Válka o Novu

Dalším jménem, které se v příběhu televize Nova znovu a znovu vynořuje a jež rozhodně stojí za zapamatování, je jméno poslankyně Hany Marvanové. Nejdříve vystupovala v dresu ODS, po sarajevském atentátu přešla do Unie svobody. Jeden čas byla dokonce předsedkyní této strany. První výrazný otisk v historii novodobého českého broadcastingu, kterým významně ovlivnila chod věcí mediálních, po sobě zanechala ještě předtím, než se vůbec televize Nova objevila na scéně. Marvanovou asi nelze podezřívat, že by chtěla vědomě škodit, spíše naopak. Za jejími mediálně legislativními aktivitami se ukrývá směs naivity, prostoduché potřeby konat „dobro“, neschopnosti naslouchat racionálním argumentům druhých a určitě také sebestřednost bývalé disidentky, navíc poměrně mladé, včetně tradičního přesvědčení osob z těchto kruhů, že právě oni – a jen oni – jsou ti vyvolení, co přinášejí ty zaručeně správné recepty na cokoli. 

Připomeňme si, jak v předvečer vzniku první celoplošné komerční televize vypadala situace v českém televizním éteru. Česká televize vysílal na třech programech – ČT 1, ČT 2 a ČT 3. Program ČT 1 vznikl z někdejší ČTV, což za federace býval národní český program, jakási „dvojka“. Program ČT 2 naopak vznikl z někdejší „jedničky“, tedy české části frekvencí, které zbyly po federálním programu F 1. A konečně program ČT 3 vznikl z někdejšího kanálu OK 3. K onomu přehození, kdy se z F 1 stala ČT 2 a z ČTV naopak ČT 1, došlo na přání České televize, která si pro svůj budoucí první program vybrala technicky lepší sadu frekvencí, respektive vysílačů, a budoucí privátní konkurenci, kterou se posléze stala Nova, ponechala zastaralou síť po bývalé F 1 (ČT 2). Z ČT 3 se posléze stal dnešní program ČT 2.

Ale zpátky k otisku první mediální stopy Hany Marvanové. V předvečer privatizace jednoho z celoplošných televizních kanálů zaznamenala jeden ze svých poslaneckých „úspěchů“. Navzdory představám vlády i předsedy ODS Václava Klause, kteří chtěli zprivatizovat kanál ČT 3, jenž tehdy zdaleka ještě nepokrýval celou republiku a vyžadoval další investice, pilná včelička Marvanová spolu s několika dalšími poslanci v českém parlamentu prosadila k privatizaci bývalý kanál F 1. Technicky sice nebyl dokonalý, proto ho také Česká televize nechtěla, ale jeho pokrytí bylo takřka stoprocentní. Pro novou komerční televizi, ať už jejím budoucím provozovatelem bude kdokoli, to znamenalo, že každá babička v poslední podhorské vesničce měla novou televizi pod tím prvním čudlíkem. Skvělý závdavek do začátku podnikání! Nový komerční subjekt tak namísto toho, aby si v konkurenci postupně budoval svoje postavení, mohl ze dne na den vtrhnout do všech domácností. Prima, respektive Premiéra, si později své postavení již bude muset upevňovat a rozšiřovat za své. Marvanová to asi myslela dobře, i jejím argumentům o podpoře soukromého sektoru lze rozumět. Faktem však je, že český soukromý televizní byznys dostal od prvopočátku do vínku, že kulhá na jednu příliš silnou nohu. Klaus tehdy dohlédl dál, ale na lobbování mezi poslanci na rozdíl od Marvanové neměl čas.