25 LET OD LISTOPADU '89 Zpravodajství je zglajchšaltované, ODS nabrala „pravdoláskový" směr a největší osobností byl Václav Klaus, zatímco Václav Havel byl jen figura, nikoliv osobnost. I tak hodnotí pro ParlamentníListy.cz polistopadový vývoj zakládající člen ODS, někdejší Klausův spolupracovník, exčlen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a rockový hudebník Petr Štěpánek.

17. listopad a děje po něm bývají popisovány jako spontánní výstřik vůle nespokojených občanů, kteří již nechtěli žít v zahnívajícím režimu. Alternativní, nicméně střízlivou teorií je, že ekonomicky vyčerpaný režim se sám zhroutil poté, co ho opustila Moskva. A existují i konspirační teorie popisující účast tajných služeb. Jak to bylo dle Petra Štěpánka?

Podle mě je to tak, že lidé už toho hloupého režimu opravdu měli dost a navíc se ho přestali bát. A měli ho dost mimo jiné také proto, že ten ekonomicky vyčerpaný režim opravdu zahníval a navíc byl směšný. Což zcela jistě viděli i ti chytřejší soudruzi z tajných služeb, takže nepochybně cosi chystali. Ergo: nejpravděpodobnější varianta je, že za A, za B i za C je správně.

Pokud si promítnete jednotlivé etapy posledních 25 let, například porovnáním jednotlivých volebních období, vlád a figur, které se v nich vystřídaly... Co si k časovým úsekům a osobám přiřazujete? Kdy za posledních 25 let šla dle vás země správným směrem a kdy naopak?

Existuje jedna stará anekdota, že každý projekt má pět fází. Fáze jedna: nadšení z projektu. Fáze dvě: vystřízlivění z realizace. Fáze tři: hledání viníků. Fáze čtyři: potrestání nevinných. Fáze pět: ocenění nezúčastněných. Momentálně jsme ve fázi pět.

Teď vážně. Fáze jedna: Revoluční nadšení. Všichni vědí, co nechtějí. Všemu vévodí Havel. Fáze dvě: Nejlepší výchozí pozici k prosazení svých politických představ mají disidenti a mocensky natěšení osmašedesátníci, pro které je Listopad náplastí za Srpen. Nejpracovitější je ovšem někdo jiný. Fáze tři: Za všechno může (pracovitý) Klaus. Následuje Havlův zákeřný rudolfinský projev a vyhlášení blbé nálady. (A propos – mnohým vydržela dodnes.) Fáze čtyři: Na mocenské hrátky politiků nejvíce doplácejí obyčejní lidé. Přichází deziluze. Fáze pět: Namísto cesty kupředu se ve spirále vracíme zpět, jen namísto komunistů nastupují oligarchové. Godot rozdává koblihy a lidem ani nevadí, že v životopise má estébáckou skvrnu a že ve stylu sám sobě kmotrem si privatizuje celou zemi včetně jich samotných. K vedoucí úloze ani nepotřebuje ústavní článek čtyři. Jen přikoupí média.

Devadesátá léta to byl závan svobody, pohyb, změna, diskuse, pestrobarevný svět, cesta vzhůru. Nultá léta přinesla obrat. Špidla bez chuti a zápachu. Eurosajuz. A dnes? Koblihy, řepka olejka a kostelecké uzeniny.

Čtenáři ParlamentníchListů.cz v anketě vyjadřují názor, že pro porevoluční Československo by byla optimální politická a ekonomická linie, kterou razili lidé oponující Václavu Klausovi - například Valtr Komárek. Co tomu říkáte? Jak s odstupem hodnotit transformaci ekonomiky a privatizaci, kterou dirigoval Václav Klaus? Dalo se něco udělat lépe? Co říkáte těm, kteří v Klausově postupu v 90. letech vidí zločin či krytí zločinů nepoctivých lidí?

Podle mě jsou to všechno nesmyslné úvahy. Co by bylo kdyby... Když je někdo – a zvláště někteří politici – dneska tak chytrý, že přesně ví, co a jak se mělo udělat, je opožděný přesně o 25 let. Měl to prosadit tehdy. Nevěřím, že existoval nějaký zaručeně správný recept, jak se od socialismu vrátit k demokracii, respektive k tržnímu hospodářství, chcete-li ke kapitalismu. Každá z postkomunistických zemí postupovala trochu jinak a nikde nenastal ze dne na den ráj, všude se potýkali a potýkají s problémy. I ve východním Německu, kam západní Němci nalili miliardy marek. Nechť mi vaši čtenáři prominou, ale představa, že kupříkladu Komárkovou cestou bychom se snad problémům vyhnuli, je dokonale naivní. Stejně jako Komárkova marka za pět korun. Byly by jiné problémy.

