Když se Petr Štěpánek veřejně prezentuje, najdete za jeho jmény nejčastěji přídomek „hudebník“, občas „publicista“, a hlavně v posledních letech především „místopředseda – resp. bývalý místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání“. To jsou sociální role značně odlišné – od umění k různým podobám politiky - a vybízejí k úvaze, zda mezi rockovým hudebníkem, státním úředníkem a nezávislým novinářem není trochu vylučovací znaménko. O vysvětlení jsem požádal Petra Štěpánka, toho času hudebníka a autora knihy Válka o Novu, kde shrnuje své leckdy kontroverzní názory na kauzu arbitráže ČR versus CME, v níž ČR prohrála a vyplatila Lauderově firmě přes deset mld. odškodného.

Jak se rocková mánička dostane do politiky?

Nevím, jak teď, ale v listopadu 89 to šlo raz dva.V Hradci Králové jsem z jeviště Klicperova divadla, tehdy ještě Divadla Vítězného února, spoluzakládal Občanské fórum. Přímo do nějakých funkcí jsem se tehdy necpal, ale založili jsme nové nezávislé noviny Východočeský večerník. K muzice jsem tehdy přidal spíš novinařinu. Když Havel coby čerstvý prezident přijel poprvé do Hradce, byl jsem to já, kdo ho za redakci vítal.

Ten zájem o politiku přišel z ničeho nic?

Vůbec ne. Byl jsem v osmdesátých letech na volné noze. S máničkami z kapely jsme se probíjeli, chcete-li propíjeli, chátrajícím Husákovým socialismem. Ale každý den v jednadvacet hodin jsem ladil Hlas Ameriky. Politika mě zajímala už tehdy. Jenže bylo naprosto nemožné, aby se člověk s mými názory za komančů nějak veřejně angažoval. Bigbít pro mě vlastně byl svého druhu emigrace. Po Listopadu to najednou padlo a otevřely se šance dělat všechno možné. Hrát, psát, podnikat, mluvit do věcí veřejných.

Kdy a jak jste si na politiku poprvé sáhnul  „profesionálně“?

Byla to vlastně spíš náhoda. Dělilo se Občanské fórum a v Hradci celý jeho aparát přešel do Občanského hnutí. Rodící se ODS manažera neměla. Z těch, co v Hradci zakládali ODS, jsem pro to byl se svými vlasy do půl zad asi nejméně pravděpodobná postava, ale jelikož jsem stále byl „volná noha“ a mohl tedy nastoupit prakticky hned druhý den, padlo to na mě. A tak jsem 2. května 1991 – v Kristových letech – šel poprvé v životě do „práce“. Ustavit a organizovat politickou stranu. Skvělá životní zkušenost!

Jak dlouho jste manažeroval?

Do voleb 92. Dostal jsem pak nabídku jít dělat televizi. Rodily se totiž soukromé regionální televize. V jedné takové jsem dělal redaktora, režiséra, moderátora, prodejce reklamy, dramaturga atd. Byla to taková moje zrychlená televizní univerzita. Pak přišla další náhoda. Na kongresu ODS v Praze jsem se dal do řeči s redaktorem České televize Jirkou Podlipným. Slovo dalo slovo a za pár dnů jsem seděl v Jindřišské ulici v kanceláři u Karla Hynie, šéfa tvůrčí skupiny č. 14. Řekl mi tenkrát, že mi dá stejné podmínky, jako mají ostatní jeho redaktoři, ať něco natočím na zkoušku. Natočil jsem patnáctiminutovou reportáž, která se ve čtvrtek vysílala v jednom z publicistických magazínů. V pátek mi Karel zavolal, že mě bere. A tak jsem se stal zaměstnancem České televize.

A z České televize jste pak přešel do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání?

