Lidé jsou rozčarováni z politiky a politiků. Podívejme se ale na věc z jiného úhlu. Opravdu za všechno mohou jen politici?

Cestu do dnešního marasmu odstartoval Ústavní soud. Skandálním – protiústavním – rozhodnutím zrušil předčasné volby, čímž vytvořil prostor pro téměř roční bezvládí, doprovázené patřičnou mediální masáží veřejnosti. (Více o scestné teorii o materiálním jádru ústavy kupříkladu zde: Zlaté tele v právu)

Nadstandardní licoměrnost projevil předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. V roce 1998 ještě jako senátor plamenným projevem hájil jednorázový ústavní zákon o předčasných volbách jako jediný legitimní prostředek jak v krizovém okamžiku nechat promluvit základní zdroj moci, tedy lid. V roce 2009 už popřel sám sebe, na lid se vykašlal, formu (respektive proceduru) povýšil nad samotný obsah a otevřel cestu k masivní devastaci české politiky.

Není totiž pochyb, že během nastavovaného mocenského vakua, vytvořeného Ústavním soudem, se fatálně proměnily politické poměry v zemi. Česká republika června 2010 byla už jinou zemí než Česká republika září 2009. Co se v onom mezidobí stalo?

Prostorem se valila mediální tsunami. Tradiční politické strany zalila kritikou (dílem oprávněnou, leč velkým dílem také manipulativní), povalila Topolánka (když úplně otočila smysl toho, co lídr ODS nešikovně vyslovil) a odnesla preference velkých stran, což naopak vytvořilo zvýšenou poptávku po alternativní nabídce. Problém ovšem je – a důsledky toho už dnes vidíme –, že ona alternativa na sebe (napravo i nalevo) vzala podobu spíše zájmových volebních projektů než klasických politických stran založených na pevných ideových základech a vnitrostranické demokracii. 

Pohybuji se v politice dvacet let, takže samozřejmě nežiji v žádných velkých iluzích, nicméně jedna zásadní věc je neoddiskutovatelná, byť přehlížená. Ve velkých standardních stranách – právě díky vnitrostranické demokracii – existují samočistící mechanismy. Jde to sice obvykle ztuha a nějaký čas to trvá, ale boží mlýny zde melou. U nestandardních volebních uskupení takové mechanismy nefungují. Když se pak ukáže, že onen mesiáš, křížený s Godotem, ke kterému se jistý typ voličů se smrtící pravidelností upíná, není spasitel, nýbrž jen další hříšný smrtelník, není jak to korigovat.

Vzpomínáte si ještě, co živilo onu mediální vlnu? Profesor Janouch přišel s nápadem kroužkovat poslední čtyři kandidáty, nejhloupější demagogií posledních let, jež destruuje vnitrostranickou demokracii. Na něj navázaly postpubescentní hvězdičky popmusic s kampaní Vyměňte politiky. Kdo se na téhle vlně nejšikovněji svezl a co z toho vzešlo, již víme. Jistě, ať si každý říká, co chce. Jiná věc ovšem je, jakou pozornost tomu věnují média. MF Dnes či Česká televize, ale i spousta dalších, se činily, seč mohly. 

V MF Dnes ještě minulý týden psali o kroužkovací revoluci. Proboha, jaká revoluce?! Rok od voleb již je co hodnotit a srovnávat. To snad chce někdo tvrdit, že politické poměry, jež jsou výsledkem oné „revoluce“, nastolily na naší politické scéně oproti minulým létům nějakou revoluční změnu? Či snad přinesly politickou stabilitu či kultivaci vztahů? Nebo že tahle „revoluce“ do politického prostoru z posledních míst kandidátek parašutovala nějaké výrazné osobnosti, jež zásadním způsobem vylepšily politické klima v zemi? Nebo že snad kampaň Vyměňte politiky katapultovala do veřejné sféry poslance zcela nového stylu? Zbláznili se v té Mladé frontě? Žádná revoluce, spíš podivná mediální kontrarevoluce! Její produkty konzumujeme právě teď.

Pokud tedy někdo opět nadává na politiky, kam že to zemi dovedli, měl by trochu víc namáhat mozek a svůj hněv podělit spravedlivěji. Ty politiky někdo zvolil, někdo mu vedl ruku a někdo k tomu vytvořil prostor.

Sbohem, demokracie! Vítejte v médiokracii! Vítejte v soudcokracii!

10. 4. 2011