Vážený pane předsedo, milé dámy, vážení pánové!

Přesně před dvaceti lety jsem touto dobou stál na Václavském náměstí a z plna hrdla – mimo jiné – křičel: Svobodné volby! Jak jsme na tom v této souvislosti ve dnech 20. výročí sametové revoluce? S odvoláním na údajné materiální jádro ústavy, zrušil Ústavní soud samotné arci-materiální super-jádro nikoli pouze ústavy, ale přímo samotné demokracie, totiž právě ty svobodné volby. Zvláštní.

Tenhle logický nonsens, který cestu nadřazuje cíli a formu obsahu, mne vede k zamyšlení: Jak jsme na tom aktuálně s politickými, chcete-li mocenskými standardy? Podle teorie má mít demokratická moc tři nohy – zákonodárnou, výkonnou a soudní.

Ano, máme řádně zvolenou poslaneckou sněmovnu, ale momentálně nevíme, kdo je v ní vlastně v koalici a kdo v opozici. Hodně to připomíná Evropský parlament a málem to svádí k domněnce, že už jsme vlastně ideální evropská země. Pardon, to byl vtip. Špatný vtip.

Ano, máme řádně ustavenou vládu s důvěrou, ale nevíme, koho vlastně reprezentuje. Oč méně toho taková vláda dělá a vůbec může dělat, o to je – paradoxně – populárnější. Zvláštní.

A moc soudní? Ústavní soud už ani nepřipomíná třetí komoru parlamentu, spíš nejvyšší radu jakýchsi ajatolláhů, vznášejících se nade vším a nade všemi. Někoho to uvádí přímo v nadšení. Zvláštní.

Suma sumárum: tři mocenské pilíře demokracie mají aktuálně podobu dvou protéz a jednoho přerostlého chapadla. Standardní rovnováha mocí neexistuje, zato se zrušením voleb otevřel více než půlroční prostor k permanentním útokům na etablované politické strany. Co myslíte, jde tu o právo, anebo něčí politické zájmy? To vše na pozadí současných mediálních orgií Pravdy a Lásky. Přičtěme k tomu faktor Paroubek a neštěstí je dokonáno. Jak z toho ven? Ve své složitosti je to vlastně docela jednoduché: Vraťme se k tradičním politickým a mocenským standardům. A nebude-li zbytí, nebojme se některé vztahy redefinovat.

Standardní mechanismy ostatně potřebuje i samotná ODS. Nebo je to snad normální, že někteří z nás největší díl své politické energie věnují ostřelování vlastního předsedy? A nic na tom nemění, že v některých jednotlivostech třeba i mají pravdu. Dělá tohle normální politická strana krátce před nejdůležitějšími volbami? Nota bene po vyhraných volbách, evropských? Nezbláznili jste se někteří? Paroubek i Schwarzenberg – a taky Randák – z vás musejí mít radost. A kde máte nějakého lídra? Copak předsedou může být někdo, na koho to zbyde? Navíc po prapodivném skoro-puči? To žijete v iluzi, že za takto instalovaným předsedou se pak ODS sjednotí jako jeden muž? Nebo spíš chcete dělat Paroubkovi menšího bratra ve velké koalici?

Zažil jsem toho v ODS už hodně, mimo jiné také všech 21 dosavadních kongresů. Jen tak mimochodem – docela by mě zajímalo, kolik je nás tady v sále podobných pamětníků. S jistou znalostí věci si proto troufám tvrdit: Ve standardní politické straně, se účty skládají po volbách, ne před nimi. Zásadním problémem ODS není její předseda, jakkoli občas problémy dělá, ale nestandardní nábory členů a především samotní náboráři. A myslím, že není náhoda, že nejhlasitější volání po volebním kongresu zaznívá převážně právě z regionů oplývajících černými dušemi. Osoba předsedy je samozřejmě důležitá, ale standardní politická strana stojí a padá s členskou základnou. V té je přece naše síla. Ale když říkám členská základna, myslím skutečné členy, ne velrybářské atrapy.

Dámy a pánové! Potřebujeme standardní mechanismy, naše země i ODS. Můžeme zvítězit, když budeme jednat jako standardní politická síla. Prohrajeme, když budeme sami sobě navzájem podrážet nohy.

A propos – ještě jednu věc jsme před dvaceti lety na Václaváku křičeli: V jednotě je síla! Pamatujete se ještě?

21. 11. 2009