Ne. Mezitím přišla ještě jedna náhoda. Člověk, který pravidelně moderoval mítinky předsedy vlády Václava Klause, odjížděl na dovolenou a poprosil mě, abych za něj zaskočil. Klausovi se to hned napoprvé líbilo tak, že mi řekl, že se ještě ozve. Nic se však nedělo a já na to málem zapomněl. Pak mi jednoho dne doma zazvonil telefon a věřte mi, je to fakt docela překvápko, když vám domů volá předseda vlády. Nabídl mi, abych mu dělal tiskového tajemníka. Byla to další skvělá životní zkušenost. Dělal jsem to půl roku. Zrovna se schylovalo k odvolání Korteho rady a měla se volit rada nová. Právě tehdy si na mě vzpomněli někteří poslanci ODS. Paradoxní je, že naopak Václav Klaus s tím neměl vůbec nic společného a na počátku o tom ani nevěděl. Ale to mi asi stejně nikdo nebude věřit.

Vystudoval jste pedagogickou fakultu, zároveň jste rockový hudebník, vedle toho jste se mnoha lety v Radě pro RTV zapsal do povědomí občanů jako „státní úředník přes média“. Není v těch sociálních rolích protiklad? Dá se to skloubit?

Protiklad v tom samozřejmě je, ale skloubit se to, myslím, dá. Obávám se ale, že lidé to takhle neberou. Před pár lety jsem byl na návštěvě u jednoho známého bosse českého šoubyznysu. bavili jsme o mém souběhu „profesí“ a on mi najednou povídá: „Ale, pane Štěpánku, kde to žijete! Jó, kdybysme byli v Americe, tam by z toho lidi byli nadšený, politik a ještě umí zahrát a zazpívat. Ale u nás? Tady si řeknou, cpe se do politiky a ještě by chtěl skřehotat z obrazovky.“ Tehdy jsem si myslel, že přehání. Dnes už vím, že měl pravdu. Ano, politik může v televizi zazpívat a je to taková milá rarita. Ale že by normálně vydával cédéčka, to ne. Šoubyznys ho nepřijme. Nefunguje to ani naopak. Ve volbách do senátu pohořeli i takové hvězdy jako Pavel Bobek nebo Petr Janda. Co pohořeli, ani si neškrtli.

V mediální oblasti jste proslul zejména svými boji – nejprve s Novou a proti Nově, pak o Novu. Kdybychom to personifikovali: nezasvěcený pozorovatel to mohl ještě koncem roku 1998 vnímat jako osobní nepřátelský boj Štěpánek – Železný, z čehož se poměrně záhy a velmi radikálně stalo spojenectví, či aspoň argumentační soulad. Kdy, jak a proč k tomu zlomu došlo?

Když se ohlížím zpátky, teprve dnes si naplno uvědomuju, jak strašně jsem musel Železného tehdy štvát. Pár rýpalů se našlo i předtím, ale nikdo nebyl tak důsledný a hlasitý. V osobní rovině jsem přitom proti Železnému nic neměl, spíše naopak. Co se týká politických názorů určitě nejsme daleko od sebe, také jeho podnikatelský drajv a intelektuálský rozměr jeho duše jsou mi vlastně sympatické. Dokonce ani naše první osobní setkání nenaznačovala, že se brzy ocitneme v konfliktu.

Ale ocitli. Proč? O co tehdy vlastně šlo?

Z celého sporu spousta lidí zaznamenala pouze to, že jsme se párkrát navzájem počastovali nepříliš lichotivými výrazy. Jeho podstata však dodnes uniká i mnohým novinářům, kteří o tom „zasvěceně“ píší. V zásadě šlo o dvě věci. Jednak o zneužívání existence tzv. servisních firem, což v důsledku vedlo k nejasným finančním tokům a nejasné právní odpovědnosti za vysílání. Jednak o praktiky amerického, přesněji spíše bermudského, investora, který se tu choval jako v nějaké banánové republice. Očesat a odvézt.

A byl to opravdu investor?

