Také jste si toho všimli? Řada médií a na prvním místě veřejnoprávní Česká televize některá předvolební témata – eufemisticky řečeno – opomíjí, řečeno natvrdo, cenzuruje. Snad se shodneme, že obecně by asi mělo platit – a zvláště pak v předvolebním období –, že politici a politické strany nabízejí nápady, témata, pojmenovávají problémy a nabízejí jejich řešení, a média o tom informují, diskutují, hodnotí, analyzují, komentují atd.

Téma změny financování veřejnoprávních médií se dotýká prakticky všech občanů, všech domácností, a navíc i řady podnikatelských subjektů a také domovů důchodců, takže celá věc má nejen ekonomický, ale i sociální rozměr. Není to prostě podružné téma a zároveň to ani není téma spadlé z nebe. Televizní a telekomunikační industrie zaznamenává bouřlivý rozvoj, který s sebou přináší dramatické změny.

Ke zrušení televizních a rozhlasových poplatků nedávno chyběl v Senátu jediný hlas. ODS ve svém volebním programu počítá s redukcí mediálních rad a dalšími změnami. Na její konferenci Vize 2020 se hovořilo nejen o zrušení poplatků, ale také o spojení České televize a Českého rozhlasu do jedné instituce. A ODS zdaleka není jediná politická strana, která se zamýšlí nad blízkou budoucností veřejnoprávních médií. Změny prostě visí ve vzduchu.

A co na to většina našich médií? Nic. Mlčí. Když jde o média, média mlčí. A speciálně manažeři a dramaturgové veřejnoprávní České televize – s bohorovností sobě vlastní – téma, jež se dotýká prakticky všech občanů, sabotují. Nebo jste snad zaznamenali, že by Česká televize k problematice financování veřejnoprávních médií otevřela diskusi, poskytla prostor k vyjádření různých názorů nebo téma analyzovala a komentovala?

Nabízí se otázka, proč se odpovědní pracovníci televize veřejné služby takhle chovají? Vždyť změna financování, tak jak ji ODS navrhuje, respektive jak ji formulovala senátní novela, pro samotnou televizi podstatnou změnu neznamená. Roční příjem televize je garantován jako mandatorní výdaj státního rozpočtu. Navrhovaná změna se ovšem zcela zásadním způsobem dotýká občanů, to znamená poplatníků, chcete-li koncesionářů. To o ní nesmějí vědět?

Co za tou neochotou je? Tam, kde se mlčí, vzniká prostor pro dohady a spekulace. Moje spekulace zní: v České televizi se bojí. A bojí se proto, neboť vědí, že nejsou veřejné peníze jako veřejné peníze. Veřejné peníze z televizních poplatků jsou pod velmi omezenou kontrolou, kdežto na veřejné peníze ze státního rozpočtu si může posvítit Nejvyšší kontrolní úřad.

A tak se v České televizi nemluví, nediskutuje, neanalyzuje, nekomentuje, neargumentuje. Téma se prostě sabotuje. Pak se ovšem nabízí otázka: Platíme si televizi veřejné služby, nebo televizi selektivní veřejné služby?

7. 5. 2010

Předchozí články k tématu:
Televizní a rozhlasové poplatky omezují naše ústavní práva (30. 4. 2010)
Kolik potřebujeme mediálních rad? (23. 4. 2010)
Poplatky ano, či ne? aneb Dimunovský výsadek na Kavčích horách (16. 4. 2010)
Zrušení koncesionářských poplatků zvýší průhlednost veřejnoprávních médií (9. 4. 2010)
Koncesionářské poplatky jsou jenom pro zlost (3. 4. 2010)
Koncesionářské poplatky jsou neefektivní (27. 3. 2010)
Koncesionářské poplatky jsou nejnespravedlivější daň (22. 3. 2010)
Koncesionářské poplatky nezávislost nezaručují (13. 3. 2010)
Zrušení koncesionářských poplatků jako sociální opatření (29. 1. 2010)
Zrušme televizní a rozhlasové poplatky (1. 9. 2009)
Havlův tragikomický koktejl (11. 5. 2009)