Ukradená televize

Když jsem po patových volbách 1996 napsal pro Lidové noviny komentář Nepovedený kus dramatika Havla, byl jsem jedním z prvních, kdo nahlas vyslovil pochyby nad konáním Václava Havla. Bylo to dávno před pokryteckým rudofinským projevem, jímž hlava státu vyhlásila v zemi blbou náladu, dávno před Sarajevem, dávno před vrcholným číslem nepolitické politiky, televizní krizí.

Když jsem v prosinci 1999 na kongresu ODS v Liberci přednesl svůj projev, byl jsem jedním z prvních, kdo nahlas poukázal na propojení části politických a novinářských elit, deroucích se k moci nestandardními metodami. Akce Děkujeme, odejděte! byla v tu chvíli v plném proudu, televizní krize dosud před námi. Už tehdy jsem jako řešení navrhoval, že především je třeba o těchto věcech nahlas mluvit.

Když jsem v roce 2000 kandidoval do senátu a mým hlavním soupeře byl Petr Pithart, napsal jsem krátkou glosu o politických turistech, kteří by za všech režimů chtěli na kůru zpívat první hlasy. I tenhle text je opět aktuální. 

Nejsem blázen, jenž si do smrti vystačí s repertoárem kritiky nepolitické politiky, Sarajeva či televizní krize. Dobře si uvědomuji, že pro budoucnost české pravice bude nejlépe, když tato slova a témata vypustíme ze svého běžného slovníku. To však neznamená, že by pro historii nemělo zůstat zaznamenáno, o co ve skutečnosti šlo.

A ještě drobná poznámka k vypůjčenému názvu této kapitoly. Karle, přepni to! aneb Politika pro každého se jmenoval publicistický magazín České televize. Na jeho přípravě jsem se kdysi podílel. Dodnes je pro mě důkazem, že i politická publicistika se dá ve veřejnoprávní televizi dělat – když se chce a když se to umí –  zostra a přitom laskavě a s humorem. Alespoň občas.


Nepovedený kus dramatika Havla

Volby 96: Všichni na jednoho!

Na jedné straně prezident Václav Havel, statečný disident, uznávaný dramatik, morální autorita a respektovaný státník, na straně druhé premiér Václav Klaus, rovněž respektovaný státník, ale také vynikající ekonom, neúnavný esejista a obratný politik, sveřepý mistr umění možného. To jsou – obrazně řečeno – dvě strany jedné mince, dva portréty z průběžně tvrdnoucí české koruny. Jsou ale obě strany mince skutečně stejně tvrdé? Letošní volby nabízejí odpověď.

Byly to volby o tom, zda si Česká republika zachová svůj ve světě tak ceněný přímý transformační kurs nebo zda nabudou vrchu socialistické resentimenty nejrůznějšího druhu. Volby na jedné straně všeobecně hodnocené jako korektní, na straně druhé volby poněkud zvláštní, protože typu: všichni na jednoho. Podivnou roli v nich sehrál právě dramatik Václav Havel.

Česká republika je závodník s časem ve vyprahlém údolí mezi socialismem a svobodnou tržní společností. Ochota některých občanů snášet i nepříjemné stránky reforem klesá v čase v přímé úměře se vzdáleností, kterou jsme již urazili, a růstem čtverce našeho vlastního zapomnění na doby minulé. Smrtelným nebezpečím je fakt, že reformu je sice třeba uvádět v život co nejrychleji, běžec však musí doběhnout, nikoli padnout.

Při vší úctě k vůdčím aktérům tohoto pomyslného závodu, je třeba říci, že jako hlavní garant našeho doběhnutí není ve společnosti vnímán ani bonvivánský Jan Kalvoda, veselý to brach s dýmkou a oblíbený diskutér intelektuálských kruhů se svojí z politologického hlediska de facto nadbytečnou ODA, ani selsky vypočítavý Josef Lux se slámou v botách (což vůbec nemyslím hanlivě) s přespříliš lavírující KDU-ČSL a populárními – přesněji spíše populistickými – hesly o poctivých důchodech a doživotí (Pozn. 2003: Třikrát a dost. Vzpomene si na to ještě někdy klidná síla?).

A už vůbec tímto garantem není Miloš Zeman. Po jeho nástupu do čela sociální demokracie a vyhlášení tažení na hlavní vchod Strakovy akademie za pomoci krčních chvatů začala tato – do té doby relativně důvěryhodná – strana přitahovat společnost nejroztodivnějšího druhu: bolševikobijce z kandidátky KANu Ringo Čecha, postkomunisty z Obrody, komunisty z KSČM, pohrobky LSU včetně politického fluktuanta a hrobaře národních socialistů Jiřího Vyvadila, slušovického Františka Čubu, „holky Kabrhelky“ či Michala Krause, který stihl během čtyř parlamentních let převléknout čtyři politické dresy. (Pozn. 2003: Kariéra služebně nejstaršího českého poslance úspěšně pokračuje. Ve volbách do senátu ve svitavském obvodě sice v roce 2000 neuspěl, stále byl však poslancem. O dva roky později už byl pro změnu na čele liberecké kandidátky ČSSD do poslanecké sněmovny.) Záhy přibyli i někteří přeběhlí republikánští poslanci, proslulí z „představení“ při volbě prezidenta. Má cenu pokračovat? A tehdy přišla chvíle geniálního rétora Zemana. Sterým opakováním klišé o moderní evropské levicové straně nalakoval tento slepenec čekatelů na moc do přijatelné podoby. Lidská paměť je prostě krátká. Korunu všemu pak však nasadil Václav Havel, když tomuto spolku krátce před volbami vystavil průkaz totalitní „bezinfekčnosti“.