Jestliže dochází k přesunům miliardových majetků, vždycky budou problémy, vždycky toho někdo v lepším případě využije, v horším zneužije. Nikde na světě to není jinak.

Pracoval jste jako novinář, poté jste zasedal v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Jak bylo dle Vás po revoluci naplněno volání po svobodě slova? Máme vyzrálý, kvalitní, pestrý a pluralitní mediální trh a dobrá veřejnoprávní média? Které osobnosti a která média svobodě slova u nás přispěly a které naopak ne?

Média jsou pro mě největším zklamáním polistopadového vývoje. Ještě v devadesátých letech jsme si mohli koupit různé noviny a dočíst se v nich různé věci. Dnes je to pryč. Všechno je opět zglajchšaltované. Zpravodajství veřejnoprávní České televize lže, manipuluje a agituje, jako když Rudé právo tisklo. Jen namísto k Moskvě se média hlavního proudu klaní k Bruselu. Ukrajinský konflikt tu bídu odhalil v plné nahotě.   

Existuje pouze jeden správný názor na EU, jeden správný názor na opoziční smlouvu, jeden správný názor na amnestii, jeden správný názor na Ukrajinu, Havel byl prorok a Klaus je satanáš. Kdo říká něco jiného, je buď extremista, nebo blázen. Dokonalá tragedie! Čest nemnoha novinářským výjimkám.

Záplaťbůh aspoň za svobodný internet.

Většina dříve oslovených respondentů, které jsme požádali o bilanci posledních 25 let, označila za největší porevoluční osobnost Václava Havla. Koho jmenujete vy? A jak vidíte Havla, jeho roli, jeho zásluhy a jeho dědictví?

Havel byl nepochybně příjemný společník, ba přímo veselý kumpán. V disentu měl dar sjednocovat lidi různých názorů. Jeho role v sametové revoluci byla jedinečná. Ale (polistopadový) politik to byl mizerný. Dokonale sestupnou tendenci mělo jeho prezidentování. Zůstal po něm smrtící kýč nepolitické politiky. Kult osobnosti, který dnes okolo něho vytvářejí jeho pohrobci, je příšerný. Šílenosti typu Šípkových laviček Václava Havla v podobě dvou židlí a stolku, to vše – bratru – za tři sta tisíc jako v Hradci, ho v očích mnoha lidí spíše degradují. Kdekdo dnes zná i jeho soukromý život včetně různých vztahů, namnoze paralelních. Nic proti tomu, byla to jeho soukromá věc. Ovšem mytizovat to jako „životě v pravdě“ je jen další kýč. Celou tuhle havlovskou šaškárnu hezky ilustruje mnou jen trochu pozměněný Havlův citát: Pravda a láska musí zvítězit lží a nenávistí.

Největší porevoluční osobnost? Předpokládám, že ode mě ani nic jiného neočekáváte a já vám rád vyhovím: Nejvýraznější polistopadovou osobností je bezpochyby Václav Klaus. Nikoli proto, že mě s ním pojí podobné politické názory – na tom zas až tak moc nesejde, koho preferuju zrovna já –, nýbrž proto, co za ním zůstává. Lidé si mohou na Klause nadávat, jak chtějí, ale nikdo už z naší novodobé historie nevymaže, že tuhle zemi z jednoho politického a ekonomického systému do druhého převedl právě on. Nikdo nevymaže jeho unikátní mírumilovné rozdělení Československa (jež si paradoxně právě on vůbec nepřál), které nastavilo nejlepší, protože opravdu rovnoprávné, vztahy se Slováky, jaké jsme kdy měli. A podíváme-li se zpátky na válečné dělení Jugoslávie nebo na současný krvavý konflikt na Ukrajině, vyniká elegance česko-slovenského „rozvodu“ dvojnásob. A teprve budoucnost ocení Klausův racionální postoj ke klimatickému třeštění či jeho realistické názory na podobu spolupráce na evropském kontinentě.

Jste členem ODS, ze které jste chtěl nedávno vystoupit, ale nakonec jste zůstal. V jakém stavu je strana teď? Jakými fázemi si prošla, kdo jí pomohl a kdo jí ublížil? Jak hodnotit stav ostatních stran, které se považují za pravicové a jejich budoucnost?

Ten můj osobní příběh stav ODS docela hezky ilustruje. ODS jsem spoluzakládal. Ale pak už jsem se na to nemohl koukat, kam se během vlády Petra Nečase posunula. Kritizoval jsem to dost natvrdo. A nebyl jsem sám. Stejně se na to nemohli koukat ani oba bývalí předsedové Klaus a Topolánek a lidé okolo nich, mimo jiné také tehdejší tzv. rebelové. Příprava Klausova a Topolánkova společného projektu byla v plném proudu, když do děje vstoupil Ištvan. Tluchoř a spol. se ocitli ve vazbě, stejně jako Nagyová. Což je ovšem dokonalý paradox, protože do stejného pytle byli naházeni Nečas a jeho největší kritici.

