013 Být Svěrákem spáchám sebevraždu
Špinavá hra |
17. 5. 2003
(Psáno pro týdeník Marketing a Media)
Bilance volby nové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je pozoruhodná. Z jedenácti dosud zvolených radních je šest bývalých poslanců či senátorů. Zdůrazňuji, že mě osobně to nepohoršuje, neboť jsem vždycky tvrdil, že i správa věcí mediálních je správa věcí veřejných, tedy vlastně politika. Zarážející ovšem je, že tento postup zvolili právě ti, kteří se do poslední chvíle zaklínali odpolitizováním mediálních rad a jejich obsazením odborníky. Tedy sociální demokraté, lidovci a unionisté. Ještě těsně před odvoláním staré rady si kupříkladu ministr financí Sobotka znovu bral do úst moji (pouhou) kandidaturu do senátu. Pak i on spolu se všemi vládními poslanci hlasoval pro bývalé politiky.
Dalším hitem vládních potentátů bylo krátce po červnových volbách poměrné zastoupení. Volbou nové rady nabral i tento institut pod taktovkou Špidlovy kamarily svéráznou podobu. Vládní koalice, jež má ve sněmovně většinu jednoho hlasu, si do třináctičlenné rady prosadila osm svých zástupců a netají se tím, že chce i devátého. A aby také ne, když k zásadním rozhodnutím, jako je udělování a odnímání licencí, je třeba právě devíti hlasů. Na nejsilnější opoziční stranu (ODS) zbylo jedno místo. Komunisté byli za spolupráci odměněni dvěma posty. I to je zaznamenání hodné. Byla to totiž právě kupříkladu unionistka Hana Marvanová, kdo neustále křičel, že ODS vytvořila mediální koalici s KSČM. Nakonec byli právě všichni koaliční radní z první várky zvoleni jen a pouze díky podpoře od komunistů.
Zajímavé je to i s onou odborností. Nabízí se následující srovnání. Ze strany vládních poslanců jsem byl zcela jistě nejkritizovanějším členem bývalé rady. Nepřísluší mi hodnotit sám sebe, pouze konstatuji, že jsem v minulosti pracoval jak v soukromé, tak ve veřejnoprávní televizi. Jako novinář jsem publikoval stovky článků (převážně o mediální problematice), které tiskla všechna renomovaná periodika. K tomu můžeme přičíst ještě tři knížky. A jelikož dnešní rádia jsou především o muzice a hudebních formátech, mohl jsem ještě nabídnout třicetiletou praxi rockového hudebníka. Nerad bych kupříkladu novému lidoveckému zástupci v radě Jiřímu Šenkýřovi nějak křivdil, ale moc jsem toho od něj o mediální problematice zatím nečetl. Zato vím, že donedávna byl předsedou senátorského klubu KDU-ČSL a že bydlí ve Žďáru nad Sázavou. Stejně jako lidovecký místopředseda Jan Kasal. Což o to, kvalifikace to je. Jen si nejsem jist, zda odborná.
Co z toho všeho vyplývá? Vládní koalice nastartovala proces, který lze směle označit za mediální puč. První na řadě byl Jiří Balvín a postupné podřízení České televize, následovala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. I ta je však jenom prostředkem pro další útok tentokrát na privátní televize. O možném odnětí licence Nově hovoří ministr Dostál zcela otevřeně, plán na likvidaci Primy již existuje také, jen se o něm ještě nemluví.
Není to tak dlouho, co naše „kulturně – mediální fronta“ svolávala demonstrace na Václavák. Prý kvůli politickému ohrožení svobody médií. Teď je ticho po pěšině. Brutální atak vládní koalice na média naše „spravedlivé“ umělce a žurnalisty tentokrát nijak nevzrušuje. Asi přichází ze správné strany. Je to přehlídka vrcholného pokrytectví. Být Zdeňkem Svěrákem jdu si koupit revolver a spáchám sebevraždu.
Aktualizováno ( Pondělí, 29 Červen 2009 20:29 )