I přes řadu tu více tu méně oprávněných výhrad je reformě naladěnou veřejností jako hlavní tahoun a garant transformace vnímán Václav Klaus a jeho ODS. Přesto (nebo právě proto?) letošní volby proběhly pod heslem: všichni na Klause! Že se Josef Lux a Jan Kalvoda soustředili ve volební kampani více na kritiku ODS než na opoziční ČSSD je sice těžko omluvitelné, dá se to však ve volebním klání pochopit. Vždyť koneckonců lovili voliče ve stejných vodách jako ODS. Méně pochopitelná je už role, již sehrál prezident Havel. On totiž žádné voliče lovit nemusel. Přesto na Klause vyrukoval v jednom šiku s Luxem, Kalvodou a mnoha dalšími. Nevyčítám prezidentovi, že říká svůj názor, na to má jistě stejné právo jako kterýkoli jiný občan. Jako prezident však má vyšší odpovědnost než řadový občan. A měl by proto vážit nejen co říká, ale také kdy to říká. Pak by se nemohlo stát, že namísto toho, aby Klausovi znavenému během vyprahlým údolím podal v nejvhodnějším okamžiku osvěžující pohár vody, raději přihlížel, jak mu spoluběžci nastavují nohu, a sem tam si sám přisadil.

Havlova vize svobodné občanské společnosti je docela hezká a možná se v konečném důsledku zase ani tak moc neliší od Klausovy vize společnosti svobodných občanů. Problém je v tom, že zatímco vizionář Havel se svými polistopadovými tématy – obvykle chybně načasovanými – v praxi většinou příliš neuspěl, Klaus svoje vize cílevědomě a trpělivě naplňuje po malých, tu realistických, jindy pragmatických krůčcích ku prospěchu celé společnosti. Zároveň tím občanům nabízí unikátní a v budoucnosti hned tak se neopakující příležitost historického úniku ze svazujících českých plebejských levicových tradic.

Havel naopak nejenže opět chybně vyhodnotil načasování některých svých kroků a témat, ale nedohlédl bohužel ani na druhou stranu oné pomyslné české mince. Dramatik na pražském hradě přecenil své kombinační schopnosti a zapomněl, že všední život není divadelní hra, ve které lze aktérům předepisovat role, charaktery a sílu. Václava Havla samozřejmě nelze podezřívat ze zlých úmyslů (Pozn. 2003: Po rudolfinském projevu, Sarajevu, Děkujeme, odejděte! a televizní krizi už si myslím, že lze.), problém je v tom, že cesta do pekel bývá mnohdy dlážděna úmysly dobrými. A tak smutným paradoxem zůstává, že patový výsledek voleb posílil právě roli prezidenta. Nebezpečí zpomalení transformačního procesu naší republiky a rozostření jejího obrazu v zahraničí je však příliš vysokou cenou.

(Lidové noviny, prosinec 1996)


Tošovského vládní bastard

Česká republika má od pátku novou vládu. Ve všeobecném poplácávání po zádech, jakáže to báječná polopolitická, poloúřednická vláda byla sestavena, se příliš nedostává sluchu hlasům poněkud střízlivějším. Výsledkem Havlova, Luxova a Tošovského měsíčního snažení totiž je kabinet, který nejenže naší republice nepřinese politické zklidnění, ale naopak díky svému složení bude napětí ještě více akcelerovat. Triumf totiž krátkodobě slaví zcela nesystémové řešení, které evokuje řadu neblahých českých specialit – „tatíčkovství“, hradní pětku (čtyřku, trojku), zákulisní dohody. Řešení, jež navíc ignoruje, že volby se nekonají pouze pro parádu, nýbrž proto, aby lidé sami rozhodli, jak veliký mocenský krajíc si ta která politická strana ukrojí. Namísto toho se s prezidentovým posvěcením ujaly vlády dvě nejslabší parlamentní strany a s nimi několik jednotlivců, kteří v kabinetu reprezentují jen a jen sami sebe. Téměř zapomenuté dračí sémě nepolitické politiky opět vystrčilo rohy a parlamentní demokracie dostala na frak.

Kdyby prezident a nový premiér skutečně chtěli uklidnit situaci a nikoli zvýhodňovat v nadcházejícím neodvratném volebním klaní některé politické síly, nabízela se možnost sestavit skutečně úřednickou vládu. Úřednickou nikoli v prvorepublikovém smyslu, kdy se takto nazývaná vláda nemusela ucházet o důvěru parlamentu – což současná ústava nezná –, nýbrž ve smyslu přechodného útlumu přímého stranického vlivu na vládní správu země. Jenže vedle Jaroslava Šedivého (zkušený diplomat), Zuzany Roithové (úspěšná ředitelka fakultní nemocnice) či Petra Moose (děkan dopravní fakulty) v Tošovského vládě vesměs nezasednou další nestraničtí (případně straničtí) odborníci rekrutující se z podobných sfér, nýbrž namnoze špičkoví funkcionáři stran, kteří vydatně napomohli pádu vlády minulé.

Zatímco jmenovaní jinak jistě zdatného a talentovaného žurnalisty Vladimíra Mlynáře do ministerské funkce lze ještě považovat za absurdní úlet (mluvčí vlády – jistě, poradce premiéra – proč ne, ale ministr (!), nedosáhnuvší navíc ani Kristových let – doba revolučního parašutování do nejvyšších funkcí snad již proboha skončila), jmenování Ivana Pilipa a dalších iredentistů z ODS je hrubý politický faul vůči dosud stále ještě nejsilnější parlamentní straně. A ani odvolávání se na podporu části poslaneckého klubu ODS příliš neobstojí. Za všemi těmi vznešenými slovy o odpovědnosti se skrývají neukojené mocenské ambice, nechutné metody vnitrostranického boje a ani oněch padesát a více tisíc korun poslanecké gáže za každý další usmolený měsíc navíc není pro leckterého zákonodárce motivací k zahození.

K sestavení skutečně politické vlády prý nebyla vůle. Ale vždyť opravdovou a čestnou politickou dohodu ve skutečnosti nikdo z pověřených nehledal! A dlužno dodat, že odpovědnost za nalezení kompromisu tentokrát nebyla na bedrech Václava Klause. Tedy obyčejné výmluvy.

Hlavní aktéři posledních událostí se v minulých dnech počastovali díky za splnění misí a dobře odvedenou práci. Teprve nadcházející týdny však potvrdí, že není zač děkovat ani Josefu Luxovi, ani Josefu Tošovskému, ani Václavu Havlovi. Jako žádná žena nemůže být napůl těhotná a zároveň z poloviny neposkvrněná, nelze sestavit polopolitický a zároveň poloúřednický kabinet. Výsledkem podobných snah bude vždy nestandardní a nesystémový bastard.