To ano, ale pouze v jistém slova smyslu. On je totiž dost podstatný rozdíl, když do země přijdete jako skutečný investor a přinesete s sebou balík peněz – takhle třeba přišel Volkswagen do Mladé Boleslavi –, nebo když si na svoje podnikání v České republice vypůjčíte v české bance. Ekonomové by řekli, že takový „investor“ nezvyšuje množství disponibilního kapitálu v zemi, naopak ho umenšuje. Přesně takhle přišel Ronald Lauder. Faktické peníze, které jeho lidé přinesli, byly v hotovosti a v igelitové tašce. 

Kdy a proč se váš kritický postoj k Železnému změnil?

Já vím, že na tomhle tisíckrát omletém mýtu, jak jsem najednou otočil a začal se Železným kamarádit, nic nezměním, ale co kdyby ... Takže po tisící první: Já jsme na svých názorech nezměnil vůbec nic, o sto osmdesát stupňů otočil Železný. Prakticky přes noc vyhověl všem výtkám rady i mým a organizační strukturu Novy upravil do takřka excelentního souladu se zákonem. Byl to od něj geniální tah, právě kumuloval jeho spor s Lauderem a on velmi dobře  věděl, že nemůže bojovat na více frontách. A tak si docela chytře vykryl záda. Kdybych se tehdy proti němu postavil, asi by mi mnozí tleskali, ale zároveň bych popřel všechno, co jsem o organizačním uspořádání televize říkal předtím. Já jsem se Železným – narozdíl od jiných kritiků – nevedl politický spor. Náš spor byl čistě odborný. Ale uznávám, že jsem se nezachoval jako správný Čech. V okamžiku, kdy byl Železný na kolenou a kdy jsem se mu mohl pomstít za všechny ty tajtrlíky, jsem si do něj také nekopl.

Proč mu rada tehdy, když se rozešel s Lauderem, neodebrala licenci?

Za co? Za to, že po letech nekonečných tahanic a dohadování s radou najednou uvedl organizační strukturu Novy do souladu se zákonem? To přece nejde. Meritem sporu Železný – Lauder bylo, jestli Železný měl právo se od Laudera odstřihnout a zda jejich smlouva byla či nebyla exkluzivní. To je ovšem čiročirý obchodní spor. To měly rozlousknout soudy a ne regulační orgán. Rada navíc v té době už vůbec neměla ani kompetenci zasahovat do vztahů mezi držitelem licence a jeho servisní firmou, v tomto případě tedy mezi CET 21 a ČNTS. O tuhle kompetenci přišla, když poslanci novelou zákona o vysílání umožnili zrušení licenčních podmínek. Ti samí poslanci se pak rozčilovali, proč rada nějak nezasáhne. No, prostě Absurdistán!

Jenže soudy ten spor nerozlouskly.

Ano i ne. Soudy daly původně za pravdu Železnému. Skoro rok platil pravomocný rozsudek, že jednal po právu. Teprve na základě mimořádného opravného prostředku to zase zrušil Nejvyšší soud – podle mého názoru značně problematickým rozhodnutím – a celý spor po třech letech vrátil na úplný začátek. Nakonec přišlo PPF, koupilo si obě strany – držitele licence CET 21 i servisku ČNTS – a celý spor vyšuměl do ztracena. Takže se už nikdy nedozvíme, na čí straně bylo více pravdy.

A co si o tom myslíte vy?

Tenhle příběh nezačal 5. srpna 1999, kdy Železný přestěhoval Novu na Barrandov. Předcházel mu Lauderův pokus prodat spolu s celou CME i licenci Novy, která mu ovšem nikdy nepatřila. To byl onen pokus o fúzi s SBS z jara 99. Já si sice o Železném nedělám iluze, že je to kdovíjaký podnikatelský anděl, ale přesto si myslím, že bylo jeho právem se bránit. Já jsem Železného kritizoval, když mu většina ostatních lezla do zadku, protože to byl nejmocnější mediální boss v zemi. Když se pak na něj všichni sesypali, přišlo mi docela normální se ho naopak zastat. Kromě toho – nerad chodím s davem.

