Zkusme si představit, že švédský ministerský předseda z ničeho nic přichází s iniciativou omluvit se dobrým českým evangelíkům za křivdy napáchané za třicetileté války. Nádavkem by ještě mohl přidat něco z  uměleckých děl uloupených švédskými vojsky. Považovali bychom ho za dokonalého cvoka.

Český premiér Jiří Paroubek chce udělat gesto vůči sudetským antifašistům. Jaký je ale rozdíl mezi švédskou virtuální aktivitou a Paroubkovou skutečnou? Prakticky žádný, pouze se liší propastí času.

Je to banální konstatování, ale cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Gesto vůči sudetským antifašistům je přesně takovou dálnicí do pekla. Proč? Protože naprosto zbytečně, neodůvodněně a nezodpovědně otevírá něco, co žádné řešení nemá.

Poválečný odsud sudetských Němců je z hlediska dnešního chápání lidských práv nepřijatelná věc. Každý to chápe. Máme ale právo hodnotit z pohodlí začátku jednadvacátého století rozhodnutí a činy našich předků, které se odehrály v úplně jiné společenské atmosféře a v jiném historickém kontextu? K čemu to bude dobré?

Ocení druhá strana naši (respektive Paroubkovu) vstřícnost? Nebo ji okamžitě využije jako příležitost ke znovunastolení svých nepřijatelných požadavků? Vyprávěla maminka malému Jiříkovi Paroubkovi pohádku o Smolíčku pacholíčkovi? Jen dva prstíčky si ohřejeme!

Česko-německá deklarace je pokusem uzavřít jednu etapu našich společných dějin. Jistě je to dílo nedokonalé, protože lidské. Přesto platí: Cokoli nad to – od ďábla jest. Z Paroubkovy iniciativy čpí nezměrná pýcha a zároveň chladný podrazácký kalkul. On sám se bude chvíli vyhřívat v žáru pochybného uznání, my ostatní na to můžeme jenom doplatit. Paroubek totiž navrtává tenkou čerstvou hráz, která měla zůstat nedotknutelná.

15. 7. 2005