(Lidové noviny, leden 1998)


Projev přednesený na kongresu ODS v Liberci

Vážený pane předsedo, dámy a pánové!

Pokud chcete být v následujících několika minutách svědky mediální sebevraždy, setrvejte,  prosím, na  svých místech.

Jen trochu přemýšlející člověk si musel v poslední době položit otázku, zda ještě žijeme v realitě skutečné, nebo spíše už v realitě virtuální. Plot v Matiční. Zaručeně první případ v historii lidstva, kdy se sousedský spor mezi partajemi, co dělají kravál, a domkáři, co chtějí mít klid, řeší v OSN jako rasový konflikt. Spor o televizi Nova. Právní obraz této kauzy, jak  se dá vyčíst z dokumentů, se zcela rozešel s obrazem mediálním. A sarajevský atentát a vše okolo něho snad ani připomínat nemusím. Něco není v pořádku, a proto bych se rád ve svém příspěvku zamyslel nad některými mediálně politickými souvislostmi.

Česká televize

V poslední době sílí kritika veřejnoprávní České televize. Právem. Namísto toho, aby ČT byla normou, podle které a ke které se ostatní vymezují, pozorujeme spíše opak. V tomto krátkém příspěvku není prostor na důkladný rozbor, proto uvedu jen několik jednotlivostí, ze kterých lze usuzovat o celku.

Podle vlajkové lodi publicistiky ČT, diskusního pořadu V pravé poledne, je nejvýznamnějším – protože nejčastěji zvaným – politikem naší země Vladimír Mlynář. To je sice opět jenom jedna z mnoha jednotlivostí, jenže v jejich součtu tento diskusní pořad ani tak moc nevypovídá o naší politické scéně, jako spíše o sympatiích a kamarádech jeho tvůrců na čele s tragickým moderátorem (Pozn. 2003: viz článek Česká televize vykročila správným směrem z kapitoly Česká televize vás baví), z jehož takřka každé otázky doslova trčí, kterým směrem plane jeho politické srdce. To vše za peníze koncesionářů. Chtělo by se zvolat: Oto Černý, vrať se, vše odpuštěno!

Zpravodajství ČT funguje zase jako svolavatel a propagátor akcí odrostlých studentů a jejich  potenciální nové strany. Šílenost tohoto počínání vysvitne snad jenom tehdy, když si představíme, jak veřejnoprávní televize obdobně svolává a propaguje třeba akce ODS, lidovců, komunistů, ČSSD, republikánů nebo – a proč ne, v této logice – anarchistů a skinů.

Hanebné a ve vztahu ke Konfederaci politických vězňů cynické znovuuvedení Majora Zemana, politické pornografie oslavující represivní složky komunistického režimu, je pak už jen posledním vykřičníkem. Dokládá, že experiment s novým mladým vedením se nezdařil.  „Baby managementu“ ČT jistě nechybí vzdělání, možná i jisté schopnosti, zoufale však postrádá životní zkušenost a z ní vyplývající pokoru. A aby nebyla mýlka, nemyslím pokoru politickou, nýbrž lidskou.

Tisk

Skutečnou tragedií polistopadové doby je, že se tu za deset let neetabloval seriozní konzervativní pravicový deník, jenž by byl protiváhou k levicovému Právu  a „virtuální“  Mladé frontě Dnes. Věčnou škodou je z tohoto pohledu rozchod fištejnovsko – steigerwaldovské redakce Lidových novin. Hlavními tvůrci veřejného mínění tak dnes jsou bývalí svazáci, kteří „šikovně“ zprivatizovali svůj list. (Jen tak mimochodem – MF Dnes opět nezklamala a – jak se dalo čekat – v předvečer našeho kongresu již tradičně oprášila zahraniční konto ODS.)

Politické souvislosti

A nyní přičítejme politické souvislosti. Nejdříve prezidenta nikoli nestranného či nadstranického, jak se o něm bůhvíproč traduje, nýbrž intrikující hlavu státu, která nevynechá jedinou příležitost jak nakopnout Klausův politický kotník. Prezidenta, který ve jménu své zcestné vize nepolitické politiky dnes již doslova sveřepě destruuje standardní demokratický systém založený na soutěži politických stran.

Přičtěme dále typický výhonek kávárensko intelektuálského elitářství – Impuls 99, jehož aktivisté připomínají partu namyšlených golfistů, kteří se dostavili na fotbalový turnaj. S předstíranou naivitou sice tvrdí, že oni přece v žádném případě nejsou fotbalové mužstvo. Vůbec jim to však nebrání, aby čile běhali po hřišti, okolní fotbalisty sem tam přetáhli golfovou holí a do nastavených mikrofonů a kamer sdělovali zaručené recepty, jak dávat góly.

A čerstvě také můžeme přičíst odrostlé studenty s jejich výzvou Děkujeme, odejděte!. Kdekoho sice obviňují, že jim nenaslouchá, omámeni světly reflektorů však ve své sebestřednosti a nekritické pýše sami neslyší. Proto také nejsou s to dohlédnout, že uprostřed demokratických poměrů – byť nedokonalých, protože mladých – vypouštějí z láhve džina totalitní revolty. Formálně se totiž studentský sametový atentát příliš neliší od puče v osmačtyřicátém. „Vítězný Únor“ také začal požadavky na odstoupení demokraticky zvolených politiků a Václavské náměstí plné lidí, přesvědčených, že manifestují za správnou věc, bylo tehdy také. Ona totiž stále platí základní politologická poučka: politika v ulicích může totalitu buď zbourat, anebo nastolit. V tomto případě bych možná namísto slova totalita volil vlastní novotvar: tot-elita.

Přičítejme dále síly, kterým říkám Hujeři české politické scény, neboť ve jménu svých domácích zájmů a cílů patolízalsky žalují v Bruselu. Fauly tohoto typu jejich spřáteleným novinářům pochopitelně nevadí. Dovedete si představit, jak by titíž novináři vyváděli, kdyby  stranické psaní do Bruselu zaslal třeba Grebeníček?