Existovaly tři varianty, jak tuhle Klaus-Topolánkovskou iniciativu realizovat. 1) Uvnitř ODS, 2) s částí ODS nebo 3) mimo ODS. Kdyby byly volby v řádném termínu (červen 2014), to znamená v té době (jaro 2013) více než za rok, došlo by nejspíš na variantu číslo jedna či dvě. Předčasné volby to celé akcelerovaly k variantě číslo tři. Jenže bylo zoufale málo času a jeden z hlavních organizátorů v Ištvanově vazbě, takže to Klaus nakonec na poslední chvíli realisticky odpískal. Já jsem zařadil zpátečku. Rezignoval jsem na funkci krajského místopředsedy a zůstal jako řadový člen. Na mém kritickém nazírání na ideový odklon ODS se nezměnilo nic. Je to věru povedený příběh: zrazoval jsem ODS spolu s jejími dvěma bývalými předsedy a pro její původní ideje. Dodnes si myslím, že je obrovská škoda, že z tohoto projektu sešlo.  

Neodpustím si jednu malou mediální vsuvku. Nepřijde vám divné, že o Klausově smíření s Topolánkem nikdo nikde nenapsal ani slovo? Jenže ti dva si opravdu sedli k jednomu stolu a všechno si vyříkali. Téma Bobošíková ale asi bylo k nálepkování zajímavější.

Největším problémem ODS je ztráta její věrohodnosti. Zakopaný pes není v kmotrech. Všichni lidé nejsou hloupí, takže vědí, že podobní týpci se lepí na každou stranu, co je u moci. Neodpouští se něco jiného: zrada vlastních ideálů. Co je platné, že ODS už dnes opět říká správné věci, třeba co se týká daní, když to namnoze říkají ti samí lidé, co ještě nedávno hlasovali pro jejich zvyšování.

A ostatní pravicové strany? Svobodné sleduju se zájmem. Topka je pro mě naprosto nevěrohodný, protože patolízalsky eurofilní a navíc zastydle studenoválečnický, pseudopravicový spolek.

Jsem si jistý, že dříve či později na pravici dojde k nějakému pohybu. Do ODS v toku času nalezli lidé, kteří s jejími původními idejemi nemají vůbec nic společného. Neberu jim jejich názory, jen si myslím, že je naprostý omyl, abychom spolu byli v jedné straně. Mediální milec Jiří Pospíšil už uraženě odkráčel. Což je jenom dobře. Maličko to zjednoduším: Pravdoláskovní ODS je opravdu logický nonsens. Pokud si tohle ODS nevyřeší, zajde na úbytě, protože její existence se stane zbytečnou.     

Fenomém Klaus coby prezident... Co říci? A co čekat nyní od Klause jako ,,po-prezidenta"?

Říkáte správně fenomén. Usmívám se, když čtu, že Klaus už nikoho nezajímá, a zároveň, ti samí, co to o něm píšou, okamžitě rozebírají, co kde řekl nebo udělal, a pro jistotu ho neprodleně cupují. Nejsem z těch, co volají po jeho návratu, na druhou stranu si ovšem myslím, že zdaleka nejvýraznější politik naší polistopadové éry (a pro ty méně chápavé to tady vyjmenuju: ministr financí, předseda Občanského fóra, místopředseda federální vlády, předseda ODS, předseda české vlády, předseda Poslanecké sněmovny a dvě funkční období prezident České republiky) má stále co říci a je dobré mu naslouchat.

Ostatně Klausovi je třiasedmdesát. Když Ronald Reagan, nejlepší prezident Spojených států druhé poloviny 20. století, nastupoval ke svému druhému prezidentskému mandátu, bylo mu sedmdesát čtyři a to nejlepší měl stále ještě před sebou.

Dle některých komentátorů po zatčení Jany Nagyové a pádu Nečasovy vlády došlo ke změně režimu a příchodu nového politického hráče, který ohrožuje dosavadní demokratické směřování země - Andreje Babiše. Je Babiš ohrožením země, nebo naopak nadějí? Je jen epizodní figurou, nebo dlouhodobější veličinou?

Nevymyslel by to ani největší šílenec, nicméně smutnou pravdou a dokonalým paradoxem je, že větším nebezpečím pro naši demokracii dnes je boj proti korupci než korupce samotná. Tedy pokud ten boj vedou samolibí výtečníci jako Pavel Zeman, Ištvan, Šlachta či Bradáčová.

Ať už byl pád Nečasovy vlády primárním cílem anebo jen vedlejším produktem Ištvanovy nezákonné právnické svévole, v každém případě odstartoval konec polistopadového politického režimu v té podobě, jak jsme jej znali více než dvacet let.

