„Kauzy spojené s bývalým ředitelem televize Nova Vladimírem Železným, které skončily zprošťujícími verdikty, mají podle zjištění ČTK dohru u ministerstva spravedlnosti a soudu. Někteří z osvobozených – právníci Aleš Rozehnal a Ondřej Kuchař – totiž v souvislosti se svým mnohaletým stíháním požadují na státu několikamilionové odškodné. Rozehnal chce zaplatit celkem více než 5,6 milionu Kč plus další statisícové sumy jako úroky z peněz, které mu byly roky blokovány jako kauce. Kuchař podle informací ČTK uplatnil u ministerstva nárok na zaplacení téměř 1,6 milionu Kč.“ Tolik zpráva ČTK. Naprostá většina lidí ji zřejmě ani nezaregistrovala a z té menšiny, která ano, si většina jistě myslí, že to je od Železného právníků nebetyčná drzost. Opravdu?

Co vlastně český občan o třináct let starém sporu o televizi Nova ví? Co mu bylo dovoleno se dozvědět? Oficiální a prakticky všemi médii dokola omílaná verze je jasná: český padouch Železný okradl ctihodného Američana Laudera a my jsme za to museli zaplatit 10 miliard. Opravdu?

Stejně jako většina lidí vůbec nezaregistrovala citovanou zprávu ČTK, prakticky stejně jim předtím unikly i zprávy o tom, že Železný a jeho kolegové nedávno vyhráli všechny soudní spory, jež jakýmkoli způsobem souvisely s kauzou televize Nova, ať už šlo o údajné poškozování věřitele, v tomto případě Lauderovy společnosti CME, či o údajné krácení daní.  

Ty spory se táhly víc než deset let. To už by jednoho uondalo. Vzpomínáte, jak to bylo na začátku? „Usoudíme ho,“ znělo z Lauderova tábora. Jenže kdo to vlastně Železného a spol. tak dlouho vláčel po soudech? Ronald Lauder? Kdepak, kam vás vede slepá vášeň. Česká republika!

Soudní linie obchodních sporů mezi Lauderem a Železným skončila už dávno, v roce 2004, a to tak, že vyšuměla do ztracena. Obě spořící se strany nakonec koupila finanční skupina PPF a celý spor zastavila. V arbitrážní linii vyhrál Železný. Dokonce už v roce 2001. Amsterdamští arbitři konstatovali, že Lauderově firmě CME žádnou škodu nezpůsobil. Žádné slavné vítězství to ale nebylo, protože arbitrážní tribunál zároveň rozhodl, že Železný porušil konkurenční doložku a přikázal oběma smluvním stranám, aby si vyměnily původní plnění. Želený musel vrátit jednu miliardu korun a zpátky dostal bezcenné akcie.

A propos! Myslíte, že víte, co všechny ty spory odstartovalo? Obvykle se traduje, že startovním výstřelem bylo, když se padouch Železný odstřihl od hodného Laudera a přestěhoval Novu na Barrandov? Chyba lávky! Téhle epizodě předcházel Lauderův pokus – jeho firma CME se v té době potácela na hraně krachu – pokus prodat licenci TV Nova. Jenže ta mu nepatřila, prodával majetek Železného. Takže kdo je tady vlastně zloděj? Tenhle příběh žádné kladné hrdiny nemá.

A jak to celé pokračovalo? Ze sporu o Novu se stalo politikum. K tomu mám hezkou anekdotu. Víte, jaký je rozdíl mezi americkým a českým politikem? Žádný, oba podporují americké obchodní zájmy. Podle toho to také celé dopadlo. Železný neprohrál a Lauder nevyhrál, leč nakonec si Novu, jež mu předtím de jure nepatřila, od PPF koupil. Za peníze českých daňových poplatníků! Špidlova vláda totiž zvolila smrtící strategii: za všechno může Železný. Jenže Železný své spory vyhrál a za hlupáka, kterému zůstal v ruce Černý Petr, a proto to také celé nakonec zaplatil, jsme byli my všichni.

A tak si stát, reprezentovaný zpovykanými státními zástupci, aspoň dál chladil žáhu na Železném a jeho společnících a právnících. Zpočátku justice tancovala, jak Ronald Lauder pískal (Vzpomínáte? „Usoudíme ho!“), později už to byla jen křeč a deset let nastavovaná kaše.

Jediné, na čem justice nakonec Vladimíra Železného pravomocně uvařila, byl dovoz údajně neproclených obrazů českých mistrů. To je ovšem k smíchu a k pláči zároveň. V normální zemi a za normálních poměrů by totiž dotyčný sběratel umění od ministra kultury spíš obdržel metál za záchranu národního kulturního dědictví.

No, a teď tedy Železného právníci – všech obvinění zproštění, leč předtím deset let ostouzení a po soudech vláčení – žádají finanční satisfakci. Vy se jim divíte? Já ne, já jim fandím.

10. 3. 2012

(Psáno pro Český rozhlas 6)