A přičtěme konečně také agentury pro výzkum veřejného mínění a úzké vazby jejich některých šéfů na jisté politické kruhy. Obvykle nás zásobují buď bezcennými povrchními nestrukturovanými výzkumy typu „kolik procent lidí není spokojeno s politickou situací“ nebo bezobsažnými, leč působivými výsledky jimi organizovaných žebříčků popularity politiků, ve kterých již léta bezpečně vítězí mediální milci, kteří toho vždy víc namluvili, než udělali.

Republika v ohrožení

Sečtěme toto všechno dohromady a vyjeví se něco, co lze nazvat bludný mediální kruh. Vlivní novináři ve službách svých politických kamarádů nastartují aféru a pár týdnů ji hustí do hlav občanů. Poté výzkum veřejného mínění obvykle zjistí, že většina lidí si myslí – světe, div se! – přesně to, co četla dennodenně v novinách. Takže komentátoři mohou na závěr znovu zepsout své oblíbené otloukánky a doložit, že média měla opět pravdu, neboť i výzkum veřejného mínění to potvrdil. A tak pořád dokola.

To, co dnes Českou republiku ohrožuje, kupodivu není telekracie, zmiňovaná obvykle v souvislosti s Vladimírem Železným. Ten se totiž po posledních otřesech své televize docela rád navrátil do lůna standardní regulace. Hrozí nám spíše něco, čemu říkám médiokracie. Propojení části vlivných novinářských a politických struktur dosáhlo takových rozměrů, že reálně začíná ohrožovat přirozený demokratický vývoj mladé republiky. O míře politického úspěchu totiž čím dál méně rozhoduje úroveň programů, ideové zakotvení či schopnosti a síla osobností a naopak čím dál více účelově vytvářené či přiživované aféry a kampaně. Dovolání přitom prakticky neexistuje, protože hlídací pes demokracie moc nefunguje, má-li kousnout do ocasu sám sebe. Mediální reflexe médií samotných se u nás prostě příliš nepěstuje.

Kudy ven

Jak z tohoto marasmu ven? Myslím, že především je třeba o něm otevřeně mluvit, což se dá dělat i bez zemanovských vulgarismů. Veřejnost musí vědět, jakou hru s ní část médií a politiků hraje. Otevřeně mluvit však neznamená naříkat v ublíženecké póze. Za spoustu problémů si ostatně svojí neobratností můžeme sami.

Za nezbytně nutné pokládám, aby v Hlavní kanceláři vzniklo skutečně profesionální P. R. oddělení, na čele s médii respektovaným tiskovým mluvčím. Musí to být osoba takového formátu, aby byla skutečným partnerem vedení strany a spolutvůrcem její politiky navenek. Výsledkem pak zcela jistě bude příznivější mediální klima a prostor pro prezentaci ODS v její  nikoli virtuální, ale skutečné podobě, tedy jako stabilizované, sebevědomé a odpovědné politické síly. Na prvním místě však ODS musí na všech úrovních dobře dělat každodenní politickou práci, naplňovat svůj program, generovat nové osobnosti a nepodléhat falešnému mediálnímu vábení, jak poslat do politického důchodu nejvýraznější osobnost polistopadové éry, Václava Klause.

Závěrem bych se rád omluvil všem slušným a poctivým novinářům, kteří z mého projevu mohli nabýt dojmu, že novinářský stav  kritizuji paušálně jako celek. Není tomu tak. Byla by to stejná chyba, jako když někdo šmahem zatracuje celou politickou scénu.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost a zároveň bych rád využil této příležitosti a v tento adventní čas popřál pokoj všem lidem dobré vůle.

Liberec 4.12.1999


Opoziční smlouva je elegantní řešení politického patu

Opoziční smlouva zablokovala politický život v zemi. Chystaná změna volebního zákona má za cíl vytěsnit malé politické strany. Klaus se Zemanem uzavřeli odsouzeníhodný mocenský pakt. Podobné věty z pera nejrůznějších komentátorů a politologů můžeme číst v novinách dnes a denně. Opravdu je tomu tak? Nabízejí sdělovací prostředky občanům skutečně nezávislý a nestranný pohled a objektivní analýzu naší politické scény? Nebo znepokojivě značná část publicistů podlehla pokušení politickou scénu spíše formovat než komentovat? Nechovají se někteří údajně nezávislí politologové spíše jako politikové ve službách zcela konkrétních mocenských zájmů? A nezaměňují autoři podobných vět účelově příčinu a následek?

Opoziční smlouva přece není příčinou, nýbrž důsledkem povolebního vývoje. To si opravdu tolik publicistů nepamatuje, že se zrodila teprve  poté, co byla odmítnuta Zemanova velkorysá nabídka lidovcům a Unii svobody. A na přemrštěných ambicích týchž stran zkolabovala i tolik vzývaná varianta 102 (ODS + US + KDU-ČSL). Nikdo navíc opoziční smlouvu nevydává za ideální řešení povolebního patu. V dané chvíli však byla překvapivě elegantním a nápaditým východiskem. Pokud ovšem nejsme milovníky několikaměsíčního koaličního handrkování s nepříliš skrývaným nádechem vydírání a nepreferujeme-li ty, kteří ve volbách sice (tradičně) příliš neuspěli, ale o to větší roli chtějí (tradičně) hrát.

Další oblíbený novinový motiv je, že opoziční smlouva blokuje odvolání vlády. Jako by permanentní odvolávání vlády bylo hlavním posláním opozice. Není tu však opozice spíše od toho, aby byla názorovým oponentem vlády a zároveň sbírala body do příštího volebního klání? V USA vládu odvolat nejde vůbec a nikomu to nevadí. A koneckonců ani pád Klausova kabinetu nezpůsobil Zeman a spol., coby opozice jdoucí vládě po krku, nýbrž vlastní koaliční partneři.

