Válka o Novu

Lidé v tom mají zmatek. Všechny ty naše mediální rady si pletou a skutky jedné rady častokrát přisuzují radě jiné. A není se ani čemu divit. Stejně si rady pletou i někteří politici a mnohdy i novináři, kteří o nich zasvěceně píší. Klasickým příkladem je, že zákaz klipu Láska je láska kdekdo obvykle připisoval Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), ač jeho původcem byla Rada České televize, a ještě k tomu ta Grygarova, za jiných okolností tolik opěvovaná a dávaná za vzor jako seskupení skutečných osobností. Během neustále opakovaného seriálu volby generálního ředitele České televize, v českých luzích a hájích tolik oblíbeného, jsem zase nesčetněkrát musel vysvětlovat, a to i poslancům, kteří rady volí, že jako člen RRTV s tím nemám vůbec nic společného, protože to je věc Rady ČT. Stručná osvěta proto asi neuškodí.

O Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání už byla zmínka. Měla 9 členů a její pravomoci byly obdobné jako u sesterských národních Rad pro vysílání, české a slovenské. Udělovala licence s federální platností. Moc toho nestihla a do zapomnění se odebrala spolu s rozpadem Československa.

Jednu z hlavních rolí v příběhu televize Nova, o kterém je tato knížka, hraje Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Někdy se jí také říká „velká rada“. Mívala původně 9 členů. Navrhují a volí je poslanci, respektive poslanecké kluby. Její hlavní kompetence se dají shrnout do tří okruhů. Za prvé: uděluje rozhlasové a televizní licence k soukromému vysílání. Za druhé: dohlíží na dodržování zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a v případě jeho porušení sankcionuje jak komerční, tak veřejnoprávní subjekty. Za třetí: provádí správu kmitočtového spektra v oblasti vysílání. Od roku 1997 má 13 členů a po přijetí nového zákona o vysílání v roce 2001 z jejího názvu vypadlo jméno naší země, takže oficiální název nyní zní Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Spíše pro zajímavost ještě doplňuji, že na Slovensku zůstali u devíti členů, ale jejich nejvyšší mediální regulační orgán si přejmenovali na Radu pre vysielanie a retransmisiu. 

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání bývá nejčastěji zaměňována s Radou České televize. Té se někdy říká „malá rada“. Podle zákona je to orgán, „jímž  se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize“. Její hlavní kompetencí je schvalování rozpočtu České televize a volba, respektive odvolávání generálního ředitele ČT. I tato rada mívala původně devět členů volených na návrh poslanců. Po televizní vzpouře z přelomu let 2000 a 2001 a po legislativních změnách činěných pod nátlakem a šitých horkou jehlou se počet jejích členů zvýšil na patnáct. I nadále je volí Poslanecká sněmovna, avšak z návrhů společenských organizací.

Obdobnou úlohu jako Rada ČT vůči České televizi plní ve vztahu k veřejnoprávnímu Českému rozhlasu Rada Českého rozhlasu. Také její konstrukce je obdobná jako v případě Rady ČT, ale byla a je stále devítičlenná.

Poslední ve výčtu mediálních rad je pak Rada České tiskové kanceláře. Má 7 členů, kteří dohlížejí na chod veřejnoprávní tiskové agentury ČTK a rovněž volí, případně odvolávají jejího generálního ředitele.

Všechny rady se ze své činnosti odpovídají Poslanecké sněmovně, které každoročně předkládají ke schválení výroční zprávy o své činnosti. V drobnostech se ony mechanismy u jednotlivých rad liší, ale případné dvojí neschválení zprávy znamená odvolání rady. Za jistých okolností lze odvolávat i jednotlivé členy. Oblíbeným hitem všech debat o mediálních radách je jejich odpolitizování a nezávislost. Ve své knize Ukradená televize jsem na toto téma napsal:

Pokud by politici chtěli mediálním radám opravdu přiznat stoprocentní nezávislost a opravdu je chtěli vzdálit politickým stranám, musejí jim poskytnout neodvolatelnost. Koneckonců poslance a senátory také odvolat nelze. Jenže to by politici – především ti, co mají plná ústa odpolitizování –  přišli o svůj oblíbený bič a vodítko.

Ukázku dokonalého pokrytectví v tomto smyslu předvedla Špidlova vládní koalice. Po odvolání staré Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v dubnu 2003, které mimo jiné vyčítala právě zpolitizovanost, obratem do nové RRTV navolila sedm bývalých poslanců a senátorů.

Závěrem ještě jedna citace z knihy Ukradená televize:

Kdo rady volí je vlastně vedlejší. Politika z toho úplně nevymizí nikdy. Proto i přes všechny dílčí výhrady stále pokládám za nejlepší variantu volbu rad podle dohodnutého klíče Poslaneckou sněmovnou, která je sama vytvořena podle poměrného zastoupení. Dokonalé to není, ale z hlediska žádoucí politické různorodosti členů rady je to určitě nejspravedlivější.