Aktuality - 2009

Při příležitosti 20. výročí sametové revoluce vyšla kniha Sametová revoluce v Hradci Králové. Její autor Jindřich Vedlich, tehdy jeden ze studentských vůdců, dnes vysokoškolský učitel, v ní mapuje průběh revoluce ve východočeské metropoli. Kniha obsahuje rozhovory s aktéry tehdejších událostí, jejich portréty a řadu dobových fotografií. Jedním ze zpovídaných královéhradeckých "sametových revolucionářů" jsem i já.

Knihu je možné si objednat na adrese Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript . Chcete-li si přečíst ukázku, klikněte na titulek nebo tlačítko "celý článek". (pš)

(17-11-2009)

 

 

Ukázka z knihy

Rozhovor s Mgr. Petrem Štěpánkem
Datum rozhovoru: 16. června 2008
Místo konání: u Petra doma
 

Co bylo dál. Jak jsi se angažoval dál?

Párkrát jsem zajel do Prahy, vyloženě nasát do sebe atmosféru. Pak se to přelilo i do regionů. Vím, že první můj první kontakt s revolucí v Hradci byl, že jsem šel na nákup na Velké náměstí – bydlel jsem kus za evangelickým kostelem – a vzal to kolem divadla, tehdy ještě Divadla Vítězného února. Na dveřích divadla visely vylepené dva nebo tří papíry, na kterých bylo napsáno, že vzhledem k tomu, co se v Praze stalo, se také tohle divadlo připojuje k divadelní stávce. Spolu se mnou to tehdy četl nějaký starší pán. Dodnes si pamatuju jeho větu: „Tak přece jenom ještě existují slušní lidé“. 

Po večerech se začaly u divadla scházet demonstrace. Potom – nevím, který den to přesně bylo – se zakládalo místní Občanské fórum. Právě v divadle. Úplně automaticky jsem tam šel a stal se součástí všeho toho dění. Vůbec jsem nepřemýšlel, jak to dopadne nebo nedopadne. Skočil jsem do toho rovnýma nohama. Vzpomínám, že jsem na jevišti seděl ještě spolu s dalšími šesti, sedmi, možná osmi lidmi. Byl to ten památný večer, kde se vedly bouřlivé diskuze, co dělat, co nedělat, jakou organizační strukturu zvolit. Do toho se vprostřed  večera v sále zjevil v lesnické uniformě Pepík Vágner, tehdy ještě pro mě Ing. Josef Vágner. Bývalý ředitel zoologické zahrady ve Dvoře Králové a zakladatel Safari.

Úplně přirozenou cestou se stal lídrem Sametové revoluce ve Východních Čechách a neformálním mluvčím. Pepík Vágner pak se svým malým fiátkem za revoluce najezdil tisíce kilometrů. Časem se z nás stali přátelé, takže to mám z první ruky. Pepík Vágner si tím řešil svůj osobní dluh, který cítil. Jednou mi to vyprávěl u něj doma ve Dvoře Králové, v té krásné vile se všemi těmi africkými artefakty. Příběh chudého podkrkonošského kluka, který se v poválečné době nechal zmámit myšlenkou komunismu. Že vstoupil do Komunistické strany Československa a že to nese jako svoji obrovskou vinu. To, že všechny svoje síly vrhnul do Sametové revoluce, pro něj  byl způsob očisty. Právě on byl jeden z mála, kdo se tehdy zařekl, že nevezme žádnou oficiální veřejnou funkci, protože to, co dělá, dělá proto, že to udělat chce a že tím nesleduje žádné zištné cíle. Proto Pepík Vágner také nikdy nekývnul na žádnou nabídku na funkce, a že jich bylo. Nabízeli mu, aby se stal místopředsedou vlády, později dostal nabídku, aby byl velvyslancem v Tanzanii. Mohl se touto cestou vrátit do milované Afriky, ale on to všechno odmítl.

Vím, že jsi vystupoval na náměstí coby hudebník, ale v čem dalším jsi se v rámci OF angažoval? Co jsi měl na starosti?

To jsou dvě roviny. Jedna věc byla  revoluce, jak běžela na  náměstích. Třeba 27. listopadu byla generální stávka, to se v Hradci sešla vůbec největší demonstrace. Nevím, kolik na tom Velkém náměstí mohlo být, tak 20 000 lidí, strašná síla. Na těch demonstracích jsem občas zpíval, někdy také mluvil.

Pro mě ale listopad 1989 nebyl vstup do politiky. Mě to tehdy ani nenapadlo, byť se to docela nabízelo, protože spousta kumštýřů tehdy nějak automaticky do politiky vplula. Pro mě listopad 1989 znamenal, že vedle muziky jsem začal dělat i novinařinu. Založili jsme tehdy nové noviny. Vydavatelem se pak stalo koordinační centrum Občanského fóra v Hradci Králové, ale říkali jsme tomu nezávislé noviny. Jmenovalo se to Východočeský večerník. Zkraje jsem byl externí spolupracovník, pak se to časem změnilo na nějaký půlúvazek. Jako zástupce redakce jsem v lednu 1990 vítal v Hradci čerstvě zvoleného prezidenta Havla. To byla jedna rovina.

Druhá stránka věci byla, že už na tom památném večeru v divadle jsme vymysleli jakousi organizační strukturu. Vytvořili jsme různé sekce. Na mě padlo, abych byl vedoucím tzv. kulturní sekce Občanského fóra. Zaobírali jsme se třeba fungováním kulturních institucí, které spadaly pod správu města, například Parkem kultury a oddechu.

Další z „revolučních“ činností, co na nás připadla, bylo přejmenování ulic v Hradci Králové. Sestavili jsme si k tomu malou podskupinu, čítající tři lidi. Jednak to byl pan docent Dejmek z Pedagogické fakulty, který se na tuto oblast dlouhodobě specializoval. Napsal o tom i nějaké knížky. Druhým z té naší trojice byl Honza Jakl z muzea a třetí já. V této trojce jsme  vymýšleli, jakým způsobem z Hradce Králové sejmout ten komunistický nátěr. Myslím, že především zásluhou pana docenta Dejmka jsme to udělali docela citlivě a promyšleně. Jednak jsme vraceli historické názvy, jednak – tam, kde se to hodilo – jsme vymýšleli názvy zcela „nepolitické“.

Na jeden počin jsem pyšný dodnes. Hradečtí patrioti mi určitě budou rozumět. V pojmenování centrálního náměstí a hlavní městské třídy se opět setkaly dvě nejvýraznější osobnosti novodobého Hradce Králové. Osobnosti, které se největší měrou zasloužily o jeho architektonický a urbanistický rozvoj. Hlavnímu náměstí, které bývalo za komunistů Gottwaldovo, jsme samozřejmě vrátili jeho historický název Ulrichovo náměstí, podle nejznámějšího prvorepublikového starosty Hradce Králové. Nové jméno jsme ale dali hlavní třídě, která Ulrichovo náměstí protíná. Za komunistů to byla napřed Obránců míru a potom Leninova. Pojmenovali jsme ji Gočárova třída. Po světoznámém architektovi a urbanistovi, který v Hradci Králové zanechal nesmazatelnou stopu. V centru Hradce se tak protnuly náměstí a hlavní třída pojmenované po dvou hradeckých velikánech.