Zároveň jste se tehdy ale objevil na obrazovce Novy se svojí kapelou?

Unisono se občas objevovalo ve všech českých televizích. Jenže to, co je banalita, kterou nikdo ani nezaznamená, v roce 1995 nebo 1997, bylo v roce 1999, kdy byla v plném proudu válka o Novu, nepřehlédnutelná a neodpustitelná věc. Zvláště když to jedna z válčících stran uměla chytře rozmáznout. Žádný zákon jsem samozřejmě neporušil, přesto jsem si dokonale naběhnul na vidle. Jenom idiot by asi korupci provozoval na televizní obrazovce před několika milióny diváků, ale legenda o radním, který se nechal koupit za jednu písničku, byla na světě. Byla to moje obrovská chyba.

Právě vám vychází knížka Válka o Novu. Proč jste ji napsal? To vám všechny ty tahanice ještě nelezou krkem?

Některé věci by měly být pro budoucnost zaznamenány. Já jsem toho sice o celé téhle kauze už napsal spoustu a zvláště po Internetu je toho roztroušeno víc než dost. Ale není to pohromadě a hezky utříděno. V knížce jsem udělal pouze to, co už dávno měl udělat nějaký novinář. A to, že to nikdo předtím neudělal, také o něčem vypovídá. Byl bych nerad, kdyby se Nova a všechny arbitráže s ní spojené staly mým životním tématem. Na to je život moc krásný a pestrý. Tahle knížka je takové moje „sečteno, podtrženo“.

Jak jste knížku koncipoval?

V první části je historický exkurs, jak se u nás rodilo soukromé vysílání a za jakých okolností Nova vznikla. V druhé je zaznamenán samotný průběh války o Novu a hlavně srovnání dvou arbitráží – londýnské a stockholmské –, které ve stejné věci, se stejnými svědky a stejnými důkazy rozhodly naprosto obráceně, což je světový unikát. Ve třetí části se zaobírám jednotlivými aktéry. Existuje-li vina, měli by existovat i viníci. Součástí knížky jsou také přílohy s celou řadou dosud nepublikovaných dokumentů.  

A existují nějací viníci?

Podle mého názoru ano. Jenomže ne v tom tradičním slova smyslu. Moje závěry se kupodivu příliš neliší od závěrů Křečkovy parlamentní vyšetřovací komise. Komise to jenom neříká tak brutálně. Řada stop vede na ministerstvo financí a k jím vybrané advokátní kanceláři Clifford Chance. Když to řeknu mírně: zdaleka neudělaly všechno pro vítězství České republiky. Když  to řeknu hodně natvrdo: prohrály to naschvál. Leccos napovídá tomu, že dokonce na objednávku. Politikou objednávku.

Proč by to politici dělali?

Pro obě strany to byl dobrý obchod. Lauder zkasíroval neuvěřitelnou sumu peněz, za které si televizi později znovu koupil. Vládní politici sklízeli politický profit. Mohli očernit své protivníky, že to všechno zavinili, a nádavkem ještě ovládli všechny mediální rady. Získali tak prostředek k tlaku na rozhodující média v zemi. Smutné je, že tuhle vysokou hru zaplatili daňoví poplatníci.

A co tradiční vina Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která byla předloni v přímém přenosu České televize exemplárně poslaneckou sněmovnou odvolána?

Z těch obvinění nezbylo prakticky nic. Zničení zahraniční investice (CME) asi těžko mohla způsobit rada tím, že jednomu českému „eseróčku“ (CET 21) vydala předběžný souhlas k navýšení základního jmění, které se navíc nakonec stejně vůbec nekonalo. Podobně se rozplynul i klíčový důkaz o spolčení rady se Železným. Dnes už je nade vší pochybnost jasné, že onen „zápis nezápis“, se kterým celá konstrukce o spolčení stojí a padá, je zfalšovaný podvrh. Víc toho na radu prostě není. A vyčítat radě, že dodržovala zákony České republiky, jako to udělali dva šílení stockholmští arbitři, to by asi byla příliš silná káva.

