Ivo Mathé byl sice profesionál, ale musel odejít, protože (Jirákova) Rada ČT nechtěla na dalších šest let petrifikovat strukturu České televize s producentskými centry. Vybrala sice správný projekt restrukturalizace, ale s ním i Jakuba Puchalského. Příliš mladého a pro prosazení změn slabého. Puchalský si záhy znepřátelil vlivné struktury, ekonomicky napojené na ČT, a vaz mu definitivně zlámalo problematické oprášení Třiceti případů majora Zemana. Další produkt Jirákovy rady, Dušan Chmelíček, krizovou situaci vyřešil jednoduše: všechny reformy zastavil, všem slíbil všechno, zařadil zpátečku a pro svoji kruhovou obranu ustavil vzdororadu. Byla z toho slepá kolej, Mathého televize bez Mathého. Televizním producentům se to líbilo moc, nové (Marešově) Radě ČT, jež nahradila odvolanou Jirákovu, vůbec. Právem.

Následující informace – pokud vím – dosud nezveřejnil nikdo. Dle předběžné domluvy radních, mělo tehdy dojít k odvolání Chmelíčka a jmenování ředitele nového v jeden den. Zákon radě nepředepisuje, jakým způsobem má ředitele vybrat. Nemusí vyhlásit výběrové řízení, může někoho oslovit přímo. Novým ředitelem měl být Zdeněk Drahoš, ředitel brněnského studia, druhý z výběrového řízení, v němž zvítězil Puchalský, profesionál s dokonalou znalostí České televize. Zákulisní lobby struktur ekonomicky napojených na ČT tomu chtěla zabránit za každou cenu. Proto se zrodila kauza Drahoš, ve skutečnosti odporná denunciační kampaň. Trvá doposud, přestože všechna obvinění vznesená proti Drahošovi byla postupně příslušnými orgány vyvrácena. Část radních (nominovaných ČSSD) se bleskové výměny ředitele na poslední chvíli zalekla. Místo toho následovalo „zrychlené“ výběrové řízení. Kauza Drahoš však byla v plném proudu a Drahoš ze hry. Jiří Hodač se zrodil jako náhradní řešení. Nejvíce překvapení byli politici. Hodač totiž byl jen a pouze výmyslem radních. Tedy žádná politická manipulace, žádná politická objednávka. Troufám si tvrdit, že kdyby do toho politici mluvili, zvítězil by nejspíš někdo jiný.

Největší desinformační a manipulační kampaň v novodobé české historii mohla začít. Naivní mladičcí redaktoři neměli nejmenší tušení do jakého kusu je všehoschopní režiséři nepolitické politiky obsadili. Uvěřili. A spolu s nimi statisíce a možná miliony občanů. Vlastně se jim nedivím.   

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Všichni ti Svěrákové, Rumlové a Halíkové se za tohle nekonečné svinstvo, které nevinného Jiřího Hodače málem stálo život, budou jednoho dne smažit v pekle. A svůj díl odpovědnosti nese jeden každý z davu.

Otázek, které čekají na zodpovězení, je spousta. Pro začátek mám tři. Vzbouření prý byla spontánní reakce na zvolení Jiřího Hodače. Jak je potom možné, že o plném Václaváku hovořil Jiří Stránský už v listopadu – tedy více než měsíc před zvolením Hodače – na konferenci Česká televize – věc veřejná? Proč ten tyátr s košíky jídla a chemickými hajzlíky na špagátě, když po celou dobu stávky měli vzbouřenci klíče od zadních dveří? A když tedy šlo o boj za svobodu slova, jak do toho zapadá, že jeden ze vzbouřených redaktorů, nyní zahraniční zpravodaj ČT, tehdy telefonoval významnému komentátorovi RFE/RL  a vyzýval ho, ať se přidá na jejich stranu, že to směřují k předčasným volbám, ve kterých ODS nedostane ani pět procent?

Bojovat za svobodu slova a nezávislost veřejnoprávní televize ale vypadá navenek rozhodně lépe než přiznat, že jde o peníze a politickou moc. To uznávám.

Nedej se – vznešené cíle neospravedlňují špinavé metody

Na začátku byla stížnost ministra životního prostředí Františka Bendy na autory pořadu České televize Nedej se, adresovaná Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Následoval standardní postup, kdy si rada vyžádala stanoviska České televize a Rady ČT a svému úřadu zadala monitoring zmíněného pořadu. Po zhodnocení došlých odpovědí (včetně stanoviska autorů), analýze programového a právního oddělení úřadu rady a také na základě osobních zkušeností členů rady se zmíněným pořadem vydala rada pro vysílání stručné stanovisko. Konstatuje v něm, že po obsahové stránce neshledává porušení zákona, byť se tvůrci někdy pohybují na jeho samé hraně. Vážné výhrady však vyslovila k formálnímu zpracování, které pokládá za porušení etických norem práce novináře. Jinými slovy: rada nehledala ani nesoudila, zda v jednotlivých kauzách má pravdu ministr či novinář, ale hodnotila výrazové prostředky a metody, jež tvůrci používají. Jsem přesvědčen, že takového zhodnocení je rada, ve které sedí psycholog, právník, novinář, ekolog, dramaturg a filmový historik rozhodně schopna.

15. dubna pak Česká televize odvysílala další pokračování pořadu Nedej se. A lepší důkaz o metodách práce Pavla Bezoušky a spol. si ani nelze představit. Tentokrát si totiž ekologističtí bojovníci vzali na mušku přímo Radu ČR pro rozhlasové a televizní vysílání a za peníze koncesionářských poplatníků svůj ekologický (?) magazín tentokrát natočili jako oslavnou ódu na vlastní práci. Že radu při té příležitosti vykreslili jako partu nezodpovědných pitomců snad ani netřeba dodávat.

Jaké metody duo Bezouška – Jiranová používá? Zde jsou fakta. Na začátek se odcituje několik dopisů typu: držíme vám palce, děláte to výborně, nedejte se! Ani jeden kritický. Pak se přeneseme do sídla rady a průvodní hlas nám poví, že jsme na tiskové konferenci, na které se rada chystá opět vyjadřovat k pořadu Nedej se. Divák pochopitelně neví, že je to naprostý nesmysl, protože jsme na tiskovce, kterou rada svolala k dopolednímu jednání o přerozdělení kmitočtů mezi celoplošnými televizemi a kde je štáb Nedej se spíše navíc. Pak se kamera popase na skutečně poněkud zaskočených radních, které by pan Bezouška rád vmanipuloval do diskuse o jednotlivostech jeho pořadů. Bryskně se z toho vyvodí, že radní – zřejmě na politickou objednávku – rozhodovali o něčem, co vůbec neviděli. Což záhy odsoudí i přizvaná autorita, režisér Venclík. Právě od něho je to však přinejmenším neseriozní, neboť jako spolumajitel TV Nova a předseda její programové rady určitě velice dobře ví, že k tomu, aby si udělal názor na určitý typ pořadu, dozajista nepotřebuje shlédnou všechny jeho díly. Právě tak dobře ví, že rada má k dispozici potřebný aparát.

Že pan redaktor Bezouška na tiskové konferenci nedodržuje základní normy slušného chování, skáče kdekomu do řeči a teatrálně oslovuje dav přítomných novinářů, aniž mu bylo uděleno slovo, už divákovi zůstane utajeno. (Jen tak mimochodem a jako příspěvek na téma hospodárnosti České televize si neodpustím poznámku, že ČT se dostavila se dvěma štáby, třemi Ford Transity. Ostatní televize obvykle jezdí jedním „kombikem“.)

Ke slovu však přicházejí další páně Bezouškovy vyjadřovací prostředky. Hovoří-li ten, kdo s „námi“ souhlasí, je všechno v pořádku a divák se dozví nejen jeho celé jméno včetně titulů, ale i nejednu jeho ctihodnou funkci. Hovoří-li však „nepřítel“, nejenže se mu nedá titulek, ale za jeho větou následuje posměšné zahýkání saxofonu, ironický komentář či úryvek Dobešovy písničky: bzum bzum, nejde mi to na rozum. Dopis s ministrovou stížností se vizuálně rozvlní a podkreslí zlověstnými údery bubnů. Náhoda zřejmě nebude ani to, že folkový písničkář (tedy „náš“ člověk) a tráva, na které stojí, jsou v barvě, elektrárna a obloha v pozadí však šedivé, zřejmě vyretušované. Proč asi?