Nárůst volebních preferencí komunistů poskytl odpůrcům opoziční smlouvy další munici. Ve skutečnosti se přitom zas tak moc neděje, neboť preference napravo jsou v zásadě stejné (ODS navzdory vší kritice opoziční smlouvy dokonce průběžně stoupají) a nalevo se několik procent voličů ČSSD, kteří se nedočkali pečených holubů, přelilo ke KSČM. Jenže ono to  nebude zase tak horké. Není to koneckonců tak dávno, co ODS měla v průzkumech veřejného  mínění devět procent a Kremličkovi Důchodci čtrnáct. A jak nakonec dopadly volby, ví   každý. Průběžné průzkumy volebních preferencí jsou zkrátka jedna věc a skutečné výsledky voleb druhá. Stratégové v Lidovém domě však jistě mají o čem přemýšlet.

A ještě jednu námitku proti opoziční smlouvě lze vznést. Dle průzkumů ji negativně hodnotí 60 procent veřejnosti. Po podobné každodenní mediální masáži se není ani co divit. Jenže kdybyste se stejných lidí zeptali, zda si také přejí vládní krizi, další seriál politických  tahanic, předčasné volby  a další předvolební kampaň, naprostá většina odpoví, že ne. Co dodat?

A jak je to s onou prý účelovou změnou volebního systému? Ta je přece potřebná právě proto, aby v budoucnu nebylo třeba užívat podobná nestandardní  řešení, jako je opoziční smlouva. Pravidla hry jsou vždy – ať už má volební zákon jakoukoli podobu – pro všechny stejná a jde jen o to přesvědčit voliče silou svých myšlenek, programů a osobností. A co se týče údajného spiknutí velkých proti malým, „malá“ KDU-ČSL má více členů než „velké“ ODS a ČSSD  dohromady. A dle volebních výsledků také „malá“ KSČM disponuje větší členskou základnou  než všechny ostatní politické strany dohromady.

Na závěr už jen několik slov o mocenském paktu Zeman – Klaus. Obviňování Klause a Zemana právě těmi, kdo prosluli svými mocenskými intrikami, je ryze pokrytecké. Ve volbách a v politice obecně jde přece vždycky o účast na moci. Oba dva hlavní protagonisté opoziční smlouvy překvapili na české poměry nevídanou dávkou tvůrčí fantazie a ve jménu stability země osvědčili značnou míru státnické odpovědnosti. A to vše při vědomí  předvídatelné laviny kritiky, která se snese na jejich hlavy. Otázka proto dnes nestojí, zda opoziční smlouva ano či ne, nýbrž  jak dlouho?  Odpověď je nasnadě. Dokud někteří politici nepochopí, že velikost mocenského krajíce se určuje ve volbách, nikoli na základě  přání samozvaných intelektuálských kavárenských elit, nikoli podle průběžných volebních  preferencí a už vůbec ne podle hlukoměru mediálního humbuku.

(Lidové noviny, srpen 2000)

(Pozn. 2003: Volební preference ČSSD byly tehdy skutečně na nejnižší úrovni od nástupu Zemanovy vlády. A stratégové z Lidového domu se opravdu zamysleli. Zeman záhy ohlásil svůj odchod neodchod na politický vejminek a Špidla a spol.  začali předstírat, že v minulém volebním období zřejmě v Zemanově vládě seděl někdo úplně jiný než oni sami. Prezidentovi to přišlo vhod. Voliči to sezobli.)


Projev přednesený na III. ideové konferenci ODS

Vážený pane předsedo, dámy a pánové!

Když britská helsinská skupina pro lidská práva vydala svoji pozoruhodnou – a asi právě proto našimi médii před veřejností téměř dokonale utajenou – zprávu o krizi v České televizi, uvodila ji citátem z dopisu, který kdysi napsal Antonín Švehla Karlu Čapkovi: „Vy jste jedním z těch intelektuálů, kteří hlásají svobodu a demokracii a kteří by se zároveň chtěli zbavit politických stran … Likvidace politických stran by znamenala diktaturu: demokracie je založena na politických stranách.“ Skoro se nechce věřit, že autor těchto vět není náš současník a že adresátem není úplně jiný významný český dramatik.

Příčinou zájmu britské helsinské skupiny o Českou republiku sice byla televizní krize, výsledná zpráva však nakonec není ani tak o televizi, nýbrž – docela logicky – o anomáliích našeho politického systému. I britští gentlemani totiž velice záhy narazili na české specifikum nazývané nepolitická politika. Nemohlo jim totiž uniknout, že jedna zájmová politická skupina se v posledních letech dere k moci nikoli standardní cestou politické soutěže, tedy ve volbách, nýbrž mimoparlamentní, možná přesněji dokonce mimopolitickou cestou (ve smyslu ignorace platných pravidel hry), zato však s o to větším mediálním humbukem. Zároveň své scénáře rok od roku vylepšuje. Dřevíčská výzva ještě nikoho nezaujala, Impuls 99 vyšuměl do ztracena, Děkujeme, odejděte! už zaznamenalo jistý ohlas a televizní rebelie z přelomu roku již měla profesionální organizaci, potřebné finanční zázemí a především ukradenou televizní obrazovku. A samotní „hrdinštní“ redaktoři možná dodnes ani netuší, že v této tragikomedii jen zdánlivě hráli hlavní role.

Proč o tom hovořím na ideové konferenci ODS? Protože právě ODS, coby principiální a zároveň nejsilnější a nejvlivnější zastánce politické politiky (jakkoli je to vlastně nesmyslný termín) je již od svého vzniku pro hlasatele zcestných utopií a vizí nepolitické politiky největší překážkou pro jejich mocenské ambice. Je to sice paradoxní, ale pro tyto svérázné „demokraty“ je dnes ODS daleko větším trnem v oku než třeba KSČM či jiní národně frontovní pohrobci. I to má jistou vypovídací hodnotu, nikoli však o ODS.

Náš další neodpustitelný „hřích“ se jmenuje Václav Klaus. Neoslyšeli jsme moudré rádce z Hradu a Mladé fronty, ani jsme se nedali ošálit luznými hlasy z konkurenčních stran, jak by s námi, avšak bez Klause, kamarádili, a nevyplnili jejich zbožné přání, kterak se intrikánsky, a navíc bez boje, zbavit nejvýznamnějšího politického soupeře. Jejich zášť vůči předsedovi ODS je tak mocná, že na odstranění Klause jsou jim dobré i takové metody, jejichž vedlejším účinkem je destrukce našeho křehkého, protože mladého, demokratického systému. V této souvislosti stojí za pozornost skutečnost, že ODS je dnes prakticky jediná vlivná demokratická strana, která nemá, přesněji možná: která již nemá, své „hradní křídlo“.