Opravdu je pokládáte za šílené?

Je to samozřejmě nadsázka, nicméně faktem je, že ti dva arbitři, pánové Kühn a Schwebel, se posléze stali předmětem obrovské profesní kritiky uvnitř právnické komunity. Není se ostatně co divit. Ještě pár takovýchhle rozhodnutí a veškerá autorita arbitrážních dvorů je ta tam.

Ještě k tomu „zápisu – nezápisu“, jak tomu říkáte, jak se do arbitráže vůbec dostal?

To je snad největší paradox. Klíčový důkaz proti České republice do arbitráže vnesla sama česká strana. A je to nikým nepodepsaný papír, vyjetý z počítače, který si může každý vyrobit během deseti minut. K tomu snad ani žádný další komentář není třeba. Je naprosto nepochopitelné, že čeští advokáti něco takového vůbec předložili, ještě nepochopitelnější, že arbitři to vůbec vzali v potaz, ba dokonce to přeměnili v důkaz. U každého okresního soudu po vás chtějí, aby jakýkoli papír, který předkládáte, byl úředně ověřený. V arbitráži, ve které šlo o miliardy, ne.

Myslíte, že viníkem je Železný?

Nevím. Ale s jistou znalostí pozadí celé věci o tom pochybuji. Ten základní spor soudy nakonec nikdy nerozhodly. Ve své vlastní – amsterdamské – arbitráži, kterou se CME vedl, však Železný – narozdíl od České republiky – uspěl. V jejích závěrech se jasně říká, že Železný společnosti CME žádnou škodu nezpůsobil.

A to za to tedy může jenom Česká republika?

Ano, ve sporu Laudera se Železným prohrála Česká republika. V zásadě existovaly pouze čtyři varianty, jak mohla celá kauza dopadnout, přičemž pouze tři mají jakous takous logiku. Varianta první: Železný ani Česká republika nezpůsobili Lauderovi (respektive CME) žádnou škodu. Varianta druhá: Železný i Česká republika způsobili Lauderovi škodu. Varianta třetí:  Železný způsobil Lauderovi škodu, Česká republika nikoli. Jenomže výsledkem je to, že po skončení všech soudů a arbitráží platí nejméně pravděpodobná a ve skutečnosti zcela nesmyslná čtvrtá varianta: Železný žádnou škodu Lauderovi nezpůsobil, škodu v neuvěřitelné výši více než deseti miliard korun mu způsobila Česká republika. Geniální tah Laderových právníků byl právě v tom, že v určitém okamžiku vlastně vyměnili soupeře. Šikovného a obratného Železného nahradili hloupým státem.

Jste členem ODS, vystupujete pravicově, liberálně. Přesto jste byl členem a místopředsedou orgánu, který mnozí mediální podnikatelé (nejen Železný, ale třeba i president APSV Zelenka) nazývají Radou proti vysílání.

To je hodně dobrá otázka. Rozlišujme ale, prosím, dvě věci. Jedna věc je samotná konstrukce Rady pro vysílání, tak jak si ji vymyslel parlament. S tím nemám já ani žádný jiný minulý či současný člen rady nic společného. A druhá věc je, jaké postoje uvnitř tohoto orgánu, jste-li jeho členem, zastáváte. Kdybych byl poslancem, zcela jistě bych uplatňoval co nejliberálnější přístup, zkrátka aby se nějaký úřad, když už tedy musí existovat – a pár důvodů proč jsou mediální rady třeba, bych vyjmenovat dovedl –, pletl do podnikání pokud možno co nejméně. Jako radní jsem ale mohl ovlivnit pouze hlasování uvnitř rady, a to přesně silou své jedné třináctiny. Jako mluvčí rady jsem ale navenek někdy musel někdy hájit i to, pro co jsem osobně nehlasoval.

