Jedním z nejdůležitějších aktérů na bojišti války o Novu byly soudy. Právě s tím souvisí jeden z největších paradoxů celé kauzy. Zatímco Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, do jejíž kompetence řešení sporu o Novu vůbec nepatřilo, byla po celou dobu trvání kauzy cílem opakovaných útoků, že něco zanedbala, nerozhodla či zavinila, o soudech, které to naopak v kompetenci měly, nikdy nepadlo prakticky ani slovo. Přitom právě rychlý soudní verdikt, zda k odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS došlo v souladu s právem a zda jejich smlouva je či není exkluzivní, mohl i v arbitrážích sehrát významnou roli.

Jenže jednání soudů se vleklo tradičním českým líným tempem. A když pak konečně dospělo k pravomocnému rozhodnutí (ve prospěch Železného a CET 21), využila ČNTS tzv. dovolání, tedy mimořádného opravného prostředku, načež Nejvyšší soud všechno zase zrušil a celou kauzu – po třech letech (!!!) – vrátil na úplný začátek.

Na druhou stranu však není pravda, jak občas tvrdili Lauderovi lidé, že české soudy nekonaly, a proto že se Lauder a CME museli dovolávat spravedlnosti u mezinárodních arbitráží. Soudy konaly, jenže ne tak, jak si Američané představovali a jak by se jim to hodilo.

Za nejproblematičtější rozsudek z nekonečného soudního maratónu považuji právě rozsudek Nejvyššího soudu, kterým senát Nejvyššího soudu složený z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře zrušil pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2000 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. května 2000 ve výrocích I. a II. a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Jsem totiž přesvědčen, že soudci Nejvyššího soudu se dopustili minimálně dvou chyb. První chyba se týká tzv. denního vysílacího plánu (DVP), o kterém už byla několikrát řeč. Právě nepředání DVP dne 4. srpna 1999 se stalo záminkou k přerušení spolupráce mezi CET 21 a ČNTS. Soudci Nejvyššího soudu se s odvoláním na existenci měsíčních a týdenních vysílacích plánů neztotožnili s předchozím rozhodnutím Vrchního soudu, že nedodání DVP bylo dostatečným důvodem k odstoupení od smlouvy. A s argumentací, že v minulosti „předmětem posuzování a schvalování programovou radou, a to za účasti dr. Železného, byly vždy pouze měsíční a týdenní programové plány,“ pravomocný rozsudek zrušili.

Jenže to je poměrně fatální nepochopení nové situace, která nastala 19. dubna 1999 po odvolání Železného z funkce generálního ředitele ČNTS. Do té doby byl Železný „dvojjediným“ vládcem Novy, šéfem CET 21 i ČNTS, a schvalování vysílacích plánů byla rutinní bezproblémová záležitost. Vždyť přece na straně objednatele i dodavatele stála tatáž osoba. Po Železného odvolání z čela ČNTS a především poté, co se CET 21 a ČNTS ocitly ve sporech, se však význam DVP, který je detailním rozpracováním týdenního plánu, naprosto změnil.

Rada pro vysílání proto předávání DVP nikdy nepovažovala za pouze formální záležitost, protože ten, kdo kontroloval DVP, pro ni vždy byl tím, kdo drží faktickou kontrolu nad vysíláním. Držitel licence proto mohl zcela oprávněně nepředání DVP považovat za své ohrožení. Neupírám soudcům právo na jiný názor, přesto si ale myslím, že jejich povinností, když už se na tomhle zásadním detailu točili, bylo, se Rady na její názor zeptat.

Druhou chybu Nejvyššího soudu vidím v tom, že k tíži CET 21 přičetl, že si „žalovaná (CET 21) zajistila prostřednictvím banky úvěrové krytí prvotních nákladů pro vybudování nových vysílacích prostor ve výši 1 miliardy korun českých a připravovala vysílání z barrandovských studií; toto vysílání také dne 5. 8. 1999 zahájila.“

Podle představy soudců Nejvyššího soudu zřejmě držitel licence měl se založenýma rukama koukat kupříkladu na to, jak pirátský vstup Jana Vávry do vysílání ohrožuje licenci CET 21 nebo jak problematická fúze CME s SBS ohrožuje samotnou existenci televize Nova, a nepřipravovat se na jiné možné technické zabezpečení vysílání. Provozovatel televize se měl zřejmě zcela vydat v šanc svému zahraničnímu – toho času nesolventnímu – partnerovi.

Za připomenutí rovněž stojí, že Nejvyšší soud už rozhodoval v atmosféře Železného společenského „sestupu“, kdy byl médii všeobecně prezentován jako neseriozní podnikatel. Neodvažuji se tvrdit, že mezi tímto problematickým – a podle mého názoru odborně vadným – rozhodnutím Nejvyššího soudu a problematickým nálezem stockholmské arbitráže, který nás přišel na 10 miliard, existuje přímá souvislost. Na tu nepřímou bych si však kdykoli vsadil. A vsadil bych si na ni i proto, že vedení Nejvyššího soudu jmenuje prezident republiky, takže jeho složení je vždycky tak či onak politicky cinknuté. A tehdy prostě cinkal Havel. Eliška tomu předsedala a Arnošt prudil v Radě.