Ale pokročme ve scénáři. Na obrazovce se objeví menší debatní kroužek: novinářský syndik Zeman, poslanec Hofhanzl, režisér Venclík a autor pořadu. Hovoří se pochopitelně o radě. Proč pan Bezouška nepozve alespoň jednoho člena rady? Je to obava, že argumenty zmíněných pánů by v konfrontaci neobstály, nebo obvyklá metoda práce? V sebeoslavné frašce účinkuje i šéfredaktor Mladého světa Mach. Při zmínce o tvůrci pořadu důsledně říká pan Bezouška. Jednou mu to však ujelo. Cituji: „...ten mladý nadějný muž, který tam Pavlovi připomíná, aby si uvědomil, z čích peněz je placen...“ Že mě se čtyřicítkou na krku vydává za mladého a ještě k tomu nadějného muže, mě sice těší, ale spíše jsem postřehl ono omylem vyklouznuvší slůvko Pavel. Že by kamarádi?

Za zmínku však stojí i to, co pan Bezouška vynechal. Jeho sebeoslavné dílko neobsahuje ani slovo o tom, že podobné stanovisko jako rada pro vysílání k jeho pořadu zaujala i Grygarova Rada České televize. Neobsahuje ani zmínku o rezoluci parlamentního shromáždění Rady Evropy o etice, ze které rada pro vysílání ve svém stanovisku vycházela a o které se na tiskovce také hovořilo. A neobsahuje samozřejmě ani zmínku o tom, že nikdo panu Bezouškovi jeho pořad vlastně nezakazuje ani nelikviduje. A že k tomu rada pro vysílání nemá ani kompetence.

Co říci závěrem? Čelní srážku s panem Bezouškou a jeho „novinářskými“ metodami jsem utrpěl poprvé v životě a stačilo mi to. Ministru Bendovi, ani řadě jiných se už vůbec nedivím, že v podobném paskvilu nechtějí účinkovat. Svatou pravdu má poslanec Hofhanzl, když v Nedej se říká, že žijeme v důležitém období, kdy se vytvářejí normy chování pro příští období. O to více mě děsí představa, že řada osobností (Hofhanzl, Venclík, Just, R. Zeman) svým jménem zaštiťuje pořad, který si formálními metodami, v ničem nezadá se smutně proslulými propagandistickými díly let minulých.

Zákon ukládá České televizi povinnost přinášet objektivní a vyvážené informace. ČT nepřekračuje zákon tím, že uvádí pořad skupiny ekologistických fundamentalistů – i ti mají právo říkat svůj názor. Porušuje však zákon tím, že je to pořad na dané téma de facto jediný. Účelovým předkládáním jednostranných výpovědí k problémům ochrany přírody a životního prostředí tak dochází k systematickému a cílenému zkreslování skutečnosti. Z tohoto pohledu je stížnost ministra Bendy naprosto oprávněná.

(Lidové noviny, červen 1996)

Biorebel, nebo agitátor ?

Reakce na článek v Reflexu (2/1997)

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se ve svém stanovisku k pořadu Nedej se nevyjadřovala k ekologickým aspektům tohoto magazínu – to přísluší jiným –, nýbrž k jeho formálnímu zpracování. A zde našla řadu nedostatků. Byly to tytéž výtky, které se později objevily v hodnocení nezávislých odborníků i Rady České televize. Takže s tvrzením, že toto hodnocení dopadlo stoprocentně ve prospěch pořadu Nedej se bych rozhodně polemizoval.

Problém pana Bezoušky je ale jinde. On totiž pravdu nehledá, protože už ji dávno zná. A když pak vyjíždí se svým štábem natáčet, neskládá mozaiku pro a proti, aby si sám divák mohl dle svého vlastního uvážení utvořit názor, ale všemi dostupnými prostředky vytváří podporu pro tu svoji „pravdu“. Toto však už žánrově není publicistika, ale agitka. Z tohoto pohledu pak mám dojem, že pánové z FITESu v čele s panem Rejžkem neměli při udílení letošních cen trilobita zrovna nejšťastnější den. Domníval jsem se totiž, že doba, kdy jsou ceny udělovány za agitky, již skončila.

V jedné věci pak Pavel Bezouška zcela nepokrytě lže. Říká: „... dělám, co můžu. A je mi jedno, co si kdo myslí.“ Vůbec mu to není jedno. Za článek, který jsem o jeho pracovních metodách loni v dubnu napsal pro Lidové noviny, mě žaluje. Připadá mi sice dost pochybené, že ten, kdo je zvyklý podrobovat nelítostné kritice ostatní, sám kritiku neunese, ale budiž. Docela se na ten soud, kdy novinář žaluje novináře za vyslovený názor, těším. (Pozn. 2003: Pan Bezouška soud prohrál.)

Necítím se být ekologickým odborníkem, ale jistý laický názor na Bezouškovo rádoby ekologické konání mám. On i jemu podobní to jistě myslí v zásadě dobře. Ale svými činy, metodami, netolerantností k jiným názorům a vírou ve své vlastní mesiášství provádějí skutečnému zlepšování životního prostředí spíše medvědí službu. Svými aktivitami totiž obor zvaný ekologie v očích nemalé části veřejnosti diskreditují, což v důsledku znamená, že skutečné ekologii vlastně škodí.

(leden 1997)

Česká televize vykročila správným směrem

Představme si následující modelové situace: Moderátor XY, jenž ve veřejnoprávní televizi moderuje hlavní diskusní pořad, si do jednoho pokračování pozve Václava  Klause, dále  Klausova spřáteleného politologa a další dva Klausovy přátele. Společně pak kritizují – kupříkladu – nepřítomného prezidenta Havla a dokonce posměšně žertují na jeho účet.

Jiná situace: Ze statistiky vyplyne, že zdaleka nejčastěji zvaným hostem tohoto prestižního  pořadu je – dejme tomu – místopředseda ODS Petr Nečas, de facto řadový poslanec. Nicméně jeho kamarádský vztah s moderátorem XY, díky kterému je tak často zván, z něho činí  politickou veličinu, která směle zastiňuje daleko důležitější ústavní činitele.

Nebo: Při podrobnější dlouhodobé analýze zmíněného diskusního pořadu se zjistí, že pan moderátor XY je sice náležitě „drzý“, útočný a nekompromisní, jak se všeobecně žádá, leč pouze na hosty ze čtyřkoalice. Zástupci stran, které jsou jeho srdci blízké, nemusejí mít vůbec strach, že by byli vystaveni nepříjemným otázkám.

Připadá vám to šílené? Také si myslíte, že takový moderátor nemá v prestižním debatním pořadu co pohledávat? A že vedení veřejnoprávní televize činí dobře, když  pana XY odvolá z funkce. A také jste přesvědčeni, že jenom blázen by se mohl zastávat moderátora, který se  dopouští podobných trestuhodných profesních poklesků. Velice se mýlíte. Stačí jenom dosadit jiná jména (Havla s Klausem prohodit, namísto Nečase si doplnit Mlynáře, za XY dosadit moderátora Romana Proroka), vyměnit zkratky politických stran a najednou zjistíte, že pro některé politiky a jejich spřátelené novináře je odvolání takového moderátora útokem na demokracii a nezávislost ČT.

Nutí to k zamyšlení, proč to dělají. Odpověď je vcelku jednoduchá. Odchodem novináře typu  pana XY ztrácejí tyto politické síly (čtyřkoalice,  Impuls 99 ...) svého exponenta  na významném  postu. Česká televize je totiž skutečně zpolitizovaná. Nikoli však jako instituce, která straní určitému politickému směru, nýbrž jako organizace, jež  v minulosti zanedbala kontrolní mechanismy vůči úletům jednotlivců. Jen tak se mohlo stát, že obrazovka ČT se stala nástrojem vlivných mediálních fámulů hradního bloku. Zjevné sympatie k US, potažmo čtyřkoalici, Impulsu či výzvě Děkujeme, odejděte! se pak v takové atmosféře bohorovně přecházejí a každá snaha o narovnání ČT do normálu, respektive ke skutečné nestrannosti, je  naopak vydávána za příklon k ODS či ČSSD. Vzhledem k tomu, že obdobné spřátelené „nezávislé“ žurnalisty má hradní blok na více vlivných postech v různých médiích, není se však onomu pokryteckému křiku co divit.

