Člověku, který s ODS spojil své politické osudy, se to nepíše lehce, ale ještě horší by bylo zavírat před realitou oči. ODS jde od porážky k porážce a žádné světýlko, natož světlo na konci tunelu nevidět. Pokud si někdo myslel, že klesání, jež strana nastoupila ke konci Topolánkovy éry, vybere ostrou zatáčkou s novým řidičem Petrem Nečasem, posazeným za volant navíc nepříliš standardním způsobem, realita jej krutě vyvádí z omylu.

ODS utrpěla v roce 2010 vítěznou nevýhru, po které Nečas sestavil „nejsilnější“ vládu v dosavadní novodobé české historii. Sto osmnáct vládních poslanců neměl k dispozici ještě žádný premiér. Způsob, jakým Nečas tento potenciál prohospodařil, vejde do dějin. Jistě, s Kalouskem či s Bártou to není jednoduché, nicméně v které koalici to jednoduché je?

Nečasovi se pár věcí podařilo. Prosadil důchodovou reformu či církevní restituce. Jenže i tyhle pozitivní kroky mají svá ale. Protlačit takovéhle zásadní normy, jež mají celospolečenský, ba přímo historický rozměr, většinou jednoho hlasu je vždycky špatně a obvykle se to nakonec vymstí. Nota bene, když výslednou podobu příslušných zákonů kritizuje nejen opozice, nýbrž i mnozí přívrženci vládního tábora.  

Jistě, hledat celospolečenský konsensus s politickými hochštaplery typu Sobotky či Zaorálka, kteří ve své tragické omezenosti vůbec netuší, že díl historické zodpovědnosti za správu země nese i opozice, a tudíž je povinna ujít k tolik potřebnému kompromisu i svůj díl cesty, je takřka nemožné, ale na výsledku to nic nemění. A když tedy neexistuje elementární shoda s opozicí, neboť jejím jediným programem je „čím hůř, tím líp“, je třeba mít na své straně veřejnost či alespoň její podstatnou část. I tohle ovšem Petr Nečas zanedbal.

Výsledkem je tragedie, ve které Nečas tlačí zásadní normy za cenu destrukce vlastní politické strany. Říkává se: Operace se zdařila, pacient zemřel. Ale to pro tento případ není přesné. Nabízí se spíš tato varianta: Operace se zdařila, leč hrozí recidiva, neboť během zákroku zemřel operatér.  

Žádná politická strana nemůže být úspěšná, nemá-li v čele důvěryhodného a naději vzbuzujícího lídra. Je mi to líto, ale Petr Nečas jím není. Dostal svoji příležitost, leč promarnil ji. Býval dobrým místopředsedou, možná i ministrem, jenže to je asi jeho strop. A tak mu nezbývá než se v čele ODS držet zuby nehty za cenu různých vnitrostranických intrik, kongresových manipulací a lidských podrazů. Představa, že Nečas povede ODS i do příštích sněmovních voleb je děsuplná. Jenže kdo na jeho místo?

Miláček médií Jiří Pospíšil? Svatouškovská etuda, kterou za asistence Medy Mládkové předvedl v Show Jana Krause, z níž celá ODS i všichni ostatní straničtí kolegové odešli znectěni, zatímco Jiří se jen mlčky uculoval, budiž pro všechny pravověrné odesáky dostatečným varováním. Pospíšilovi nelze upřít nadstandardní mediální šikovnost, zároveň ovšem nelze nevidět jeho solitérství a sobectví. Veřejnost žije ve svých iluzích, nicméně právě s těmito vlastnostmi Pospíšil záhy narazil jak u Topolánka, tak u Nečase. Pospíšil je užitečný maskot, nikoli týmový hráč. Pochybnosti vzbuzuje rovněž jeho ideové zakotvení. Jeho zvolení do čela by byl konec ODS, to by se rovnou mohla přejmenovat na ODA. Koneckonců právě z téhle potápějící se lodi Pospíšil před lety do ODS přeskočil.

Miroslava Němcová? Kdysi nadějná politička, Klaus v sukních, jak jí nelichotivě přezdívali novináři, žena, jež při Klausově bouchnutí dveřmi čestného předsednictví uronila nefalšované slzy, se ve vysoké ústavní funkci přeměnila v benigního nadbíhače mediálnímu mainstreamu. Její poslední výroky o trafikantech jsou šílené. Česká republika má stále ještě přímo v ústavě napsáno, že její politický systém je založen na soutěži politických stran. Neexistuje proto jediný důvod, proč by tedy kupříkladu Ivan Fuksa, dlouholetý náměstek ministra financí za ODS, který zde měl mimo jiné na starosti právě Aeroholding, posléze úspěšný ministr zemědělství za ODS, možná vůbec nejlepší, jakého kdy Česká republika měla, nemohl nebo nesměl po rezignaci na poslanecký mandát nastoupit coby reprezentant státu do vysoké manažerské pozice v Českém aerohodingu. Jestliže Němcová tímto hloupým způsobem dehonestuje svého stranického kolegu coby trafikanta, jenom tím nadbíhá tomu nejpokleslejšímu politicko-mediálnímu pokrytectví. Jak vidno, mor havlovské nepolitické politiky již nakazil i centrální orgány ODS.

Pospíšil i Němcová jsou navíc již několik let součástí nejvyššího vedení ODS. Právě oni jsou tedy spoluviníky současného stavu.

Martin Kuba? Chytil coby ministr a posléze stranický místopředseda příležitost za pačesy. Nelze mu upřít tah na branku, snahu i akčnost. Jenže ten samý Kuba předtím přivedl „zugrund“ jihočeskou i českobudějovickou ODS. To asi není zrovna ta nejlepší anamnéza pro spasitele na republikové úrovni.

Přímo komické jsou ovšem záchranné akce typu Pravé frakce ODS, kterou založil bývalý poslanec Jiří Janeček. Představa, že spásou občanských demokratů bude právě tenhle bývalý komunista, je vskutku žertovná. Nechť mi pražští kolegové prominou, ale ono by vůbec bylo lepší, kdyby se pokud možno pravě teď moc necpali do popředí. Přemýšlím, zda větším neštěstím je pro ODS Bohuslav "Prague Pride" Svoboda či Boris "Antinikotin" Šťastný. Vyjde to asi tak na stejno.

Takže kdo? Nikdy v minulosti nebyl v ODS tak propastný rozdíl ve vnímání politiky a hodnocení aktuální situace mezi stranickými špičkami a členskou základnou. Možná to tedy chce jen trochu personální fantazie a odvahy. Jestli totiž někde ještě vůbec existuje pro ODS naděje, tak je to na jejím středním článku, to znamená v okresech a městech. Někdo tomu ovšem musí zavelet.

Mnoho času již nezbývá. ODS se nachází dvě zastávky před konečnou. První zastávkou budou sněmovní volby, druhou komunální. Nedojde-li k nějaké zásadní změně, po první zastávce zbude ODS marginální poslanecký klub a na druhé si vystoupí či budou z přepravy vyloučeni její komunální politici. Právě oni tvoří jádro politické strany. Bez nich pak už ODS nastoupí na nenávratnou trajektorii zapomnění, následujíc ODA a Unii svobody.

25. 2. 2013