioritou naší zahraniční politiky by proto v této době mělo být posilování spolupráce v rámci zemí V4 s přesahem k pobaltským a některým balkánským zemím a Rakousku. Naprosto jednoznačná je také podpora Izraele. V nadsázce se dá říct, že právě v Izraeli se bojuje o Evropu. Zahraniční politika České republiky musí mít více azimutů. Za všech okolností ale platí, že musí být nezávislá a na první místo musí řadit zájmy vlastních občanů.

Potřebujeme „švýcarizaci“ a „bavorizaci“ naší země. „Švýcarizací“ rozumíme efektivní státní správu, promyšlenou obranu země včetně existence domobrany a využití prvků přímé demokracie, „bavorizací“ model bavorského ekonomického zázraku. Potřebujeme napravit náš ekonomicko-hospodářský prostor, poničený nadnárodními korporacemi a jejich vládními a parlamentními přisluhovači.

Ekonomika státu nesmí podléhat zločinným bruselským regulacím. Systém eurodotací je semeništěm korupce a rejdištěm zlodějů a nepracujících pseudointelektuálů z tzv. neziskovek. Tento systém ničí volnou soutěž a slouží k ovládání národních vlád.

Nevládní neziskovky, ve skutečnosti spíše vládní „ziskovky“, které zasahují do politiky, musejí být odpojeny od veřejných rozpočtů. Neziskovky financované ze zahraničí musejí podléhat podobné kontrole jako kupříkladu ve Spojených státech amerických.

Veřejnoprávní média neslouží veřejnosti, nýbrž pouze jedné názorové skupině. Proto je nutné zrušit tzv. koncesionářské poplatky, které jsou navíc neefektivní, iracionální a asociální. Ve skutečnosti je to jen další daň. Veřejnoprávní média potřebují odtučňovací kúru. Jejich zpravodajství a publicistiku, dosud ovládané „pravdoláskovními“ bratrstvy, je třeba z gruntu provětrat a otevřít celému názorovému spektru.

Potřebujeme standardní politický systém, jenž je soutěží idejí, nikoli přehlídkou špíny házené na protivníky, ba dokonce kriminalizací politické konkurence. Škod, které napáchaly nejrůznější NGOismy, humanrightismy a další -ismy, už také bylo dost. Potřebujeme poctivou a skutečně nezávislou policii a justici. Stav, kdy demonstrativní boj proti korupci je větším problémem než korupce samotná, neboť paralyzuje veřejnou správu a její rozhodovací mechanismy, je naprosto neúnosný.

Nikoli oligarchové, nýbrž střední třída je pilířem státu. Lidé, ať už se živí hlavou či rukama, musejí volně dýchat. Nesmějí být šněrováni ani Bruselem, ani vlastní zrádnou vládou či kolaborujícím parlamentem. Cesta kupředu nevede přes nové zákony a regulace, nýbrž přes redukci a zjednodušení těch starých.

Pokud pomineme rétorická cvičení bez jakéhokoli reálného dopadu, je zřejmé, že žádná ze stávajících politických sil není odhodlána tyto problémy řešit. Proto Česká republika potřebuje stranu, která bude zdegenerovaným partajím zdejšího politického mainstreamu principiální opozicí a která občanům nabídne hodnověrnou alternativu. Naše země potřebuje národně orientovanou, euroskeptickou, v ekonomických otázkách liberální a v otázkách sociálních a kulturních konzervativní politickou stranu.

Právě takovou stranu jsme rozhodnuti vybudovat.

Česká republika musí být suverénní zemí se svobodnými a hrdými občany. Svoboda je cesta k prosperitě a prosperita je cesta ke svobodě!

Prvními signatáři Manifestu Alternativy pro Českou republiku jsou:

Petr Hampl, Eva Hrindová, Petr Štěpánek, Vladimíra Mročková, Martin Konvička, Jaroslav Zvěřina, Tomáš Haas, Radim Hreha, Petr Paulczyňski

PS: Svůj podpis můžete připojit i vy, a to mailem na adresu Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript . Na vaši mailovou adresu vás poté budeme průběžně informovat o našem dalším postupu včetně ustavení krajských organizací a způsobu, jak se stát členem ApČ.

12. 5. 2016

Originál článku ZDE