Dějiny se nepíšou samy, píšou je lidé. Hlavně prý vítězové. Opravdu? Proč tedy o téhle věci vítězové nenapsali ani řádku? Proč je o jedné z nejdůležitějších událostí naší novodobé historie, tzv. televizní či spacákové krizi, takové ticho po pěšině? Proč se k jejímu hodnocení nikdy nevrátila ani Česká televize? Pro upřesnění dodávám, že za reflexi oněch událostí nepovažuji těch několik memoárových knížek tehdejších aktérů (třeba Jiřího Balvína či Marcely Marboe Hrabincové), nýbrž kritické historické zhodnocení tehdejších událostí a jejich zasazení do společensko-politického kontextu. Teprve nyní to udělal Petr Žantovský v knížce nazvané Mediální manipulace a krize v ČT v roce 2000. Proč po tomto superzajímavém tématu nikdo z novinářů dosud nesáhl? Odpověď je jednoduchá. Bylo by to sebezničující. Petr Žantovský to pojmenovává hned zkraje:

Tzv. televizní krize je naprosto exemplární ukázkou porušení všech zásad novinářské profesionality a mediální etiky, přinesla velice destruktivní a znehodnocující tendence do oblasti české žurnalistiky a ukázala, jak občansky nedospělá a tím pádem snadno manipulovatelná je značná část obyvatelstva. Také ukáže, jak popisované události v České televizi negativně ovlivnily trend důvěry resp. nedůvěry české veřejnosti v media i samotnou politiku a jejich smysl.

Očima britských gentlemanů

Krizí České televize se počátkem roku 2001 zabývalo šetření Britské helsinské skupiny pro lidská práva (British Helsinki Human Rights Group, BHHRG), která sledovala vývoj demokracie v evropských postkomunistických zemích. Okruh lidí, se kterými britští gentlemani hovořili, byl obrovský a zahrnoval zástupce obou znesvářených stran v ČT, členy mediálních rad, české novináře i vrcholové politiky celého politického spektra. Jejich obsáhlá, zasvěcená a dobře vyargumentovaná zpráva však občanům zůstala dokonale utajena. Prakticky všechna česká média ji ignorovala. A není se vlastně co divit. Výsledky šetření britských aktivistů totiž vůbec nezapadaly do falešného obrazu hrdinských bojovníků za svobodu slova, který pro domácí veřejnost vytvořili se vzbouřenci spříznění čeští novináři. Příčinou zájmu britské helsinské skupiny o Českou republiku sice byla televizní krize, výsledná zpráva však nakonec nebyla ani tak o televizi, nýbrž – docela logicky – o anomáliích našeho politického systému. I britští gentlemani totiž velice záhy narazili na české specifikum nazývané nepolitická politika. Nemohlo jim totiž uniknout, že jedna zájmová politická skupina se v posledních letech drala k moci nikoli standardní cestou politické soutěže, tedy ve volbách, nýbrž mimoparlamentní, možná přesněji dokonce „mimopolitickou“ cestou (ve smyslu ignorace platných pravidel hry), zato však s o to větším mediálním humbukem. A že své scénáře rok od roku vylepšovala. Dřevíčská výzva ještě nikoho nezaujala, Impuls 99 vyšuměl do ztracena, Děkujeme, odejděte! zaznamenalo jistý ohlas a televizní rebelie z přelomu let 2000 – 2001 už měla profesionální organizaci, potřebné finanční zázemí a především ukradenou televizní obrazovku.

Co na to Klaus?

Žantovský v knize mimo jiné cituje tehdejší slova Václava Klause: „Jsem přesvědčen, že pro naši zemi není nic horšího než vítězství zaměstnanecké vzpoury, byť demagogicky schovávané za boj o svobodu slova. Odmítám také představu některých novinářů a umělců, že jsou něco více než ostatní, že oni zákony respektovat nemusejí. Ti, kteří dnes tak lehkomyslně vypouštějí z láhve džina neúcty k zákonům a k institucím demokratického státu, by se měli ve své touze po moci a nenávisti ke svým politickým soupeřům zastavit a zamyslet."