Jestliže tedy nové vedení ČT v  čele s generálním ředitelem Dušanem Chmelíčkem a ředitelem zpravodajství Jiřím Hodačem dnes chce podobné nešvary vymýtit, je třeba hlasitě  tleskat, neboť vykročilo obtížným, leč správným směrem ke skutečné nestrannosti. Přes všechen pokrytecký křik koná dobrou věc.

P.S. Malý dovětek pro Britské listy. Pánové Chmelíček a Hodač sice skutečně vykročili správným směrem, ale na prvním kroku šlápli do exkrementu. Odvolat neschopného redaktora je záslužné, udělat to tak nešikovně – a vystavit sebe i druhé spekulacím o politických tlacích –  je trestuhodné.

(Lidové noviny, červen 2000)

(Pozn. 2003: Roman Prorok se posléze stal mediálním poradcem Petra Pitharta. Nikdo ani nepípl. Jó, to kdyby zamířil do jiných služeb!)

Klekánice – mnoho povyku pro nic

Česká televize s velkým humbukem, na druhý pokus a za zvýšeného zájmu médií i veřejnosti odvysílala Klekánici s reportáží o Sazce. Jediné, co se dá po shlédnutí konstatovat, je shakespearovské – mnoho povyku pro nic. Jaksi pouze na okraj jsme se dozvěděli, že Sazka si své povinnosti vůči sportovním organizacím, dané jí zákonem, vlastně plní. A ponechme pro tuto chvíli stranou úplně jinou debatu, jestli je onen zákon dobrý či špatný. Vedle toho se však Sazka čile pohybuje na kapitálovém trhu. Na jedné straně reportáž Sazce vyčítá, že dělá nevýhodné obchody, aby ji obratem obvinila, že ze svých tučných zisků by měla do sportu odvádět více. Pohoršování se nad tím, že úspěšní – a tedy i bohatí – manažeři  bohatých firem cestují po světě, pak lze označit za ideově dobrých tucet let zastydlé.

Zápornou figurou by dle Klekánice měl být lobbyista Martin Nezval. Jenže ten si dělá pouze svoji práci. Lobuje. A nad lobbyisty se není co pohoršovat, jsou běžnou součástí civilizovaného světa. Kritický osten však kupodivu vůbec nezamířil do zlobovaných, na objednávku píšících novinářských řad. Hlídací pes demokracie do vlastního ocasu opět nekouše.

Rozdílně z reportáže vyšli politici. Zatímco ministr školství Eduard Zeman se k postavení Sazky, vymezenému jí zákonem, staví sice kriticky, leč docela realisticky, ministr kultury Pavel Dostál, na obrazovce zjevně podroušený, si se Sazkou, potažmo jejím ředitelem Hušákem, vyřizuje účty za své neúspěšné Eurolotto. A Klekánice mu k tomu vytváří prostor. Někteří bývalí svazáci, konkrétně ti, co obchodují se Sazkou, jsou Dostálovi trnem v oku, zatímco jiní, kupříkladu ti z okruhu poradců pana premiéra, mu, jak je všeobecně známo, nijak nevadí.

Shrnuto – Klekánice o Sazce trpí stejnými neduhy jako před nedávnem právem kritizovaná jednostranná neetická reportáž o Martě Chadimové od stejného autorského týmu. Z takovýchto novinářů skutečně netřeba dělat zneuznané hrdiny. Závěrem nezbývá než konstatovat, že zdařilý investigativní zásah má Česká televize stále ještě před sebou. Reportáž o Sazce byla palbou na venkovské střelnici, navíc ze vzduchovky, která zanáší.

(říjen 2000)

Česká televize je mrtvá

Česká televize je mrtvá. Zabili ji pánové a paní Komers, Dekoj, Paluska, Voldánová, Drtinová, Svěrák, Smoljak, Urban, Ruml a spolu s nimi mnoho dalších. Nic na tom nemění polehčující okolnost, že byli – alespoň někteří z nich – na počátku zřejmě vedeni dobrými úmysly. Česká televize je mrtvá, protože instituce veřejné služby musí lidi spojovat, nikoli stavět proti sobě. Televizním vzbouřencům a jejich protektorům se však podařilo rozdělit národ tak dokonale, jak nikdy nikomu předtím. České televizi tím zasadili smrtelnou ránu, neboť pro podstatnou část veřejnosti ji nenávratně zdiskreditovali.

Zároveň jsme svědky dalšího z fatálních selhání intelektuálních elit. Kulturně mediální fronta (!!! – což je Svěrákův termín) se opět oddala populistickému nadbíhání davu a jako obvykle v rozhodujících okamžicích našich dějin se prvoplánově postavila na pochybnou stranu. Stejně jako v meziválečných letech, kdy hromadně podpořila KSČ. Stejně jako v roce 1948, kdy naši zemi vedla ke stalinským světlým zítřkům. Stejně jako v roce 1968, kdy spolu s reformními komunisty blouznila o socialismu s lidskou tváří. Stejně jako v roce 1977, kdy pokorně podepisovala Antichartu. Čest světlým výjimkám!

Demagogicky křičet o svobodě slova a zároveň porušovat veškerá možná pravidla, jakými se v demokratické společnosti svobodné slovo uděluje, to chce hodně velkou dávku pokrytectví. Janu Urbanovi, jenž se se svazáckou kohortou vzbouřenců za zády zničehonic zjevil uprostřed programu, chyběl snad už jen revoluční samopal přes hruď. A ani pan režisér Hřebejk (Vávra, Gedeon) prostě nemůže v osm večer přijít do televize a sdělovat divákům před filmem, byť vlastním, své politické názory. Pánové Urban i Hřebejk mohou svobodně psát články, poskytovat rozhovory, účastnit se televizních besed, nemohou se však pokoutně vlamovat na obrazovku. Jestliže jsou přesvědčeni, že takové právo mají, pak pro ně mám několik vcelku logických otázek: Kde se mají hlásit všichni další, kteří by v osm večer národu přes obrazovku také něco rádi pověděli? Kdo a jak bude sestavovat pořadník? Nebo je to privilegium jen pro vybrané a prověřené soudruhy v boji s tím jediným správným názorem?

Žádná skupina obyvatel nemůže a nesmí zneužívat televizi ke svolávání demonstrací na svoji  podporu, natož přidělovat sama sobě prostor k agitkám a sebepropagandě ve sporu, jehož je sama účastníkem. Jestli si někdo myslí opak, nechť objasní, proč stejný prostor nedostali v minulosti třeba Duškovi železniční odboráři, Rathovi lékaři, Stehlíkovi poldováci,  antiglobalisté, pejskaři a další a další zájmové skupiny obyvatel.

Demokracie není jenom hlasování. Demokracie je také respektování procedur. Často nudných, zdlouhavých a bolestných. Kdyby v nedávných vypjatých týdnech v Americe nerespektovali přesná pravidla hry, Bushovi a Goreovi stoupenci by se dnes mezi sebou nejspíše fackovali. A jak se ukázalo, nejenom členové Rady ČT, ale dokonce i soudci amerického Nejvyššího soudu mají své politické názory. Jenže v USA – narozdíl od nás – nepropadli politickému rasismu a stranické xenofobii. Televizní vzbouřenci pravidla nectí. Svůj názor a zájem povýšili nad zákony. To je neodpustitelné.

Česká televize je mrtvá a dříve či později bude třeba ji znovu ustavit. Efektivnější, průhlednější, opravdu nestrannou. Samozřejmě bez zdiskreditovaných vzbouřenců, kteří pohrdají zákony. Jako velmi smysluplné východisko a inspirativní cesta do budoucnosti se mi jeví pozoruhodná úvaha Tomáše Klvani o 1. české vysílací, kterou zveřejnila právě MF Dnes.

(MF Dnes, leden 2001)

Ladislav Smoljak – zachránce, nebo hlupák?