Co děláte teď, když už nejste radní?

Loni na jaře jsem vydal sólové CD Largo doloroso. Většinou to jsou spíš pomalé a smutné písničky. Původně to měla být úplně komorní deska, ale nějak se mi přece jenom rozrostlo. Kromě kytary, kterou mi nahrál Jarda Bartoň z Citronu, jsem všechno ostatní natočil sám. V druhé polovině roku jsem pro změnu na hudební nástroje skoro ani nesáhnul a psal jsem knížku, o které tu dnes také hovoříme. Vedle toho mám ještě poradenskou firmu.

V poslední době vůbec hodně píšete. pokládáte se za novináře?

Ne, to slovo nemám rád. Publikuju, tak jsem možná publicista. Ta zkušenost je asi nepřenosná a nesdělitelná, takže nic nezměním na důvěře, kterou veřejnost – alespoň podle výzkumů veřejného mínění – k novinářům chová, ale já náš novinářský stav považuju za jeden z vůbec nejslabších článků našeho polistopadového vývoje. V politice – ať už si o ní myslíme cokoli – funguje alespoň jakýs takýs samočistící mechanismus jménem volby. Vládneš blbě? Příště tě nezvolíme. Tohle v médiích neplatí. Píšeš pitomosti? Odněkud tě vyhodili? Žádný problém, jinde tě rádi vezmou a můžeš své pitomosti veřejnosti servírovat dál.

V úvodu našeho rozhovoru zmiňujete, jak jste v roce 1990 v Hradci vítal prezidenta Havla. Rocková mánička, jako jste vy, by asi měla mít k Havlovi blíž, než k technokratovi Klausovi. Nebo ne?

Nedávno jsem někde četl, jak na podobnou otázku odpovídal Ondřej Hejma. Moje pocity jsou podobné jako jeho. Moje deziluze z Havla přicházela postupně. Nakonec se právě Václav Havel, původně ztělesnění sametové revoluce, kterou pokládám za několik nejkrásnějších měsíců mého života, pro mě stal živoucím ztělesněním pohádky o císařových nových šatech. U Klause mě sice někdy může trefit šlak, když občas pronese nějaké věty typu, že batůžky, ježdění na snowboardech a pití z petláhví jsou levičácké, ale na druhou stranu je mi blízký jeho systémový způsob uvažování. Naše největší výhra, která vyplynula ze sametové revoluce, která nás řadí mezi normální země a kterou si většina lidí nejspíš ani neuvědomuje, je, že dnes žijeme v zemi s normálním vějířem politických stran. Jenže to je – zjednodušeně řečeno – Klausovo dílo, nikoli Havlovo. Havel pro mě reprezentuje zneužitelné blouznění o svobodné občanské společnosti, Klaus uchopitelnou představu společnosti svobodných občanů, s jasnými pravidly hry. To není slovíčkaření.

Nemáte opět nějaké politické ambice?

Cožpak o to, nějaké ambice by možná i byly. Ale první, co k tomu potřebujete, je mít zcela čistý stůl. Sám sobě jsem předepsal karanténu, dokud neskončí práce Křečkovy vyšetřovací komise. To se děje právě teď a její závěry Radu pro rozhlasové a televizní vysílání prakticky očišťují. Spolu s dalšími kolegy z odvolané rady jsme také na několik způsobů zažalovali předsedu vlády a poslaneckou sněmovnu. Sněmovna a následně premiér podle našeho názoru při našem odvolání porušili několik zákonů i ústavu. Domáháme se zrušení celého aktu. Podle řady renomovaných právníků jsou naše šance velmi slušné. Možná si někdo pomyslí, že to jsou donkichotské boje, ale některé věci se vzdávat prostě nesmějí.