Přišel mi úřední dopis od předsedy vlády. Řízení o mém (a mých kolegů) odvolání z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) z roku 2003 se zastavuje. Neexistuje proti tomu již žádný opravný prostředek. Černé na bílém tak nyní máme definitivně potvrzeno, že de jure jsme nikdy nebyli odvoláni. Trvalo to deset let. Deset let bezpočtu soudů, deset let odvolávání se proti odvolání, deset let prasáren politiků, šikany úředníků a ignorace soudců. Statisíce korun investovaných do očištění jména.

Po deseti letech krátká zprávička, která už nikoho nezajímá.

V roce 2003 to ovšem bylo jinak. Odvolání RRTV v Poslanecké sněmovně tehdy vysílala Česká televize v přímém přenosu jako jednu z nejdůležitějších politických událostí roku. Špidlova vláda (koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU) potřebovala veřejnosti předhodit nějakého viníka prohrané arbitráže v kauze TV Nova. A Rada pro vysílání byla nepochybně skvělý obětní beránek. Nota bene, když jím Špidlova vláda maskovala vlastní zavinění a neschopnost. Neschopnost snoubící se s úmyslem. Ano, úmyslem! Úmyslem neprohratelnou arbitráž prohrát. Co na tom, že všechna následná šetření – policejní, státního zastupitelství i parlamentní vyšetřovací komise – jakékoli zavinění Rady pro vysílání vyloučila!

Hlavními aktéry nezákonného odvolání členů RRTV tehdy byli předseda vlády Vladimír Špidla a ministr kultury Pavel Dostál. Dodávám – bezcharakterní Špidla a zdánlivě rozšafný, leč hloupý a mstivý Dostál. Byl to právě Pavel Dostál (podotýkám, že jsme si léta tykali), kdo se před svědky vyjádřil, že jde o krevní mstu. Z třinácti odvolaných radních, se proti této politické prasárně odvolalo pouze šest: Zdeněk Duspiva, Pavel Foltán, Josef Musil, Jiří Novotný, Petr Štěpánek a Petr Žantovský. Kolegu Novotného, filmového historika ze Zlína, nejstaršího z nás, stála tahle Špidlova špinavá hra málem život. V tehdejší vypjaté atmosféře společenské a mediální dehonestace jej stihl těžký infarkt. Půl roku zápasil o život.

První výrazný obrat v následném soudním martyriu nastal v listopadu 2006. Do té doby jsme všechno – jak v pracovně právní, tak správně právní linii našeho sporu prohráli. Souručenství politiky a justice bylo neprůstřelné. Byl to až Nejvyšší správní soud (NSS), respektive jeho senát ve složení Marie Žišková, Barbara Pořízková a Josef Baxa, kdo odvolání šestice radních, kteří se proti oné politické prasárně vzbouřili, označil za nezákonné a do rozsudku vepsal toto zcela zásadní právní stanovisko: v právním státě nelze nikoho odvolat z veřejné funkce bez udání důvodů.

Městský soud v Praze, vázaný právním názorem NSS, následně v květnu 2007 naše odvolání zrušil a věc vrátil předsedovi vlády k dalšímu řízení. Mirek Topolánek tehdy rozhodl, že už nepodnikne nic, neboť nezákonně odvolaným radním mezitím tak jako tak doběhl mandát. S náhradou škody nás odkázal na soud.

Následovala politická prasárna číslo dvě. Jejím hlavním aktérem byl Jan Fischer, který mezitím v premiérském křesle vystřídal Topolánka. Namísto civilizovaného vyřešení náhrady škody (my jsme navrhovali smírnou cestu) nám během soudního jednání nechal krátkou cestou rozdat odvolání číslo dvě. Je to sice opravdu neuvěřitelná právnická fantasmagorie, nicméně je to fakt. Premiér Fischer nás v roce 2009 odvolal z funkcí, ve kterých už jsme nebyli a navíc ještě k šest let starému datu. Leč aby té idiocie nebylo málo, bylo to celé ještě opepřeno tím, že k datu duben 2003 odvolal také toho samého Pavla Foltána, jehož sám čtrnáct dní předtím znovu jmenoval členem RRTV. Považuji za absolutní výsměch a neuvěřitelnou drzost, že tenhle právní nihilista se nyní chce stát prezidentem.

Řízení o náhradě škody muselo být přerušeno. Do doby než se vyřeší naše další žaloba, tentokrát na Fischerovo odvolání. Česká justice nikam nespěchá, takže na verdikt jsme si museli počkat další tři roky. Ale kdo si počká, ten se dočká. A tentokrát to opravdu stálo za to. Městský soud v Praze svým rozsudkem z června 2012 naše druhé odvolání nejen zrušil, ale do rozsudku přímo napsal, že Jan Fischer nepochopil princip právního státu. A nad rámec samotného rozhodnutí ještě do rozsudku vepsal, že návrh Poslanecké sněmovny na odvolání z funkce, který je v rozporu se zákonem, není předseda vlády povinen realizovat. Na to se totiž oba vykutálení premiéři, Špidla i Fischer, vždy vymlouvali. Oni nic, oni jen museli vykonat rozhodnutí sněmovny. Sami sebe tak alibisticky ponížili do role obyčejných pošťáků. Soud jim nyní vzkazuje, že skutečný předseda vlády prostým poštovním přeposílačem být nesmí.