Jestliže se potvrdí, že v České republice byla skutečně ohrožena svobod slova, pak bude mít Ladislav Smoljak a spol. neskonalé zásluhy na její záchraně. Jestli budoucnost naopak prokáže – a jsem si tím téměř jist –, že ve skutečnosti nešlo ani tak o svobodu slova, jako spíše o kšefty osob na Českou televizi ekonomicky napojených, o neobyčejnou rezistenci redakce zpravodajství vůči jakýmkoli – tolik potřebným – změnám a o další pokus hradních a „impulsivních“ kruhů získat pro sebe mimoparlamentní cestou větší politický vliv, pak bude pan Smoljak – nechť mi promine – za nebetyčného hlupáka. A spolu s ním desetitisíce občanů manifestujících na Václavském náměstí či jinde.

Nikdy jsem si neuměl představit, co to byla hilsneriáda. Teď už to vím. Teď už také vím, v čem spočívala Masarykova statečnost postavit se mínění rozvášněného davu a rozvášněných intelektuálů. Neuvěřitelná diskreditační kampaň, kterou rozpoutala naše kulturně mediální fronta (už samo to sousloví mě děsí) vůči Jiřímu Hodačovi, skutečně nemá v našich novodobých dějinách obdobu. Kousek jsem okusil na vlastní kůži. Někteří zachránci svobody slova neváhají o půlnoci telefonovat, že budu viset, a jiní demokraté mi přes moje děti vzkazují, že dostanu přes držku tak, že mě nepoznají. Zřejmě ve jménu Pravdy a Lásky.

Pan Smoljak se do mě (v Lidových novinách) pouští kulantněji. Jenže i on je vedle. Za sedm let, co v radě zasedám, jsem prošel třemi zásadními konflikty. Média vždy obsáhle zaznamenala jejich začátek. Konec se vždy jaksi rozpliznul. První střet byl s Vladimírem Železným. V zásadě šlo o dvě věci. Jednak o zneužívání existence tzv. servisních organizací, což v důsledku vedlo k nejasným finančním tokům a nejasné právní odpovědnosti za vysílání. Jednak o praktiky amerického, přesněji spíše bermudského, investora, kterého Železný původně hájil. Vypuknutí války o Novu moje výhrady beze zbytku potvrdilo. Dnešní organizační uspořádání Novy se už bez problémů do našeho právního rámce vejde. Písnička odezpívaná v zábavném pořadu s tím má sotva co společného.

Druhý střet byl o postoj rady  ke sporu o Novu. Rada se totiž do tohoto obchodního sporu nenechala vtáhnout a chovala se dle platných zákonů jako regulační orgán, nikoli jako soud. Celý spor nakonec rozhodl vrchní soud, který postoj rady de facto stvrdil, rozsudek dokonce užívá formulace z některých stanovisek rady. (Pozn. 2003: Šlo o pravomocný rozsudek. Nejvyšší soud jej však posléze zrušil a celý spor vrátil úplně na začátek.) Tyto skutečnosti se běžný občan od našich médií nikdy nedozvěděl.
Třetí spor probíhá právě nyní okolo České televize. Pan Smoljak a spol. se řídí spíše emocemi, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zákony. Jsem si stoprocentně jistý, že s delším časovým odstupem se i tentokrát potvrdí, že jsem se ve svých postojích nemýlil.

Nikdy jsem před nikým netajil, natož před poslanci, kteří mě zvolili, že jsem hudebník. Lze se to koneckonců dočíst v každé výroční zprávě rady pro vysílání. Spíše sporadicky jsem také jako hudebník v minulosti vystupoval ve všech (zdůrazňuji ve všech) našich televizích, nikoli jen na Nově. Ale právě proto, že jsem také členem regulačního orgánu, vždy jsem sám, dobrovolně a předem svoje umělecké aktivity na obrazovce ohlásil. A honoráře jsem věnoval na dobročinné účely. Docela se bavím, když bojovníky za tzv. odpolitizování rad slyším volat, že v radách musejí zasedat odborníci, to znamená lidé s televizí profesně spjatí. Chudáci příští radní ještě netuší, jak snadným terčem se kvůli střetu zájmů stanou při první příležitosti, kdy se jejich rozhodování nebude někomu líbit. (Pozn. 2003: Do Knížáka a Fibingerové už se trefují. Trefování do Milera za jeho angažmá na ÚV KSČ skončilo přesně v okamžiku, kdy přešel na „správnou“ stranu.)

A když jsme u té odbornosti. Pracoval jsem jak v soukromé, tak ve veřejnoprávní televizi. Napsal jsem dvě velmi dobře přijaté knížky. Natočil jsem několik desek. Své názory, mediální i politické, již léta publikuji v tisku i na Internetu. Nevím, jestli je to dost či málo na členství v mediální radě. Jedním jsem si ale stoprocentně jist: po sedmi letech v takové radě mám dokonalý přehled o českém mediálně politickém zákulisí. A je mi jasné, že to leckomu nemusí být milé.

(leden 2001)

Krize ČT je teprve v poločase

(Pozn. 2003: Krátce po utlumení krize v České televizi se nejmilitantnější jádro redaktorů z redakce publicistiky vrhlo také na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Pátrali, natáčeli, fabulovali. Bylo to přesně v okamžiku, kdy rada vedla s Českou televizí správní řízení ve věci porušení zákona o vysílání během televizní vzpoury.)

Pořad Fakta si jistě může točit reportáže, jaké chce, třeba i o Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. A jestli Marek Vítek žije v představě, že soudný divák může brát vážně reportáže, které o radě točí redakce, která je v tom samém čase sama předmětem šetření právě tohoto orgánu, je to jeho věc. V celém civilizovaném světě by se mu však vysmáli a prozradili  mu, že si poněkud plete role. Rada je tu od toho, aby dohlížela na televize. Nikoli naopak. I Železný to (po správním řízení o odnětí licence) pochopil. Veřejnou kontrolu nad radou jistě zastanou píšící novináři a poslanci.

Podstatnější však je, že Vítek i mnozí další televizní vzbouřenci zřejmě žijí v představě, že celý spor o Českou televizi je u konce a oni že vyhráli. Nic není vzdálenějšího pravdě. Asi pana Vítka nepotěším, ale jsme teprve v poločase. A jestliže první polovina tohoto představení měla podobu lidové frašky, kde se vzbouřenci a s nimi sympatizující umělci a politici zaklínali duchy zákonů, potom druhá polovina bude mít podobu spíše komorní a bude patřit Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, právníkům a soudům. A ty se nemohou ani nebudou řídit legislativním spiritualismem, nýbrž fakty a literou zákona. Již teď radě leží na stole analýza usvědčující Českou televizi z několika set porušení zákona. Nikdo jistě nebude vzbouřence vyhazovat za to, že „vzdorovali mocným“. Za porušování zákonů – doufám – ano. (Pozn. 2003: RRTV nakonec udělila České televizi pokutu dva miliony korun, dle tehdy platného zákona o vysílání nejvyšší možnou.)

Vítek podivným způsobem žongluje také s reportáží Fakt ze senátní kampaně. (Pozn. 2003: Šlo o reportáž z chrudimského volebního obvodu, jejíž informační hodnota se blížila nule.) Proboha, za co bych se měl ČT mstít! Ta reportáž nepoškodila ani mne ani kteréhokoli z mých senátních protikandidátů. Jestli někomu ublížila, pak snad jedině České televizi. Proč? Protože byla neuvěřitelně slaboduchá. A jako člověk z branže navíc nemohu přehlédnout, že se na jejím natáčení podílelo asi tak dvakrát tolik osob, než je zvykem v jiných – efektivněji pracujících – televizích. Jenže Vítek se dopouští manipulace i zde. Šloufa a mne hází do jedné ohrádky mstivých nepřátel, zatímco Pitharta pasuje do role spravedlivého zastánce vzbouřenců. Jenže ani to není pravda. Byl to totiž právě Petr Pithart,  kdo navzdory své mírné sympatii vzbouřence hned zkraje upozornil, že každý, kdo bere zákony do svých rukou, musí počítat s tím, že za to později obdrží patřičný účet.

