Interview

Virtuální realita! Tak přesně tohle vás napadne, když si prostudujete původní - a oficiální - materiály týkající se celé causy TV Nova. Proč? Skutečnost je totiž naprosto odlišná - chtělo by se říci, přesně opačná - od toho, co bylo prezentováno v době případu, tedy v letech 1999 až 2003 ve většině českých sdělovacích prostředků.

Mediální clona byla ovšem štědře sponzorována, ale o tom až později. Nyní jen zmiňme, že „sponzoři” odvedli výtečnou práci: veřejnost jako „škodnou” vnímá v celé cause osoby či subjekty, jež mají štít nejčistší - Vladimíra Železného a Radu pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV).

Začalo to v roce 1993

Celá věc má své kořeny na počátku roku 1993. Tehdy RRTV přiklepla licenci k provozování soukromé televize v ČR společnosti CET 21. V RRTV v té době neseděl Petr Štěpánek a v CET 21 nefiguroval Vladimír Železný - pozdější klíčové postavy causy.

Licence k vysílání však může, podle českých zákonů, být jen jednou stranou mince, tou druhou je samotný servis - tedy „někdo“, kdo zařídí vlastní vysílání, zajistí kamery, studia, práva k pořadům a další. V červenci 1993 proto vzniká ČNTS - Česká nezávislá televizní společnost. Vlastnický podíl v ní nese německá firma CEDC a tuzemská Česká spořitelna, nikoliv CME! Později se však Ronaldu Lauderovi, americkému kosmetickému magnátovi, podaří přesvědčit české úřady, že CME je právoplatnou nástupkyní rovněž jeho CEDC. Pomocí pochybných účtů, například za čistírny, před českým auditorem také doloží, že CME investovala do ČNTS.

Marvanová, Kasal, Dostál a newyorská burza

Rozdvojená struktura, kdy jeden subjekt drží licenci, tedy vysílá de iure, a jiný subjekt - servisní - vysílá de facto, je prapříčinou všech dalších sporů. Dopad této struktury byl obhajován politiky typu Hany Marvanové (ODS, později US), Jana Kasala (KDU-ČSL) či Pavla Dostála (ČSSD) a v roce 1995 byl umocněn schválením nového mediálního zákona, opět z pera Hany Marvanové a jejího týmu. RRTV na problematičnost duální struktury dlouhodobě upozorňovala po celá devadesátá léta, zmíněný zákon z roku 1995 ale Radě naopak odebral možnosti, jak do případných sporů zásadněji zasahovat.

Lauderově CME duální struktura vyhovovala. Na newyorské burze Nasdaq totiž rostly ceny jejích akcií, neboť v prospektech pro akcionáře mohla uvádět, že provozuje „perlu” mezi evropskými televizemi - TV Nova -, a zároveň nemusela podléhat regulačním opatřením RRTV, protože tato opatření padala výlučně na hlavu držitele licence, tedy CET 21, jež v té době ovšem zaměstnávala jedinou sekretářku. Vlk se mohl nažrat, aniž by z pověstné kozy něco ubylo.

Tajtrlík je Štěpánek

Zdálo se, že z nastíněného schématu těží všichni a že je tedy dlouhodobě stabilní. Na uspořádání si nestěžoval ani Vladimír Železný, ředitel TV Nova, po většinu devadesátých let loajální k americkým „investorům”. Celé schéma kritizovala jen RRTV. Také proto, například, Železný počátkem roku 1997 v pořadu Volejte řediteli označil mluvčího a místopředsedu RRTV, Petra Štěpánka (ODS), dnes již legendárně, za „tajtrlíka, který poškozuje usilovnou práci zaměstnanců televize”.

