Válka o Novu

Dalším z mýtů je, že celoplošná licence nemohla být udělena přímo zahraničnímu investorovi proto, že by to bylo v rozporu se zákonem. Z tehdy platného zákona o vysílání 468/91 Sb. ovšem nic takového nevyplývá. V § 10 odst. 6 zde nalezneme pouze toto: Při   posuzování   žádostí  společností se zahraniční majetkovou účastí přihlížejí orgány udělující licence k přínosu žadatele  pro  rozvoj  původní  domácí  tvorby,  jakož i majetkové účasti  československých  osob  a  jejich  zastoupení  v orgánech společnosti. Koneckonců kupříkladu celoplošné rádio Frekvence 1, které v únoru 1993 získalo licenci k vysílání podle stejného zákona, vlastní francouzská společnost EDI.

Důvody, proč se v roce 1993 hledaly způsoby, jak celoplošnou privátní televizi jakoby ponechat v českých rukou, ležely jinde. Ty důvody byly politické, možná přesněji společenské. Všichni ti generálové po bitvě, kteří se pohoršují nad postupem tehdejších orgánů a deset let poté přesně vědí, co a jak se mělo udělat, zapomínají na společenskou atmosféru začátku devadesátých let. A ta vůbec nebyla nakloněna – jak se tehdy říkalo – „výprodeji rodinného stříbra“ do zahraničí. Jiné země nepostupovaly jinak. Přísné paragrafy omezující přístup zahraničních vlastníků do sféry, která byla či je pokládána za strategickou, lze najít v řadě zemí. A nic na tom nemění, že postupující globalizace tato omezení do jisté míry odstraňuje. Na počátku devadesátých let a zvláště pak v zemi nacházející se na počátku posttotalitní fáze vývoje šlo o etapu logickou a pochopitelnou.

Tolik pro pochopení společenské atmosféry, ve které se licence udílela. Ani toto nezaujaté ohlédnutí však nic nemění na faktu, že hned na samotném počátku existence nové televize se podařilo zadělat na budoucí malér. Ve světě totiž bývá zvykem, že kdo platí, ten také  rozhoduje a samozřejmě také vykonává vlastnická práva. Rozdvojená struktura Novy, ale především to, že k onomu rozdvojení nedošlo kvůli kolizi se zákonem, nýbrž spíše na společenskou objednávku, to vše zadělalo na možný budoucí malér.

V žádném případě bych to ale nenazval časovanou bombou, přestože se takové přirovnání nabízí. I za těchto okolností totiž k žádnému výbuchu v podobě arbitráže a deseti miliard odškodnění vůbec nemuselo dojít. Samotný „výbuch“ navíc později způsobily jiné okolnosti. Koneckonců londýnská arbitráž Ronaldu Lauderovi žádné odškodnění nepřiznala. Ale i ta konstatuje, že:

Odpůrce (Česká republika) se dopustil porušení svých povinností vyvarovat se svévolných a diskriminačních opatření, když v zimě roku 1993 změnil své původní stanovisko, se kterým seznámil Navrhovatele (Ronald Lauder) a veřejnost, kdy povolil kapitálové investice Navrhovatele do společnosti CET 21, držitele licence k vysílání, a poté trval na tom, že podíl Navrhovatele /do této společnosti/ nelze vložit v podobě kapitálové investice, nýbrž pouze prostřednictvím společného podniku /joint venture/.

Ale to opět předbíháme. Vraťme se proto do roku 1993 a podívejme se, komu to Korteho Rada televizní licenci vlastně přidělila.