A s tím souvisí i poslední věc, jež na Vítka prozrazuje jeho sníženou schopnost vnímat realitu v celé její pestrosti. Langer, Dostálová nebo já bychom jen stěží mohli napsat podobný článek jako Jiří Kobělka (Pozn. 2003: překladatel, občasný spolupracovník MF Dnes). Vítek jaksi nepostřehl, že pan Kobělka má narozdíl od jmenovaných pro televizní rebelii v zásadě pochopení. O to více by měl vnímat, že i on chová pochybnosti, zda novináři – vzbouřenci (a já dodávám: při jejichž zjevení na obrazovce podstatné části diváků nebezpečně stoupá adrenalin) mohou nadále působit na veřejnoprávní obrazovce.

(MF Dnes, březen 2001)

Někteří redaktoři ČT jsou političtí „rasisté“

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila České televizi pokutu dva miliony korun za porušení zákonů během krize z přelomu roku. Jaké byly reakce některých redaktorů ČT, de facto hlavních viníků? Nepřekvapující, přesto šokující!

Jedna ze vzbouřeneckých aktivistek Daniela Drtinová okomentovala udělení pokuty slovy, že má pocit, jako kdyby nad ní vynášel rozsudek podjatý soudce, a dokládá to úvahou, že v radě mají převahu radní, které zvolili poslanci ODS a ČSSD. V podobném duchu se vyjádřili i někteří další redaktoři. Ponechme pro tuto chvíli stranou, že pro právní kvalifikaci porušení zákona, ke kterým v ČT došlo, hlasovalo dvanáct (!) ze třinácti radních. A ponechme stranou i to, že pro samotnou pokutu posléze hlasovalo osm radních (4 z 5 navržených do rady poslaneckým klubem ODS, 2 z 5 navržených ČSSD, 1 ze 2 navržených čtyřkoalicí a 1 navržený KSČM) a že se tedy jednalo o konsensuální rozhodnutí, které „neprotlačila“ žádná názorová skupina. Za připomenutí stojí i fakt, že rada se vůbec nezabývala politickými souvislostmi sporu, ale přísně se držela pouze zákona o vysílání.

Český občan, navyklý na „hradní nepoliticky politickou“ glorifikaci „nezávislosti“ a zpochybňování čehokoli stranického, nad  výroky Drtinové možná uznale pokývá hlavou, možná lhostejně mávne rukou. Její vyjádření si však zaslouží pozornost, protože je vyslovila nejenom právnička, ale také moderátorka prestižního pořadu veřejnoprávní České televize – Jednadvacítky. Přeložíme-li si je totiž do srozumitelné řeči, Drtinová nám jinými slovy říká: V této zemi by neměli rozhodovat lidé, jejichž politické či ideové přesvědčení je blízké ODS a ČSSD. Naopak v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a podobných institucích by měli hlasovat lidé „mimo prostor a čas“, protože jedině tak bude rozhodování konečně a definitivně nezávislé.

Drtinová a někteří další redaktoři ČT tak zcela programově zpochybňují základní mechanismy zastupitelské demokracie, kde jednotlivé orgány postupně odvozují svoji legitimitu jeden od druhého. Proč? Protože by rádi ignorovali výsledky svobodných voleb jako jediného kriteria pro rozdělení moci. Co na tom, že v radě, která se jim tak nelíbí, mají své zastoupení všechny relevantní názorové proudy. Dokonce i ty,  které by své zástupce ve sněmovně samy nikdy neprohlasovaly. Jenže to je přesně to, oč tu běží (!): Zastoupení mají, leč v síle, kterou stanovili voliči.

Už slyším kdejakého oponenta: Mediální rady mají být apolitické a nezávislé! Ano, nezávislé mají být, jenže nezávislé institucionálně. O politické bezpohlavnosti jednotlivců v radách zasedajících není v žádném zákoně ani slovo. To jen jedna názorová skupina se tu tisícerým opakováním svých dogmat snaží vytvořit dojem, že jde o nějakou danost. Reálně je to však utopická pitomost. Osmiletá zkušenost z členství v RRTV mi navíc říká, a opakuji to snad již posté, že největšími nahrávači politiků v mediálních radách nikdy nebyli ti, kteří se členstvím v nějaké politické straně transparentně hlásí ke svému názoru, nýbrž ti nenápadní, „nezávislí“, které obvykle nikdo ani nezná. Takto pojatá „hradní nepoliticky politická nezávislost“ není ve skutečnosti projevem žádné občanské společnosti, nýbrž neuvěřitelného pokrytectví. Rozum však zůstává stát nad tím, kolik lidí to dál a dál zobe i s navijákem.

Drtinová a její názoroví souputníci by si pro své představy o světě a pro své politické názory a favority chtěli z mocenského krajíce ukousnout více, než jim bylo přisouzeno ve volbách. A ve jménu svých představ neváhají zpochybňovat celý systém. Daniela Drtinová se svými výroky dopouští politického „rasismu“, protože zastáncům jiných názorů (paradoxně dokonce těch většinových, respektive ve volbách úspěšnějších) upírá jejich základní občanské právo podílet se na společenském životě. V případě právničky a redaktorky veřejnoprávní instituce je to věc šokující a neodpustitelná.

(říjen 2001)

RRTV není slepá

Když Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání odložila podnět k pořadu Karpaty Off-Road, který natočilo a odvysílalo brněnské studio České televize a který se stal záminkou k denunciaci ředitele Zdeňka Drahoše, jako neopodstatněný, vycházela z analýzy svého programového oddělení. Aby toto stanovisko bylo zcela nestranné, pracovali na vyhodnocení zmíněného pořadu tři pracovníci tohoto oddělení nezávisle na sobě. Dospěli ke shodnému závěru: neshledali porušení zákona. Rada se posléze pouze ztotožnila s názorem svého odborného útvaru.

Za zmínku také stojí, že zcela nezávisle na radě ke stejnému závěru dospěly také tři analýzy, které na objednávku České televize vypracovaly Rada pro reklamu, Asociace reklamních agentur a Asociace public relations agentur.

Neberu Tomáši Pecinovi (Britské listy) právo na odlišný názor. Problém však zřejmě bude v nastavení hodnotících kritérií. Pokud bychom je vykládali zcela rigorózně, asi by nebylo možné v televizi odvysílat jakýkoli sportovní přenos a stejně by nebylo možné natočit jakýkoli motoristický dokument.

(březen 2001)

Proč si odboráři z ČT volí do čela xenofobní demagogy?

(Pozn. 2003: Odborářský funkcionář z České televize zaslal do poslanecké sněmovny podnět k odvolání Milana Knížáka z Rady ČT a Petra Štěpánka z RRTV. Hlavním důvodem bylo to, že se jmenovaní zúčastnili besedy o médiích, kterou v Hradci Králové na akademické půdě společně uspořádaly vzdělávací sdružení CEVRO a zdejší univerzita. Dokonce si oba dovolili říkat své vlastní názory.)

Nad výplody pana Jiřího Černého by bylo možné mávnout rukou a nechat věcem volný průběh. Koneckonců opravdu každý má právo si stěžovat a dávat podněty, kde chce. Kdyby však jejich autorem byl skutečně obyčejný občan – koncesionář, za kterého se pisatel snaží vydávat. Jenže pan Černý (prosím neplést s publicistou Jiřím Černým) je odborářským funkcionářem v České televizi. Z tohoto důvodu je vlastně dobře, že se takhle rozepsal, protože nám dává nahlédnout do českotelevizní odborářské duše a umožňuje nám vytvořit si představu, co je to (Dekoj a spol.) vlastně za lidi. Vidíme, s kým máme tu čest: S lidmi, kteří nectí opačný názor druhého. S lidmi, kteří si pletou odborářská práva s politickým vydíráním. S lidmi, kteří každou chvíli vyhrožují stávkou v instituci, která není o nic víc jejich než každého z nás.

Je mi to téměř trapné s xenofobním panem odborářem polemizovat, protože mám nepříjemný pocit, že se vlastně hájím, ač ani v nejmenším nemám proč. Ledaže by v této zemi už neexistovala svoboda slova, svoboda politického přesvědčení a svoboda shromažďování. Jako kdyby lidé s konzervativně liberálním pohledem na svět si nesměli ustavit svoje občanské sdružení, třeba CEVRO. Jako kdyby kterýkoli politik, třeba Langer, nemohl stát v jeho čele. Jako kdyby takové sdružení nesmělo, ať už samo nebo ve spolupráci s kýmkoli jiným, třeba pedagogickou fakultou, uspořádat besedu, kam si pozve dva členy mediálních rad dle své libosti a vlastního uvážení. Jako kdyby v mediálních radách nesměli zasedat a nahlas říkat a uplatňovat názory lidé, kteří reprezentují minimálně 30 procent spřízněných voličů. A takhle by se dalo pokračovat dál a dál. 