V inkriminované době jsem byl – stejně jako Žantovský – členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Měli jsme tak možnost nahlédnou do tehdejšího dění hodně zblízka. Zároveň ovšem platí, že kompetencí RRTV se tehdejší krize dotýkala pouze okrajově. V centru dění byla jiná mediální rada, totiž Rada České televize.

Typologie vzbouřenců

Samotné vzbouřence a jejich motivaci lze rozdělit přibližně do tří skupin. Do první skupiny patřili někteří redaktoři, zvláště ti mladí, kteří si opravdu mysleli, že dělají správnou věc, že stojí na správné straně a že opravdu bojují za nezávislost České televize a svobodu slova. V jejich motivaci se snoubila naivita a hloupost mládí, které se dá strhnout stejně snadno jako zmanipulovat, s podlehnutím atmosféře opožděné či spíše nastavované revoluce. Někteří z nich už dnes vědí, že hráli kompars v kuse, který režíroval někdo jiný. Kdo? Političtí aktivisté, u nichž ani na vteřinu netřeba pochybovat, že jejich motivace byla čistě politická. Pro někoho to asi bude silná káva, ale pro tvrdé jádro téhle skupiny byla krize České televize prostředkem ke změně mocenských poměrů v zemi. Za jiných okolností se tomu obvykle říká státní převrat. Pro dosažení svých cílů neváhali užít jakýchkoli prostředků, proto hnali lidi do ulic. Třetí skupinu pak tvořili lidé, kteří bojovali za svůj ekonomický zájem. Česká televize s rozpočtem (tehdy) téměř pět miliard korun (dnes sedm miliard), nejasnými hodnotícími kritérii a slabými kontrolními mechanismy je přitažlivým zdrojem obživy pro řadu zájmových skupin. Prim mezi nimi vždycky hrály osoby, které lze řadit spíše k levicovým liberálům, socialistům či tzv. občanským aktivistům v té podivné české „nepoliticko politické“ podobě. Samostatnou podmnožinu téhle skupiny pak tvořili lidé, pro které se vzpoura stala vítaným krytím pro jejich de facto kriminální praxi spojenou s tzv. racketeeringem, tj. organizovaným obchodováním s informacemi.

Neblahé dědictví

Co je dědictvím tzv. televizní krize? Jak skončila? Takhle to hodnotí Žantovský:

Skončila vítězstvím faktické nezákonnosti, účelově vytvářené legislativy, nedozírné manipulace veřejným míněním, mlčky akceptované nemorálnosti, profesního a etického kolapsu většiny české novinářské obce, ale především vítězstvím zákulisních politických rejdů, jejichž dlouhodobým důsledkem je stále se snižující důvěra veřejnosti v média i samu politiku. V zemi, kde přestalo platit, že vládne ten, kdo vyhraje ve svobodných volbách a firmu řídí ten, kdo byl podle zákona k tomu ustanoven, nelze mluvit o právu, spravedlnosti, svobodě rovnosti a občanských ctnostech, nýbrž o právu silnějšího, bezskrupulóznějšího a schopnějšího rafinovanější manipulace s veřejností. V tomto smyslu skončil listopadový étos roku 1989 nikoli počátkem druhé dekády nového století, jak říkává Václav Klaus, nýbrž už v období televizní vzpoury. Její aktéři pošlapali vše, co bylo na listopadovém odkazu cenné a hodnotné: především právo na nikým neumlčovanou výměnu názorů, možnost svobodného rozhodování a respekt vůči právu. Důsledkem je současný defétismus, mocenský vzestup neideových, samoúčelných podnikatelských subjektů, jimž politika slouží jen k dosažení jejich vlastních profánních cílů.

Žantovského knížka opravdu stojí za přečtení, neboť je to první a zatím jediné seriozní analytické ohlédnutí za uzlovým okamžikem naší novodobé historie. Pokud vás tato problematika zajímá, mohu vás odkázat také na rozhovor, který jsme o spacákové krizi – ale i o Žantovského knížce – vedli před kamerami s bývalým tajemníkem prezidenta republiky Ladislavem Jaklem v rámci cyklu Debatní klub.

18. 8. 2015