Demokracie není jenom hlasování. Demokracie je také respektování procedur. Často nudných, zdlouhavých a bolestných. Kdyby ve Spojených státech po patových prezidentských volbách nerespektovali přesná pravidla hry, Bushovi a Goreovi stoupenci by se dnes mezi sebou možná fackovali. A jak se posléze ukázalo, do těchto pravidel se vejde i to, že dokonce i soudci amerického Nejvyššího soudu mají své politické – chcete-li, přímo stranické – názory a nikdo na tom neshledává nic špatného. Jenže v USA – narozdíl od nás – nepropadli uměle mediálně živenému politickému rasismu a stranické xenofobii. Naši nepolitičtí politici sice mají plná ústa demokracie, ale pravidla a procedury demokracie nectí. Svůj názor a zájem povyšují nad zákony i nad stabilitu a pověst vlastní země. O to více jim vadí ODS, která jejich pokřiveným praktikám nastavuje zrcadlo.

Co z toho všeho plyne? Nenechme si vnutit zvrácený systém, falešně se vydávající za občanskou společnost, jenž vychází z politického rasismu a stranické xenofobie. Nebojme se hlasitě poukazovat na to, že metody a praktiky, které za totality měly opodstatnění a jistou logiku v disidentském ghetu, jsou v době standardní demokracie destruktivní. U vědomí toho, kolik bývalých disidentů to vůbec nepochopilo, si znovu uvědomuji, jaká obrovská ztráta nás postihla odchodem Václava Bendy. Nedejme se proto mýlit: My, kteří si myslíme, že nejlepší způsob jak ovlivňovat správu věcí veřejných je transparentní členství v politické straně, jsme normální. Nenormální jsou ti druzí: všichni ti na Hradu závislí nezávislí politologové, užvanění elitářští kavárenští intelektuálové, politizující kněží, nezávislí komentátoři nerozeznatelní od velmi závislých agitátorů či v cizím žoldu škodící novodobí ekologističtí svazáci. A proč to nepojmenovat otevřeně, značné rozpaky budí také nikoli nestranná a už vůbec ne nadstranická, nýbrž intrikující hlava státu, místy vystupující v roli předsedy neformální hradní strany, místy připomínající orientálního monarchu. V přeneseném slova smyslu nám totiž všichni tito lidé říkají – už jsem tuto metaforu kdysi jednou použil –, že nejlepší způsob jak hrát fotbal a usilovat o vítězství v lize je založit elitní golfový klub. Stačí pak už jen běhat po fotbalovém hřišti, protihráče sem tam přetáhnout golfovou holí a do nastavených kamer a mikrofonů sdělovat zaručené recepty, jak se dávají góly. Diváků i novinářů, kteří tomu budou tleskat a velebit originalitu takového počínání, se bohužel stále ještě najde dost. Politická moc se však naštěstí nerozdává podle hlukoměru mediálního humbuku, v čemž jsou nepolitičtí politikové nedostižní, nýbrž ve svobodných a demokratických volbách.

Naše republika pro svůj další vývoj nepotřebuje kult osobnosti dalšího tatíčka ani sociálně inženýrské novátorství milovníků třetích cest jakéhokoli druhu. Potřebuje stabilní politický systém, který nestojí a nepadá s odchodem jedné osoby či s výměnou jakékoli vládnoucí stranické či vládní garnitury. Z tohoto pohledu je ODS přes všechna svá klopýtnutí již deset let na správné cestě.

Praha 21. 4. 2001


Několik ohlédnutí za Josefem Vágnerem

Bylo pár dní po 17. listopadu památného roku 1989. Seděl jsem na jevišti Klicperova divadla, tehdy vlastně ještě Divadla Vítězného Února, v Hradci Králové a spoluzakládal zdejší Občanské fórum. Mírně chaotická atmosféra se změnila teprve v okamžiku, kdy se uprostřed večera v divadle zjevil bývalý ředitel královédvorské ZOO a zakladatel Safari ing. Josef Vágner. Večer dostal směr a řád. Tehdy jsme se osobně setkali poprvé.

Dějiny se daly do pohybu a Josef  Vágner se stal nejvýraznější postavou sametové revoluce ve východních Čechách a jedním z jejích hlavních organizátorů. Se svým maličkým fiátkem – a za vlastní peníze – najezdil v té době tisíce kilometrů. Přesto posléze jako jeden z mála – ne-li jediný – odmítl jakékoli funkce, včetně místopředsedy vlády, a vrátil se Dvora Králové. Ne však na dlouho.

Před volbami v roce 1992 naprosto jednoznačně odmítl utopie o nepolitické politice. A přestože měl již vážné zdravotní potíže a čekala jej operace kyčlí, znovu nastartoval fiátka a vyrazil do volební kampaně. Ještě nebyl členem, ale podpořil nově vzniklou ODS.

Mezitím se odehrál také jiný příběh. Josef Vágner se stal čestným členem královéhradecké  Dvojky. V tomto rebelantském skautském oddíle, kde si skauti navzdory všem krojovým předpisům vážou modré šátky, formovala generace bývalých muklů z komunistických  kriminálů a lágrů – Školoud, Kovařík, Andrýs – i moji klukovskou duši. Pepík Vágner se mi  později svěřil, že knížku, kterou jsme po revoluci s Lubkou  Školoudem o anabázi hradeckých   skautů komunistickými kriminály padesátých let napsali, měl trvale položenou na nočním  stolku a často se k ní vracel. Do oddílové kroniky tehdy Josef  Vágner napsal nejen moudré podobenství ze světa zvířat, ale i krásná slova o slzách v očích, které měl, když se mu na stará kolena vyplnil klukovský sen o skautském klobouku.