S lidmi typu pana Černého se však vlastně ani polemizovat nedá. Namísto věcné diskuse, střetu myšlenek či prosté koexistence lidí a institucí různých názorů a zájmů volí politický útok, žalují u poslanců, názorového oponenta chtějí odvolat, zlikvidovat. Jakákoli lež je jim v jejich snažení dobrá. A tak z profesně odborné besedy, která se konala začátkem loňského prosince, kde o stranické politice nepadlo ani slovo, udělají předvolební mítink. Sami však neváhají pár měsíců posečkat a „kauzu“, patřičně překroucenou a zpolitizovanou, otevřít pár týdnů před volbami. Rozstříhané poznámkové kartičky, jež neopustili ruce dvou diskutujících, vydávají za letáky, dokonce podprahové (?!?!). Nic jim nebrání pokoutně si besedu nahrávat, aniž by považovali za slušnost mít k tomu od aktérů svolení.

Pan Černý mi může být ukradený. Česká televize mi však ukradená není. Možná nejsem jediný, koho by zajímalo, co řadové odboráře v ČT vede k tomu, že si do svého čela volí xenofobní demagogy.

(duben 2002)

Knížák a Fibingerová neporušují zákon

Mýlí se MF Dnes a mýlí se i renomovaná právnička Helena Chaloupková. Ani Helena Fibingerová ani Milan Knížák nijak neporušují zákon o České televizi. Člen Rady ČT je radním samozřejmě i tehdy, když si ráno čistí zuby, když obědvá nebo když jde ve svém volnu na mítink politické strany, ale nevykonává v ten okamžik svou funkci. Svou funkci naopak vykonává, když se účastní zasedání rady. A tam by měl sedět sám za sebe, nikoli za nějakou stranu. Toto měli zákonodárci na mysli, když do zákona o ČT vložili ustanovení (§ 5 odst. 2), že člen rady nesmí vystupovat ve prospěch stran při výkonu své funkce v radě. Přísnější úprava platí podle nového vysílacího zákona pro členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Členům RRTV zapovídá vystupovat ve prospěch stran nejen při výkonu své funkce. Jinými slovy: paní Fibingerová či pan Knížák – jako členové Rady ČT – mohou na jakémkoli předvolebním mítinku povídat, co chtějí. Já – jako člen RRTV – od loňského července ne. Toto říká litera zákona. Na duchy jsou experti jinde.

(červen 2002)

Novinářský aktivismus ve zpravodajství ČT

Divák, jenž sledoval rozhovor s Miroslavem Antlem v Událostech a komentářích (ČT 14. 10. 2002) se nestačil divit. Proč? Protože rozhovor spíše připomínal oslavnou ódu na chrabrého policejního reka, než povídání s mužem, který od policie vlastní vinou odchází s ostudou. Antlova údajná jedna ranní sklenka slivovice, po které měl odpoledne stále ještě více než  půl promile alkoholu v krvi, sice nedosahuje kvalit Kavanovy francovky vtírané do krku, ale rozhodně pochází ze stejné pohádkové knížky. Co na to moderátorka? Nic. Dál mediálnímu oblíbenci klade otázky z rodu bezzubých.

Ve stejný den v Událostech jsme mohli vidět také příspěvek o bytovém družstvu z Rychnova nad Kněžnou. V roli kladného hrdiny v reportáži Vlastimila Weinera vystupoval předseda Svazu českých a moravských bytových družstev Ivan Přikryl. A co je na tom divného, že se předseda svazu bytových družstev vyjadřuje ke kauze bytového družstva? Skoro nic, jenom ta zvláštní náhoda, že Ivan Přikryl právě v okrese Rychnov nad Kněžnou kandiduje za ČSSD do senátu a volby jsou příští týden.

(říjen 2002)

Rada ČT v roli mouřenína

Rada České televize se minulé pondělí sešla na mimořádném zasedání. Jediným bodem programu bylo odvolání generálního ředitele ČT Jiřího Balvína. Stačilo málo a zdařilo se. Teď prý někteří chystají repete. Člověk neznalý poměrů v našem mediálním rybníku, by z toho vyvozoval, že veřejnoprávní televize je na pokraji krachu, a situace proto žádá radikální neodkladné řešení. Ve skutečnosti však Česká televize normálně vysílá, začala se postupně zeštíhlovat, nastartovala restrukturalizační program, ba dokonce i přes složitou finanční situaci po několika letech začíná zvyšovat vlastní dramatickou tvorbu. Ano, Česká televize má jistě i problémy, ale která veřejná instituce je nemá?

Proč jsme tedy svědky opakované frašky s odvoláváním generálního ředitele? Důvodů je několik. Za prvé: nová vládní garnitura si do televize chce dosadit své lidi. Za druhé: zahájená restrukturalizace televize ohrožuje ekonomické zájmy vlivných skupin. Těch samých, co revoltovaly proti Jiřímu Hodačovi. Za třetí: končí angažmá Iva Mathé na Hradě. Za čtvrté: někteří radní si s Balvínem vyřizují osobní účty.

Kombinace všech těchto důvodů pak vytváří absurdní obrazy, jako je třeba tento: Nesmiřitelný kritik Hradu Milan Knížák umetá hradnímu kancléři cestičku z Hradčan zpátky na Kavčí hory.

Rada ČT vůbec nepochopila, že jejím posláním není týden co týden úkolovat, kontrolovat a známkovat generálního ředitele, nýbrž z povzdálí dohlížet a případně jemně korigovat směřování televize. Namísto toho rada pod vedením předsedy Jana Mrzeny nastoupila sebevražednou cestu. Pasovala se do role druhého ředitele, aniž by však za své skutky nesla faktickou odpovědnost. 

Světly reflektorů zaslepeným radním vůbec nedochází, že až splní úkol, který jim našeptávají politici v čele s Lubomírem Zaorálkem, vypukne druhá polovina této frašky. Bude se jmenovat likvidace Rady ČT. Mouřenín splní úkol a bude muset odejít. Po právu. Poslušných mouřenínů nám netřeba.

(listopad 2002)

Taxi, prosím? Ne, děkuji!

Překvapuje mne, kolik se v posledních dnech mezi novináři vyrojilo právních odborníků. Od boku střílejí argumenty, že s pořadem České televize Taxi, prosím je všechno v pořádku. Zároveň zpochybňují či přímo zesměšňují komunistickou poslankyni Zuzku Rujbrovou, která celou kauzu svojí stížností odstartovala. S Rujbrovou přitom nemusíme souhlasit, co se týká jejích politických názorů, ale odbornost v právních záležitostech jí jistě upřít nelze. Touto kauzou se již zabývala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), Český rozhlas 1 – Radiožurnál odvysílal na toto téma besedu. Paradoxní je, že, odmyslím-li si tradičně hulvátskou formu vystupování předsedy FITESu Jana Krause,  jeho argumenty v rozhlasové debatě byly věcně prakticky stejné jako ty, co jsem užil i já při rozpravě na zasedání RRTV. Jaké? Za prvé: Česká televize vysílá záznamy výpovědí taxíkem svezených občanů s jejich dodatečným písemným souhlasem. Za druhé: Pořady založené na podobném principu skryté kamery nejsou ani na našich obrazovkách žádnou novinkou, stačí si připomenout všechny ty Ptákoviny, Na palmě apod. Tak proč tolik rozruchu zrovna kolem Taxi, prosím? Tady však jakákoli podobnost s Krausem končí.

