Ivo Ištvan, Miloš Zeman a Andrej Babiš. Tihle tři ovlivnili v uplynulém roce naše životy víc, než si uvědomujeme. A nejvíc kupodivu nikoli prezident Zeman nebo faktický vítěz voleb Babiš, nýbrž olomoucký vrchní státní zástupce Ištvan. Právě on a jeho lidé mají největší podíl na tom, že končící rok 2013 byl rokem přelomovým. Prakticky skončil polistopadový liberálně demokratický režim. Rok 2013 byl rokem obratu, pomalu se vracíme k totalitě. Ale pozor, náš společenský pohyb neprobíhá tam a zpět po přímce, nýbrž se točí v historické spirále. Není to proto návrat do krvavých let padesátých či dusných normalizačních let sedmdesátých, tahle totalita, jež pomalu otvírá tlamu, je sofistikovanější. 

Ištvanův gang

Někteří lidé nadšeně vítali Únor 1948 a o dvacet let později srpnovou okupaci. Dnes stejní hlupáci nadšeně tleskají Ištvanovi a jeho policejním pohůnkům. Myslí si, že tu někdo konečně zavádí pořádek, že ty drzé politiky po zásluze klepnul přes prsty. Jenže jediným výsledkem řádění Ištvanova prokurátorsko-policejního gangu je ztráta svobody. Nikoli jen svobody těch aktuálně postižených, nýbrž svobody nás všech. Začíná to několika politiky a masivními odposlechy, pokračuje razií v growshopech a zmlácenými návštěvníky hudebního klubu a končí policejním státem a postupnou erozí demokratického režimu. Hlupáci tleskají. Bohužel, je to tak od nepaměti – hloupí lidé svobodu nepotřebují. A je jedno, zda se píše rok 1948, 1968 či 2013.

Co mají společného čarodějnické procesy z Vávrova Kladiva na čarodějnice, politické procesy z Mňačkových Opožděných reportáží a Ištvanova třívětvová prokurátorská fantazmagorie posledních měsíců? Stejný rukopis. Kde nic není, je třeba si to vymyslet, vykonstruovat. Boblig, Urválek, Ištvan, historie se opakuje. Mění se jen slovní balast, který koncentrovanou zvůli doprovází. Věroučné disputace vystřídaly disputace revoluční a dnes právnické. Přitom je třeba udělat jediné: hodit na dotyčného blázna síť. Jenže zatímco hlupáci tleskají, ostatní se bojí, a proto raději mlčí. Nejvíc zbabělí politici.

Zemanova zrada

Korunu Ištvanovu řádění nasadil nový prezident Miloš Zeman. Přijal novodobého Bobliga na Hradě, aby jej poplácal po ramenou. Inteligentní Zeman samozřejmě ví, že Ištvan je vlastně blázen, ale jeho mocenský cynismus mu velí nastalé situace využít. Jediným výsledkem řádění Ištvanova gangu totiž nebyli, nejsou a ani nebudou skuteční zločinci v klepetech, nýbrž pád sice neoblíbené, leč legitimní vlády a nastalé mocenské vakuum. Zemanova chvíle!

Miloše Zemana, prvního přímo zvoleného prezidenta, nevynesla na Hrad pouze levicová vlna. Ve druhém kole mu dali hlas i ti pravicoví voliči, pro něž byl menším zlem než eurohujerský pravdoláskovní kníže aktuálně přizdobený pankáčským čírem. Možná právě oni byli tím jazýčkem na vahách, který mocensky natěšeného důchodce z Vysočiny vpustil na Hrad. Zeman ovšem od té doby dělá všechno pro to, aby zpytovali svědomí, zda ve druhém kole neměli raději zůstat doma. Tyhle voliče Zeman zradil. Není prezidentem všech občanů. Každým svým krokem, každým svým excesem dělí společnost víc a víc.

Profesory Zeman hodil na školství, milosti přehrál na spravedlnost, novoroční projev zrušil. Jinými slovy: Zeman si neplní své prezidentské povinnosti. Namísto toho se stylizuje do role jakéhosi alternativního premiéra. Nechybí mu sice mocenský apetit, jenže i politika je práce. Myšleno doslovně. A tak se není co divit, že předčasné volby, jež měly být vyvrcholením Zemanových ambicí nastolit zde prezidentský systém, naopak odstartovaly sérii jeho politických porážek. Faktickým vítězem voleb se stal někdo úplně jiný.

Babiš jako oxymóron

Kdyby v první polovině devadesátých let někdo prorokoval, že podstatná část voličstva bude za pár let upínat své naděje k bývalému komunistovi s estébáckou skvrnou v životopise, měli by ho za blázna. Jenže život opravdu bláznivý je. A tak v přímém přenosu právě prožíváme klasický, v tomto případě politický oxymóron. (Pro ty, co to nevědí: oxymóron je protimluv, například suchá voda.)

Představa, že zrovna Andrej Babiš něco udělá kupříkladu s korupcí, jak si představují někteří frustrovaní voliči zleva i zprava, je dokonale naivní. Korupce je systémová záležitost. Čím více protéká peněz veřejnými rozpočty, čím více existuje nejrůznějších dotací, nota bene evropských, prostě čím větší je příležitost, tím je také vyšší míra korupce. Nijak se v tom nelišíme od okolních zemí. Představa, že s tímto systémem něco provede „ausgerechnet“ velkopodnikatel, jehož celý byznys stojí právě na dotacích, je zcela iluzorní. Zkrátka oxymóron.

Vítejte do nových časů!

1. 1. 2014