Kdo porušuje zákony, páchá zlo a škodí lidem, je zločinec. S plnou odpovědností proto konstatuji, že Vladimír Špidla a Jan Fischer jsou političtí zločinci. Samozřejmě, nežiji ani v té nejmenší iluzi, že jakákoli odpovědnost za způsobené škody, natož trestně právní, by je snad mohla dostihnout. Ta politická by však měla. Zvláště pak aktuálně v případě Jana Fischera.

Vyřešit onu banální věc, totiž že v právním státě nikdo nemůže být z veřejné funkce odvolán bez udání důvodů, trvalo české justici a příslušným správním orgánům deset (!!!) let. K tomu se snad dá jenom pogratulovat. A občanům pokondolovat. A aby toho Kocourkova nebylo málo, poznamenávám, že nás šest, co jsme se bránili, jsme tedy de jure odvoláni nikdy nebyli, zatímco naši kolegové, kteří byli odvoláni stejným aktem, ale nebránili se, odvoláni jsou. Navěky. Včetně Arnošta Wagnera, manžela Elišky Wagnerové, který Špidlovi a spol. iniciativně pomáhal stavět vlastní šibenici. Dobře mu tak!

Pokračovat teď může i soud o náhradu škody. Všem těm, kteří již dopředu křičí, nepracovali, ale peníze chtějí, odpovídám, že to mají dost popletené. Pracovat chtěli, ale nemohli. A nemohli proto, že někdo jiný je nezákonným způsobem vyhodil z práce. Viníky téhle blamáže nejsme my, kteří se po deseti letech domohli práva, nýbrž ti, kteří si s bohorovností sobě vlastní vytřeli zákonem zadek.  

Zde je seznam poslanců, kteří v dubnu 2003 v rozporu se zákonem odhlasovali návrh na odvolání RRTV. Za povšimnutí jistě stojí i ta drobná pikanterie, že kromě dvaceti čtyř ministrů (jestli správně počítám a paměť mě neklame) a jiných vysokých funkcionářů je na seznamu také jeden současný ústavní soudce či kandidátka na prezidentský úřad.

ČSSD: Vlastimil Aubrecht, Jarmila Boháčková, Petra Buzková, Vladimír Čada, Karel Černý, Pavel Dostál, Milan Eckert, Milada Emmerová, Stanislav Gross, Michal Hašek, Josef Hojdar, Pavel Hönig, Petr Ibl, Miloslav Kala, Miroslav Kapoun, Robert Kopecký, Zdeněk Koudelka, Michal Kraus, Jaroslav Krákora, Stanislav Křeček, Jozef Kubinyi, Jitka Kupčová, Miloš Kužvart, Antonín Macháček, Josef Mikuta, Jan Mládek, Oldřich Němec, Eva Nováková, Hana Orgoníková, Jaroslav Palas, Petr Rafaj, Libor Rouček, Josef Řihák, Antonín Seďa, Jaromír Schling, Ladislav Skopal, Josef Smýkal, Evžen Snítilý, Bohuslav Sobotka, František Strnad, Miroslav Svoboda, Antonín Sýkora, Hana Šedivá, Iva Šedivá, Zdeněk Škromach, Vladimír Špidla, Karel Šplíchal, Petr Šulák, Miloš Titz, Rudolf Tomíček, Jiří Třešňák, Radim Turek, Jaroslav Tvrdík, Milan Urban, Jiří Václavek, Miroslav Váňa, Miloslav Vlček, Jitka Vojtilová, Václav Votava, Lubomír Zaorálek, Eduard Zeman, Petr Zgarba

KDU-ČSL: Jan Grůza, Jiří Hanuš, Vilém Holáň, Ludvík Hovorka, Josef Janeček, Miroslav Kalousek, Jiří Karas, Jan Kasal, Vlasta Parkanová, Vladimír Říha, Cyril Svoboda, Jan Škopík, Michaela Šojdrová, Ladislav Šustr, Jaromír Talíř, Josef Vícha, Ivo Vykydal, Miloslav Výborný

US-DEU: Marian Bielesz, Taťána Fischerová, Svatopluk Karásek, Karel Kühnl, Hana Marvanová, Vladimír Mlynář, Pavel Němec, Vlastimil Ostrý, František Pelc, Pavel Svoboda

A pak se divíme, že to tu vypadá, jak to vypadá!

20. 9. 2012