Zatímco Kraus, tradičně neschopný slyšet, natož připustit jediný věcný argument názorového oponenta, odešel z rozhlasové debaty nepochybně přesvědčený o své neomylnosti a vševědoucnosti, stejně jako do ní přišel, já jsem byl po rozpravě na RRTV nucen svůj názor pod tíhou právních argumentů korigovat. Proč? Protože věc je přece jenom o něco složitější, než jsou ochotni připustit někteří novináři, již své názory zřejmě opírají spíše o osobní sympatie a antipatie k aktérům, než o právní rozbor problému. Podstatné argumenty jsou dva. Mezi Ptákovinami a podobnými pořady založenými především na gagu a Taxi, prosím, kde se natáčejí, ba dokonce přímo mámí soukromé výpovědi, je jistý kvalitativní rozdíl. A hlavně: chce-li někdo natáčet vaše osobní výpovědi, nestačí k tomu dodatečný souhlas, podle zákona je třeba předchozí souhlas.

RRTV sice případ ještě neuzavřela, přesto si dovolím předvídat výsledek. Pořad Taxi, prosím neporušuje zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, proto rada věc odloží. Pořad je však zřejmě v rozporu s jiným zákonem, a proto se věcí zcela oprávněně zabývá také Úřad na ochranu  osobních údajů. Jsem přesvědčen, že kdyby se kdokoli z natočených zákazníků „taxikářů“ Krause a Duška obrátil na soud a žádal náhradu, uspěje. Za paradox doby lze označit, že za práva a svobody občana se bere komunistická poslankyně, zatímco částí veřejnosti oblíbený, leč samozvaný tribun lidu hájí právo na šmírování ve jménu legrace. Dodejme – legrace jemu zaplacené.

(listopad 2002)

FITES pěkně po bolševicku

(Pozn. 2003: Český filmový a televizní svaz a Asociace režisérů a scénáristů poslaly koncem listopadu 2002 otevřený dopis pěti členům Rady ČT, kteří nehlasovali pro odvolání Jiřího Balvína. Po jeho přečtení na mne dýchla atmosféra dob minulých. Inspirace byla natolik silná, že jsem neodolal stvořit text podobné úrovně. Možná se v tom zrcadle někdo spatří.) 

Věc: rezoluce pracovního kolektivu

Soudruzi z FITESu a ARASu mají naprostou pravdu, když se otevřeným dopisem obracejí na hrstku neposlušných členů Rady České televize. Každý poctivý dělník, rolník, ba i příslušník občas pracující inteligence nemůže zůstat stranou a musí je podpořit. Nelze přece připustit, aby několik nezodpovědných pomýlených individualistů blokovalo prosazení generální linie na odstranění generálního ředitele ČT, jakéhosi Balvína. Zvláště když toto snažení je v souladu s direktivami předních soudruhů naší milované strany a vlády.

Nelze nevidět, že svéhlavý Balvín, ruku v ruce se svými nohsledy, patolízaly a Drahoši, svými škůdcovskými činy omezil v tvůrčím rozletu řadu předních a osvědčených umělců a jiných soudruhů. Tito umělci a tvůrčí pracovníci mají naší plnou podporu a důvěru. Těšíme se, že i nadále se na televizních obrazovkách budeme setkávat s jejich, přesněji jen a jen s jejich, povedenými díly.

Rezoluce pracovních kolektivů mají v naší revoluční historii své nezanedbatelné místo a pěknou tradici. Odkaz našich dědů a otců (ale i matek, šroubů, strýců, tet, bratranců, sestřenic, zeťů a několika snach) zavazuje i nás. Vzpomeňme na odvážné a jasnozřivé postoje našich pracujících při procesech se škůdci a zrádci v padesátých letech. Vzpomeňme na hrdinské vzepětí celé naší kulturní fronty v roce 1977, kdy jako jeden muž statečně odsoudila skupinku chartistických ztroskotanců a samozvanců. Svojí ocelovou pěst a revoluční odhodlání předvedla naše kulturně mediální fronta i v době tzv. televizní krize. I tehdy jsme ji podpořili na táborech lidu a proradného cizáka zahnali zpátky za lamanšský kanál.

Plně podporujeme soudruhy z FITESu a ARASu v jejich spravedlivém úsilí pohnat k zodpovědnosti hrstku nepřizpůsobivých radních, kteří svojí umíněností brání prosazení té jediné správné linie. Pokud tito lidé nepochopí sílu naší Pravdy (a Lásky), zatočíme s nimi! Pěkně po bolševicku!
Za (vaše) další tvůrčí činy ve jménu (vašich) lepších zítřků! Ani jedny Vánoce bez televizní revoluce!

Jménem kolektivu pracujících, nezaměstnaných a bezdomovců z výčepu „U kulatý báby“

Petr Štěpánek

(listopad 2002)

Zaorálek není Klaus

Zkouším si představit, co by se dělo, kdyby si bývalý předseda poslanecké sněmovny Václav Klaus (ODS) zval na návštěvu jednotlivé členy Rady České televize pěkně jednoho za druhým, probíral s nimi situaci ve veřejnoprávní televizi a našeptával jim svoje názory a řešení.

Ruml s Buzkovou by už měli sbalený spacák, Kraus se Svěrákem by svolávali tábor lidu na Václavák, Komers by navlékal maskáče a náušnici, Dekoj by troubil do stávky nestávky a kulturně mediální fronta by secvičovala živý betlém pro Události. Chemické záchody a proviant by už byly na cestě. Stejně jako moudří novináři ze západoevropských zemí, kteří by opět psali o boji za svobodu slova a dusili v sobě tichou závist, že takovýhle brajgl by jim doma netrpěli.

Když přesně tohle koná dnešní předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek (ČSSD), je ticho po pěšině. A kdyby dělal jen to. Prostřednictvím své přítelkyně tento vrcholný politik nejsilnější vládní strany a jeden z nejvyšších ústavních činitelů země ovlivňuje i poměry v ostravské redakci zpravodajství. V doprovodu Aleny Müllerové (ČT) zase navštěvuje a podporuje jednu nespokojenou nátlakovou skupinu v rozhádaném televizním Brně.

Zaorálkovo jednání je samozřejmě ostudné. Ještě větší ostuda jsou však zavřené oči a ústa novinářů.

(listopad 2002)

Obrátí se Balvín na soud?

Základní teze: Zatímco občan může dělat všechno, co zákony nezakazují, státní orgány a veřejné instituce mohou dělat pouze to, co jim zákony dovolují.

Dle zákona o České televizi § 8 odst. 1: Do působnosti Rady (České televize) náleží: a) jmenovat a odvolávat generálního ředitele …

Rada ČT však nemůže generálního ředitele odvolat jen tak, protože se jí zrovna zachce. Paragraf 9 odst. 6 stejného zákona říká: Generální ředitel může být z funkce Radou odvolán, zejména neplní-li Česká televize opakovaně úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání podle tohoto zákona (§ 2 a 3) nebo povinnosti vyplývající ze zvláštních právních předpisů  nebo nenaplňuje-li svými programy zásady Kodexu České televize. Rada odvolá generálního ředitele z funkce, jestliže generální ředitel poruší své povinnosti stanovené zákonem nebo Statutem České televize anebo přestane-li splňovat předpoklady pro výkon funkce stanovené tímto zákonem.

Není samozřejmě sporu o tom, že by Česká televize mohla všechny své úkoly plnit ještě lépe. Ale to, že ČT opakovaně neplní úkoly veřejné služby podle tohoto zákona, konkrétně vše, co předepisují paragrafy 2 a 3,  nebo že neplní povinnosti vyplývající ze zvláštních právních předpisů, tedy zákonů o vysílání, o reklamě apod., nebo že svými programy nenaplňuje zásady Kodexu České televize prostě není pravda. Natož aby tak činila opakovaně. Taktéž není pravda, že by generální ředitel porušil své povinnosti stanovené zákonem nebo Statutem České televize anebo že by přestal splňovat předpoklady pro výkon funkce stanovené tímto zákonem.