Problémy přišly dříve, než se dalo čekat. V roce 1998 se začalo hroutit Lauderovo východoevropské televizní impérium. Nedařilo se televizním stanicím na Ukrajině ani na Balkáně, slovenská Markíza pokulhávala. Úspěch Novy se nikde neopakoval. Lauder nechtěl spadnout „na čumák” a ztratit svoji pověst úspěšného podnikatele - rozhodl se impéria zbavit a prodat jej švédské SBS. Aby na prodeji neprodělal, zařadil do „balíku” vedle všech televizí ve východoevropském regionu také licenci k vysílání TV Nova. Bez ní byla cena „balíku“ poloviční, avšak onu licenci nevlastnil, ta byla majetkem CET 21. Za odkup licence proto Lauder nejdříve nabídl věru královskou sumu hlavnímu podílníkovi v CET 21 - Vladimíru Železnému, jenž se v průběhu druhé poloviny devadesátých let stal postupně majoritním vlastníkem držitele licence k vysílání TV Nova. Jenže Železný odmítl. Píše se rok 1999 a divadlo může začít.

Pirátské vysílání startuje válku

Lauder se strachuje o svoji pověst stále citelněji a sesazuje Vladimíra Železného z funkce generálního ředitele ČNTS. Na jeho místo dosazuje Jana Vávru, do té doby šéfa zpravodajství Novy. Ten na pár sekund promluví coby generální ředitel Novy v památném Volejte řediteli na jaře 1999, poté ale obrazovka zčerná - „pokus o pirátské vysílání”, vyvěsí Železného lidé. V srpnu 1999 se Železný definitivně odpoutává od ČNTS a na Barrandově zahajuje vysílání „Novy 2”. RRTV kvůli zákonu Marvanové a spol. může v podstatě jen přihlížet. Železný však nyní, zbaven odpovědnosti směrem k Američanům, bryskně zapomíná na „tajtrlíky” a ze dne na den plní do puntíku všechny požadavky Rady, jejichž „opomíjení“ mu celá dlouhá léta předtím tento orgán „otloukal o hlavu”. Symbióza CET 21 a České produkční 2000 - nové servisní organizace TV Nova - je již plně v souladu s požadavky Rady, zkázonosná duální struktura se stává minulostí.

Narcis a křivák – Lauderovi nájemní novináři

V září 1999 odstupuje SBS od svého úmyslu odkoupit východoevropské televizní impérium. Důvodem jsou právě tahanice ohledně toho nejcennějšího - licence TV Nova. Lauder si „rve vlasy na hlavě”, ale nevzdává to. Přichází období arbitráží.

Před očima veřejnosti je ovšem třeba vytvářet clonu, za níž bude vše černobíle zřejmé: černý Železný versus bílý Lauder. Clonu utváří Lauderův český „PR komplic” Michal Donath, bývalý vysoký konfident StB. Ten produkuje kolem causy šikovnou mlhu, za pomoci údajně koupených novinářů. Petr Štěpánek se své knize Válka o Novu označuje za nejčinnější lauderovské pisálky „všeználkovského narcise” Jaroslava Plesla z Lidovek, „vypočítavého křiváka” Janu Cíglerovou a Jindřicha Šídla z Mladé fronty Dnes. Ronald Lauder však neponechává nic náhodě a platí si i agenta přímo v RRTV. Jeho nebo její krycí jméno je Gazela a totožnost této osoby není dodnes známa. Je to právě Gazela, kdo vynáší ven, k Lauderovým lidem, důvěrné informace z jednání Rady v této horké době.

Politici, ač mají sami máslo na hlavě, teď shazují vinu na RRTV. Lze říci, že na Lauderově straně stojí zejména „hradní křídlo“, tedy unionisté a lidé kolem tehdejšího prezidenta Václava Havla, dále lidovci a také vládní ČSSD. Právě ti budou podstatným strůjcem neúspěchu v klíčové, třetí, arbitráži. Ale popořadě.

Ach, ty arbitráže…

V cause proběhly celkem tři arbitráže, neboli urovnání (obchodního) sporu na mezinárodní úrovni za účasti zpravidla tří rozhodců - arbitrů. V první arbitráži, amsterdamské, se utkali CME a Vladimír Železný. Fakticky zvítězil Vladimír Železný, který už poté v žádné z dalších arbitráží figurovat nebude, dokonce ani jako svědek!

Druhá v pořadí je londýnská arbitráž, v níž žaluje Ronald Lauder Českou republiku. Arbitři žádost o náhradu škody ze strany Ronalda Laudera zamítají.

Do třetice všeho dobrého i zlého - dobrého pro Laudera a zlého pro... pro ty čestné?