Další naše setkání je z roku 1993. Točil jsem pro Českou televizi dokument s názvem Trápení starého fořta a Josefa Vágnera jsem zastihl, jak jej starost o české lesy donutila psát naléhavé dopisy na všechny strany – prezidentovi, premiérovi, předsedovi sněmovny, ministru obrany.  Na dokument o krkonošských lesích, který jsme spolu natočili, a na krásnou muziku, která ho doprovázela, vzpomínají k mému milému překvapení někteří lesáci ještě po letech. Navíc mám dodnes příjemný pocit, že jsme aspoň trochu pomohli dobré věci.

O rok později se datuje naše – alespoň pro mne – nejdůležitější setkání. Seděli jsme spolu ve Vágnerově vilce na  kraji Dvora Králové mezi africkými trofejemi a krásnými originály Zdeňka Buriana, popíjeli víno a  povídali si. Pepík mi vyprávěl o svém životním traumatu, o   chudém klukovi z Podkrkonoší, který na začátku padesátých let na čas uvěřil komunistickému  mámení. Mluvil o svém pocitu viny a já jsem konečně pochopil, proč se zařekl, že nevezme žádnou z nabízených funkcí. A také jsem pochopil, že ty stovky a tisíce hodin věnoval na  oltář vlasti, aby se očistil především sám před sebou. Nezanevřel však na politiku, naopak.  Nikdy se netajil svým obdivem k Václavu Klausovi a stal se řadovým členem ODS.

Milý Pepíku, vyrazil jsi na své poslední safari, mezi své milované slony, žirafy, antilopy, nosorožce a lvy. Procházíš se v nekonečných nebeských lesích a dýcháš ten čarovný vzduch provoněný dřevem. Pro nás, kteří jsme tě měli rádi, jsi však nikam neodešel. Zůstáváš s námi v našich vzpomínkách a srdcích.

(Deníky Bohemia, květen 2000)


Nejde o Senát, ale o senátory

Není třeba si nalhávat, že Senát je kdovíjak milovaná instituce. Naopak. Většina občanů si myslí, že bychom jej klidně mohli postrádat. Jenže o to teď nejde. Senát tu prostě je a otázka, která dnes leží na stole, nezní, zda Senát ano či ne, nýbrž jakými lidmi ho naplnit. A když se tak rozhlížím po různých volebních obvodech, kladu si otázku, zda až příliš snadno a rychle nezapomínáme. Tady je pár příkladů. Vždyť onen sympatický bonviván s mušketýrským knírkem nebyl jenom populárním federálním ministrem zahraničních věcí, nýbrž později také předsedou již zaniklých Svobodných demokratů. Zbylo po nich padesát milionů korun dluhů. Nebo si vezměme jeho následovníka v Černínském paláci. Bývalý místopředseda ODS s kulaťoučkou tváří dnes kandiduje v Praze za čtyřkoalici. Svojí rezignací odstartoval největší politickou krizi posledních let. Mnoho toho naznačil, hodně napovídal, ale nic konkrétního ve skutečnosti neřekl. Pak od své vlastní odpovědnosti utekl a chyby, na nichž se spolupodílel,  museli napravovat jiní. Na severu Čech pro změnu kandiduje jeden bývalý místopředseda federální vlády s bílou bradkou a einsteinovsky rozevlátými vlasy. O co více proslul jako legendární řečník sametové revoluce, o to méně následně svým pracovním nasazením ve vládě. A tak by se dalo pokračovat obvod po obvodu. Senát – má-li se zvýšit jeho prestiž – prostě nesmí být vejminkem pro „zasloužilé“ politiky a už vůbec ne místem, kde se politici recyklují ke své druhé či dokonce třetí politické kariéře. A pro takové příklady ani nemusíme chodit do sousedních obvodů. Senát vždycky bude tak trochu „radou starších“. Potřebuje však také čerstvý vítr. Moudré a ctihodné kmety musí také někdo sem tam probudit.

(Deníky Bohemia, listopad 2000)


Političtí turisté jako zpěváci prvních hlasů

Křesťanskou církev vystavěl svatý Pavel poté, co se udála jeho přeměna z krvavého křesťanobijce Šavla v zapáleného šiřitele nové víry Pavla. I z Písma se tak dozvídáme, že člověk má právo během života změnit své názory. Jenže by se to asi nemělo dít příliš často. I svatý Pavel prodělal přeměnu pouze jednu. Když se tak rozhlížím po některých našich politických borcích, musím konstatovat, že svatého Pavla strčí hravě do kapsy. Pro jejich způsoby se ujalo docela hezké přirovnání, mezi lidmi se tomu říká politická turistika. Takoví větry ošlehaní političtí turisté zvládnou během svých několika politických kariér třeba takovouhle anabázi: KSČ, OF, OH, SD, SD-LSNS, KDU-ČSL. Dvacet jedna písmen, skoro celá abeceda. Političtí turisté se však ke svým výkonům obvykle nehlásí. Naopak. Z jejich úst se vám dostane vysvětlení, že se vlastně po celou dobu jednalo o jednu partaj, jedny a tytéž lidi. A říkají to i v případech, kdy to objektivně není pravda. Ne, opravdu nikomu nevyčítám, že během svého života změnil názory. Dokonce se ani nepohoršuji nad tím, když se taková změna názorů projeví – pokud se to neděje příliš často – jako výměna politického dresu. Vadí mi však lidé, kteří si o sobě myslí, že za všech okolností a všech režimů jsou to právě oni, kdo jsou povoláni a vyvoleni, aby na kůru zpívali první hlasy.

(Deníky Bohemia, listopad 2000)

(Pozn. 2002: Tenhle článek pochází ze senátní kampaně 2000. Je opět aktuální. Petr Pithart by tentokrát rád na Hrad.)