Vzpomínám na návštěvu ukrajinského předsedy vlády v roce 1994. Václav Klaus byl předsedou vlády, já jeho tiskovým tajemníkem, Česká republika byla mezi postkomunistickými zeměmi ekonomickým premiantem a ukrajinský premiér přijel sbírat rozumy. Klaus ovšem za náš největší úspěch nepovažoval ekonomickou transformaci, nýbrž to, že se tu v rámci našeho parlamentního systému podařilo rozvinout klasický vějíř politických stran. Na to ukrajinský premiér odpověděl, že u nich to tak – bohužel – není, že jejich poslanci zastupují různá zájmová „podnikatelská“ sdružení. Obávám se, že Ukrajina ke standardní demokracii od té doby nepostoupila ani o krok, ba naopak, že my jsme nastoupili ukrajinskou cestu. Neznám zemi, kde by koncentrace politické, ekonomické a mediální moci v jedněch rukou přinesla něco dobrého. Na východ od nás se tomu říká oligarchizace politiky.

Radikální levice tvrdí, že česká společnost je necitlivá k sociálně slabým. Pravice tvrdí, že jsou zneužívány sociální dávky, lidé nejsou zvyklí se o sebe postarat a je nutné je to naučit. Nejde o naše výmysly, některé volební kampaně probíhaly přesně v tomto duchu. Kdo má dle vás víc pravdy, pokud jde o současné Česko? Jsou Češi líní a neumí se o sebe postarat... Nebo je současný stát krutý a neumí se postarat o své slabé?

To, co říká radikální levice, je – s prominutím – blbost, která se dá snadno vyvrátit statistickými čísly. Česká republika je naopak jedna z nejvíce rovnostářských zemí s nadstandardním sociálním zabezpečením. Tím neříkám, že tu neexistují jedinci, kteří jsou na tom opravdu špatně a že se jim nemá pomáhat. Nicméně povyprávějte Švýcarům, jaká je u nás kupříkladu mateřská, a budou na vás koukat jako na blázna. Něco takového nemají bohatí Švýcaři ani náhodou.  

Nejsme ani líní, ani krutí. Jsme jen pohodlní a hloupí. Proč hloupí? Protože projídáme vlastní budoucnost, budoucnost vlastních dětí, ba dokonce vnuků. Kdyby takhle hospodařila rodina, přijde na buben. Takhle přijdeme na buben všichni. Že se hospodaří s dluhem v době ekonomické krize, se dá pochopit. ČSSD ovšem spirálu stamilionových dluhů roztočila během sedmiprocentního ekonomického růstu. A nejhoršího ministra financí (Sobotku), za kterého se tahle šílenost nastartovala, si lidé nyní klidně zvolí do čela vlády, a šéfporadce mu dělá tehdejší premiér (Špidla). Tohle nevymyslíš! Zdroje tu jsou!

V posledních měsících se po delší době rozvířila debata nad zahraniční politikou ČR a jejím geopolitickým ukotvením na Západ. Je s odstupem času dobře, že jsme členy EU a NATO? Byl jste pro vstup do EU? A jaký postoj vůči Rusku bychom měli zaujmout tak, abychom neohrozili svobodu a demokracii v naší zemi?

Ukrajinský konflikt odhalil, jak se celý svět za poslední roky pootočil. Kdyby s tím nesouvisela spousta prolité krve, bylo by to snad i legrační. Komunisté nadále vzhlížejí k Moskvě, kde ovšem Putin vesele buduje kapitalismus a zavedl komunisty nemilovanou rovnou daň. Antikomunisté se naopak nadále modlí k Západu, přičemž jim jaksi uniká, že socialismus se na nás aktuálně valí z Bruselu a ne z Moskvy. Spousta lidí mentálně zastydla v normalizaci. Jenže Rusko není Sovětský svaz, Obama není Reagan a Putin není Brežněv.

Máme se bát Ruska? Od sjednocení Německa a rozpadu Sovětského svazu se ruské hranice nepohnuly na západ ani o metr. Ve stejné době se hranice EU a NATO posunuly na východ o tisíce kilometrů. Přesto nás naši politici a jejich služební novináři dennodenně straší rozpínavostí Ruska. A zdejší euro-bezmozkové tomu bezmezně věří a papouškují to. Každý, kdo má jiný názor, než jaký bubnuje oficiální propaganda, je promptně označen za rusofila či Putinova agenta. Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu!

Nemám potřebu zpochybňovat naše členství v EU, i když jsem pro vstup nehlasoval, a už vůbec ne naše členství v NATO. To ale neznamená, že musím jako ovce kývat na každou hloupost, která se tam zrodí. A stejně by se měla chovat i naše země.

(nep)

8. 10. 2014

Originál rozhovoru ZDE