Teze, že děti za své rodiče nemohou, nepochybně platí. Nicméně teze, že rodinná anamnéza kandidátů do vysokých politických funkcí – a zvláště pak kandidátů prezidentských – se v kampani nemá vytahovat, je dokonale pomýlená. Veřejnost má vědět, jaká výchova a jaké prostředí kandidáta – a zvláště pak potenciální hlavu státu – formovaly. Rodiče totiž občas za své děti mohou.

Chybou není to, že se novináři hrabou v životě předků Václava Klause a jeho manželky. Šílené je, kdy se tak hrabou, jak a s jakou motivací. Kdyby se hrabali v době, kdy se hrabat měli, tedy kupříkladu, když se Klaus o Hrad pokoušel poprvé, nepochybně by Štefana Mištinu vypátrali také. Spousta ubožáků by sice přišla o tu slast posílat si po internetu zaručené informace, že Livie je dcerou Viliama Šalgoviče, zároveň by ovšem z diskuse, kterou by to nepochybně vyvolalo, vyplynulo, co Miština coby aktuárský elév, tzn. nižší správní úředník, skutečně dělal, a především, že prostě nikdy reálně nebyl Klausovým tchánem, stejně jako nikdy nebyl dědečkem Klausových synů. Proč? Protože zemřel dávno předtím, než se Václav Klaus s Livií potkal.

Stejně kritičtí ovšem měli být novináři k rodinné anamnéze Karla Schwarzenberga. Bylo povinností novinářů pátrat, jaké rodičovské a příbuzenské myšlenkové vzorce Karla formovaly. Nic takového nám ovšem novináři nenabídli. Namísto toho jsme byli svědky poťouchlého retušování dobových přešlapů Schwarzenbergova otce (přelakovávání antisemity na vlastence), ba dokonce zatajování a posléze bagatelizování nacistické minulosti Schwarzenbergova tchána Johanna Hardegga. To totiž věru nebyl jen nějaký úřednický klotový rukáv jako Miština.

Přičtěme k tomu Schwarzenbergovy neuvěřitelné, protože popletené a sebevražedné, výroky o Benešovi, jeho dekretech, ba dokonce o soudu v Haagu, připojme jejich pozitivní ohlas v sudetoněmeckých kruzích, dejme si to vše dohromady se Schwarzenbergovou rodinnou anamnézou, a těm vnímavějším musí být zákonitě jasné, že debata o kandidátově rodinném zázemí do prezidentské volby prostě patří. A ne, že ne!

Je mi líto, ale teze, že děti za své rodiče nemohou, zde už neobstojí. Prezident republiky je symbolem země a její občané mají právo vědět o prezidentských kandidátech prakticky všechno. Proč? Třeba právě proto, aby se na základě dostatku informací mohli sami rozhodnout, zda jako svůj symbol chtějí na Pražském hradě někoho, komu z rodinného alba kape krev. Kupříkladu krev nacisty zavražděného rakouského premiéra Dollfusse. V zemi, kde stále ještě žije řada veteránů 2. světové války, kteří na vlastní oči viděli umírat kamarády rukou nacistických protivníků, takového rodinné album pro řadu lidí prostě JE nepřekročitelný šrám. Šrám, za který sám prezidentský kandidát sice nemůže, leč přesto šrám.

Čeští novináři tedy selhali hned třikrát. Poprvé, když lajdácky (ne)vrtali v Klausově minulosti, když byl sám prezidentským kandidátem. Podruhé, když v letošní prezidentské volbě nejen že nevrtali, nýbrž přímo retušovali Schwarzenbergovu rodinnou anamnézu. A potřetí, když Klausovu rodinu lustrují dodatečně. Je totiž evidentní, že dnes už je jejich jediným motivem pomsta. Hanebná pomsta! Václav mladší a paní Livie totiž nejen artikulovali to, co si myslí spousta lidí, nýbrž nepřímo poukázali na lokajství a křiváctví celé té říšsko-bakalovské novinářské úderky. Ventilovat tato témata a učinit je předmětem veřejné diskuse totiž měli sami novináři. A to se neodpouští!

Legrační je, že celá tahle novinářská trapárna nakonec Václava Klause nejspíš opět paradoxně posílí. Již několikrát se totiž prokázalo, že pravdoláskovní bojovníci neznají míru. V politologické hantýrce se tomu říká „overkilling“, čili „přezabití“. Namísto kýženého cíle nastává pravý opak. Ono se zkrátka nic nemá přehánět. Ani hon na Václava Klause.

12. 2. 2013