Reakce na rozhovor s Borisem Rösnerem v MF Dnes

Boris Rösner je rozčarovaný z výsledku voleb. Pozoruhodné! Vždyť to byl právě on, kdo jako jedna z hlavních postav televizní krize přispěl k největšímu otřesu demokracie po roce 1989. On nabídl svoji známou a populární tvář do služeb akce, která pod falešnou rouškou „zachování svobody slova“ směřovala k odstranění předsedy vlády a předsedy poslanecké sněmovny a k vyvolání předčasných voleb. Vývoj byl nakonec trochu jiný, ale že by tento vysokoškolský pedagog a člen činohry Národního divadla, který sám říká, že cítí „zodpovědnost plynoucí z děsivého poznání, jak snadné je ovládat dav“, nevěděl, v jakém kuse se to angažoval? Pane Rösnere, vy si nemáte na co stěžovat. Sklízíme přesně to, co jste vy a vaši spolubojovníci zaseli. Tak dlouho jste vymítali Klause, až zadními vrátky vstoupil Grebeníček.

(MF Dnes, červenec 2002)


Dost bylo Klause, Klaus na Hrad!

Ačkoli nemám příliš velkou důvěru v různé ankety, a zvláště ty internetové, a pokládám je spíše za zábavnou hru, výsledky dvou anket na serveru iDnes přímo vybízejí k zajímavému zamyšlení. Jejich výsledky jsou totiž pouze zdánlivě rozporné.

V jedné anketě se několik tisíc lidí vyjadřovalo, koho by nejraději viděli jako budoucího prezidenta, ve druhé čtenáři „volili“ mezi Klausem  a Tošenovským příštího předsedu ODS. Ačkoliv ve druhé anketě Klaus celkem výrazně s Tošenovským prohrál, v té první jasně o dvě třídy vyhrál. Jak je možné, že ve dvou anketách, umístěných navíc přímo vedle sebe na jedné webové stránce, se (s největší pravděpodobností titíž) respondenti vyjádřili ve vztahu ke Klausovi tak rozporně?

Ale není to ve skutečnosti právě naopak, tedy že v tom vlastně žádný rozpor není? Nenaznačuje tento výsledek, že tady sice existuje jasná společenská objednávka na změnu tváře ODS, umožňující revitalizaci a postupné sjednocení pravice, přičemž v čele tohoto procesu by měl stát nikoli Klaus, nýbrž některý z jeho důvěryhodných pokračovatelů, třeba právě oblíbený moravsko-slezský hejtman Tošenovský. Zároveň však z druhé, paralelní ankety vyplývá, že podstatná část veřejnosti – a znovu opakuji: zřejmě titíž lidé, kteří ho nepreferují nadále v čele ODS – Klause vůbec neodepisuje a neposílá do politického důchodu. Naopak zřejmě oceňuje jeho nesporné zásluhy, široké vzdělání, jazykovou vybavenost a možná i něco, co se dá nazvat jakýmsi prezidentským majestátem, který si u něho řada lidí, včetně jeho některých politických odpůrců, umí představit přece jenom mnohem snáz, než u jiných kandidátů, jež některé politické strany vytahují jak kouzelník králíky z klobouku. 

Oznámení Václava Klause, že na prosincovém kongresu ODS se nebude znovu ucházet o předsednictví a že, bude-li navržen, přijme prezidentskou kandidaturu, znovu dokazuje v čem je Klausova obrovská síla: ve správném načasování a schopnosti určovat běh událostí. Jeho rozhodnutí má navíc nejenom osobní, nýbrž i státnický rozměr. A přičteme-li k tomu i jeho pověstnou bojovnost a pracovitost, jeho šance vůbec nejsou nulové.

(říjen 2002)

(Pozn. 2003: Měl jsem před lety tu čest nějaký čas v blízkosti Václava Klause pracovat jako jeho tiskový tajemník. Musím potvrdit, že někdy opravdu dovede být nesnesitelný. Každý, kdo ho takhle osobně zná, ale zároveň dovede být sám k sobě tvrdě poctivý, však musí přiznat, že jeho „nesnesitelnost“ většinou pramení z toho, že je pracovitější, výkonnější, vzdělanější, sečtělejší a připravenější než jeho okolí. Byl bych opravdu rád, kdyby se právě on stal prezidentem. Tahle zlenivělá země potřebuje, aby její nejvyšší úředník byl pes. A ještě lépe – šedý vlk.) 


Havlova krajina po bitvě

Havlovo angažmá na Hradě končí. Tragická postava novodobých českých dějin, která v domácí politice pokazila všechno, na co sáhla, odchází. Prezident, který má národ spojovat, lidi rozdělil. Poslední příležitost dokázat, že je prezidentem všech občanů, Václav Havel propásl během televizní krize. Namísto velkorysosti dal poťouchle přednost duchům zákonů. Lež a nenávist zvítězila nad pravdou i láskou. 

Navzdory veškeré mediální podpoře a protekci skončil naprostým fiaskem i projekt Havlem preferované čtyřkoalice. Prohradní politické strany utrpěly v obojích volbách roku 2002 drtivou porážku. Ústupová varianta hradních stratégů zamířila doleva. Hodně doleva. Až příliš doleva. K vytěsnění Klause posloužila narychlo uplácaná, křehoučká, stojedničková koalice Špidlovy „nové“ ČSSD s pohrobky čtyřkoalice, lidovci a unionisty. Ve skutečnosti je však jediným faktickým výsledkem Havlovy sobecké krátkozraké politiky další posílení vlivu KSČM.

S trochou nadsázky se dá zvolat, že Havlovo dílo dokonáno jest. V roce 1989, kdy se Václav Havel stal po dlouhých 41 letech prvním nekomunistickým prezidentem, to vypadalo, že éra KSČ končí. Nyní, po třinácti letech jeho panování, se kruh uzavírá. Od komunistů jsme zpátky u komunistů.
Ke konci se chýlí i Havlova nesmyslná válka s Václavem Klausem. Nikdo nezvítězil, ani tentokrát není Klaus na kolenou. Historickým paradoxem už navždy zůstane, že nebýt hlasů ODS, tedy Klause, Havel by se nikdy prezidentem České republiky nestal.

Dým nad krajinou se po poslední bitvě pomalu rozplývá a vystupují z něj Grebeníčkovi komunisté. Od definitivní rehabilitace je dělí už jenom poslední krůček. Nemocný mocnář může odejít.

(MF Dnes, leden 2003)

Aktualizováno ( Pondělí, 06 Červenec 2009 18:39 )