Třetí, stockholmská, arbitráž startuje v roce 2000. CME v ní žaluje Českou republiku, protože stát prý neochránil investice firmy na svém území. Výsledek tohoto procesu, jenž skončí o rok později negativně pro Českou republiku - tedy české daňové poplatníky -, je zřejmě dán, bez nadsázky, spiknutím Lauderových lidí, vládních úředníků, zejména z ministerstva financí, a nájemných novinářů, jimž se podařilo vytvořit mediální clonu, jež by se, slovy jako z Rákosníčka, dala krájet...

Deset miliard kvůli jednomu „lejstru“

V celé třetí arbitráži je nepočítaně zarážejících „omylů”, přehlédnutí, zejména ze strany dvou - Lauderem zaplacených? - arbitrů z celkových tří, a podivných shod náhod. Rozum zůstává stát už je nad tím, proč si vlastně ministerstvo najalo pro právní zastupování advokátní kancelář Clifford Chance, která předtím obhajovala Lauderovy (!) zájmy v soudních sporech v Maďarsku.

Soustřeďme se ale jen na to nejpodstatnější. České republice totiž prohrál arbitráž jeden jediný dokument. Zfalšovaný. A navíc, do procesu podstrčený žalovanou stranou samou (!), tedy českými státními činiteli. Oním dokumentem je Zápis z inspekčního dne v RRTV ze dne 2. 3. 1999. Pouhou maličkostí je, že oficiálně nic jako „inspekční den v RRTV” nikdy neexistovalo. Více zarážející je tvrzení Heleny Havlíkové, toho času šéfky Úřadu RRTV, jež byla Lauderovými lidmi označena za autorku spisu, že dokument nenapsala. A že se tedy jedná o podvrh. Dokument je výsostně důležitý proto, že je to jediné (!) „lejstro” v celé desetimiliardové kauze, které má dokazovat údajné spolčení RRTV s Železným proti Lauderově skupině. Je to klíčový dokument a byl dodán k arbitráži českou, tedy žalovanou, stranou. Bez tohoto „papíru” by Česká republika a její občané Lauderovi oněch deset miliard platit nemuseli. Tento jediný dokument definitivně „zlomil vaz” Vladimíru Železnému, výrazně ovlivnil mediální uspořádání v ČR a bohužel i domácí státní rozpočet.

Zbývají otázky

Ronald Lauder a jeho CME dnes opět vlastní Novu, díky arbitráži a jednomu jedinému dokumentu k ní mají deset miliard korun navíc. Proč? Byla to snad cena za odstranění mnohým nepohodlného Železného? I mnohým nepohodlné Rady, již Vladimír Špidla na jaře roku 2003 rozpustil a jmenoval vlastní „špidlovsko-dostálovskou” Radu?

To však nejsou jediné otázky v celé cause. Můžeme pokračovat. Byla úmluva o ochraně investic s Nizozmenskem z roku 1991 - u stockoholmské arbitráže totiž figurovala jako strana obžaloby Lauderova odnož společnosti CME se sídlem právě v Nizozemí - vůbec součástí českého právního řádu? Stala se CME, jako nástupkyně německé CEDC, vůbec právoplatným společníkem ČNTS? Existuje dnes vůbec CEDC? Pokud alespoň na jednu z otázek najdeme odpověď „ne”, a ta pravděpodobnost není, nebo nemusela být, malá, ke stockholmské arbitráži nemělo vůbec dojít.

Ale to není vše. Proč zcela „zmizela” trestní kauza ohledně agenta Gazely, již mohla česká strana použít při obhajobě ve Stockholmu? Proč vlastně nevznikl tým českých právních expertů, kteří by jako klientovi pomáhali ministerstvu financí při řízení obhajoby? Na základě čeho byla vybrána kancelář Clifford Chance - u níž Křečkova (ČSSD) parlamentní vyšetřovací komise pro celou causu dojde na podzim 2004 k závěru, že „nebyla vybrána optimálně” - jako obhájce ČR u arbitráže? Jak je možné, že Česká republika prohrála arbitráž vlastním důkazem, který byl navíc podvrženým padělkem?

Byla to snad opravdu dohoda českých úředníků s Ronaldem Lauderem?

Dominika Krejčí

15. 5. 2005

Originál článku naleznete ZDE