Předchozí informace o důvodech a průběhu správního řízení s ČNTS jsou velmi důležité vzhledem k pozdějším arbitrážím. Datum zahájení správního řízení s ČNTS, tedy 23. červenec 1996, totiž Ronald Lauder později označí za počátek svých potíží v České republice. A když s tím u londýnské arbitráže neuspěje, středobodem jeho údajného poškození se ve druhé – stockholmské – arbitráži stane spíše březen 1999. Ale o tom až později.

Nález londýnské arbitráže mezi Ronaldem Lauderem a Českou republikou z 3. září 2001 mimo jiné konstatuje:

K zahájení správního řízení s ČNTS v roce 1996

odstavec 248
Arbitrážní soud je toho názoru, že zahájení administrativního řízení proti ČNTS v roce 1996 z důvodu neoprávněného televizního vysílání nepředstavovalo svévolné a diskriminační opatření České republiky.

249
Existuje vskutku dostatečné množství důkazů o tom, že Mediální Rada si myslela – nebo si mohla myslet – že společnost ČNTS porušila Mediální zákon.  … Jakožto regulační orgán pro rozhlasové a televizní vysílání měla zodpovědnost, kromě jiných povinností, zajistit dodržování mediálního zákona.

252
Existovalo několik objektivních skutečností, které mohly zpochybňovat, zda faktickým provozovatelem vysílání TV Nova byla společnost CET 21 nebo společnost ČNTS…

255
Zahájení správního řízení proti ČNTS pro údajné neoprávněné vysílání představovalo normální výkon regulačních povinností Rady. Proto toto opatření nebylo svévolné.

259
... arbitrážní soud poukazuje na to, že ani ČNTS, ani CME si v době, kdy bylo správní řízení zahájeno, nepodaly jakoukoli stížnost, že by tento úkon byl porušením nějakého českého zákona, ani že se jím porušila Dohoda nebo jakékoli povinnosti České republiky.

Ke změnám smluvních vztahů mezi CET 21 a ČNTS

263
Arbitrážní soud je toho názoru, že jednání Mediální Rady, které vedlo ke změnám ve Společenské smlouvě a uzavření různých smluv mezi CET 21 a ČNTS, nepředstavovalo svévolná a diskriminační opatření.

264
Arbitrážní soud je toho názoru, že hlavní důvod, proč Mediální Rada nařídila společnostem CME, CET 21 a ČNTS, aby provedly některé úpravy svých právních vztahů, byl tentýž, jako důvod zahájení správního řízení proti ČNTS z důvodu neoprávněného vysílání, tj. obava, že nejasná právní a faktická situace by mohla vlastně představovat de facto převod licence ze společnosti CET 21 na ČNTS, a tedy porušení mediálního zákona.

V rámci správního řízení s ČNTS se pro strukturu Novy podařilo nalézt jakés takés schůdné řešení. Leckoho však asi napadne, že daleko jednodušším způsobem, jak zahraniční investor mohl odstranit organizační rozdvojení Novy a zároveň si ohlídat svoji investici, bylo, že by Lauderova společnost CME vlastnicky ovládla držitele licence CET 21. A CET 21 by zároveň začal „vysílat“ sám. Vždyť společenská a politická atmosféra v České republice, ještě nedávno nepřející „výprodeji rodinného stříbra do zahraničí“, se mezitím již změnila a také Rada v novém složení by po všech těch neblahých zkušenostech s rozdvojenou strukturou proti tomu nic nenamítala. Z tohoto pohledu je velmi zajímavá výpověď Vladimíra Železného před vyšetřovací komisí, kterou Poslanecká sněmovna 21. května 2003 zřídila k vyšetření okolností prohrané arbitráže se CME. Železný 14. listopadu 2003 vypověděl:

CME v arbitráži vytrvale razilo tezi, že český stát mu bránil, jako zahraničnímu investorovi, v přístupu k licencované společnosti. V roce 1995 se skupina vlastníků CET 21 (Alán, Gál, Hunčík a Venclík) rozhodla prodat část svých podílů, a to tak, že dokonce bylo možné získat majoritu. Ačkoli CET 21 nebyl podle vzájemných dohod povinen jakkoli respektovat něčí prioritu, rozhodli se společníci nejprve korektně nabídnout odkup těchto podílů americkým partnerům ze CME. CME projednalo tuto nabídku na jednání valné hromady na Bermudách. Prostřednictvím svých zástupců pak informovalo CET 21, že o odkup podílů v licencované společnosti nemá zájem. Důvodem byla nechuť přijmout odpovědnost za licenci a nechuť podřídit se plné regulaci v licencované společnosti, kterou jménem českého státu vůči CET 21 uplatňuje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. A to zejména v situaci, kdy CME pobíralo de facto 100 procent výnosů televize Novy a současně bylo veřejně obchodovatelnou společností na newyorské burze Nasdaq. Logicky se obávalo regulace, která by musela být reportována akcionářům a výrazně by negativně ovlivňovala aktuální hodnotu akcií CME.

Teprve po odmítnutí nabídky na odkup majority se společníci rozhodli, že tato možnost bude poskytnuta dr. Železnému. Tedy až jako druhému v pořadí. Stížnosti u mezinárodní arbitráže, že český stát svými regulačními kroky znemožnil CME přístup k licenci a licencované společnosti jsou tedy liché. Už jen uplatnění dokumentů o odmítnutí možnosti stát se majoritním vlastníkem licencované společnosti při obhajobě České republiky mělo a mohlo zcela rozvrátit některé základní teze žaloby.

K tomu snad ani žádný další komentář není třeba. Jenže to by právní zástupci České republiky a vládní politické kruhy (ČSSD, US-DEU, KDU-ČSL) nesměli obhajobu republiky vystavět na tvrzení, že ne ČR, nýbrž Vladimír Železný je viníkem. Když pak Železný sám sebe ve vlastní (amsterdamské) arbitráži obhájil (ve smyslu, že CME žádnou škodu nezpůsobil), neměli v ruce nic.