Jestliže se Rada ČT rozhodne k tak razantnímu řešení, že odvolává generálního ředitele, navíc rok poté, co jej sama instalovala, dalo by se očekávat, že naprosto precizně a nezpochybnitelně svůj postup předem zdůvodní. Namísto toho radní Milan Knížák a Petr Kučera zpracovali o Balvínově ročním působení amatérský a v mnoha aspektech lživý materiál. Viz oponentura Jany Dědečkové, již lze nalézt na Virtually či v Britských listech. (Mimochodem: jen slepý nevidí, že ona tolik vysmívaná „hospodská“ z Krkonoš v odbornosti, věcnosti a přesnosti o několik tříd převyšuje zmíněného generálního ředitele Národní galerie i další.) Na základě tohoto amatérského materiálu se Rada ČT pokusila Balvína odvolat na mimořádném zasedání svolaném jen za tímto účelem. Proč na mimořádném? Existovaly nějaké důvody neodkladného řešení? Jestli ano, proč nebyly sděleny veřejnosti? Odvolání se nezdařilo a rada zřídila speciální skupinu pro komunikaci s generálním ředitelem. Aniž by tato skupina s Balvínem prohodila byť jediné slovo, odvolávalo se znovu hned na dalším zasedání, aniž by však takový jednací bod byl vůbec na programu. K tak závažnému aktu, jakým je sesazení generálního ředitele veřejnoprávní televize, došlo v bodu „stížnosti a podněty“ (!?!?). Žádná diskuse se prakticky nevedla. Balvínovi vůbec nebylo umožněno se k celé věci vyjádřit. Stihl pronést jenom cosi o tom, že podobně postupoval prokurátor Urválek. Navíc: Hlasovalo se aklamací, ač k jeho zvolení došlo volbou tajnou. Rada nakonec odvolání generálního ředitele zdůvodnila především údajným porušením manažerské smlouvy. Smlouvu ale vypracovala sama. Svůj vlastní dokument tedy postavila nad zákon.

Na druhou stranu se ale vlastně není co divit. Rada ČT má zářný příklad v samotných poslancích. Abych se nedopouštěl nepřípustné paušalizace, jde konkrétně o poslance Unie svobody, části ČSSD a několika jedinců z KDU-ČSL. Ti také neustále vyhrožují odvoláváním – pro změnu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání –, aniž by to mělo oporu v zákoně. I v tomto případě zákon explicitně uvádí důvody, za co lze radu nebo její členy odvolat. Že žádný z těchto důvodů není naplněn, však tyto politiky evidentně netrápí.

Kdybych byl na místě Jiřího Balvína, obrátil bych se na soud. Už pro to furiantství. A královsky bych se u toho bavil. Procento možného úspěchu je vysoké a vytvoření precedentu, že bránit se politické zvůli stojí za to, je v době bujícího politicky motivovaného právního avanturismu nanejvýš potřebné.

P. S. Dopředu dvě poznámky pro všechny, kteří okamžitě spustí, ať si zametu před vlastním prahem.

Problém Rady pro rozhlasové a televizní vysílání se od Rady ČT podstatně liší. Kupříkladu právě ve sporu o Novu je RRTV paradoxně vytýkáno nikoli to, že by porušovala české zákony, nýbrž to, že je důsledně dodržovala a totéž požadovala i po zahraničních investorech.

Na kritice dodržování (nikoli nedodržování !!!) českých zákonů stojí i dílčí verdikt stockholmské arbitráže. Sami arbitři se tím však dostali do rozporu s pravidly UNCITRAL, podle kterých je arbitrážní řízení vedeno. Tato pravidla předepisují, že má být respektováno právní prostředí té které země. Viz separátní nesouhlasné stanovisko arbitra JUDr. J. Hándla, jež je k dispozici na stránkách ministerstva financí (www.mfcr.cz) v rubrice Různé.

(prosinec 2002)

Televizák a cifršpión aneb Fraška v ČT pokračuje

Kdyby zasedání Stálé komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny navštívil člověk neznalý našeho mediálního rybníka, zřejmě by jen nevěřícně kroutil hlavou. Viděl by místopředsedu Rady ČT Fantu, jak není s to odpovídat na dotazy poslanců o podrobnostech důvodů, proč vlastně generálního ředitele odvolali. Slyšel by řadu věcných argumentů odvolaného Balvína, který ony „důvody“ logicky bod po bodu vyvrací. Viděl by radního Knížáka, který namísto aby argumentoval, se zvedne a uraženě odejde. Zíral by na radní Šilerovou, jak namísto toho, aby řekla, co všechno rada udělala pro to, aby ČT nebyla nekontrolovatelnou černou dírou, vyčítá poslancům, že nerozhodli, aby občané do díry museli sypat ještě více. Slyšel by také, jak se radní, kteří odvolali Balvína, rozplývají nadšením nad prvními kroky prozatímního ředitele Klimeše. Snad aby sami sobě vystavili potvrzení o správnosti svého vlastního postupu.  Potíž je v tom, že dílem Klimeš pokračuje pouze v tom, co nastartoval odvolaný Balvín. Dílem spouští to, za co by kdykoli jindy byl ředitel veřejnoprávní televize naopak plísněn a posléze odvoláván. Nabízí totiž sice vyrovnaný rozpočet, ale nikoli jako výsledek ucpaných děr, kudy teče, nýbrž jako výsledek omezení výroby nové původní tvorby. Česká televize chystá více repríz a cizí produkce. Prý to dokonce může zvýšit sledovanost. Nějak všem uniká, že tím však mizí ten hlavní důvod, proč si společnost veřejnou televizi vůbec vydržuje.

Balvín jistě není bezchybný manažer. Ale jedno mu upřít nelze: Je to televizák tělem i duší. Přes všechny finanční obtíže vždy trval na tom, že televizi dělá televizí právě původní tvorba. A aby ji udržel a postupně navyšoval, kráčel po tenkém laně sporů s radou o rozpočet. Je neoddiskutovatelné, že právě pod jeho vedením se po několika letech útlumu začalo v ČT v tomto směru blýskat na lepší časy. Poučení (a obávám se, že i nepoučení) laikové z Rady ČT však nyní rozhodli jinak.  Cifršpión Klimeš nabídl na první pohled jednodušší cestu. Vede ale správným směrem? Radní (si) zatím tleskají. Ale jak dlouho to nadšení paralelnímu čtrnáctihlavému generálnímu řediteli vydrží? Do příštího koberečku u předsedy sněmovny?

(prosinec 2002)

Tak vám teda pěkně děkuju, pane Knížáku!

Na Milanu Knížákovi se mi vždycky líbilo, že je to originál, ke kterému neexistují kopie. Imponovalo mi, s jakým zaujetím hájí právo na jinakost. Nejen pro sebe, ale pro kohokoli. To všechno ještě neznamená, že jsem s ním vždy a ve všem souhlasil. Přesto a právě proto jsem uvítal jeho zvolení do Rady České televize. Teď jsem však poněkud na rozpacích. Knížák si svoji jinakost vybral v ten nejnevhodnější okamžik a spolu s několika dalšími radními, které asi nelze považovat za milovníky duchů zákonů, se projevil jako politický amatér a naivka. Bez jejich zvednutých rukou by totiž tradiční zastánci televizní rebelie v radě (Kohák a spol.) neměli při likvidaci ředitele šanci. Zvednutou rukou při odvolávání Jiřího Balvína si Milan Knížák možná vyřešil své osobní – a připouštím, že v něčem možná i oprávněné – výhrady vůči generálnímu řediteli. Jistě se také zavděčil ministru kultury Pavlu Dostálovi, z jehož požehnání sedí dál v křesle generálního ředitele Národní galerie, ač většina Dostálových soudruhů skřípe zuby. Jestli však Knížák podlehl představě, že odvoláním ředitele posune Českou televizi kýženým směrem, jediným výsledkem je zatím pouze spokojenost televizních odborářů, seškrtání rozpočtu na původní tvorbu a skandální návrat těch nejprovařenějších vzbouřeneckých redaktorů. Jejich opuštění obrazovky přitom byl pro obnovení důvěryhodnosti veřejné televize nezbytný krok a jedna z největších Balvínových zásluh. Jsem poslední, kdo by chtěl komukoli bránit v jeho novinářském štěstí. Jen si zdaleka nejsem jistý, zda všichni ti navracející se redaktoři již prošli patřičnou karanténou a zda u nich nehrozí recidiva, že při první příležitosti zase povýší svoje vlastní zájmy a názory nad zákony a ukradnou si obrazovku sami pro sebe. Jelikož o tom vůbec nejsem přesvědčen, nezbývá mi než konstatovat: Tak vám teda pěkně děkuju, pane Knížáku!

(prosinec 2002)