V souvislosti s mým seriálem článků o zrušení tzv. koncesionářských poplatků mi chodí zajímavé e-maily. Jeden čtenář se na stávající legislativní úpravu televizních a rozhlasových poplatků dívá z úplně jiného právního pohledu, než je ten dnešní, všeobecně akceptovaný. Myslím, že jeho vývody jsou natolik zajímavé, že stojí za to nenechat si je jenom pro sebe. Čtenář píše:

V této souvislosti bych rád upozornil na to, že zákon ze dne 5. srpna 2005 o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (č. 348/2005 Sb.) je z hlediska mezinárodního i našeho práva velmi sporný, neboť:

1) Podle § 3 považuje za poplatníka rozhlasového a televizního poplatku každou fyzickou či právnickou osobu, pokud je odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě. Povinnosti platit se může zbavit, jestliže oznámí České televizi nebo Českému rozhlasu písemným čestným prohlášením, že není vlastníkem přijímače. (To vše pod hrozbou sankcí dle § 9 při neplnění povinnosti platit rozhlasový nebo televizní poplatek). Je zřejmé, že v civilizovaném světě uznávaná zásada presumpce neviny je tak postavena na hlavu, neboť se důkazní břemeno, že občan něco nevlastní a nepoužívá, přenáší na něho. Stát si tak nepřípustným způsobem přisvojuje práva v podstatě totalitního charakteru. Pokud se tento princip stane všeobecně uznávanou normou, pak je možné podobnou praxi uplatnit i na vlastnictví čehokoliv. Dovedeno ad absurdum, mohli by občané v rámci boje proti organizovanému zločinu státu také prokazovat i to, že nevlastní zbraně, výbušniny a drogy!

2) Zákon v § 2 stanoví, že předmětem poplatků je zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového a televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu. Srozumitelně řečeno, rozhlasový a televizní poplatek je další měsíční daň za zboží, které již bylo zdaněno ve výrobě i při prodeji. Stát tak za 3 až 4 roky vytuneluje z kapes koncesionářů navíc minimálně tržní hodnotu standardního televizoru. Podle § 1 tento způsob slouží k financování pouze státních médií (nyní nazývaných "veřejnoprávními"), čímž je v rozporu s Ústavou ČR neoprávněně preferován jeden vlastnický subjekt před ostatními.

3) Tímto zákonem je ve své podstatě omezováno ústavní právo občanů svobodně vyhledávat a přijímat informace bez ohledu na hranice státu. Svobodná volba televizních a rozhlasových programů tuzemských i zahraničních je podmíněna koncesionářským poplatkem ve prospěch státních medií, omezením užitné hodnoty přijímačů a vlastnického práva jejich majitelů.
 
Doufám, že i výše uvedené skutečnosti pomohou podpořit vaše úsilí o zrušení koncesionářských poplatků, uzavírá čtenář svůj e-mail.

Co na to říkáte vy?

30. 4. 2010

Předchozí články k tématu:
Kolik potřebujeme mediálních rad? (23. 4. 2010)
Poplatky ano, či ne? aneb Dimunovský výsadek na Kavčích horách (16. 4. 2010)
Zrušení koncesionářských poplatků zvýší průhlednost veřejnoprávních médií (9. 4. 2010)
Koncesionářské poplatky jsou jenom pro zlost (3. 4. 2010)
Koncesionářské poplatky jsou neefektivní (27. 3. 2010)
Koncesionářské poplatky jsou nejnespravedlivější daň (22. 3. 2010)
Koncesionářské poplatky nezávislost nezaručují (13. 3. 2010)
Zrušení koncesionářských poplatků jako sociální opatření (29. 1. 2010)
Zrušme televizní a rozhlasové poplatky (1. 9. 2009)
Havlův tragikomický koktejl (11. 5. 2009)