Válka o Novu

Šlo o hodně. Lauderova CME si totiž vyjednala docela dobrý obchod. Za pět televizí (v Česku, na Slovensku, ve Slovinsku, v Rumunsko a na Ukrajině) měla inkasovat 640 milionů dolarů (podle jiných informací 615 milionů USD). Vyřešilo by to všechny její finanční problémy a napravilo již hodně pošramocenou podnikatelskou pověst Ronalda Laudera. V okamžiku, kdy se však ukázalo, že součástí prodávaného balíku není licence Novy, klesla cena o téměř 400 milionů dolarů. To znamená, že nejcennější věcí z celého balíku nebyly všechny ty budovy, technická zařízení a programové fondy v pěti zemích, nýbrž jeden jediný papír. Papír s licencí ke zlaté slepici, jediné skutečně profitní televizi z říše CME. Papír však ležel v Železného šupleti.

Odvolání Vladimíra Železného, jednoho z nejvlivnějších lidí v zemi, bylo pro česká média událostí prvořadého významu. Palcové titulky! Titulní stránky novin! Železný se však nedal a následovaly jeho protiakce. K věci se vyslovoval kde kdo. A prakticky všichni upínali zraky k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Co s tím udělá? Jak to vyřeší? Politici, novináři, tím pádem i veřejnost, ale kupodivu také představitelé CME.

Politici zapomněli, že to byli právě oni, kdo Radu novelou zákona o vysílání 301/95 Sb. připravil o potřebné kompetence. Novinářům zase asi stačilo, že jde o televizi a Rada pro vysílání má ve svém názvu slůvko „televizní“. Tak ať něco udělá! Svatá prostoto! Že se však k Radě upjali i zástupci CME, pokládám nikoli za zapomnětlivost jako u politiků či hloupost jako u novinářů, ale doslova za nehoráznost. Byli to totiž právě manažeři CME, co si ještě nedávno z Rady dělali dobrý den a ruku v ruce se Železným ji obcházeli, kde se jen dalo.

Když Rada nechtěla povolit kapitálový vstup CME do celoplošného rádia Alfa, ovládla CME rádio prostřednictvím nové servisní organizace a Radě se vysmála. Vzpomínám, jak jsem tehdy panu Fertigovi říkal, že riskují, protože serviska Alfy je pro Radu cizí (rozuměj neregulovaná) firma a brzy přijde doba znovuudílení rozhlasových licencí. A že jim Rada nebude moci přiznat výhodu dosavadního provozovatele. Když pak Alfu nahradilo rádio Impuls, zbyly CME oči pro pláč a Železný dštil na Radu ve Volejte řediteli oheň a síru.

Obdobně to hodnotil i Milan Šmíd (Louč, 5. března 2001):

... je paradoxem, že Ronald Lauder se dovolává Rady jako orgánu státní správy ČR, aby ochránil jeho zájmy, když to byla právě jeho společnost CME, která v roce 1996 tak bezostyšně tento orgán ignorovala a obcházela (smlouvy o nákupu podílů České spořitelny, smlouva o půjčce Vladimíru Železnému na ovládnutí CET 21 apod.).
 
Byla to CME, jejíž peníze tehdy učinily pánem a vládcem CET 21 Vladimíra Železného. Byl to tehdejší ředitel CME Leonard Fertig, který – společně s Vladimírem Železným – vehementně usiloval o zrušení hlavní právní ochrany exkluzivního vztahu CME k licenci, a to podmínky číslo 17. A protože se to podařilo, tak o tři roky později musela CME od Rady vyslechnout: vážení pánové, ČNTS už není předmětem našeho zájmu, vyřiďte si to se Železným jako obchodní spor.

CME se na čas splnil sen všech broadcasterů. Vlastním přičiněním se zcela vymkla dohledu regulačního orgánu. Před svými akcionáři v USA – jak vyplývá z jejích reportů – se zároveň vydávala za provozovatele televize se vším všudy. Samozřejmě, že v rozporu se skutečností. Uznávám, bylo přece tak lákavé mít chleba o jedné kůrce.

Stálá komise Sněmovny si od Rady vyžádala k nastalé situaci stanovisko. Stanovisko má datum 26. července 1999 a později se stalo (str. 45) součástí Výroční zprávy za rok 1999:

Na základě dostupných informací je spor, který probíhá mezi CET 21 a CME, typickým sporem obchodním, ve kterém se jedná o skutečnou hodnotu CME, s níž tato společnost vstupuje do oznámené fúze SBS a CME. V tisku oznámená hodnota transakce 615 mil. USD (podle jiných údajů 640 milionů dolarů) patrně vycházela z mylné informace šířené CME, že je majitelem provozovatele, tedy podle českého práva licencovaného subjektu vysílání Nova (viz např. zpráva pro akcionáře CME za 3. čtvrtletí 1997: V ČR společnost, tj. CME vlastní 99 % obchodních podílů a má 97 % hlasovacích práv v ČNTS, která provozuje – v anglickém textu „operates“ TV Nova). Tyto a obdobné údaje, které se objevovaly opakovaně a byly běžně dostupné na Internetu zřejmě vedly vedoucí činitele CME, zejména R. Laudera k přesvědčení, že součástí hodnoty CME je i podíl na licenci a v tomto duchu byla vedena i jednání mezi SBS a CME, jejichž výsledkem mělo být řešení negativních ekonomických dopadů neúspěšných mediálních aktivit CME v SRN, Polsku a Maďarsku v posledních dvou letech. Zásadní chybou R. Laudera v jednání s SBS byla nekorektní vstupní informace, protože mylně zhodnotil skutečný právní stav ve věci držení licence a provozování TV Nova...

Skutečnost, že ČNTS vlastní pouze objekt Měšťanské Besedy, televizní technologii a programové provozní fondy, nemá však žádný podíl ani práva k licenci, znamenala proto ve svém dopadu po jejím zjištění a ověření velké znepokojení v řadách SBS a následné personální změny v CME. Znamená totiž výrazné snížení hodnoty ČNTS a tím i transakce mezi SBS a CME z původních 615 mil. USD na cca 250 – 300 mil. USD. To spolu s dalšími aktivitami ze strany CET 21 i Vladimíra Železného osobně, směřujícími k jinému modelu dělení zisku, mělo za následek okamžité kroky ze strany CME a ČNTS s odvetnými akcemi druhé strany...

V září 2002 jsem o tehdejším postupu CME psal v MF Dnes:

Najednou byla RRTV Američanům dobrá a hledali u ní zastání. Jenže jejich naivním a z hlediska českých zákonů dokonce protiprávním návrhům, aby Rada licenci Novy „přepsala“ na ně nebo je tam alespoň „připsala“ (cituji doslova), nebylo samozřejmě možné vyhovět. Nesmyslná byla rovněž varianta odebrání licence CET 21. Za co? Za to, že přerušili spolupráci s ČNTS? Ale k tomu je už přeci žádná licenční podmínka nezavazovala. Navíc: Vávrovo odmítnutí předání denního vysílacího plánu (DVP), které předcházelo odchodu na Barrandov, byla pro Železného sice jenom záminka k přerušení spolupráce s ČNTS, ale každý, kdo o vysílání něco ví, potvrdí, že záminka setsakra dobrá. DVP je totiž ten základní dokument, kterým držitel licence prokazuje, že má kontrolu nad vysíláním. Kdyby kontrolu neměl, přijde o licenci. Jan Vávra se tehdy dopustil fatální školácké chyby.