Po celých čtrnáct měsíců, co správní řízení trvalo, probíhal mezi Radou a konglomerátem ČNTS/CET 21, reprezentovaným Vladimírem Železným, který byl v té době ještě plně ve službách Ronalda Laudera a vystupoval jako dvojjediný jednatel v obou společnost, tvrdý boj o každou větu, o každý posun v organizačním uspořádání Novy. Rada totiž hned na počátku deklarovala, že jí nejde o likvidaci oblíbené televize, ale o uvedení její struktury do právně akceptovatelného stavu. Vladimír Železný dobře věděl, že hranice „právní akceptovatelnosti“ je vlastně pohyblivá čára a že jde o to uhrát co nejvíc. Dával proto ve prospěch amerického investora veškerý svůj um a nemalou dávku demagogie, jíž je schopen. Dovedně k tomu využíval obrazovku TV Nova i dobré vztahy s některými politiky napříč politickým spektrem.

Problematičnost organizačního uspořádání Novy, založeného na půdorysu společenské smlouvy mezi CET 21, CEDC a Českou spořitelnou, uzavřené 4. května 1993 a později posvěcené Korteho Radou, spočívala v tom, že nešla příliš dohromady se zákonem o vysílání. Společníci se v ní zavázali založit podle českých zákonů společnost s ručením omezeným (ČNTS). Ve smlouvě je rovněž podrobně ujednáno, jaké budou vklady jednotlivých společníků do společnosti. Jenže úmysl CET 21 „vložit“ do nové společnosti právo „používat a učinit předmětem svého prospěchu“ licenci k provozování televizního vysílání byl v rozporu se zákonem. Podle paragrafu 10 zákona o vysílání totiž byla licence nepřevoditelná. Její „vložení“ do nějaké další společnosti či přenechání jinému subjektu prostě bylo chybou. Nicméně stalo se tak a (nová) Rada se s tím musela vypořádat.

Více než roční přetlačování mezi Radou a Železným se točilo okolo definice, co je to provozovatel vysílání a které činnosti jej definují. Stanovisko Rady vycházelo především z expertízy dr. Bárty z Ústavu státu a práva. Rada požadovala tyto změny ve smluvním uspořádání mezi CET 21 a ČNTS:

- vymazání televizního vysílání coby předmětu činnosti ČNTS ze zápisu u rejstříkového soudu
- změnu Společenské smlouvy, protože licenci není možné vložit do jiné společnosti
- peníze z prodeje reklamního času musí být primárně příjmem držitele licence, tedy CET 21. To však neznamená, že si CET 21 nemůže prodej reklamy objednat u servisní firmy a ponechávat ji za to dohodnutou marži. Ale nesmí tomu být naopak, aby ČNTS nechávala marži držiteli licence CET 21. Dosavadní praxe byla, že měsíční marži ve výši 100 000,- korun naopak ponechávala servisní ČNTS licencované CET 21.
- jmenování šéfredaktorů zpravodajství a publicistiky provádí držitel licence CET 21
- smlouvy s Radiokomunikacemi uzavírá držitel licence CET 21
- smlouvy s ochrannými organizacemi uzavírá držitel licence CET 21

Většina těchto věcí nakonec zůstala jakoby v polovině cesty. Místo licence vložil CET 21 do ČNTS „právo používat know-how související s licencí“, šéfredaktory sice jmenoval CET 21, ale dál zůstali zaměstnanci ČNTS, smlouvy s Radiokomunikacemi a ochrannými organizacemi dál uzavírala ČNTS, nicméně v zastoupení CET 21. 

Zastavení správního řízení 16. září 1997 proběhlo v bouřlivé atmosféře. Z devíti členů hlasovalo pro zastavení pět, tři byli proti a dokonce se od rozhodnutí Rady distancovali (Musil, Novotný a Štěpánek), jeden se zdržel (Hůlová). Základní námitka těch, co byli proti a co se zdrželi, zněla, že ona hranice právní akceptovatelnosti by prostě měla vést dál. Jinými slovy, že Rada toho mohla „uhrát“ mnohem víc. Faktem ovšem je, že tlak na Radu z politické scény byl obrovský, blížilo se předkládání výroční zprávy a výhružky odvolání zase létaly vzduchem.

Doslova šíleně si v tomto smyslu opět počínala Hana Marvanová. V pomyslném tričku se psem Novákem na hrudi na výjezdním zasedání Stálé komise v Harrachově organizovala odvolání Rady, seč jí síly stačily. „Pravicovou“ Radu (byla složena z lidí navržených poslaneckými kluby tehdejší Klausovy vládní koalice) tehdy zachránil levicový poslanec Pavel Dostál. Opoziční poslanci totiž po skalpu Rady netoužili, chtěli však v Radě zastoupení.  Kompromisním výsledkem byla nakonec gentlemanská dohoda s rozumnější částí poslanců ODS (Ivan Langer, Petr Pleva), že Rada se odvolávat nebude, ale počet jejích členů se rozšíří na třináct a budou do ni zvoleni čtyři lidé dle návrhu sociálních demokratů. Marvanová a Železný prohráli.

A tak se 3. prosince 1997 členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání stali: Stanislav Milota, kameraman AČK, Praha, Ing. Martina Muchka, stavební inženýr, Praha, Milan Trojan, podnikatel, Pavlice, prof. Ing. Jan Uhlíř, CSc., děkan FE ČVUT, Praha.

Poprvé za dobu existence Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ctilo její složení poměrné zastoupení dle Poslanecké sněmovny. Bude tomu tak až do dubna 2003. Po „noci dlouhých nožů“ 2. dubna 2003, kdy bude Rada odvolána, si Špidlova vládní koalice ke svému obrazu navolí novou Radu. Poměrné zastoupení bude zapomenuto. Hlavním organizátorem čistky a následných mocenských změn bude Pavel Dostál, tentokrát už v roli ministra kultury. Časy se mění a lidé s nimi!