Vlastně by nám to mohlo být jedno, jaké poměry panují uvnitř České strany sociálně demokratické. Co je nám také do toho, když soudruzi z Růže chtějí být za hlupáky nikoli nepodobné těm z pohádky o císařových nových šatech. Odkaz na pohádku není náhodný, neboť právě proto, že nevěřil pohádkám afrického cestovatele, kakaového investora a ředitele z euforie, jinak též předsedy poslaneckého klubu ČSSD a předsedy rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Michala Krause a že si to dovolil říct nahlas, byl liberecký poslanec Oldřich Němec za trest vyškrtnut z kandidátky ČSSD pro nacházející sněmovní volby.

Také by nám mohlo být jedno, že uvnitř ČSSD a zvláště v jejím poslaneckém klubu panuje strach, strach říkat nahlas vlastní názor. MF Dnes (17. 1. 2006) o tom píše takto:

Kdo kritizuje, jde pryč. Získat v těchto dnech od poslanců ČSSD jasný a kritický názor na cokoli, co se děje uvnitř strany, je problém. Premiér Jiří Paroubek vládne v ČSSD tvrdou rukou ... „Zakázali nám mluvit, tak mluvit nebudu,“ říká poslanec Robert Kopecký, dříve známý tím, že byl vždy ochoten říct kritický názor na dění ve straně. Poslanci také dostávají od vedení strany SMS s „doporučením“, k čemu smějí mluvit, ale k čemu už nikoliv.

Tohle všechno by nám opravdu mohlo být jedno. Kdyby ovšem ČSSD nebyla největší vládní stranou, kdyby muž s diktátorskými sklony, Jiří Paroubek, nebyl předsedou vlády a kdyby právě tahle mocenská garnitura nesnila o tom, že s tichou podporou komunistů si po volbách vládní koryta udrží. A hlavně kdyby už teď Jiří Paroubek nevyhrožoval, že neposlušným médiím nasadí náhubek v podobě nového tiskového zákona, a kdyby sociální demokraté podobný strach mluvit nahlas a říkat svobodně vlastní názory nešířili do celé společnosti.

Jelikož všechno tohle se děje, vnitřní problémy ČSSD nám lhostejné být nemohou. A právě kvůli tomu, co se uvnitř ČSSD děje, je třeba hodně nahlas bít na poplach. Návrat do totalitních poměrů, jak jsme je znali z doby před Listopadem, samozřejmě nehrozí. Nedovoluje to ani mezinárodní kontext. Ale leccos z pracně nabyté svobody se za vlády strany pevné ruky poztrácet dá. Plíživý návrat jakési soft-totality je třeba zastavit, dokud je ještě čas.

18. 1. 2006